Ideálem lidí po celém světě je mít alespoň dvě děti. Realita je ale jiná: mají jich méně, než by si přáli. Ukazuje to nová zpráva o stavu světové populace z roku 2025 zpracovaná Populačním fondem OSN (UNFPA). Ta vychází z průzkumu mezi více než 14 000 dospělými muži a ženami ve čtrnácti zemích, představujících více než 37 procent světové populace — zastoupeny jsou tu i evropské země jako Švédsko, Maďarsko či Itálie. A ačkoliv se zpráva nezaměřovala přímo na Českou republiku, trendy jsou podobné i u nás: skutečnou krizí není nízká porodnost sama o sobě, ale bariéry, které lidem brání v rozhodnutí být rodiči.

Studie zároveň upozorňuje, že způsob, jakým se o porodnosti mluví, často znesnadňuje pochopení samotného rozhodování o rodičovství. Populační politiky bývají obvykle označovány jako „pronatalitní“ — tedy takové, jejichž cílem je podporovat vyšší porodnost, a to buď prostřednictvím finančních pobídek, jako je porodné či daňové úlevy pro rodiny, nebo naopak restriktivními opatřeními, k nimž patří například omezení přístupu k antikoncepci či interrupcím.

Takový pohled je ale příliš zjednodušený: redukuje porodnost na krátkodobý problém, který lze vyřešit několika málo nástroji, a zároveň zkresluje skutečnou podstatu politik. Rozhodnutí mít děti má totiž pro konkrétní jednotlivce mnohem širší dopady — od pracovního uplatnění přes jejich bytovou situaci až po dlouhodobou ekonomickou stabilitu celé rodiny. Jinak řečeno, mít děti není krátkodobé rozhodnutí, ale zásadní životní krok, který ovlivňuje všechny dimenze lidského života.

Politikové míní, člověk mění

I v oblastech, které tradičně spadají pod pronatalitní politiku, nejsou často reálné dopady takové, jaké by stát očekával, protože politické kroky narážejí na životní volby skutečných lidí. Typickým příkladem je nastavení přístupu a kvality reprodukční péče. Na základě odborné literatury studie konstatuje, že omezení přístupu k bezpečným interrupcím vede k nárůstu nelegálních potratů s rizikem neplodnosti a — jak ukazují data z USA z let 2022 a 2023 — také k vyššímu počtu sterilizací. V případě nuceného zákazu potratů totiž ženy vnímají těhotenství jako ohrožující situaci a raději se rozhodnou do tohoto rizika nevstupovat, zejména pokud už jedno dítě mají.

Významnou roli hraje i kvalita samotné péče. Výzkumy citované ve zprávě ukazují, že ženy, které zažily porodnické násilí nebo zákroky provedené bez jejich souhlasu, mají menší ochotu mít další děti. Paternalistický přístup v porodnictví tak zásadně ovlivňuje rozhodování, zda děti mít či nemít.

Ačkoliv nemáme přesná data o České republice, je v tomto ohledu je vhodné připomenout výzkum, který ukazuje, že znevažování, ponižování rodičky a zákroky bez souhlasu jsou hlavní motivací, proč české ženy raději rodí doma. Jak zpráva OSN zdůrazňuje, tvůrci politik by proto neměli lidi přímo tlačit k určitému počtu dětí, ale navrhovat opatření vycházející z jejich skutečných preferencí a potřeb.

Studie UNFPA také upozorňuje na výraznou propast mezi ideálním a skutečným počtem dětí. Napříč sledovanými zeměmi lidé nejčastěji uváděli, že by chtěli mít dvě děti. Realita je ale odlišná: dvě děti se podařilo mít jen zhruba třetině respondentů starších padesáti let.

Dvě třetiny respondentů v reprodukčním věku přitom uvedly, že ideální počet dětí je pro ně dosažitelný. Jinak řečeno — lidé bývají ohledně svých vyhlídek optimističtější, než jak nakonec jejich životní situace dovolí.

