Máme se bát?

O tom, zda se bát Ruska, Číny, nového amerického prezidenta, nebo se zaměřit na skutečné hrozby pro naši společnost, píše Jiří Hlavenka ve svém komentáři.

Ji_hlavenka

Jiří Hlavenka

04.01.2017 09:00

Neříkejme, že se nic neděje. Dvacet klidných let vystřídalo divočejší dění: finanční krize a vše, co bylo jejím důsledkem (a taky příčinou), Krym, Ukrajina, „arabské jaro“, ISIS, uprchlická vlna, Brexit, Trump. Nějak to nekončí a možná se to zrychluje.

Máme obavy. Kus z nich je dán kontrastem ke klidným dvěma dekádám, ale to nyní dejme stranou – dějiny neskončily a zase se daly do pohybu. Máme se bát? A když ano, čeho?

Pojďme si nejdříve říci, čeho se bát nemáme. Může to být trochu provokativní, ale co je důležitější než tyto věci otevřeně diskutovat?

Nebojím se Ruska
Tuším reakce. Názorové spektrum je tak vyhrocené a nesmiřitelné, že když někdo řekne, že se Ruska nebojí, získá okamžitě nálepku kremlobota a Putinova agenta.

Vůbec ne. Považuji ruský Putinův režim za gangsterský a zločinný, za režim, který se snaží dostupnými prostředky obnovit jakousi moc a slávu „sovětské“ říše, za jednoznačně autoritativní režim likvidující poslední zbytky demokracie a svobody, za režim, který má až příliš mnoho znaků fašistického zřízení.

Jenomže. Rusko je slabá země, která se snaží vypadat jako silná. Dělání silných ramen a zastrašování je skutečná ruská „doktrína“, praktikovaná po věky. Henry Kissinger píše, že když skončila studená válka a padly informační bariéry, v USA zjistili skutečný stav ruské bojeschopnosti a naznali s velkým překvapením, že vojenské schopnosti protivníka po celou studenou válku mnohonásobně, řádově přeceňovali, protože věřili tomu, co Rusové o své vojenské síle tvrdili.

Rusko vede válku v Sýrii – vlastně nevede, jen plošně hází bomby na bezbranného protivníka. Za několik týdnů této „války“ přišlo o dvacet procent leteckých kapacit svého letadlového loďstva (jediná letadlová loď Admirál Kuzněcov), a tato loď bude muset nyní odjet na dva roky oprav do doků, kde si bude léčit šrámy ze syrské války. Ukrajinská válka, konflikt, ve kterém Rusko nezískalo vůbec nic, stojí zemi dle moskevského ekonoma Iljarionova na přímých (vojenských) i nepřímých nákladech sto miliard dolarů ročně – víc, než kolik velké státy dávají na celé své obranné rozpočty. Vedení moderní války je drahé. Sýrie, kde operuje malý kontingent obsluhující několika desítek letadel, stojí zemi pět milionů dolarů denně.


Soukho__frappant_une_position_ennemie_en_syrieVedení moderní války je drahé. Sýrie stojí Rusko pět milionů dolarů denně. Foto Mil.ru

Rusko má eminentní zájem na jedné zemi, a tou je Ukrajina. Bez Ukrajiny se Rusko může jen stěží nazývat evropskou zemí (a dobře to ví). Ale i Ukrajina se vymanila z ruského vlivu, pod nímž byla dvacet let, a zcela se odmítá pod něj vrátit. Rusko „vyhrálo“ ekonomicky zcela bezvýznamný, malinký Krym a prohrálo velkou Ukrajinu, jakkoli o ni nesmírně stojí. Vojenské studie – neposoudím ovšem jejich relevanci – tvrdí, že Ukrajina v uplynulých dvou letech masivně investovala do své obranyschopnosti a nyní by byla schopná se invazi svého souseda ubránit. Od Ruska si dokonce drží distanc – opatrný a zdvořilý, protože nechtějí dráždit – i postsovětští diktátoři v Bělorusku nebo Kazachstánu. Kývli Putinovi na euroasijskou unii, jejímž obsahem je jen její název.

