„Někteří z nás jsou bez pochyb na černé listině,“ říká mi László Upor, divadelní dramaturg, překladatel a dnes už bývalý zastupující rektor Divadelní a filmové univerzity v Budapešti, známé pod zkratkou SZFE (Színház- és Filmművészeti Egyetem).

Ještě před čtyřmi lety stál László Upor v čele jedné z nejvýznamnějších uměleckých univerzit v zemi. Od té doby se však pro tuto vysokou školu s více než stopadesátiletou tradicí mnohé změnilo. V jejím vedení dnes stojí lidé otevřeně loajální vládní straně Fidesz a László Upor se stal pro maďarskou vládu v podstatě veřejným nepřítelem. Jako zastupující rektor se totiž v roce 2020 postavil proti vládním zásahům do univerzitní autonomie.

Setkáváme se v prostorách Divadla Istvána Örkényho v samém centru Budapešti. Právě zde probíhá divadelně-filmový festival a konference na téma umění a aktivismus. Do místnosti, kde za několik okamžiků začne panelová diskuze, postupně začínají přicházet první hosté a přátelsky se s Lászlem Uporem zdraví. Jedná se většinou o jeho kolegy nebo studenty, kteří spolu s ním před třemi lety vzdorovali vládním snahám dostat uměleckou univerzitu pod kontrolu.

„Naše hnutí bylo pravděpodobně nejvlivnějším hnutím odporu v Maďarsku za poslední roky,“ vzpomíná László Upor a rozhlíží se přitom po fotografiích, které od shora až dolů pokrývají stěny kolem nás. Stovky fotografií zachycují okamžiky z okupační stávky, během které studenti a profesoři požadovali zachování autonomie své univerzity. Jejich protestní blokáda tehdy na podzim roku 2020 vyvolala solidaritu mezi umělci z celého světa. A v samotné Budapešti se k protestu za svobodu umělecké školy přidaly tisíce lidí.

László Upor mi o tehdejších událostech vypráví klidným hlasem. Ačkoliv se na něj tehdy z provládních médií sneslo mnoho očerňování, snaží se to brát s nadhledem. Povzbuzuje ho, že dodnes, když někam přijde, dostává od lidí pozitivní reakce: „Lidé si na náš protest pamatují. Říkají mi, jak pro ně byl důležitý. Myslím, že se nám tehdy povedlo dát lidem nějakou naději.“

Za našimi zády se na fotografiích prolíná motiv červenobílé pásky, do které se tehdy univerzitní budova zahalila. Páska vyjadřovala zákaz vstupu pro vládou jmenované vedení, s kterým členové univerzity nesouhlasili, a odmítali jej tak do budovy vpustit.

Další fotografie zachycují pochod tisíců lidí se zapálenými pochodněmi ulicemi Budapešti v den výročí maďarského povstání proti sovětské okupaci roku 1956 — povstání, v němž také hráli klíčovou roli studenti. Z davu osvětleného ohněm vyzařuje síla tehdejšího odporu. Protestující na fotografiích mají žlutočerné roušky s obrysem zvednuté dlaně a nápisem FreeSZFE — obraz, který zůstal dodnes symbolem tohoto hnutí.

„Je to hodně zvláštní pocit,“ uvažuje při pohledu na fotografie Upor. „Jako bychom stále žili v minulosti, ale zároveň se od ní snažíme odpoutat.“ Transparenty se zvednutými dlaněmi a nápisy FreeSZFE se dodnes tyčí i nad vchodem Örkényho divadla, kde na tehdejší události vzpomínáme.

Tato divadelní scéna, nazvaná podle předního maďarského dramatika 20. století, je jedním z posledních čtyř kamenných divadel financovaných městem Budapešť. Protože hlavní město je v současné době v rukou opozice, vláda neměla možnost sem dosadit loajální lidi. Divadlo Istvána Örkényho je tak vítaným útočištěm pro ty, co v Maďarsku chtějí dělat umění svobodně. Svobodný duch je tu ostatně znát i dnes večer, kdy se divadlo postupně plní lidmi z hnutí FreeSZFE a jejich příznivci.

Boj za svobodu umělecké univerzity SZFE začal v létě roku 2020. Vláda Viktora Orbána tehdy bez konzultací s univerzitním vedením rozhodla, že tato veřejná univerzita bude převedena pod soukromou nadaci a nově vytvořenou správní radu. Vláda pak odmítla do správní rady jmenovat kandidáty navržené akademickým senátem univerzity.

