O vlivu ultrakonzervativních organizací na české politiky se společnost dozvídá až v poslední době. Právě organizace typu Aliance pro rodinu jsou však důvodem, proč se v České republice nedaří prosazovat zákony na podporu lidských práv — například Istanbulskou úmluvu či manželství pro všechny. Fungování těchto organizací přibližuje v rozhovoru socioložka Eva Svatoňová z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Ultrakonzervativní organizace se často prezentují jako ochránci tradiční rodiny. Jaká je realita?

Takzvaná ochrana tradiční rodiny znamená v jejich rétorice především snahu zabránit rozšiřování práv a zlepšení postavení žen ve společnosti. Většinou se to týká reprodukční spravedlnosti, stejnopohlavních manželství a feministických témat, jako je násilí na ženách nebo sexuální výchova. Často to formulují tak, že společnost ohrožuje nebezpečná genderová ideologie, která přichází ve formě ideologické kolonizace ze Západu a ohrožuje naše konzervativní hodnoty.

Důležitá je přitom snaha vyvolat paniku kvůli údajnému ubližování dětem. Více populistické organizace, jako třeba na SPD navázaná Tradiční rodina, se neštítí překrucovat realitu a tvrdí, že západní organizace bezdůvodně kradou děti biologickým rodičům a dávají je na převýchovu homosexuálním párům. Ostatní, řekněme, umírněnější organizace, například Aliance pro rodinu, mluví o vymývání mozků genderovou ideologií, homosexualizaci dětí nebo jejich předčasné sexualizaci. Za to podle nich může již zmíněná sexuální výchova.

Tímto způsobem se hnutím mimo jiné podařilo úplně vyprázdnit koncept lidských práv. Donedávna se mluvilo o právech žen či právech sexuálních menšin. Ultrakonzervativní organizace ale mluví o právech rodiny, právech utlačované většiny, o právech nenarozených dětí nebo o právech dětí na biologické rodiče. Cílem této strategie je vlastně diskurz lidských práv delegitimizovat.

Po neúspěchu s ratifikací Istanbulské úmluvy se hovořilo o tom, že někteří senátoři byli ovlivněni lobbingem Aliance pro rodinu. Jakým způsobem toho organizace dosáhla?

Nebyla to jen Aliance pro rodinu, ale vliv více organizací najednou. Mezi lidmi zapojenými do kampaně proti Istanbulské úmluvě byla například Nina Nováková, poslankyně za KDU-ČSL a zakladatelka spolku Středovropská inspirace.

Dále tu působí krajně pravicová organizace Tradiční rodina, která v roce 2018 proti ratifikaci úmluvy zorganizovala petici a podařilo se jí do veřejné debaty dostat různé hoaxy a nepravdy.

Všechny zmíněné organizace jsou navázány na mezinárodní síť ideologicky spřízněných organizací, které usilují o prosazování křesťanských a konzervativních hodnot. Nejvýraznější z nich je asi polská Ordo Iuris, která stojí za zpřísněním tamější potratové politiky a mimo jiné organizovala konferenci, na které se zcela seriózně probírala otázka zákazu rozvodů.

Aliance pro rodinu je společně s Ordo Iuris činná v iniciativě, která se snaží zabránit ratifikaci Istanbulské úmluvy hned v několika evropských zemích.

Ordo Iuris dokonce navrhla alternativní úmluvu o ochraně rodiny. Argumentovala přitom tím, že Istanbulská úmluva ohrožuje tradiční rodinu a zavádí ideologii genderu. Tahle alternativní zpráva potom kolovala mezi českými senátory v době, kdy měli hlasovat o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Ordo Iuris se přitom nijak netají tím, že jejich analýzu měli čeští senátoři k dispozici. Dokonce to oslavovali na svých sociálních sítích.

Existují ještě další důkazy, že tyto organizace mají vliv na současnou politiku?