Svět je úplně jiný, než byl za Stalina: Západ má proti možné silové agresi k dispozici jeden zcela mírumilovný, ale vlastně velmi ničivý prostředek – odstřihnutí Ruska od mezinárodního systému bezhotovostních plateb, od SWIFTu. Udává se, že v době takzvaných minských rozhovorů toto padalo jako zásadní hrozba, silnější než běžné ekonomické sankce – a než hrozba vojenskou silou – která měla za následek zastavení ruských výbojů na Donbasu a dohodnutí alespoň klidu zbraní.

Rusko se zcela evidentně snaží ovlivnit vývoj v Evropě i jinde ve světě metodami, které jsou označovány jako „hybridní válka“, tedy zejména rafinovanou, vrstevnatou propagandou a kybernetickými prostředky. Pojem „válka“ považuji za neodpovídající, je to slovníkový termín vyhrazený pro násilný teritoriální útok a nic jiného („War is a state of armed conflict…“). Postup Ruska je agresivní a ohavný, ale válka to není. Pojmy jsou důležité – pokud bychom to nazývali válkou (tedy „jsme ve válce“), pak z toho vyplývá, že je možné začít bombardovat, protože to se se válce smí a dělá.

Rusko vede tuto agresivní činnost pravděpodobně s nebývalou intenzitou a šíří. Je možné, že Rusku se možná podaří rozkymácet demokratická uspořádání v řadě evropských zemí, ale nevěřím, že a) demokracii v Evropě skutečně vážně naruší, či dokonce zlikviduje, b) se zmůže na něco víc.

Mohu se mýlit – Putin se může skutečně zbláznit nebo mu bude hrozit domácí krize, například převrat, svržení, a bude to řešit vojenskou agresí, nebyl by první ani poslední. Nebo jej také mohou armádní jestřábi jako Šojgu skutečně svrhnout a ve své tupé chtivosti si „zaválčit“, s výsledně zničujícimi následky pro ně samotné. A ve skutečném ohrožení (z válečného konfliktu) jsou sousední země, které nepatří mezi členy jiných vojenských aliancí, kromě Ukrajiny možná ještě více země na jihu „pod“ Ruskem.

Rusko je Potěmkinova vesnice, ta největší Potěmkinova vesnice na světě. Vymírající stát s menším počtem obyvatel než Pákistán s ekonomikou o čtvrtinu menší než italská. Dělá to, co dělalo vždycky: i za bolševického režimu vyhrožovalo celému světu, aniž bylo schopno své výhrůžky naplnit, podporovalo antisystémové strany, financovalo propagandistická média i místní bojůvky všude možně, aniž to mělo na tvář světa vliv. Neříkám, že Rusko není žádná hrozba, ale je ve všech důležitých ohledech, dokonce i vojenském, slabé. Rusko je „angína“: protivná nemoc, proti které se ale umíme bránit. Pokud projevíme vůli.

Nebojím se Trumpa
Nevěřím, že Trump vydrží v křesle prezidenta dlouho. Dokonce troufale odhadnu, že do roka a do dne jej impeachnou nebo se jej zbaví nějak jinak. Amerika je postavená na byznysu, který pomáhá politice, a politika pomáhá zase jemu. Trump je neřízená střela a hrozba tomuto uspořádání. Chvilku si s The Donaldem užijeme a pak se vše vrátí do starých kolejí. Staré koleje ovšem taky nejsou zrovna to pravé ořechové a tiše doufám, že „lekce Trump“ může pomoci k obrodě správy věcí veřejných v USA.

Nebojím se Číny
Čína je pragmaticky, nikoli ideologicky uvažující velmoc. Všimněte si, že Číňané (na rozdíl od Rusů a dalších) nevyvážejí žádnou ideologii, ale pojišťují si svoje obchodní zájmy, jako je zajištění surovin či energetických zdrojů (viz Afrika, Nová hedvábná stezka a podobně). Obchodní soupeření je běžné a standardní – všichni spolu obchodně soupeří; dobře, v případě Číny tkví specifikum v tom, že soupeřem není firma, ale stát. Není ale tak těžké naučit se bránit.

