Jak zachránit demokracii? Možná je třeba přestat růst

Hnutí nerůstu přichází s programem, jež by mohl pomoci překonat nejrůznější neduhy jednadvacátého století: od změn klimatu až po čím dál nesnesitelnější šmírování občanů.

Demokratické společnosti stojí po Snowdenově aféře na rozcestí. Tou pohodlnější cestou je pokračovat v zajetých kolejích a předstírat, že neukojitelná touha NSA po našich soukromých datech je jen drobnou odchylkou od normálu, kterou mohou napravit drobná vyspravení různých aspektů našeho současného technicko-právního uspořádání. Můžeme utěsnit děravé datové protokoly, důkladněji šifrovat komunikační sítě, podrobit NSA většímu dohledu.

Nesnadnější volbou by bylo připustit si, že co Snowden odhalil, nepředstavuje jen ojedinělý případ překročení pravomocí několika ničemnými byrokraty. Že máme co do činění se stále vážnějším a převážně přehlíženým ohrožením samotného étosu demokracie – které se bude jen zhoršovat tím, jak se prostředky masového sběru, zaznamenávání a analyzování dat stávají levnějšími a dostupnějšími.

Důvod, proč si této hrozby takřka nikdo nevšímá, je nabíledni: takové závěry by totiž zpochybnily vznešené vyprávění o „informační ekonomice“, které stojí na předpokladu, že pokud jde o informace, růst může pokračovat donekonečna. Google, Facebook a stovky jejich nohsledů v Silicon Valley se domnívají, že dat lze vyprodukovat, shromáždit, sdílet a zobchodovat nekonečné množství. Čím víc dat – a čím rychleji! – tím lépe pro ně.

95281675_b2d0e5d8e9_oOhrožení se může jen zhoršovat tím, jak se prostředky masového sběru, zaznamenávání a analyzování dat stávají levnějšími a dostupnějšími. Foto Katy, flickr.com

Paralela se sektory ekonomiky, jimž se doposud pružný přívlastek „informační“ nepřisuzuje, je poučná. Také v nich vládl po dlouhá léta postulát nekonečného růstu (vyjádřeného indexem HDP jakožto samojediným měřítkem politického pokroku) a jeho panství se odvážil zpochybnit jen málokdo. První opoziční hlasy v raných sedmdesátých letech brzy přehlušil neoliberální pokřik Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana. Kritické zpochybňování růstu jakožto jediného měřítka úspěšnosti ekonomické aktivity se ale – především zásluhou obav z globálního oteplování – v posledním desetiletí vrátilo.

Tohoto zásadního úkolu se ujímá především takzvané hnutí nerůstu – oblíbené v Evropě, ale takřka neznámé ve Spojených státech. Jeho programem není jen přehodnotit současný růstový model z hlediska ekologické racionality, ale také zpochybnit samu smysluplnost používání tak nepřesných indikátorů, jako je HDP pro plánování a vyhodnocování veřejné politiky. Jak to artikuluje Yves-Marie Abrahamová, kanadská socioložka a jedna z příznivkyň tohoto směru, „nerůst neznamená jen pokles HDP, znamená konec používání HDP a dalších kvantitativních indexů jako měřítek dobrého života.“

Máme-li najít cestu z demokratického deficitu, jejž Snowden odhalil, potřebujeme nové modely myšlení. Cílem tohoto textu není zhodnotit kvalitu nerůstového programu z ekonomického hlediska. Nelze však popřít, že se mu podařilo postavit hegemonnímu ekonomickému myšlení do cesty řadu pozoruhodných intelektuálních překážek. Důsledná obhajoba růstu se dnes musí vypořádat nejen s problémem změn klimatu, ale například také s otázkou, jaktože neexistuje jednoduchý lineární vztah mezi ekonomickým růstem a štěstím. Pokud nás už ekonomický růst nečiní šťastnějšími, proč by měl být cílem naší hospodářské politiky?

Alternativní uvažování o informačních technologiích
Jakožto program zcela odlišného uspořádání výrobní činnosti přinesl nerůst přinejmenším velmi podnětné nové myšlení o ekonomice a politice. V oblasti informačních technologií dosud bohužel žádný takový celistvý alternativní program nemáme. Aktuální snahy o promýšlení odlišných způsobů práce s informacemi a technologiemi se soustředí na soukromá, osobní řešení, která mohou možná pomoci jednotlivcům, ale nikoli společnosti: mám na mysli různé výzvy k „digitální detoxikaci“, která má obnovit náš ztracený kontakt s realitou, vývoj aplikací, jež nás mají udržet soustředěné, či speciální tábory a soustředění bez elektronických přístrojů.