Není žádným tajemstvím, že nedávno navrhovaný zákon o ustavení manželství jako svazku muže a ženy obsahoval pasáže zkopírované přímo z dokumentu Aliance pro rodinu a někteří členové a členky těchto organizací pracují pro politické představitele. V ultrakonzervativních organizacích se přímo angažují nebo s nimi spolupracují někteří senátoři a poslanci — například zmíněná poslankyně Nina Nováková z KDU-ČSL.

V neposlední řadě je síla těchto organizací dobře patrná v tom, jak se jim podařilo ovlivnit veřejný diskurz, když do něj dostaly pojem takzvané genderové ideologie. Teď se o ní nejen nekriticky píše v médiích, ale mluví o ní i přední političtí představitelé včetně premiéra.

Jak vlastně pojem genderová ideologie vznikl?

Tento koncept se používá od devadesátých let a jeho cílem je delegitimovat veškeré snahy o narovnání práv žen a mužů a lidí s menšinovou sexuální orientací. Zpočátku byl namířen proti interrupcím, později proti manželství pro všechny. Dnes se nejvíce používá v souvislosti s právy transgender osob, ale ne nezbytně.

Když ultrakonzervativní organizace mluví o genderové ideologii, myslí tím cokoliv, co se vymyká tradičnímu řádu. Což je ve zkratce muž, žena a jejich biologické děti. Všechno, co nějak souvisí se sexualitou nebo genderem, zkrátka tyto organizace nálepkují jako jednu ucelenou genderovou ideologii, ať už se jedná o interrupce, kvóty, surrogátní mateřství, manželství pro všechny, otce na rodičovské dovolené nebo queer anarchismus. Jako genderová ideologie může být označeno třeba i umělé oplodnění. Prostě cokoliv, co se jim nelíbí a je to údajně proti přírodě, respektive proti bohu.

Co je vlastně hlavní motivací ultrakonzervativních organizací? Je to přímo ochrana křesťanských hodnot?

Motivace se hodně liší. Když mluvíme o antigenderovém hnutí, člověk si snadno představí nějakou jednotnou skupinu s jedním cílem. Ve skutečnosti jsou ale tyhle skupiny hodně různorodé. Přestože české organizace mluví o kolonizaci idejí ze Západu, jejich vlastní ideologický aparát a strategie mají kořeny ve Spojených státech.

Tam v sedmdesátých letech minulého století vzniklo křesťanské krajně pravicové hnutí, které reagovalo na nová levicová hnutí z konce šedesátých let. To znamená feministické hnutí, hnutí za občanská práva a hnutí za práva sexuálních menšin.

Křesťanská pravice v té době vytvářela pocit, že se rozpadá morálka americké populace, že je potřeba vrátit náboženství zpátky do politiky a začít zase ochraňovat morální hodnoty. To se hodilo neoliberální pravici. Začala tímto způsobem vysvětlovat ekonomickou krizi, ze které vinila například svobodné matky závislé na sociálních dávkách.

Právě představitelé nové křesťanské pravice vymysleli narativ o ochraně tradiční rodiny, která je potřeba mimo jiné proto, aby mohl prosperovat stát. Tyto ideje se jim podařilo rozšířit i díky tomu, že začali spolupracovat s prezidentem Reaganem, který zjistil, že téma ochrany tradiční rodiny dokáže získat voliče, a začal proto s křesťanskou pravicí úzce spolupracovat.

Politiky tedy může motivovat, že jim tato témata pomohou uspět ve volbách?

Mám za to, že si některé strany myslí, že to jsou mobilizační témata. To bylo donedávna dobře vidět třeba v Polsku, kde krajně pravicová populistická vláda spolupracovala s ultrakonzervativním hnutím brojícím proti potratům a právům sexuálních menšin.

Jenže například podle polských akademiček Agnieszky Graffové a Elżbiety Korolczukové se jednalo o čirý oportunismus — hnutí dodávalo straně populistická témata a strana za to hnutí ustupovala v jejich požadavcích, jako třeba v oblasti zpřísnění potratové politiky.