Čína možná představuje v jednom směru hrozbu pro svět – pokud by došlo k vnitřnímu ekonomickému kolapsu (a indicií přehřáté, neudržitelně vnitřně přeúvěrované ekonomiky postavené na imperativu neustálého rychlého růstu je stále více), zřejmě by to odskákala světová ekonomika následnou krizí ne nepodobnou té z roku 2008.

Nebojím se migračních vln ani fundamentalistického islámu
Evropa má jeden nehezký rys – řeší problémy dlouho, neefektně a možná taky trochu neefektivně, takže se tomu, kdo v životě neřídil nic jiného než osobní automobil, se to jeví jako naprostá neschopnost. Své problémy ale Evropa nakonec vyřeší.

Obří loňská migrační vlna – nicméně, proporčně: šlo o dvě promile evropské populace – Evropu opravdu zaskočila a ukázala, že starý kontinent skutečně není dobře připraven na náhlé změny a náhlé výzvy. (Opět si neodpustím mentorskou poznámku: selhání se klade za vinu Evropské unii a naprosto se zapomíná, že EU je ekonomické, nikoli vojenské či bezpečnostní společenství – na tyto úkoly nemá EU ani peníze, ani pravomoci, protože ani jedno jí na to členské státy neposkytnou. Jako hromosvod stížností ale EU poslouží vždycky dobře).

Letos ale migrační tok klesl zhruba na čtvrtinu loňského, tedy zhruba na hodnoty, na kterých byl desítky let, rok co rok, aniž se nad tím někdo pozastavoval. Jeví se též (nechci ještě předkládat definitivní názor, myslím, že to hodně ukáže příští rok), že pohraniční stráž na vnějších hranicích EU začíná být účinná a že se sice pomalu, ale jistě daří repatriovat imigranty bez nároku na obdržení azylu. (Kdo kritizuje pomalost vracení, nechť si uvědomí, že k tomu je vždy potřeba ochota dvou stran – evropské země i země původu a že přelidněné státy Afriky či jihovýchodní Asie kladou repatriačním úmluvám tuhý odpor). Právě tak se jeví, že si evropské státy uvědomily hrozbu šíření fundamentalistického islámu a začínají mu aktivně čelit. Se zpožděním, ale přece.

Emoce jsou silnější než racio. Imigraci vnímáme přes dramata teroristických útoků, kterých jsou jednotky, nikoli přes životy mírumilovných lidí, kterých jsou miliony. Evropa – pokud bude chtít – se bude umět vypořádat s hrozbami, které imigrace přináší, přičemž bude schopna využít její přínosy. A když máme všichni tak rádi dramata, přidám jedno z domácí produkce. Natalita zemí EU je v přepočtu 1,4 dítěte na matku, pro prostou reprodukci je potřeba hodnota 2,2. Čtvrt miliardy evropských žen a čtvrt miliardy evropských mužů by se společně „mělo“ na prosté udržení populace postarat o zrození 550 milionů dětí, jenomže jich zplodí jen 350 milionů – v každé generaci nám tedy chybí 200 milionů (!!!) narozených Evropanů. Roční počet nových penzistů v ČR je 190 000, počet nově narozených dětí je 110 000. Nevím, jestli vám tyto údaje přijdou jako dostatečně dramatické. Mně ano.