Místo toho jejím předsedou jmenovala Attilu Vidnyánszkého, ředitele maďarského Národního divadla známého svou blízkostí straně Fidesz. O vyučujících na SZFE Vidnyánszky mluvil jako o liberálech neschopných pochopit, co znamená vlastenectví. Pod jeho vedením tehdy na univerzitu mělo přijít nové myšlení s důrazem na národ, vlastenectví a křesťanství.

Správní rada pod Vidnyanszkého vedením brzy zbavila akademický senát jeho pravomocí. Na protest proti zásahům do univerzitní samosprávy vedení SZFE v čele s László Uporem na konci srpna 2020 rezignovalo. Studenti a profesoři pak prvního září zahájili na univerzitě okupační stávku s požadavkem navrácení autonomie. Vydrželi to sedmdesát jedna dní, po nichž blokádu ukončili s ohledem na riziko šíření epidemie koronaviru.

Poté co vláda svůj plán transformace univerzity prosadila silou, László Upor začátkem roku 2021 na protest z SZFE zcela odešel. Završil tak více než třicet let svého působení na instituci, kde v minulosti dokonce i sám studoval. Odchod byl podle něj „bolestivé, ale nezbytné rozhodnutí“.

Univerzity pod kontrolou

V Maďarsku dnes zbývá už jen pár veřejných vysokých škol, které podobnou transformací jako SZFE zatím neprošly. Proces rozsáhlé proměny vysokoškolského vzdělávání začala vláda v roce 2019 privatizací Korvínovy univerzity v Budapešti. Po nečekaném odporu Divadelní a filmové univerzity pak vláda v roce 2021 převedla pod správu nadací většinu veřejných univerzit v zemi.

Tímto způsobem Orbánova vláda získala nad vysokými školami mnohem větší kontrolu. Členové správních rad nadací jsou jmenovaní vládou a jejich složení ukazuje, že hlavním kritériem při výběru je pro vládu loajalita. Do správních rad univerzit se tak dostali politici strany Fidesz nebo vládě blízcí byznysmeni.

V případě několika univerzit do správních rad dokonce usedli samotní členové vlády. Například ministr zahraničí Péter Szíjjártó byl členem správní rady univerzity v Győru a dnes už bývalá ministryně spravedlnosti Judit Vargová předsedala správní radě univerzity v Miškovci. Evropská komise kvůli narušení univerzitní autonomie u takto transformovaných vysokých škol pozastavila jejich účast na fondech Erasmus+.

Vládní představitelé sice po kritice Evropské komise ze správních rad odstoupili, nicméně členové strany Fidesz a další loajální podnikatelé v radách zůstávají. Mají tak masivní kontrolu nad univerzitními rozpočty, personálním obsazením nebo i obsahem výuky.

Členové Divadelní a filmové univerzity proti transformaci protestovali nejvýrazněji ze všech vysokých škol v zemi. V první polovině roku 2021 začali profesoři i studenti školu na protest hromadně opouštět. Vedle Lászla Upora tehdy ze SZFE odešla ještě přibližně polovina vyučujících a s nimi i celé ročníky studentů. Podle odhadů hnutí FreeSZFE odešlo kolem sto padesáti studujících, tedy více než polovina všech studentů. Byli mezi nimi i Klaudia Gardenö a Ádám Nyári, s nimiž jsem se koncem listopadu roku 2023 v Budapešti také setkala.

„SZFE pro mě byla domovem. Když jsme začali s okupací, bylo to jako kdyby nám někdo ze dne na den ten domov vzal,“ vzpomíná Klaudia Gardenö, která byla v době blokády studentkou čtvrtého ročníku divadelní režie. Klaudia popisuje, jak jí tehdy události otřásly: „Vláda začala s transformací univerzity během letních prázdnin, takže když jsme v září přišli zpátky do školy, bylo to dost traumatické.“

Studenty v září čekal šok. Vláda je svými zásahy připravila o důvěrné univerzitní prostředí. „Cítili jsme, že náš hlas nemá na rozhodování vůbec žádný vliv. Měla jsem pocit skutečné beznaděje,“ dodává Klaudia.

Podobný pocit ztráty zažíval i Ádám Nyári. „Odejít ze školy bylo pro nás celkem jasné rozhodnutí, přestože dostat se na SZFE bylo hodně náročné a něco to znamenalo. Člověk měl pocit, že někam patří,“ vzpomíná. V roce 2021 školu na protest opustila celá Ádámova třída divadelní režie. Po obsazení univerzity vyslanci vlády si dle svých slov to, že zůstane, nedokázal představit.

