Janek je jedním z mnoha, kdo se budapešťského Pridu, tedy pochodu hrdosti za práva LGBTQ+ osob, účastní poprvé. „Heterosexuální otec dvou dětí, ajťák. Politicky se nijak zvlášť neangažuji — jednou za čtyři roky jdu volit. Nikdy předtím jsem neměl pocit, že mám důvod sem chodit,“ shrnuje lakonicky se sebeironickým úsměvem brýlatý čtyřicátník.

V kontrastu s varováním maďarského premiéra Viktora Orbána, že budapešťské ulice v dnešní den zaplaví obscénní polonazí lidé, má na sobě Janek obyčejné šedomodré triko a na hlavě rybářský khaki čepeček, kterým ho v zájmu ochrany před sluncem vybavila tchyně. „Vypadáš jako československý turista na cestě k Balatonu,“ dobírá si ho kamarád, lidskoprávní aktivista Péter Sárosi.

Stejně tak je letošní třicátý Pride prvním pochodem za práva queer lidí, jehož se účastní Laura, třicátnice v černobílých letních šatech s červeným srdíčkem namalovaným na tváři, která přišla se svým přítelem: „Měla jsem pocit, že letos to není pouze pochod za práva LGBT lidí, letos je to pochod za práva nás všech! A zároveň máme přátele, kteří svou identitu skrývají a o svých partnerech či partnerkách na veřejnosti hovoří jako o ,láskách svého života‘, aby zatajili jejich gender.“

Městem dnes pochodují všechny generace — značnou část nicméně tvoří lidé nad padesát let. Třeba blonďatá padesátnice, která sem přijela z osmdesát kilometrů vzdáleného města Kecskemét i s partnerem a s kamarádem, jejichž čela se bíle lesknou od opalovacího krému — teplota dnes šplhá ke třiceti stupňům. „Je to fantastické, co? Tady nejde jen o Pride, tady jde o demokracii, o Orbána, o všechno!“ dělí se se mnou o nadšení s extatickým úsměvem na rtech.

Nebo seniorka, která si v dnešní den vpletla do svého dlouhatánského bělovlasého stopu duhové stužky a zápěstí si ověsila řetězcem umělohmotných duhových náramků a teď se s plachou radostí ve tváři pohupuje do rytmu taneční hudby pouštěné z dodávky. Právě všudypřítomná duha představuje nejviditelnější znak, že se dnes pochoduje za LGBTQ+ práva — duhové jsou vějíře a slunečníky, duhové jsou kšíry psů, duhové jsou umělohmotné květiny na vlasových čelenkách či vlajky s unijními hvězdami.

Letošní účast různé zdroje odhadují na dvě stě tisíc lidí. „Pokud se nás dnes sešlo tolik, je tu naděje, že příští rok něco dokážeme změnit,“ pronese toužebně Angelika, která v ruce drží růži s okvětními lístky nabarvenými do odstínů duhy. Horkým vzduchem se nese těžká vůně levandulí z veřejných záhonků.

Předvolební tah

Maďarsko čekají příští rok na jaře parlamentní volby. Poprvé po patnácti letech, během nichž veškeré volby vyhrávala vládní strana Fidesz vedená Viktorem Orbánem, vede v průzkumech vloni vzniklá strana Tisza. Tu vede někdejší člen Fideszu Péter Magyar, který se záhy po svém odchodu z vládní strany postavil do čela loňských protiorbánovských demonstrací. Červnové průzkumy mu přičítají až padesátiprocentní podporu — a oproti Orbánovi náskok sedmi až osmnácti procent.

V tomto kontextu Orbán přikročil k osvědčené taktice a opět si došlápl na práva sexuálních menšin, jež rámuje jako ohrožení mravního vývoje maďarských dětí. V únoru prohlásil, že lidé organizující budapešťský Pride se s přípravou akce letos vůbec nemusí obtěžovat.