Podobný trend vidíme i v České republice. Podle agentury NMS z roku 2024 si dvě děti přejí přibližně tři čtvrtiny dospělých, přesto je podle údajů ze sčítání lidu v roce 2021 více než pětina českých žen bezdětná (údaje pro muže chybí). V kontextu demografické krize se přitom očekává, že další odklady rodičovství povedou k ještě nižší porodnosti. I v českém prostředí je tedy propast mezi ideálním a reálným počtem dětí zřetelná: lidé děti mít chtějí, ale něco jim v tom brání.

Obavy z propadu životního standardu

Proč tedy lidé nemají tolik dětí, kolik by chtěli? Podle zjištění UNFPA představují hlavní překážku především ekonomické dopady spojené s rodičovstvím, což jako důvod uvádějí přibližně dva z pěti respondentů (39 procent). Zhruba pětina dotázaných (21 procent) zmínila nejisté postavení na trhu práce a téměř stejný podíl (19 procent) problémy s bydlením.

Další faktory, jako je strach ze zhoršení politické či sociální situace (14 procent) nebo nenalezení vhodného partnera (14 procent), hrají rovněž důležitou roli, i když nejsou tak časté. Ostatní bariéry — zdravotní či čistě preferenční — se pohybovaly pod touto hranicí.

Zpráva tak zdůrazňuje zásadní poznatek: rozhodnutí mít či nemít děti je hluboce zakořeněné v sociálním a ekonomickém kontextu, v němž lidé žijí. A velkou část těchto podmínek je možné ovlivnit prostřednictvím veřejné politiky. Není proto náhodou, že první oblastí, na niž studie i další výzkumy ukazují nejčastěji, jsou právě bariéry ekonomické. Pro představu, v šetření agentury NMS v České republice tento důvod uvedla více než polovina respondentů (55 procent).

Podle studie je pro rozhodnutí mít děti klíčová stabilní ekonomická situace, která rodině umožní udržet si životní úroveň i po narození potomka. Nejde přitom jen o výši příjmu domácnosti, ale o celý společenský a institucionální rámec, který funguje jako prevence propadu životního standardu. Pro mladé rodiny může být zásadním problémem vyhlídka ztráty jednoho příjmu v kombinaci s rostoucími náklady na nového člena domácnosti.

Nejistá práce a nejisté bydlení

Nejdůležitějším faktorem je podle studie UNFPA možnost sladění práce a péče, přičemž nejvýrazněji se ukazuje význam dostupné a kvalitní péče o děti, která rodinám poskytuje flexibilitu při kombinování rodičovských a pracovních povinností.

Přínos zajištění této péče se přitom netýká pouze pečujících, ale celé společnosti. Pokud by totiž pečující osoby mohly naplno využívat svou kvalifikaci a podílet se na trhu práce, přispělo by to podle Mezinárodního měnového fondu k růstu HDP o osm procent v rozvinutých a až o 23 procent v rozvojových ekonomikách.

V českém kontextu by konkrétním krokem mohlo být zlepšení dostupnosti dětských skupin — jak finančně, tak regionálně, protože dnes se koncentrují převážně ve větších městech — nebo zajištění plynulejšího přechodu do mateřských škol. Ten nyní komplikují mezery mezi třetími narozeninami dítěte, kdy končí rodičovská ochrana, a začátkem školního roku, kdy vzniká nárok na garantované místo ve školce. Zajímavým, byť nevyužitým opatřením v tomto směru, byla i kdysi schválená, ale později zrušená garance míst ve školkách pro dvouleté děti.

Dalším faktorem, který studie zdůrazňuje, je situace mladých lidí v ideálním věku pro založení rodiny. Na základě odborné literatury dokládá, že ti se totiž často nacházejí v podmínkách výrazné nejistoty — jednak na trhu práce, kde dominují pozice na vstupní úrovni a šíří se prekarizace, a jednak v oblasti bydlení. Bariéry spojené s možností osamostatnění vedou k odkládání rodičovství.