Čeho se bojím opravdu
Největší hrozbou pro západní svět je západní svět sám. Leccos se svádí na zahraniční, hlavně ruské, ale i jiné vlivy a podvratné akce, ale zeptám se:
  • dementní nápad uspořádat sebevražedné referendum o odchodu Británie z EU nakukal Davidu Cameronovi kdo? Fakt to nebyli Rusové – přišel na to sám.
  • poslat Hillary Clintonovou jako hlavního kandidáta za demokraty do voleb, ve kterých lidé chtěli změnu (třebas jen výměnu obličejů), poradili Američanům nějací jejich nepřátelé? A postavit proti Trumpovi tu sbírku bizarních republikánských postaviček jakbysmet?
  • protřelého, ale právě tak provařeného politika Junckera do čela EU, která rovněž potřebuje reformu, či dokonce jakýsi mladistvý, inovativní restart, zvolil kdo, poslanci ruské dumy?
  • finanční krizi, která stojí u kořene současné široké nespokojenosti se „systémem“ v dlouhé řadě zemí a která je přímým důsledkem prosazování ekonomických neoliberálních tezí do politiky, způsobili nějací tajní agenti?
Ovšem, síla či možná síly, které touží po oslabení dosud vládnoucího Západu, mocně foukají do plamenů. Ale oheň jsme si založili sami a sami pod něj přikládáme.

Politika, správa věcí veřejných, jak se dělala posledních šedesát let, v rychle se měnící době sice možná neztrácí funkčnost („systémy fungují“), ale přichází o smysluplnost. Ideje vystřídal pragmatismus, opravdovost nahradila show politického marketingu, dlouhodobé uvažování střídá pohled do kalendáře: kdy že jsou příští volby?

Politika má být – a také mnoho let byla – soubojem, trhem idejí, market of ideas. Kdy jste od nějakého světového – o domácích raději nemluvě – předního politika slyšeli nadčasové ideje, strategický výhled na desítky let? (A mimochodem, zajímá to vůbec voliče?)

Politici ztrácejí schopnost přesvědčit voliče o své užitečnosti; s nadsázkou řečeno, životy lidí v budoucnu více ovlivní Tesla Motors než předseda místní vlády. A je také někdy obtížné uvěřit, že politici pracují „ve prospěch lidu“, a ne ve prospěch svůj – nebo ve prospěch vítězů, tedy bohatých lidí a korporátní sféry. Nedůvěra a nezájem o veřejné dění stoupá s klesajícím věkem: mladí dobře cítí, že s vládci země „nesedí u jednoho stolu“. Od těch, kteří vládnou, nic nečekají, a ti jim taky nenabízejí žádnou vizi, která by stála za letmý pohled.

Abych neprotahoval lamentování. Pokud lidé nebudou přesvědčení, že vůdci společnosti vědí, kam mají loď kormidlovat, občané budou reagovat následovně. „Winners“ budou politiku (i volby) ignorovat v domnění, že na jejich štěstí stejně nemá vliv, zatímco „losers“ budou naopak aktivně volit ty, kteří slíbí nějakou radikální změnu, třebas i změnu pro změnu samotnou. Důsledek může být pochopitelně pro zachování demokracie ničivý a dost možná jej nějaká cizí mocnost chytře využije. Ale budeme si za něj moci sami.

Není hloupost se bát, protože se tím aktivují obranné reakce – přestaneme být k situaci lhostejní a začneme něco dělat. Je ale hloupé „plýtvat strachem“ na méně důležité hrozby a ignorovat ty zásadní. Můžeme věnovat spoustu sil obranou proti vnějším hrozbám (některé z nich jsem vyjmenoval), ale o svobodu a demokracii můžeme přijít lehce a elegantně – a možná tím snáze, když budeme všichni soustředěni na „smrtonosného nepřítele“, islámského nebo ruského.

