Maďarský premiér Viktor Orbán od svého znovunabytí moci v roce 2010 označuje pokles porodnosti jako existenciální hrozbu pro maďarský národ, spojuje reprodukci se svou národně-konzervativní agendou a vyvolává demografickou paniku. Jenže zatímco rétorika podporující porodnost sílí, reálná porodnost klesá. Ideologický nátlak a finanční bonusy totiž nemohou nahradit chybějící systémovou podporu a svobodnou volbu.

Politická opatření, jež mají podporovat růst porodnosti, uplatňuje mnoho států — je běžnou reakcí na stárnutí populace a klesající počet narozených dětí. V praxi taková opatření mohou znamenat daňové úlevy, prodlouženou rodičovskou dovolenou, přídavky na děti, garanci míst ve školkách nebo flexibilnější pracovní úvazky pro rodiče.

V případě Maďarska má ovšem tato pozitivní motivace i druhou stranu — sílící ideologický tlak a snahu degradovat společenskou roli žen pouze na rodičku a matku.

Transakční mateřství

Orbánova vláda vybudovala v Maďarsku jeden z nejkomplexnějších a zároveň nejnákladnějších systémů na podporu porodnosti v Evropě. Ten funguje na transakčním principu: nejedná se o nezištnou sociální pomoc, nýbrž o promyšlenou strategii, kdy stát nabízí ekonomické výhody výměnou za reprodukci.

Ve snaze motivovat ženy k co nejvyšší porodnosti proměnila Orbánova vláda Maďarsko v de facto daňový ráj pro ty, které rodí často a brzy. Matky čtyř a více dětí jsou doživotně osvobozeny od placení daně z příjmu fyzických osob již několik let, od ledna 2023 se toto opatření rozšířilo také na ženy, které porodí prvního potomka před dovršením třiceti let a splní určité podmínky.

V roce 2026 Fidesz plánuje splnit další ze svých dlouhodobých slibů a rozšířit systém nulového zdanění i na matky tří dětí. Zatímco vláda tento krok oslavuje jako počátek nové historické éry pro rodiny, opozice v načasování spatřuje především předvolební populismus.

Daňová alchymie

V červenci 2025 byla realizována první fáze navýšení daňových úlev na děti, druhá — zatím finální — fáze je zahájena od ledna 2026. I zde ovšem platí, že změny nejvíce pocítí početné rodiny, a to nejen kvůli nastavení částek, jež se odvíjí od počtu dětí, ale i kvůli samotné matematice systému.

Je totiž potřeba rozlišovat princip výpočtu: zatímco v ČR uplatňujeme slevu na dani, která se odečítá přímo z daně, v Maďarsku se jedná o snížení hrubého příjmu před zdaněním a reálná úspora tak činí pouze patnáct procent z uváděné částky.

Rozdíl je také v sociální spravedlnosti: zatímco český systém disponuje fixní částkou a na peníze dosáhnou i lidé s nízkými příjmy díky daňovému bonusu, v Maďarsku je k čerpání maximální podpory nutný dostatečně vysoký příjem či odvody, ze kterých lze úlevu odečíst.

Aby maďarská rodina dosáhla na plnou výši státních příspěvků, musí hrubý příjem rodiče či rodičů činit nejméně 600 000 Ft, v přepočtu přibližně 37 300 Kč.

Nízkorozpočtové rodiny se tak paradoxně nedočkají stejné pomoci jako ty s vysokými příjmy. Chudoba v zejména východních regionech země dohání obyvatelstvo i k nebezpečným řešením, kdy například nadměrně darují krevní plazmu, čímž ohrožují své zdraví.

Dítě jako splátka, žena jako nástroj k přežití národa

Princip „něco za něco“ se projevil už v minulosti, kdy vláda velkým rodinám nabízela státní dotace na nákup sedmimístných automobilů a do potřebného počtu potomků se přitom započítával plod již od dvanáctého týdne těhotenství. Výměnou za státní příspěvek se rodina musela upsat k tříletému zákazu prodeje a povinnosti umístit na zadní sklo auta nálepku s logem „Családbarát Magyarország“, což lze přeložit jako „Rodině přátelské Maďarsko“.