V českém prostředí není překvapivé, že prudký pokles porodnosti nastává právě v době, kdy dramaticky klesá právě dostupnost bydlení. Vlastnické bydlení je pro většinu mladých bez finanční pomoci rodiny prakticky nedosažitelné a rostoucí ceny nájemného navíc ukrajují stále větší část jejich příjmů. K tomu se přidává i nestabilita krátkodobých nájemních smluv, která snižuje pocit jistoty a dlouhodobého ukotvení. Není tedy divu, že nejistota ohledně toho, kolik budou mladé páry platit za střechu nad hlavou nebo zda s ní mohou počítat i příští rok, zásadně ovlivňují jejich rozhodování o rodičovství.

Třetí oblastí, na niž se studie zaměřuje, je slaďování práce a péče prostřednictvím politik trhu práce. Tyto nástroje přesahují samotnou dostupnost péče o děti a zahrnují flexibilní pracovní úvazky, částečné pracovní doby či právní ochranu rodičů malých dětí na trhu práce. V českém prostředí sice došlo k určitým legislativním posunům — například větší flexibilitě v čerpání rodičovské dovolené, možnosti přivýdělku během ní nebo posílení právní ochrany rodičů — problémem však zůstává jejich omezené uplatnění v praxi.

Zaměstnavatelé jen výjimečně nabízejí částečné úvazky či jiné flexibilní formy práce, které by rodičům umožnily péči a práci skutečně kombinovat. Podle Eurostatu pracuje v Česku na částečný úvazek pouze zhruba deset procent žen, zatímco průměr EU se pohybuje kolem třiceti procent.

Jak navíc ukazuje letošní studie Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu, tento deficit výrazně komplikuje jejich návrat na trh práce. Rodičovství tak pro mnoho žen znamená nejen dočasný, ale i dlouhodobý propad v pracovním postavení, což jen dále prohlubuje nejistotu spojenou s rozhodnutím mít děti. Nedávno ostatně česká média obletěla zpráva, že až čtvrtina matek končí po rodičovské dovolené v nezaměstnanosti.

Jeden pečovatel na plný úvazek

Další oblastí, na kterou studie upozorňuje, je zapojení mužů do péče. Současné nastavení totiž stále výrazně zatěžuje především ženy, zatímco otcům nabízí jen omezené možnosti, jak se o rodinu aktivně starat. Typickým příkladem je rigidní rodičovská dovolená nastavená na jednoho pečovatele na plný úvazek.

Studie přitom ukazuje jasnou souvislost: čím více se muži podílejí na péči o děti, tím více žen se vrací na trh práce a jejich nejisté postavení se snižuje. Přetrvávající představa žen jako „primárně pečujících“ oslabuje jejich pozici na trhu práce — zaměstnavatelé je vnímají jako rizikové zaměstnankyně. Naopak pracovní norma se nadále odvíjí od obrazu „nepečujícího pracovníka“.

Ze studie zároveň vyplývá, že stereotypní vnímání péče jako domény žen a práce jako sféry mužů má negativní dopady i na muže, protože oslabuje vztah, který mají se svými dětmi. V České republice, kde 98 procent osob na rodičovské dovolené tvoří ženy, děti podle zjištění institutu Solvo navazují bližší vztah s trenérem či s tetou/strýcem než s vlastním tátou.

Přitom vyšší zapojení otců do péče má jednoznačně pozitivní vliv na vývoj i chování dětí. Překonání genderových stereotypů a větší zapojení mužů do rodičovské role je proto jedním z klíčových kroků k vytvoření prostředí, v němž muži i ženy nebudou čelit bariérám při zapojení do péče ani do zaměstnání. Cílem je vytvořit paletu nástrojů, která rodinám umožní svobodně volit, jak chtějí skloubit práci a péči, zajistit dlouhodobou finanční stabilitu, a tím jim dát reálnou možnost naplnit svůj ideální počet dětí.

Sečteno a podtrženo: při porovnání zjištění OSN s realitou v České republice nevychází naše země dobře. Není proto překvapivé, že mnoho lidí své rozhodnutí mít děti přehodnocuje a často se nakonec rozhodne rodičovství odložit, nebo dokonce zcela vzdát. Problém přitom není v tom, že by Češi děti nechtěli. Realita jim však klade do cesty příliš mnoho překážek. O to více zarážející je, že téma nízké porodnosti zůstává v české veřejné debatě až na výjimky stranou zájmu.