Žádné z těchto řešení ale nepředstavuje celistvou alternativu k současné víře v to, že „čím víc informací, tím lépe“. Aby nás přiměli přemýšlet jinak, upozorňují teoretici nerůstu na příhodnou, ovšem zcela skutečnou hrozbu globálního oteplování. V debatě o informacích ovšem dosud vize takovéto hrozící katastrofy schází. Vše, co pozorujeme, jsou obavy o osobní zdraví, poruchy soustředění, roztěkanost. Jde o obavy o blaho jednotlivců, nikoli společnosti. Není tedy divu, že jsme se zatím nedostali dál než k soukromým řešením typu aplikací podporujících koncentraci.

Co by mohlo v případě informační ekonomiky představovat reálnou paralelu ke globálnímu oteplování? Nejspíš plíživé mizení demokratického ducha z naší politické praxe. Příčinou jeho odumírání je skutečnost, že naivní víra v blahodárnost takzvaných Velkých dat předem uzavírá prostor, dříve otevřený demokratické účasti na veřejné debatě o politických rozhodnutích. (Máme-li k dispozici data k volbě nejlepších možných prostředků, kdo by se chtěl ještě vysilovat náročnou debatou o tom, jaké jsou správné cíle?) Výsledkem tohoto vývoje jsou občané, kteří se následkem znechucení bezvýchodnou složitostí moderních byrokratických systémů vzdávají svých politických práv a rozhodovací proces zcela přenechávají technokratům, jež rádi systém po udržbářsku vyspravují, o systémových změnách ovšem nechtějí ani slyšet.

Namísto abychom se s digitálními giganty ze Silicon Valley přeli o drobnosti, proč jim zkrátka neřekneme, že jakkoli jsou jejich úspěchy skutečné, přicházejí nás (podobně jako SUV auta nebo permanentní klimatizace) možná příliš draho? Jistě, personalizované vyhledávání je skvělé, navede nás k nejbližší pizzerii ne během pěti, ale dvou vteřin. Abychom ale ušetřili tyto tři vteřiny, musí Google někde na svém severu uskladnit naše osobní data. A po Snowdenově aféře nemáme ani zdaleka jasno, co se s těmito daty může dít a jakými dosud netušenými způsoby je lze zneužít.

Většina lidí se domnívá, že Silicon Valley produkuje skvělé, užitečné výrobky, jež činí naše životy pohodlnějšími. Hrozí-li ale, že tyto výrobky nakonec umožní likvidaci demokracie, měli bychom možná poněkud omezit své nároky a připustit, že tyto tři sekundy vyhledávání navíc (podobně jako menší a pomalejší auto) představují rozumnou cenu za udržení prostoru, v němž je ještě možná demokratická politika.

Tržní řešení problému mizejícího soukromí, která někteří kritici současného systému prosazují (Jaron Lanier například navrhuje, aby lidé mohli vlastnit a obchodovat svá data v rámci posíleného režimu práva na ochranu informací), pravděpodobně nepomohou zastavit postupný úpadek našich demokracií o nic lépe než podobné tržní mechanismy globální oteplování. Pamatujete si ještě systém obchodování s emisními povolenkami, který kdysi tak vychvalovala Evropská unie? Skončil spektakulárním fiaskem.

Problém, jemuž čelíme, nespočívá v nedostatku kontroly nad osobními daty. Spočívá v přesvědčení vládnoucí politické třídy, že má-li k dispozici dostatek dat, obejde se již bez občanů. A v tom, že občané, dokonale zabaveni nekonečnou hojností digitálního „obsahu“, se účasti na politice ochotně vzdávají. Pokud bychom v těchto podmínkách vytvořili všeobecný trh s individuálními daty, úpadek našich demokracií jen urychlíme.

Ať už se vydáme cestou nerůstu, nebo přijdeme s jiným programem, který by mohl úspěšně zpochybnit předpoklad, že „čím víc informací, tím lépe“, jedno je jisté: o tom, jak překonat současnou krizi demokracie, musíme začít přemýšlet úplně jinak. Veřejná debata po Snowdenovi si žádá myslitele, kteří dokážou myslet nejen v kódovém jazyce, ale i v pojmech ústavního práva, ekonomiky a politiky.

Článek Stunt the Growth vyšel původně ve Slate Magazine. Přeložil Josef Patočka.



A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.