Atmosféra na škole se s novým vedením zcela změnila. „Nechtěl jsem být na místě, kde se k nám chovají jako k nějakému nechtěnému dítěti,“ říká mi v rušné kavárně v centru Budapešti, nedaleko od místa, kde se někdejší události odehrávaly. I když se vládě v přeměně univerzity nakonec zabránit nepodařilo, Ádám je rád, že se tomu alespoň snažili do poslední chvíle vzdorovat.

Odcházející profesoři následně založili spolek FreeSZFE. Jeho vedení v čele s Lászlem Uporem se podařilo vyjednat partnerství se sedmi uměleckými univerzitami z několika zemí v Evropě. Společně pak vytvořili takzvaný Emergency Exit Program, který studentům odcházejícím ze SZFE umožnil dokončit studium se svými profesory v Budapešti a získat za to diplom na jedné z partnerských univerzit v Evropě.

Klaudia Gardenö tímto způsobem získala magisterský titul na univerzitě Accademia Teatro Dimitri ve Švýcarsku. Letos budou v rámci Emergency Exit Programu studium zakončovat poslední ročníky. Ádám Nyári je jedním z nich. Diplom by měl získat díky partnerství s univerzitou Mozarteum v Rakousku.

Myšlenky na odchod do zahraničí

Klaudia Gardenö však popisuje, že někteří z absolventů FreeSZFE včetně jí samotné nyní v Maďarsku narážejí na problém s oficiálním uznáním zahraničních diplomů. Klaudia se proto obává, že přijde o možnost v Maďarsku dělat doktorát a nezbyde jí než za studii odejít do zahraničí. „Pokud se ukáže, že mě na doktorát nikde nepřijmou, nebudu už mít motivaci tu jakkoli dál působit“, říká mi Klaudia a je na ní znát, že neustálý boj s překážkami ze strany státu už ji připravil o hodně energie.

„V posledních letech jsem měla různé nezávislé divadelní projekty a cítila jsem odhodlání, že musíme bojovat, musíme tu zůstat a pokračovat v tvorbě. Teď už žádný nezávislý projekt nemám, protože za daných podmínek je to velmi psychicky i fyzicky vysilující. Takže naskytne-li se příležitost, ráda bych někam do zahraničí šla už jen proto, abych se zase mohla trochu nadechnout,“ dodává Klaudia.

Zásahy vlády do oblasti kultury připravily nezávislou uměleckou scénu především o finance. Možnosti, kde tvořit a dělat divadlo svobodně, jsou tak značně omezené. Myšlenky na odchod do zahraničí proto mladé nezávislé umělce v Maďarsku provázejí takřka nevyhnutelně.

To, jak se prostor pro svobodnou uměleckou tvorbu v Maďarsku zmenšuje, pociťuje i Ádám Nyári: „Chtěl bych jet do zahraničí ne proto, že musím, ale proto, že chci. A právě teď se mi zdá, že je to spíš to druhé. Označují nás tu jako veřejné nepřátele, jako něco v tomto státě nechtěného.“ Už během okupace univerzity osočovala provládní média protestující studenty a profesory mimo jiné z toho, že jsou zmanipulovaní Sorosem a že slouží levici a zahraničním zájmům. V některých provládních médiích se o protestujících na SZFE také mluvilo jako o následovnících milic z dob Maďarské sovětské republiky či doslova jako o „smradlavé sektě”.

Strategie maďarské vlády se od té doby nezměnila. Kritičtí umělci, ale třeba i organizace občanské společnosti nebo zkrátka kdokoliv, kdo protestuje proti vládní politice, je běžně obviňován z toho, že slouží Sorosovi, levici nebo zahraničním zájmům.

Jen po cestě na schůzku s Ádámem Nyárim míjím billboard, kde vláda láká na hlasování v takzvané národní konzultaci ve věci „národní suverenity“, jeden z ukázkových nástrojů vládní propagandy. Z vládního plakátu na mě shlíží předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se zaťatou pěstí a Alexander Soros, syn George Sorose, se zdviženým ukazováčkem. Doprovází je nápis „Nebudeme tancovat, tak jak pískají!“

Finanční cenzura

Od roku 2010, kdy Fidesz vyhrál volby a ujal se vlády, dochází v Maďarsku k systematickému narušování autonomie kulturních institucí. Evropská aliance akademií — spolek uměleckých akademií a kulturních institucí z celé Evropy — popisuje v dopise zástupcům Evropského parlamentu tři cesty, jimiž k těmto systematickým zásahům dochází: Na prvním místě je to přeměna organizační struktury kulturních institucí. Dále jmenování vedoucích kulturních institucí na politickém základě. V neposlední řadě pak jde o přesměrování financí směrem k vládě loajálním institucím a umělcům.