Stačí se podívat do Polska, kde dochází k destrukci demokracie v přímém přenosu, stačí se podívat do Maďarska, kde se to už nejspíš podařilo a stačí si ostatně vzpomenout na znásilněné Slovensko v dobách Mečiara. Neříkejte, že nevidíte podobné hrozby i u nás. Těch se – v tom dobrém smyslu slova – „bojme“ a těm se braňme.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Ignorujeme podmínky pro mladé rodiny stejně jako odmítáme hledat problém v oblasti ztráty smyslu života Čtvrtek, 5.Ledna 2017, 06:58:45

– Evropa opravdu stárne a vymírá, to je první fakt

– Na udržení populace se kdysi udával index natality kolem 2,08 – protože zas tak mnoho lidí násilně a na nemoci neumírá

– Evropa jako "starý" kontinent jde pouze dějinně jaksi napřed, ukazuje na problém lidstva obecně, kterým je n a š e s p o l e č n á neschopnost proměnit se na autenticky lidské a sociální společenství, v němž se mladí lidé budou těšit na 2 nebo 3 děti, místo toho, aby se báli, zda budou mít kde bydlet a zejména žena, když ji partner opustí, zda vůbec bude mít na zaplacení předražených nájmů...

Ti "schopnější" se zařídili a všichni "chtějí žít" tady a teď.

Odmítáme připustit, že jsme svědky čím dál tím hlubší spirituální krize, protože ani dobré jídlo a sex pochopitelně nestačí na naplnění smyslu života.

Také jsme jaksi "zapomněli" na ty "pomalejší" (ne, vykašlali jsme se na ně, prostě vědomě jsme nastavili kritéria společnosti pouze pro ty "úspěšné"), takže asi polovina mladých (pokud jim rodiče nemohou finančně pomoci) je nakonec ráda, když má jedno dítě...

A ti "úspěšní" mají jedno zase kvůli kariéře...

K tomu pěkné grafy třeba zde: https://is.mendelu.cz/eknihovna/opory/zobraz_cast.pl?cast=71387

A bohužel se jen ukazuje, že sebelépe míněné texty, tedy s l o v a nemají šanci nic změnit, protože každý si jen cosi pomyslí, na pár vteřin a tím to obvykle skončí.

Viz text z roku 2003 s názvem Děti se nerodí, místo příčin řešíme následky:

http://blisty.cz/art/14196.html

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ano, texty nic nezmění, ale ... Čtvrtek, 5.Ledna 2017, 07:12:47

Velice moudře shrnuto, pane Rusku. Velký dík.

Ano, texty nic nezmění, ale co je tím, co naši neblahou situaci změní? Revoluce, válka, puč? Kolik jsme jich měli v minulém století a co přinesly?

Musíme se změnit my, lidé, musíme do svých srdcí zasít lásku ke všem ostatním lidem a starostlivě o ni pečovat. Musíme přestat chtít být "úspěšní", užívat si příjemností na úkor druhých. Musíme upřednostnit dobro druhého před tím vlastním. Zkrátka usilovat o dobro pro všechny. Pak se budou věci měnit k dobrému.

To za nás texty neudělají, ale mohou nás k tomu podnítit. Převraty a násilná donucení mohou přinést jenom oběti a zárodky msty.

Ještě jednou díky, pane Rusku a pane Hlavenko.

S přáním dobra pro všechny, Jiří Vyleťal

Ivo Horák - Praha 3

Pohledět na svět Čtvrtek, 5.Ledna 2017, 14:17:12

S autorem podstatného článku v mnohém souhlasím, přece bych však chtěl učinit, na rozdíl od prvních diskutujíécích, několik poněkud kritických poznámek.

Bát bychom se, pokud možno, neměli. Měli bychom si však dávat pozor. Také na Rusko. Neměli bychom jej vidět jako obra, ale ani bychom jej neměli jako soupeře podcenit. Však to známe ze sportu. Ač je ve fotbalu papírově Evropa daleko silnější než Rusko, nemusí pro ni být vzájemný zápas snadný. Třeba jen pro spory ohledně nominace a pro malou sehranost. Také role favorita může být svazující a diváci mohou fandit třeba Rusku...

Možnost, že D. Trump bude sesazen prostřednictvím impeachmentu, je podle mého velmi malá, dá se říct, že zanedbatelná. Naopak, pravděpodobnost, že Trump bude prezidentem po dvě funkční období, taková není.