Dalším příkladem je Rusko, kam v devadesátých letech začali lidé z americké křesťanské pravice jezdit a vyvážet své ideologie. Už v devadesátých letech se v Rusku začala objevovat rétorika inspirovaná americkou křesťanskou pravicí o tom, že se rozpadají morální hodnoty a je potřeba chránit tradiční rodiny.

Později tyto ideje převzal prezident Vladimir Putin, pro jehož režim se tahle rétorika stala stěžejní. Když mu začínalo třetí prezidentské období, vyvolalo to vlnu nevole. V tu dobu proto udělal z těchto konzervativních hodnot vlastně svoji politickou značku, a to ve dvou rovinách.

Jednak uvnitř země, kde Putin mobilizoval svou voličskou základnu výzvami, že je potřeba Rusku vrátit konzervativní hodnoty. Zároveň se tato rétorika stala Putinovou geopolitickou zbraní. Začal totiž mluvit o Rusku jako o kolébce tradičních hodnot a poslední naději na záchranu před zdegenerovaným Západem.

Tahle rétorika stala důležitou součástí proruské propagandy, která se kolem roku 2013 začala používat na Ukrajině, aby ukrajinské obyvatele odradila od požadavku na vstup do Evropské unie. Naopak se hodně často mluvilo o tom, že Ukrajinci potřebují být s Ruskem, protože jenom Rusko udrží jejich tradiční hodnoty a ochrání je před Evropou.

Jak se potom dostala ultrakonzervativní rétorika do Evropské unie?

Skrze konspirační proruské weby. A dostala se především do střední a východní Evropy včetně České republiky, a to v hodně hodně extrémní podobě — začalo se mluvit třeba o genocidě, prodávání dětí pedofilům, kradení dětí z východní Evropy a jejich používání jako konzervy na orgány. V těchto případech je tedy cílem i vyvolání určitého informačního chaosu.

Takovou rétoriku používají i ultrakonzervativní organizace u nás?

Některé ano. Například Tradiční rodina, která je navázána na SDP, se snaží vytvořit určitý informační rozruch a děsit lidi. Na jejich webových stránkách se například objevují fotky plačících dětí, které se údajně bojí Istanbulské úmluvy, jelikož jim vezme budoucnost.

Právě takové vykreslení světa se SPD hodí, protože jako populistická pravice potřebuje k mobilizaci svých voličů krize. V době uprchlické krize vystupovali proti islámu. Když jsme nakonec žádné uprchlíky nepřijali, začali tvrdit, že Istanbulská úmluva přináší do Česka genderovou ideologii. Potom si vzali za své téma covidu, pak válku na Ukrajině. Populistická pravice prostě žije z krizí, a tak je musí nějakým způsobem vyhledávat a konstruovat.

Funguje takhle i Aliance pro rodinu?

Aliance pro rodinu se snaží prezentovat jako seriózní organizace. Například vůbec nemluví o náboženství, přestože existují důkazy o jejích pevných vazbách na katolickou církev. Koneckonců její prominentní členové jsou mladí křesťanští aktivisté. Aliance pro rodinu ale nikdy nepoužívá boha nebo hřích jako svůj argument.

Naopak svoji rétoriku hodně sekularizují, mluví o statistikách, o tom, že děti vyrůstající v homosexuálních rodinách mají psychické problémy a deprese. Velmi často hovoří takovým pseudovědeckým jazykem a pro své potřeby překrucují různé studie. Svoji antigenderovou rétoriku tedy prezentují jako postoj normálních lidí nebo takzvané mlčící většiny.

V tak ateistickém státě, jakým je Česká republika, je to myslím velmi důležité. Ve společnosti tato strategie totiž může rezonovat mnohem více, než když řeknete „Tohle by chtěl Bůh.“ Podle mě mají takový úspěch, jelikož svá témata nereprezentují jako náboženské představy o světě, ale jako představy normálních českých občanů.