Orbánově vládě jsou kritičtí umělci nepohodlní. „Divadlo bylo pro politiky vždycky v určitém ohledu nebezpečným místem, protože se v něm dá velmi jednoduše promlouvat k velkému množství lidí,“ říká maďarský divadelní kritik a profesor dějin divadla Tamás Jászay. V maďarské nezávislé divadelní tvorbě podle něj nejde ani tak o kritiku Orbána, jako spíše o kladení nepříjemných otázek a reflexi problémů ve společnosti. Nezávislí umělci se tak zabývají například rasismem nebo postavením žen a LGBTQ lidí ve společnosti. „Tohle všechno jsou z pohledu vlády hodně citlivá témata,“ vysvětluje Jászay.

Pro maďarskou vládu je podle Jászaye výhodnější, když divadlo k žádné reflexi společenských problémů nevybízí. Jako divadelní kritik pozoruje, že za posledních třináct let vlády Fideszu tak v repertoáru státem dotovaných divadel postupně začaly převažovat lehké žánry jako komedie, muzikály, operety, které si nepříjemné otázky spíše nekladou.

„Fidesz začal umělce rozdělovat podle klíče, pokud nejsi s námi, jsi proti nám. Obávám se, že tuhle taktiku známe už z historie,“ komentuje Jászay. Vedle omezení financování se Fidesz pokusil vytvořit nový kánon takzvaně pravicově orientovaných spisovatelů a umělců, kteří akcentují maďarské vlastenectví. „Ukázalo se ale, že to lidi příliš nezajímá. Bylo to totiž hlavně špatné umění,“ komentuje Jászay a dodává: „V současné chvíli pozorujeme, že vláda už nemá s nikým, kdo jde proti ní, žádné slitování. Nezávislým umělcům jednoduše vzkazuje: My vás tu nepotřebujeme. Od nás žádné peníze nedostanete.“

Nezávislí umělci stávající politiku vlády v oblasti kultury popisují jako finanční cenzuru. Kulturní instituce s loajálním vedením dostávají od vlády stědré obnosy, zatímco nezávislé organizace a umělci v podstatě nemají šanci finanční podporu získat. Nezávislých grantů, které by umožnily umělcům fungovat, je pak velmi omezené množství. „V kulturní sféře je dost peněz, ale pokud v očích vlády nejste na té „správné straně“, pak tam pro vás žádné peníze nejsou. Neměli bychom být naivní, tohle se svým způsobem dělo vždycky, ne však v takové míře jako dnes,“ říká Klaudia Gardenö.

Z historických důvodů je v maďarské kulturní sféře prakticky nemožné obejít se bez státních dotací. Autonomie divadla v Maďarsku je do velké míry na státních dotacích závislá. Finanční cenzura ze strany vlády tak pro nezávislou divadelní scénu v praxi znamená postupný zánik. Nezávislé organizace operují v neustálé nejistotě a bez možnosti finanční stability a dlouhodobého plánování.

„Veškeré státní dotace jdou dnes organizacím a institucím loajálním vládní straně. Jejich záměr není nijak těžké odhalit. Po třinácti letech pravicové vlády strany Fidesz téměř všechny nezávislé umělecké organizace vymizely nebo pravděpodobně během pár let vymizí. Některé z nich ještě stále bojují o přežití. Samozřejmě se to netýká jenom nezávislého divadla, ale divadlo je v něčem specifické, protože může být hlasité a dělat rozruch,“ vysvětluje Jászay.

Oddanost především

Vláda Viktora Orbána na prvním místě žádá loajalitu. Ukazují to i změny ve způsobu jmenování ředitelů regionálních divadel, ke kterému došlo v roce 2019. Většina divadel je v Maďarsku financovaná ze státních veřejných zdrojů a z rozpočtu regionálních samospráv. Od roku 2019 má ovšem poslední slovo ohledně kandidátů na ředitele těchto divadel vláda.

Jak vysvětluje Tamás Jászay, pokud divadla o finanční podporu nechtějí přijít, nezbývá jim než s vládním kandidátem souhlasit: „Místní samosprávy nic nezmůžou, protože jinak jim ministr řekne: Dobře, můžete si zvolit vlastního kandidáta na ředitele, ale od nás už neuvidíte ani jeden forint. Je to na vás.“ Myslím, že to je jeden z dobrých příkladů té finanční cenzury. Je to sice řečeno mezi řádky, ale od roku 2019 to takhle funguje.“

Podobný princip, kdy se staví loajalita před odbornost a profesionalitu, uplatňuje i nové vedení Divadelní a filmové univerzity v Budapešti. Poté co vláda převzala nad univerzitou kontrolu, došlo například k propuštění vedoucího doktorských programů Györgyho Karsaie. Ten na univerzitě působil už od konce devadesátých let. Po přeměně modelu financování univerzity se rozhodl zůstat, aby doktorandi a doktorandky mohli svá studia dokončit.