Čína je vskutku pragmaticky uvažující mocnost. Právě proto můžeme čekat růst jejího sebevědomí také ve vojenském ohledu.

Nyní k předmětu reálných obav pana Hlavenky.
Nápad uspořádat referendum o odchodu Británie z EU byl nešťastnou reakcí na pochybnosti, které o členství v EU mezi Brity panovaly. V demokracii není snadné jich dnes nedbat.
H. Clintonová byla zvolena v procesu primárek, tedy starou procedurou, která ke generování prezidentských kandidátů slouží. Volba optimálních kandidátů nebyla není zaručená věc.
J.-C. Juncker je možná „provařený“, ale restart s mladíkem v čele by mohl pro EU skončit také (ještě) hůře.
Finanční krizi nelze podle mne považovat za příčinu nespokojenosti s politicko-ekonomickým systémem.
Mimochodem vývoj v Polsku a Maďarsku by stěží mohl probíhat tak, jak probíhá, kdyby Rusko (příp. i Čína) proklamovaly, jakým že vzorem jim politický systém pluralitní demokracie je a bude.
Na závěr poznámku, za níž tu asi chválu nesklidím. Početnost národů by neměla být již soutěžním, neřku-li bojovým polem, stačí, když bude vývoj populace bez destabilizujícího růstu, či poklesu. Počet obyvatel světa je dnes o 150% vyšší než když jsem se narodil (činí tedy 250% tehdejšího stavu). Přijde mi to docela děsné. Většina Evropy, její západ, jih i střed, je stejně jako ČR stále jednou z velkých hustě osídlených oblastí světa. Nehledě na mnohé války, včetně dvou světových, tu žije v porovnání s dobou před několika staletími vícenásobná populace. Další její přebytky skončily v Americe, Austrálii i jinde, kde v důsledku toho stoupl počet obyvatel během 200 let o dva řády (se všemi důsledky z toho plynoucími). Přesto je tam podstaně nižší hustoty než v Evropě či Asii, což myslím není tamním lidem, podobně jako třeba seveřanům na našem kontinentu nikterak na škodu. (Pochopitelně, že přání mít (v rozumném počtu) vlastní děti považuji za legitimní.)

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Článek vnímám jako výzvu k tomu, aby se "Západ" opět jednou zahleděl do vlastního pupku Čtvrtek, 5.Ledna 2017, 19:48:37

Nemluvme o Rusku, nemluvme o Trumpovi, nemluvme o Islámu, zabývejme se jen sami sebou, "Západem",
ke kterému snad trochu patříme.

Ale já myslím, že zahraničí je opravdu za našimi hranicemi, svět je propojený, naše žabomyší spory nezrcadlí přesně jeho zásadní rozpory. Z globálního hlediska jsou například spory mezi DR a Respektem irelevantní, dnes už možná i z hlediska vnitropolitického.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Kéž by měl autor pravdu, pokud jde o Trumpa Čtvrtek, 5.Ledna 2017, 22:53:34

Ale dokud prezidentem USA bude, musíme o něm mluvit. Pokud tedy máme mluvit "o nás". Patří totiž k nám, patří k západu nejzápadovatějšímu.

Otevřeně řečeno, jestliže Češi si neumí zvolit slušného prezidenta, je to ostuda, a je to mrzuté. I to, že český prezident je bezpečnostním rizikem a trojským koněm nepřátelské mocnosti, jaký v Evropě nemá obdoby, je špatné, ale snad se to dá jaksi ukočírovat.

Prezident USA je však podstatně jiná kategorie, a zvolení Trumpa je podstatně větší tragédie, než zvolení nějakého Zemana prezidentem nějakého Česka.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Budiž také jednou řečeno, že Clintonová vyhrála primárky Čtvrtek, 5.Ledna 2017, 23:06:58

Ničím jiným než vítěznými primárkami se "hlavním kandidátem za demokraty" nestala. Takže jestliže lidé opravdu chtěli změnu obličejů, nedali to v primárkách najevo.

