Ráda se koupu nahá. Abych nepohoršovala, vybírám si osamělejší místa. Lépe se cítím, když mě nikdo nevidí, protože se chci vyvarovat zkoumavých pohledů. Občasným poznámkám se však nevyhnu: někdy prý pohoršuju děti, jindy mi vyčítají nehygieničnost. Z plovárny by mě vyvedli.

Paradoxně podobné výtky se snesly na ženu, která se vydala právě opačnou cestou: v akvaparku v Čestlicích u Prahy se koupala takřka zahalená. „Vždyť v tom chodí týden v kuse“, „Svoje děti už tam nevezmu“, „To si necháme osekávat naše sekulární svobody?“, vyhrnuli se lidé na sociálních sítích se svými instantními moudry.

Plavky mají představovat symbol západní sekulární emancipace, kterou dnes ohrožuje zaostalá islámská patriarchální kultura zotročující ženy zahalováním. Ženy v burkinách jsou stavěny do role obětí, navíc nevědomých si vlastního útlaku. Pokud jsou zahalené ženy v otroctví, jsou odhalené ženy svobodné a emancipované?

Tak akorát oblečená

Po desetiletích vyjednávání si západní kultura zvolila přijatelný koupací oděv. Bikiny jsou jako minisukně — dostatečně zakrývají, ale současně nenutí se příliš zahalovat. I jejich nástup se ale neobešel bez kontroverzí, které jsou dnes již pozapomenuty. V řadě západoevropských zemí byly dlouho zakázány.

Naše babičky a prababičky v čele s Brigitte Bardotovou, Anitou Ekbergovou a Sophií Lorenovou je probojovávaly jako symbol osvobození, zatímco puritáni v čele s papežem ve jménu údajných evropských hodnot běsnili, trvajíce na plavkách zakrývajících jen o málo méně nežli burkiny... Ještě v roce 1959 se pro filmovou distribuci v USA odstraňovaly scény s příliš odhalenou — rozuměj v bikinách — Brigitte Bardotovou.

I dnes jsou ovšem bikiny žádoucí — stejně jako minisukně — jen v určitém kontextu. Nehodí se do práce nebo do temných uliček. Žena se musí vždy oblékat uměřeně, jinak působí příliš vyzývavě, ba si koleduje o sexuální obtěžování. Neustále tak balancuje na tenké hraně mezi vyžadovanou přitažlivostí a přílišnou vyzývavostí.

Bikiny sice původně mohly plnit emancipační roli, jejich účel si však záhy přivlastnil represivní ideál krásy. Od starších žen či těch, které nesplňují žádané proporce, se vyžaduje větší míra zahalení. Do plavek musíte „vypadat“, krátké šortky si může dovolit jen někdo.

↗

Je to povýtce mužská svoboda prohlížet si ženská těla. Repro DR

Nahé, polozahalené ani zcela zahalené ženské tělo není dnes otázkou projevu ženiny svobodné vůle. Svoboda má meze stanovené tím, v jaké míře je tělo ženy sexualizováno. Volné oděvy muslimských žen se tak ve svém účelu nijak neliší od západní nutnosti nosit podprsenku.

Právo se zahalit plyne z ryze subjektivního pocitu z nepříjemně upřených zraků okolí, zejména mužů. Ať už ženy posuzují s odsudkem nebo se zalíbením, žena má mít právo rozhodnout se, zda si to přeje či nikoli. Často nemá na vybranou, okolí jí dá jasně najevo, zda překročila pomyslnou hranici.

Fotky ideálních těl v bikinách jsou tak dnes reálně stejným nástrojem kontroly žen jako odsuzovaný islámský požadavek na úplné zahalení. Samy ženy se kontrole pouze přizpůsobují, tak aby se cítily co nejpohodlněji, ať už hubnou anebo zakrývají své tělo látkou.

Přestože se údajní obhájci evropských hodnot zaštiťují svobodnou vůlí žen, pohled žen samých v diskusích s železnou pravidelností chybí. Zahalené tělo přitom může v ženách vyvolávat stejně osvobozující pocit jako třeba u některých nahota.

Iluzorní svoboda plavek

Burkini se vydávají za nečisté, ohrožující hygienu, přestože jsou vyrobeny ze stejného materiálu jako plavky. Za tvrzením o hygienické nečistotě se ve skutečnosti skrývá nečistota zanášející naši kulturu. Jako každá kultura si i ta západní stanovila věci žádoucí a nežádoucí, posvátné a špinavé. Obhájce sekulárních hodnot netrápí čistota vody v bazénu, ale čistota západní civilizace.

Státní autorita potom svými zákazy či příkazy vychází pouze z toho, co jsme si vyjednali jako přijatelné, a co naopak hodláme prohlásit za pohoršující. Paradoxně úplnou nahotu odmítáme ze stejných pozic, které vyčítáme muslimské kultuře. Možnost svobodné volby je tedy v obou případech iluzorní.

Tak jako mohou mít ženy v obou kulturách řadu důvodů pro to, jaký oděv zvolí, v obou případech platí, že jsou nuceny se rozhodovat podle přiměřenosti stanovené primárně muži. Hranici přípustnosti určuje jediná podmínka: žena nesmí být příliš vyzývavá a nevhodně oblečená vzhledem ke svému věku, vzhledu a místu. Ženské tělo je pod kontrolou na západě i v muslimském světě, nepoměrně více nežli mužské.

Připusťme legitimitu otázky, zdali se muslimky rozhodují zahalovat samy či se musí podřídit tlaku prostředí. Připusťme, že jsou v postavení, z nějž by se rády osvobodily. Ale nastavme totožné zrcadlo sami sobě. A především se nestavme do role soudců, o to více když dotčené ženy do emancipačních diskusí nezahrnujeme, ale šikanujeme.

Stejně tak se totiž můžeme ptát, kdo vlastně nutí evropské ženy oblékat si miniaturní trojúhelníčky, kolik z nich se v nich cítí opravdu dobře a zda to všechny dělají z čistě svobodného rozhodnutí. Je nutno uznat, že na rozdíl od zlomku muslimek vyhledávajících burkiny mají ženy holdující západním koupacím úborům více modelů na výběr. Řekli bychom ale, že s nimi úměrně klesá tlak na výsledný vzhled?

Právě nahota nakonec obnažuje křehkou hranici přijatelnosti. Zatímco opalování nahoře bez se už víceméně toleruje, o takovém kojení na veřejnosti se vedou bouřlivé diskuse. Hlavní roli přitom hraje ženské prso — v prvním případě přijatelné, neboť je sexuálním objektem, v druhém naopak mnohdy budící pohoršení... proč vlastně? Protože sexuálním objektem není?

Oproti muslimskému světu se můžeme pyšnit svobodou být na koupáku tak trochu nazí. Hlavně ženy. Je to totiž povýtce mužská svoboda prohlížet si polonahá ženská těla jako sexuální objekty, která se povýšeně vydává za evropskou hodnotu. Skutečná svoboda ale nastane teprve tím, až si každá žena bude moci obléct co bude chtít, od bikin po burkiny, třeba podle toho, na co bude mít v daný den právě náladu. Taková svoboda je podmíněna tím, že její hranice nebudou určovat představy mužů.