V případě, že se manželství rozpadlo, musela rodina dotovanou částku vrátit, což opět ukazuje transakční povahu systému — stát si koupí „stabilitu“ rodiny a v případě „nedodání služby“ vyžaduje svůj vklad zpět. Tento konkrétní program vláda před třemi lety neprodloužila kvůli úsporným opatřením.

Dalším klíčovým nástrojem, který má motivovat páry k uzavření manželství a plození dětí, je podpora bydlení. Od roku 2024 funguje program CSOK Plus, který zajišťuje státem dotované úvěry se zastropovaným tříprocentním úrokem.

Mechanismus je i zde nastaven jasně: bydlení je odměna za splnění reprodukční normy a čím více dětí, tím větší odpuštění dluhu. Přestože Maďarsko vynakládá na prorodinné finanční benefity kolem šesti procent svého HDP, nedaří se dosáhnout zvýšení porodnosti. To opět ukazuje, že nátlak na „tradiční“ rodinu v moderní ekonomické realitě naráží na své limity.

Maďarská vládní rétorika o demografické hrozbě nápadně rezonuje s narativem, jenž přichází z Ruska. Vladimir Putin během svého vystoupení na Světovém ruském lidovém sněmu v listopadu 2023 vyzval k obnovení tradice početných rodin, normou by se podle něj mělo stát „sedm, osm i více dětí“.

Namísto prostředí, ve kterém by lidé sami chtěli mít děti, vzniká tlak, aby ženy rodily pro svou vlast, protože jedině tak může podle vládní rétoriky národ přežít. V takovém pojetí přestává být mateřství svobodnou volbou a stává se věcí veřejného zájmu, jemuž jsou individuální práva podřízena. Jakmile je ženské tělo vnímáno jako nástroj demografické politiky, stává se právo na svobodnou volbu nežádoucí překážkou.

Interrupce a státní ideologie

V roce 2011 spustila maďarská vláda celostátní kontroverzní kampaň, jež upírala ženám právo na svobodnou volbu v otázce mateřství. Zneužila na ni navíc peníze z fondů Evropské unie, které byly určeny na podporu reintegrace žen na trh práce po mateřské dovolené v rámci programu PROGRESS.

Namísto toho ale zemi zaplavily plakáty, které vedle loga Evropské unie a programu nesly fotografii dítěte v prenatálním stádiu a slogan: „Chápu, pokud na mě ještě nejsi připravená… ale raději mě dej k adopci, nech mě žít!“ Tento krok vyvolal mezinárodní skandál a Evropská komise vyzvala k odstranění plakátů pod hrozbou sankcí.

Ve stejném roce byl schválen také nový Základní zákon, jenž je ekvivalentem k naší Ústavě, který definuje ochranu plodu již od početí. Tím se Maďarsko zařadilo vedle Polska a Malty k zemím s nejkonzervativnějším zněním v Evropě, fakticky totiž staví práva plodu na stejnou úroveň jako práva ženy a otevírá legislativní prostor pro postupnou erozi reprodukčních práv.

Roku 2022 byla zpřísněna pravidla, která ženám administrativně komplikují celý proces ukončení těhotenství. V případě požadavku ženy na přerušení těhotenství byla stanovena povinnost dvou návštěv Úřadu pro ochranu rodiny.

Při první návštěvě je žena informována o možnostech zachování těhotenství, zejména o adopci a státní podpoře pro rodiny. Následuje povinná, minimálně třídenní čekací lhůta, jež má sloužit na „rozmyšlenou“. Teprve poté může proběhnout druhá konzultace, kde žena získá potvrzení, že byla poučena o všech možnostech.

Další nařízení přineslo ve stejném roce povinnost poslechu srdeční odezvy plodu před provedením zákroku, ačkoliv se do přibližně osmého týdne těhotenství nejedná o vyvinutý orgán. Až po tomto zdlouhavém a emocionálně náročném procesu žena získá „oprávnění“ interrupci podstoupit.