Zdejší kritici poražených demokratů si asi opravdu neuvědomují, že nekritizují nějaké stranické sekretariáty, ale normální rozhodnutí vzešlé z voleb s miliony zúčastněných voličů.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Díky panu Horákovi Čtvrtek, 5.Ledna 2017, 23:26:57

Až teď jsem si všimnul, že už to napsal přede mnou. A i na další body (brexit atd.) odpověděl velmi dobře.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 6.Ledna 2017, 20:42:55

Také bych se přimlouval za jistou opatrnost a "bání se".

To, jak popisujete ruskou armádu není úplně fér.
Letadlové loďstvo je doménou "atlanťanů" (myšleno NATO či USA), Rusové mají jednu jedinou letadlovou loď.
Ale síla ruské armády je na pevnině.
Jejich postup by byl víceméně takovýhle -- nad územím, které je třeba ovládnout, vytvoří s pomocí tří-úrovňového raketového systému bezletovou zónu, raketami zničí vybrané cíle a následuje použití pozemních bojových prostředků a nástup pěchoty..
Některé ruské zbraňové systémy jsou absolutní světová špička.
Navíc jeden ze zásadních cílů armádní reformy bylo zlepšení kvality lidských zdrojů - a to se povedlo. K nám se donesou jen takové perličky, jako cvičení s výsadkem v Arktidě, ale ruské jednotky cvičí a cvičí, od stovek menších cvičení po velká cvičení armád.
Pokud by zaútočili, Pobaltské státy by byly otázkou dnů, Ukrajina týdnů - nedělejme si velké oči.

Nicméně ještě větší strach než z přímého útoku bychom měli mít z toho, co se v Rusku děje politicky a co Rusko podniká směrem ven.

Trump je taky docela nebezpečný. Jasně se ukazuje jeden jeho povahový rys, který bude velký problém -- pokud je přistižen při nějakém svém nesmyslném stanovisku reaguje tak, že ještě ve svém nesmyslu přitvrdí.
Žádný brilantní stratég s hlubokou, i když zatím skrytou ideou a sebevědomou cestou za jejím naplněním.
Hyper-egoistický, politicky nezkušený, ale o to sebevědomější zmatkář, to spíš.

A IS?
Ti nám taky dají pěkně zabrat.....................

Ivo Horák - Praha 3

Takové moje kapku ujeté úvahy Pátek, 6.Ledna 2017, 21:40:57

Po přečtení příspěvku pana Morbicera mě napadlo, že není důležité jenom, jak jsou silní "oni", ale především, jak jsme silní "my". A zde je výmluvným svědectvím "náš" boj s tzv. IS. Všichni, kdo jsou obeznámení se situací, se shodují, že islamisti mají v Sýrii a Iráku do několika desítek tisíc bojovníků. Nebudí ve vás třeba ofenzíva u Mosulu rozpaky? Začnu tím, že se absolutně nepočítá s povstáním obyvatel, což mi přijde po zvěrstvech okupantů (teď nevím zda je nedat do uvozovek) skoro divné. Vzpomeňme na Varšavu a nejen na ni. Druhou záležitostí je irácká armáda, jež byla považována za minimálně regionální nebezpečí a prošla válkou s Íránem. Dnes působí... no, jako "naše" armáda. Netrpím opravdu žádným obdivem ke koloniálním praktikám, ani k povinné vojenské službě třeba v komunistických státech, přece však by stálo za to porovnat, jak Belgie držela Kongo a jak (po nemnoha desetiletích) Nizozemci bránili Srebrenicu. Je takovým českým obyčejem pýcha na domácí vědce a na vojáky. Československá armáda, postavená na "záklaďácích", by si podle mě s IS rychle poradila (i s tehdejšími zbraněmi). Nynější "naše" armáda má, zdá se, osvobození Rakky aspoň podle přípravy za operaci těžší než Overlord.