Příchozí vedení ale Karsai otevřeně kritizoval. V srpnu 2022 nový rektor SZFE Zoltán Rátóti rozhodl o vyhazovu Karsaie s okamžitou platností a bez udání důvodu. Toto rozhodnutí vyvolalo nesouhlas Karsaiových studentů i odborné umělecké veřejnosti. Novým vedoucím doktorského programu se následně stal lingvista Géza Balázs, který se ve své odborné činnosti doposud na divadlo ani film nezaměřoval.

„Nové vedení Divadelní a filmové univerzity je otevřeně loajální vládě. Když na univerzitu nastoupili, dostali najednou od vlády opravdu obrovské množství peněz. Takové finance původní vedení v čele s Lászlem Uporem k dispozici nikdy nemělo. S tolika penězi je pak snadné dělat rozsáhlé rekonstrukce a různé inovace.

Tyhle procesy jsou přitom stále zakotvené v jejich konfrontační rétorice. Když prezentují nově zrekonstruovanou univerzitní budovy a nové vybavení, dělají to stylem: „Dokázali jsme to, čeho předchozí vedení v čele s Lászlem Uporem a jeho levicovými kamarády nebylo schopné.“ No samozřejmě, protože na to neměli peníze,“ komentuje Tamás Jászay.

Navzdory těžkým podmínkám se studenti i profesoři z FreeSZFE snaží pokračovat ve svobodné tvorbě. Vedle Emergency Exit Programu, spolek začal nabírat nové studenty do svých neakreditovaných divadelních a filmových kurzů. Dlouhou dobu zde odváděli všichni práci zadarmo a s velmi složitou finanční situací se potýkají dodnes. Spolku chybí pořádná infrastruktura i finance na provoz.

Se zázemím FreeSZFE pomohla Středoevropská univerzita, která byla ze svého kampusu v Budapešti Orbánovou vládou vyhnaná zákonem z roku 2017. Její kampus nyní využívá spolek FreeSZFE. „Samozřejmě nám neustále chybí peníze. Nemůžeme očekávat, že bychom někdy dostali jakékoliv státní dotace. Zároveň je poměrně těžké získat podporu i od soukromých dárců a firem, protože každý dnes na vládě závisí natolik, že se s námi mnozí bojí být spojováni. Je to dost smutné,“ popisuje László Upor jejich nejistou situaci.

Jako jednu z hlavních možných cest, jak v nezávislé umělecké tvorbě pokračovat, zmiňuje mezinárodní uměleckou spolupráci, díky které by bylo možné fungovat nezávisle na národních vládách. „Musíme zkrátka hledat způsoby, jak pokračovat. Divadelníci tady kvůli svým politickým aktivitám nemusí sehnat práci, ale pořád je ještě nemáme zavřené ve vězení,“ říká Upor.

Zároveň mě ale upozorňuje, ať si nevykládám jeho slova příliš optimisticky. „Nevěříme, že se ta situace tady brzy zlepší, ale nemůžeme tomu jen přihlížet a nic nedělat. Musíme vzdorovat těm kulturním válkám, co ničí všechny barvy a odstíny kultury a vyzdvihují velkou národní slávu, která ve skutečnosti nikdy neexistovala. Musíme se proti tomu postavit a dál bojovat,“ říká mi a je vidět, že jeho odhodlání se vládě zlomit nepodařilo.

Během setkání s mladou divadelní režisérkou ale zároveň pociťuji tíhu celé situace a to, jak náročné někdy je si odhodlání udržet a v boji za nezávislou tvorbu v Maďarsku pokračovat. Klaudia Gardenö se se mnou loučí slovy: „Moje generace je v dost těžké situaci. Můžeme to brát s humorem a s energií proti tomu protestovat, ale někdy energii začíná střídat spíš letargie.“

Klaudia doufá, že se jí v nadcházejících měsících povede svou dřívější energii zase najít: „V posledních letech jsem cítila, že už mi trochu dochází humor a že už jsem z toho všeho dost zahořklá a depresivní, ale to nakonec ničemu nepomůže. Je důležité to dál zkoušet a hledat cesty, jak pokračovat.“