Jen dva měsíce před zásahem státu do reprodukčních práv vydal Státní kontrolní úřad zprávu varující před hrozbou „růžového vzdělávání v Maďarsku“. Úřad v ní hovoří o nebezpečí feminizace školství a poukazuje na fakt, že ženy tvořily v daném roce 54,5 procent studujících a 60 procent absolventů vysokých škol.

Argumentuje tím, že vzdělané ženy mají méně děti a hůře hledají partnery, čímž útočí na ambice žen ve jménu demografie a opět formuluje ideologický požadavek státu, že prioritou žen nemá být vzdělání a kariéra, ale mít manžela a děti.

Paradoxem Orbánovy politiky je, že navzdory omezování reprodukčních práv a finančním bonusům selhává ve svém cíli. Porodnost v Maďarsku neroste, po historickém minimu v roce 2023 následoval v roce 2024 pokles o dalších 9,1 procent.

Naopak vzrůstá kojenecká úmrtnost, jež se v roce 2024 vyšplhala na 3,8 promile (z tisíce narozených dětí jich 3,8 zemře), což je o dvě třetiny více než v ČR, kde tato hodnota činí 2,3 promile. To znamená, že riziko úmrtí novorozence je v Maďarsku o 65 procent vyšší než u nás. Propastný rozdíl vyniká i v celoevropském kontextu. Zatímco se ČR drží hluboko pod průměrem Evropské unie, který činí 3,2 promile, a řadí se tak k evropské špičce, Maďarsko vykazuje podprůměrné výsledky a v kvalitě péče o novorozené děti zaostává.

Rodinu ano, ale jedině tu „tradiční“

Základem této politiky je striktní důraz na model „tradiční rodiny“, kterou vláda definuje výhradně jako svazek muže, ženy a jejich společných dětí. Takové pojetí slouží konzervativní agendě jako štít proti údajným progresivním tendencím a zároveň jako nástroj k zachování toho, co Orbán nazývá „etnickou hegemonií“.

Orbán přitom využívá i konspirační teorii „velkého nahrazení“, podle níž západní elity záměrně nahrazují bílé křesťanské obyvatelstvo neevropskými imigranty, kteří mají způsobit rozpad národních identit. Do tohoto konceptu nezapadají ani queer lidé, na jejichž práva Orbánova vláda dlouhodobě útočí. Takzvané duhové rodiny pak zcela vylučuje z definice rodiny.

V takto nastavené atmosféře získávají vlivné postavení ultrakonzervativní hnutí, která démonizují genderovou rovnost a usilují o omezení práv žen. Boj proti „genderové ideologii“ povyšují na státní zájem a vykreslují jej jako existenční nutnost. Proti „vymírání“ národa ale bojují paradoxně tím, že omezují práva těch, kdo mají národ rodit — žen.

Mohlo by se zdát, že Česká republika je vůči maďarskému scénáři imunní, avšak Orbánův rukopis je patrný i v aktivitách českých ultrakonzervativních hnutí. Osvojují si totiž strategii, kterou Orbán v Maďarsku praktikuje již roky: nejefektivnější cestou k faktickému zákazu interrupcí je nenápadný, vytrvalý lobbing a systematické zavádění dílčích restrikcí, jež vedou k postupné erozi reprodukčních práv.

Nástup současné vlády Andreje Babiše potvrzuje, že vliv ultrakonzervativních skupin v české politice prostupuje napříč spektrem a že strategie lobbingu uvnitř institucí funguje bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci. Vzhledem ke konzervativním tendencím nové vlády není maďarský scénář v České republice již pouhou teoretickou hrozbou. Slova o škrtech v občanském sektoru mohou mít fatální dopad, pokud se stanou realitou.

Mluví-li politická reprezentace o „potřebě rodit“, nejedná se jen o nevinnou starost o demografickou křivku, ale o nebezpečný trend, který ohrožuje právo žen rozhodovat o své vlastní tělesné autonomii. Na případné legislativní kroky vedoucí k erozi reprodukčních práv je proto třeba neustále upozorňovat, aby se maďarský scénář nestal i naší realitou.