Luděk Ševčík - OSVČ

Optimismus, který nemá opodstatnění. Sobota, 7.Ledna 2017, 13:32:45

Vždyť pokud se nenecháme opájet vznosnými hesly, je více méně jasné, že se naše kultura ocitla na sešupu.
Ne, že by viníkem byl náš stupeň demokracie. Jedná se spíše o to, že pocit Konce dějin nás zbavil pudu sebezáchovy.
Navíc cyklické vítězství sociopatů také tentokráte nekončí Velkou, nárazovitou krizí, ale Dlouhou,pozvolnou krizí, která je sice mnohem horší, ale vzhledem ke své rozloženosti nevybuzuje patřičný protitlak.
Sociopati jsou také jiní, než jejich předchůdci. Oni se ze svých proher dokázali poučit a proto vrátili do hry Dividi et impera.
Proto máme v Evropském i jiných parlamentech cvoky, na kterých by se vyřádili medici psychiatrie. Proto se nám lidská práva doslova zaplevelila do obludných rozměrů a dnes si už ani kočka nechytne myš, aby jí nehrozilo trestní stíhání ze strany aktivistů. Blázni jsou prostě puštěni z řetězu, z politikové zkorumpovani, z "lidských práv" je byznys.
Ze strany sociopatů je tohle majstrštyk. Ti, kdo tohle chtějí dát jakž takž do kopy, se nejdříve musí utkat se zdivočelými aktivisty, se sociálními byznysmeny, kteří dnes svou formou práce nezahanbí ani mafii. Bodejť ne, jedná se v pravém slova smyslu často o Rodiny. Pokud by se ještě tohle podařilo porazit, tak už by asi nezbylo dost síly a času dát se boje se sociopaty, vlastnícími dnes snad 99% našeho prostoru.
Trump byl tedy jedním z pokusů o nutný restart společnosti v USA. Ponechme stranou, zda rozumný. Nicméně moloch zpravodajských služeb, který si tam vybudovával svůj stát ve státě, čemuž nedokázal slabý Obama naprosto čelit a čemuž by nedokázala čelit jistě ani Clintonová, ukazuje, že takovéto pokusy mají svou opodstatněnost. Amíci to aspoň zkusili.
To u nás, v Evropě, je to daleko horší. Zde nikdo žábu Angelu na prameni odstranit nehodlá. Na horních palubách se vesele tančí a podpalubí má nasazený cenzurní obojek a slepecké mediální brýle. Díry v trupu se bagatelizují, navíc aktivisté je aktívně zvětšují. Krytí jsou přitom hypertrofovanými a zmutovananými lidskými právy, které s jejich původním záměrem nemají už nic společného. Proto dnes má vrah více práv, než jeho oběť, proto se jakási potrefená Zelená poslankyně Bundestágu prakticky dovolává toho, aby život jednoho teroristy měl větší hodnotu, než 10 německých policistů.
Ani u nás to není jiné. U nás také práva příživníka, či ekonomického migranta, jsou daleko větší, než práva pracujících daňových poplatníků. Národní princip je destruován, neboť beztvárná masa není schopna odporu.
Sociopati mají tedy umetenou cestičku ke zvyšování svého bohatství, což zjevně využívají. My, kteří bychom mohli něco změnit, jsme rozmělněni a do cesty jsou nám nastavěni pobláznění aktivisté, za jejichž zády se směje mafie z obchodu s chudobou. Populační přetlak Barbarů nás vytěsňuje ze značné části Evropy. A restart v nedohlednu.
Ale i když jsou sociopati poučenější, jejich duševní omezení stejně povede ke zkáze. A protože my jim nejsme schopni nasadit ohlávku, ubrzdit je, skončíme špatně všichni. Jen oni snad trochu později než my.
Rozvinuté civilizace prozatím vždy v historii končily špatně. Byly vystřídány Barbary.
V učebnicích dějepisu je to zajímavé čtení. Přesto nemám sebemenší zájem zažívat to na vlastní kůži. Vzlášťe, když nejsem Barbarem. Ale bohužel nemám ani tisícinu optimismu autora článku.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.