Podobnou taktiku volí i Hnutí pro život, které dříve chodilo s velkými kříži po náměstích. Dnes už ale jsou na jejich demonstracích nebo pochodech k vidění děti s balónky a pozitivní nápisy. Nikde nenajdete hesla „Přestaňte zabíjet děti“ nebo „Potrat je hřích“, ale třeba „Vládo, přidej rodinám na třetí dítě.“ Hovoří tedy i ekonomickým jazykem. Mluví o tom, že by vláda měla podporovat matky, aby si mohly dovolit třetí dítě, se kterými se podle statistik chodí na interrupce nejčastěji.

Říkala jste, že má Aliance pro rodinu vazby na katolickou církev. Jaký je přístup samotné církve?

V České republice je katolická církev — na rozdíl třeba od Polska — často vnímána jako marginální organizace. Myslím, že témata antigenderových hnutí jsou pro ně velice důležitá, neboť mohou církev dostat do veřejného prostoru. Církev tímto způsobem může oslovit nevěřící prostřednictvím sekulárních témat a posílit tak svoji pozici ve společnosti. Jinými slovy, na antigenderové rétorice si katolická církev snaží získat popularitu.

Jak velký vliv mají ultrakonzervativní hnutí v České republice v porovnání s okolními zeměmi?

Když jsem začala psát svoji disertaci o tom, jak se do České republiky dostal a následně vyvíjel diskurz genderové ideologie, myslela jsem si, že píšu o marginálním tématu, které nebude nikoho zajímat. Moje kolegyně z Finska, která vyučovala o antigenderových hnutích, dokonce uváděla Českou republiku jako příklad země, kde tyto organizace nemají žádný vliv. To bylo asi před pěti lety, kdy se u nás o tomto problému příliš nevědělo.

Na Slovensku už ale tou dobou organizovala Aliancia pre rodinu pochody pro život. V roce 2013 bylo na tomhle pochodu osmdesát tisíc lidí a byla to největší akce od sametové revoluce. V České republice se tato akce taky koná, ale vždycky je tam asi jen tisícovka účastníků. Lze říct, že oproti našim sousedům u nás tato hnutí nemají takovou schopnost mobilizovat davy lidí. I proto se vydávají hlavně cestou lobbingu, v němž jsou naopak celkem úspěšní.

Mají ale velký vliv na politickou scénu a politický lobbing se jim opravdu daří. Nikdo myslím nečekal, že se Istanbulská úmluva neratifikuje. Je to vlastně dokument jako každý jiný. A pokud jde o slovo gender, už máme ratifikované jiné úmluvy, ve kterých to slovo je také a nikdy to nikoho nezajímalo. Ovšem ratifikaci Istanbulské úmluvy se povedlo těmto organizacím zvrátit. Vliv tedy rozhodně mají. Dokáží přesvědčit politiky, že to je téma, na kterém lidem záleží.

Zároveň jsou ale české organizace oproti Slovensku, Polsku nebo Maďarsku vlastně docela pozadu. U nás se téma genderové ideologie otevřelo až asi v roce 2018, kdy se ho ujala katolická církev. V Polsku a na Slovensku to bylo už o pět let dříve a je to znát. V Polsku vedl lobbing těchto hnutí k zpřísnění interrupcí, na Slovensku se o to organizace soustavně snaží. Za několik posledních let tam bylo minimálně dvacet pokusů o jejich zákaz.

Je možné, že v budoucnu nastane podobná situace i v České republice?

Pokud bude vliv antigenderového hnutí sílit, pokud budou pokračovat v té systematické, mravenčí práci jako dosud, určitou šanci zřejmě mají. Záleží to ale samozřejmě na mnoha faktorech, které ale teď nejsem schopná předvídat.

ANNA ABSOLONOVÁ