Již po osmnácté byl v jarní sobotu, tentokrát 6. dubna 2024 vyhlášen Pochod pro život. Jeho organizátorem je Hnutí pro život. Zdá se, že něco takového je hodné podpory.

Církev, pro kterou byl v kacířských tribunálech a v náboženských válkách po dlouhá staletí lidský život lhostejný, se rozhodla život chránit, o život pečovat a život rozvíjet. Připojila se k etice Alberta Schweitzera založené na základním heslu etiky úcty k životu.

Je zřejmé, že nejde hlavně o ochranu života pracovníků proti tomu, co je v pracovním procesu ohrožuje. Důraz se neklade ani na ochranu ohrožených ve válečných zónách. Má jít především o ochranu počaté živé bytosti, která se rozvíjí v člověka. Tu chrání i český ústavní pořádek.

Bylo by snad skoro zbytečné horovat pro ochranu života, když Listina základních práv a svobod ve svém 6. článku deklaruje, že každý má právo na život, že nikdo nesmí být zbaven života, nepřipouští se trest smrti. A to vše tím spíše, že 1. odstavec čl. 6 výslovně uvádí, že lidský život je hoden ochrany již před narozením.

Hnutí pro život prohlašuje za lidskou bytost organismus, jehož právo na ochranu má být podle nich hájeno od oplodněného vajíčka přes zárodek a plod, po narození. Tolik už nepřipomíná ochranu života dospělých, mimo jiné matek jejichž zdraví a život může být ve speciálních případech pokračování těhotenství ohroženo.

Snad by bylo radno připomenout, že Boží prozřetelnost, viděno nábožensky, připouští, že asi polovina oplodněných vajíček přirozeně a samovolně opouští tělo matky. Buňka, která se začne rýhovat se neusadí v děloze. Tedy podle dogmatického pojetí zejména katolíků nechá Bůh miliardy lidských životů působením přírodních zákonů vyhasnout, aniž by církev jejich věčný úděl jakkoli zajímal.

Katolíci jsou konfrontováni s pojetím, že lidským tvorem je takový, který je schopen jako samostatná bytost přežít a v níž se obvykle působením vlastní nebo náhradní rodiny pak začnou rozvíjet specificky lidské vlastnosti duchovně-duševně-tělesné bytosti. To je nutno brát jako vážnou součást dialogu na toto téma.

Ti, kdo opakovaně řeší, jak je násobně a nesmyslně formulováno „nečekaně čekaný život“ u nás a v obdobných komunitách jinde, mohou počatý život v lůně matky chránit různým způsobem. Pochody v posledních letech přicházející s heslem „Nesoudíme, chceme pomáhat“. Nabízejí matkám čekajícím potomka zdravotní a sociální péči. Volají po tom, aby sociálně těžká situace nevedla k volbě umělé aborce a vedla k ochotě donosit počatý život. Co proti tomu namítat?

Na druhém konci spektra aktivit pro-life organizací je požadování až trestu smrti pro ty, kdo se pro indukovaný abort rozhodli, pro matku a zdravotní personál. Na pracovníky gynekologických klinik podnikají útoky, u nás je spíše obtěžují, v USA jsou ale zaznamenány i fyzické útoky až po usmrcení lékařů.

Politiky, kteří jsou členy římskokatolické církve a povolí liberálnější pojetí zákona, prohlašují za exkomunikované. To se přihodilo i americkému prezidentovi Joe Bidenovi, jemuž kněz odmítl vzhledem k exkomunikaci, která nebyla vyhlášena ani konstatována, podat přijímání.

Jistě jsou si vědomi, že vyobcování vedlo ve své době k „milosrdnému trestu bez prolití krve“, tedy k uškvaření zaživa. Jen nás od osvícenství sekulární stát chrání před tím, že po likvidaci církevní následuje likvidace fyzická.

Čeští biskupové vedou mše na zahájení pochodu. O jejich pojetí ochrany života lze mít pochybnosti. Až na vzácné výjimky jsou součástí konzervativní revoluce, která je silně zastoupena také ve školství a kultuře v podobě pokusů o cenzuru. Víra je v jejích očích slepá poslušnost. Nebo přinejmenším akceptují různá, často však proměnlivá tvrzení „oddaným podřízením rozumu a vůle“.

Konzervativní koncepce projevují rovněž u příležitosti domácího násilí. Odmítají Istanbulskou úmluvu dojednanou členskými státy Rady Evropy ke dni 11. 5. 2011. Fakticky odmítají chránit členy domácnosti, zejména ženy před násilím, které se odehrává za zavřenými dveřmi.

Ideově spříznění lidé straší veřejnost, jak se tím proslavil Petr Piťha 28. září 2018 při kázání na církevní a státní svátek svatého Václava, podle něhož rodinám, které zpochybní rodovou danost svých dětí, budou tyto děti odebrány a rodiče budou umístěni do koncentračních táborů vyhlazovacího typu. Hnutí pro-life tím, co fakticky do společnosti přináší, provokuje k odporu.

Vyprofilovalo se proti němu hnutí Pro choice, tedy hnutí hájící právo ženy rozhodovat o svém těle, ale nutno pamatovat, že i o těle počaté lidské bytosti. To se může dostat do rozporu. Je tu ústavní právo na život před narozením. A je tu právo ženy na ochranu zdraví a sociální situace při nečekané a neplánované graviditě.

Rozhodně je vítáno, když ženě někdo pomůže svobodně, bez nátlaku se rozhodnout pro donošení dítěte a když občanská společnost spolu s veřejnými zdravotními a sociálními institucemi poskytne matce a narozenému dítěti veškerou péči a umožní mu rozvoj plného lidství. A určitě není pro-choice hnutí hnutím proabortivním.

Průzkumy podle dostupných zdrojů ukazují, že represivní státní a církevní politika nevede ke snížení počtu umělých ukončení těhotenství. Vstupuje do hry ovšem také „potratová“ turistika, která ovšem na ženu podstupující zákrok vznáší enormní finanční nároky podle principu nabídky a poptávky.

Ženy, které ve složitých situacích zvažují abort, by měly být přijímány s respektem. Je nepřijatelné, ač pochopitelné, pojetí papeže Františka, který měl označit umělý abort za hřích (nebo zločin), ale vybízí k tomu, aby osoby, které se do toho zapojí, nebyly označovány za veřejné hříšníky.

Zásadně odmítá praxi, že se lidem v této situaci neposkytuje přijímání. Vyslovil se, že nikdy nikomu přijímání neodmítl.

Snad bude postupně možná svobodná volba ohledně života plodu. Snad se etika úcty k životu a ústavní principy ochrany života nerepresivně prosadí. Nasvědčovalo by tomu i to, že počet umělých abortů už po několik let klesá.