V březnu pak maďarským parlamentem prošla ve zrychleném zřízení novela Zákona o shromažďovacím právu. Ta zakazuje shromáždění, která porušují Zákon na ochranu dítěte — zejména, pokud je na nich prezentována „homosexualita“ či „změna pohlaví“ — a která byla jasně namířená proti budapešťskému pochodu hrdosti.

Zároveň parlament na zakázaných shromážděních povolil používání technologie rozpoznávání obličejů za účelem identifikace demonstrujících, jimž za účast hrozí pokuta až dvě stě tisíc forintů (asi dvanáct tisíc korun).

Zakázané pohádky

Novela Zákona na ochranu dítěte prošla maďarským parlamentem — v němž Orbánův Fidesz drží ústavní většinu, pročež si může ze dne na den schvalovat, co se mu zlíbí — v roce 2021. Zakazuje propagaci „homosexuality“ a „změny pohlaví“ před osobami mladšími osmnácti let, a to ve školách, médiích, reklamách i knihách. Dopady novely přitom dalece přesahují vzdělávání dětí o queer tematice.

„V důsledku ze škol zmizela sexuální výchova. Mladiství se teď oficiálně nemají kde učit ani o bezpečném sexu nebo o partnerském soužití,“ podotýká Mária Kristófy, pětasedmdesátiletá aktivistka, která dvacet let působí v lesbickém sdružení Labrisz a které nikdo neřekne jinak než Kymi.

Setkáváme se pár dní před pochodem, Kymi kráčí váhavě o holi. „Mám po operaci. Bála jsem se, že se Pridu nebudu moct vůbec zúčastnit, ale už je mi lépe, takže půjdu,“ popisuje. Na zápěstí má pletený duhový náramek, z krku jí spadá přívěsek dvojité sekery, který si teď bere mezi prsty, aby mi jej ukázala: „Víš, co to je? To je labrisz, sekera, s níž válčily Amazonky.“

Organizace Labrisz vznikla v roce 1999. „Tak jako o celém světě i o LGBTQ+ komunitě platilo — a stále platí — že se točí okolo mužů a ženy v ní nejsou moc viditelné. Bylo mi pětapadesát, když jsem konečně našla lesbickou komunitu — a není pravda, že bych ji předtím nehledala,“ vysvětluje a  ukazuje mi přitom kancelář organizace: neklimatizovanou místnůstku o pár metrech čtverečních o jednom psacím stole s židlí, jejíž stěny lemují dřevěné police natřískané „zakázanými knihami“.

Místo zaplňují především různojazyčné výtisky knihy Říše pohádek je pro všechny, mezi nimiž pro mne Kymi hledá slovenskou a českou verzi. Vydání této sbírky pohádek od různých autorů a autorek zkoordinovala před pěti lety právě organizace Labrisz. Z většiny jde o adaptace klasických pohádek, v nichž vystupují zástupci a zástupkyně menšin — romská Popelka či lesbická Sněhurka.

Záhy po vydání knihu na tiskové konferenci vecpala do skartovačky Dóra Dúroová, místopředsedkyně krajně pravicové strany Naše vlast, a označila ji za homosexuální propagandu. Premiér Orbán na adresu knihy prohlásil: „Maďarsko je trpělivá a tolerantní země, co se homosexuality týče. Existuje však červená čára, která nesmí být překročena (…): držte se dál od našich dětí!“

O pár měsíců později maďarská vláda nařídila vydavatelstvím, aby knihy, které propagují „chování v rozporu s tradičními genderovými rolemi“, opatřily varováním. Následovala výše zmíněná novela Zákona na ochranu dětí, v jejímž důsledku dnes mohou být knihy obsahující queer tematiku prodávány pouze, pokud jsou zabaleny do neprůhledného obalu, a to nejméně v dvousetmetrové vzdálenosti od škol či kostela.

