Na začátku dubna jsem se jako jedna z moderátorek účastnila inscenované debaty Všem matkám a ne-matkám divadelního kolektivu Nesladim. Projekt je součástí přípravy dokumentární inscenace o interrupcích a jejich latentní stigmatizaci — a to nikoliv mezi konzervativci, ale v našich vlastních bublinách, které právo na interrupce podporují.

Do účasti v projektu jsem považovala svou zkušenost s interrupcí za perfektně zpracovanou. Nejprve jsem svou interrupci v důsledku společenského mlčení a přetrvávající, leč nepřiznané stigmatizace vnímala jako selhání. Pak jsem odjela do Polska, kde se o interrupcích v kontextu masové občanské mobilizace vedla inspirativní a u nás chybějící debata. Svou interrupci jsem přijala jako běžnou ženskou zkušenost, naučila se, že většině žen interrupce — stejně jako kdysi mně — přinesla úlevu a že rámování interrupce jako traumatizující zkušenosti není nic jiného než propaganda protipotratových organizací.

Teprve při rozhovorech s režisérkou kolektivu Nesladim Lindou Duškovou, která v rámci přípravy na performanci, debatu a inscenaci vyzpovídala patnáct žen se zkušenostmi s interrupcí, jsem si uvědomila, že z politicky vypjaté debaty o interrupcích vypadává široká škála emocí. A že většině žen sice interrupce přináší úlevu, mnohdy ale jde o emočně a psychicky náročnou zkušenost, po které si některé z nás potřebují projít truchlením. Vzpomněla jsem si na vlastní nepříjemné pocity, které jsem úplně vytěsnila.

Snad není třeba zdůrazňovat, že na našem nezcizitelném právu svobodně o svých tělech a budoucnostech rozhodovat to nemění absolutně nic. Ba, tím spíš cítím na protipotratové organizace hněv. Bývalo by jednodušší si rozporuplné emoce připustit v jejich celistvosti, kdybychom se nemusely děsit, že je protipotratáři obrátí proti nám.

Na debatě jsem potkala psycholožku a psychoterapeutku Janu Kučerovou, která se u nás jako jedna z mála psychoterapeutické péči o ženy po potratu — jak dobrovolném, tak samovolném — věnuje. Její příspěvek do debaty mě zaujal, a tak jsem ji požádala o rozhovor.

Setkáváme se o dva týdny později v její psychoterapeutické praxi Pod krovy: v podkrovním prostoru plném tlumených tónů šedé, šedo-modré a starorůžové. Do širokého růžového hrníčku mi připravuje aromatický čaj s kakaovou příchutí.

V lecčem se zřejmě neshodneme. V českém kontextu nicméně Jana Kučerová odvádí vskutku záslužnou a jedinečnou práci: terapeuticky provází ženy, kterým se nepodařilo přijmout a integrovat svou zkušenost s interrupcí. Zároveň založila podpůrnou skupinu Anonymní (ne)matky, na jejichž setkáních mohou ženy své zkušenosti s interrupcí sdílet.

Scházíme se pár dní před každoročním Pochodem pro život, který hodlají zablokovat feministické aktivistky a aktivisté. Vy mezitím dlouhodobě voláte po depolitizaci interrupcí. Proč? Je to v současném politickém klimatu vůbec možné?

Spíš se snažím nepřilévat olej do ohně. Dění uvnitř člověka, který se rozhoduje o něčem důležitém, ráda přirovnávám ke schůzi v parlamentu: spoustu stran, potřeb, emocí a hodnot — které jsou často protichůdné. Některé jsou hlasitější, jiné jsou slyšet až po čase. A mým povoláním je nikoliv zařídit, aby byl svět správně, ale aby každý jednotlivec mohl žít naplněný život, v němž je sám sebou, a to ve své celistvosti, s celým tím rozhádaným parlamentem v sobě.

Jenže politika má tendenci spíš rozdělovat. A kdekoliv se tlačí v zájmu jedné hodnoty, vzniká protitlak. Zatímco já usiluji o to, aby tlaků bylo co nejméně, o více pochopení a přijetí uvnitř člověka. A přála bych si, aby to tak bylo i ve světě okolo nás.

Ovlivňuje vyhrocená politická debata psychické prožívání vašich klientek, které interrupci zvažují nebo si zrovna touto zkušeností procházejí?

Pracuji v soukromé terapeutické praxi. Chodí za mnou ženy, které se trápí a za moje služby platí nemálo peněz. Moje klientky tak nejsou reprezentativním vzorkem. Nevzpomínám si ale, že by jakákoliv žena, s kterou jsem se setkala, zmiňovala politiku.

Naopak se setkávám s tím, že když se žena rozhoduje, zaskočí ji, o jak složité a hluboké téma jde a že se dokonce mnohdy rozhoduje v rozporu s tím, čemu do té doby věřila. Stává se, že věřící žena, která interrupce jednoznačně odsuzuje, se pro interrupci rozhodne. A naopak se stává, že za mnou přijde moderní žena, feministka, která právo na rozhodování o svém životě plně podporuje, má partnera, který s těhotenstvím nesouhlasí, má všechny možné důvody pro to v těhotenství nepokračovat — a přesto přichází s tím, že to nedokáže udělat, že to tak necítí.

Interrupce bývá pro ženu natolik silným tématem, že dokáže otevřít své třinácté a další komnaty, o kterých dosud nevěděla, zásadní existenciální otázky, o nichž do té doby nepřemýšlela, nebo je považovala za vyřešené.

V krizích a emočně náročných situacích naše psychika a rozhodovací schopnosti fungují jinak než za běžných okolností. A nechtěně těhotné ženy se musejí pod časovým, společenským, partnerským tlakem rozhodnout o něčem, co si nedovedou představit: zda bude jejich budoucnost s dítětem. Ta budoucnost je velmi dlouhá a obsahuje řadu proměnných, které není možno kontrolovat. A ony se rozhodují teď, když je jim špatně, jsou pod tlakem a nemají prostor zpracovat, co všechno by se mohlo stát s člověkem, který by se narodil.