Janek je jedním z mnoha, kdo se budapešťského Pridu, tedy pochodu hrdosti za práva LGBTQ+ osob, účastní poprvé. „Heterosexuální otec dvou dětí, ajťák. Politicky se nijak zvlášť neangažuji — jednou za čtyři roky jdu volit. Nikdy předtím jsem neměl pocit, že mám důvod sem chodit,“ shrnuje lakonicky se sebeironickým úsměvem brýlatý čtyřicátník.

V kontrastu s varováním maďarského premiéra Viktora Orbána, že budapešťské ulice v dnešní den zaplaví obscénní polonazí lidé, má na sobě Janek obyčejné šedomodré triko a na hlavě rybářský khaki čepeček, kterým ho v zájmu ochrany před sluncem vybavila tchyně. „Vypadáš jako československý turista na cestě k Balatonu,“ dobírá si ho kamarád, lidskoprávní aktivista Péter Sárosi.

Stejně tak je letošní třicátý Pride prvním pochodem za práva queer lidí, jehož se účastní Laura, třicátnice v černobílých letních šatech s červeným srdíčkem namalovaným na tváři, která přišla se svým přítelem: „Měla jsem pocit, že letos to není pouze pochod za práva LGBT lidí, letos je to pochod za práva nás všech! A zároveň máme přátele, kteří svou identitu skrývají a o svých partnerech či partnerkách na veřejnosti hovoří jako o ,láskách svého života‘, aby zatajili jejich gender.“

Městem dnes pochodují všechny generace — značnou část nicméně tvoří lidé nad padesát let. Třeba blonďatá padesátnice, která sem přijela z osmdesát kilometrů vzdáleného města Kecskemét i s partnerem a s kamarádem, jejichž čela se bíle lesknou od opalovacího krému — teplota dnes šplhá ke třiceti stupňům. „Je to fantastické, co? Tady nejde jen o Pride, tady jde o demokracii, o Orbána, o všechno!“ dělí se se mnou o nadšení s extatickým úsměvem na rtech.

Nebo seniorka, která si v dnešní den vpletla do svého dlouhatánského bělovlasého stopu duhové stužky a zápěstí si ověsila řetězcem umělohmotných duhových náramků a teď se s plachou radostí ve tváři pohupuje do rytmu taneční hudby pouštěné z dodávky. Právě všudypřítomná duha představuje nejviditelnější znak, že se dnes pochoduje za LGBTQ+ práva — duhové jsou vějíře a slunečníky, duhové jsou kšíry psů, duhové jsou umělohmotné květiny na vlasových čelenkách či vlajky s unijními hvězdami.

Letošní účast různé zdroje odhadují na dvě stě tisíc lidí. „Pokud se nás dnes sešlo tolik, je tu naděje, že příští rok něco dokážeme změnit,“ pronese toužebně Angelika, která v ruce drží růži s okvětními lístky nabarvenými do odstínů duhy. Horkým vzduchem se nese těžká vůně levandulí z veřejných záhonků.

Předvolební tah

Maďarsko čekají příští rok na jaře parlamentní volby. Poprvé po patnácti letech, během nichž veškeré volby vyhrávala vládní strana Fidesz vedená Viktorem Orbánem, vede v průzkumech vloni vzniklá strana Tisza. Tu vede někdejší člen Fideszu Péter Magyar, který se záhy po svém odchodu z vládní strany postavil do čela loňských protiorbánovských demonstrací. Červnové průzkumy mu přičítají až padesátiprocentní podporu — a oproti Orbánovi náskok sedmi až osmnácti procent.

V tomto kontextu Orbán přikročil k osvědčené taktice a opět si došlápl na práva sexuálních menšin, jež rámuje jako ohrožení mravního vývoje maďarských dětí. V únoru prohlásil, že lidé organizující budapešťský Pride se s přípravou akce letos vůbec nemusí obtěžovat.

V březnu pak maďarským parlamentem prošla ve zrychleném zřízení novela Zákona o shromažďovacím právu. Ta zakazuje shromáždění, která porušují Zákon na ochranu dítěte — zejména, pokud je na nich prezentována „homosexualita“ či „změna pohlaví“ — a která byla jasně namířená proti budapešťskému pochodu hrdosti.

Zároveň parlament na zakázaných shromážděních povolil používání technologie rozpoznávání obličejů za účelem identifikace demonstrujících, jimž za účast hrozí pokuta až dvě stě tisíc forintů (asi dvanáct tisíc korun).

Zakázané pohádky

Novela Zákona na ochranu dítěte prošla maďarským parlamentem — v němž Orbánův Fidesz drží ústavní většinu, pročež si může ze dne na den schvalovat, co se mu zlíbí — v roce 2021. Zakazuje propagaci „homosexuality“ a „změny pohlaví“ před osobami mladšími osmnácti let, a to ve školách, médiích, reklamách i knihách. Dopady novely přitom dalece přesahují vzdělávání dětí o queer tematice.

„V důsledku ze škol zmizela sexuální výchova. Mladiství se teď oficiálně nemají kde učit ani o bezpečném sexu nebo o partnerském soužití,“ podotýká Mária Kristófy, pětasedmdesátiletá aktivistka, která dvacet let působí v lesbickém sdružení Labrisz a které nikdo neřekne jinak než Kymi.

Setkáváme se pár dní před pochodem, Kymi kráčí váhavě o holi. „Mám po operaci. Bála jsem se, že se Pridu nebudu moct vůbec zúčastnit, ale už je mi lépe, takže půjdu,“ popisuje. Na zápěstí má pletený duhový náramek, z krku jí spadá přívěsek dvojité sekery, který si teď bere mezi prsty, aby mi jej ukázala: „Víš, co to je? To je labrisz, sekera, s níž válčily Amazonky.“

Organizace Labrisz vznikla v roce 1999. „Tak jako o celém světě i o LGBTQ+ komunitě platilo — a stále platí — že se točí okolo mužů a ženy v ní nejsou moc viditelné. Bylo mi pětapadesát, když jsem konečně našla lesbickou komunitu — a není pravda, že bych ji předtím nehledala,“ vysvětluje a  ukazuje mi přitom kancelář organizace: neklimatizovanou místnůstku o pár metrech čtverečních o jednom psacím stole s židlí, jejíž stěny lemují dřevěné police natřískané „zakázanými knihami“.

Místo zaplňují především různojazyčné výtisky knihy Říše pohádek je pro všechny, mezi nimiž pro mne Kymi hledá slovenskou a českou verzi. Vydání této sbírky pohádek od různých autorů a autorek zkoordinovala před pěti lety právě organizace Labrisz. Z většiny jde o adaptace klasických pohádek, v nichž vystupují zástupci a zástupkyně menšin — romská Popelka či lesbická Sněhurka.