„Což není problém v Budapešti, ale je to problém na venkově, kde stojí knihkupectví, škola a kostel v jedné ulici. Někteří zákazníci mají problém si mou knihu do knihkupectví vůbec objednat, zvlášť malá knihkupectví mají z vysoké pokuty strach,“ líčí dopady zákona na svou práci spisovatel Krisztián Marton, který v době schvalování zákona dokončoval memoárovou prózu Crybaby o svém osamělém dospívání gaye a polovičního Súdánce v maďarském Szégedu.

Jak přitom upozorňuje aktivista Sárosi, zákaz queer tematiky ve veřejném prostoru v údajném zájmu ochrany dětí je o to absurdnější, že maďarská vláda pro skutečnou ochranu dětí nečiní nic: „Stoupá počet dětí ohrožených chudobou, stoupá počet zneužívaných dětí — a drtivou většinu zneužívají jejich blízcí. Pokračuje degradace veřejného školství, nemáme dostatek učitelů, kteří by  děti učili.“

Nemluvě o tom, že před dvěma lety musela maďarská prezidentka a Orbánova souputnice Katalin Nováková rezignovat poté, co vyšlo najevo, že omilostnila zástupce ředitele dětského domova, který pomáhal zatajit zneužívání nezletilých chlapců svým nadřízeným.

Pohoršené elity

Maďarská společnost přitom vychází z průzkumů jako relativně tolerantní: dle loňského průzkumu organizace Hattér respektuje lásku stejnopohlavních párů mezi třiapadesáti a sedmapadesáti procenty společnosti, devětačtyřicet procent pak podporuje manželství pro všechny.

Jak podotýká spisovatel Marton, každý zákon namířený proti právům LGBTQ+ osob se potázal s rozhořčením veřejnosti. Když před čtyřmi lety prošla parlamentem novela Zákona na ochranu dětí, účastnil se budapešťského Pridu rekordní počet lidí. O rok později, když se zákaz propagace queer témat rozšířil i na knihy, začali lidé v obchodech strhávat ze zakázaných knih plastové obaly.

Politoložka Eszter Kovátsová nicméně upozorňuje, že Orbánův narativ i konkrétní politické kroky proti sexuálním menšinám zpravidla pohoršily pouze elity z Bruselu a z městské střední třídy v Budapešti.

„Novináři, občanské organizace, akademici mají moc formovat diskurz opozice, ale používají u toho velmi elitářský jazyk. Čímž neříkám, že by práva sexuálních menšin nebo lidská práva byla elitářským tématem… Ale způsob, jímž o nich elity hovoří, je velmi vzdálen každodenním starostem většinové společnosti, která řeší, jak nasytit své děti. Neuvědomují si, jak velkou část společnosti ze svého domněle inkluzivního diskurzu vylučují. Umožňují tak Orbánovi postavit se na stranu ,obyčejných lidí‘ a ,zdravého rozumu‘,“ vysvětluje.

Tentokrát se však zdá, že se Orbán přepočítal. „Zákaz Pridu představoval pro mnoho lidí včetně mě zlomový moment. Žijeme v tomto režimu patnáct let. Mnoho z nás unavovalo protestovat proti všem těm krutým zákonům, aniž by se cokoliv změnilo. Trochu jsme to vzdali, soustředili jsme se na svoje individuální životy, nukleární rodiny, přátele… Jenže teď se pokusili sáhnout na naše shromažďovací právo!“ líčí spisovatel Marton.

Už v dubnu se v Budapešti konaly proti zákazu pochodu protesty, jimž se přezdívalo Šedý Pride — demonstrující během nich mávali vlajkami s šedivou duhou. Když pak policie na začátku června nahlášený pochod hrdosti oficiálně zakázala, jelikož prý porušuje Zákon na ochranu dítěte, liberální budapešťský starosta Gergely Karácsony ohlásil, že budapešťský Pride se bude konat jako oficiální akce města, pročež se na ni novelizovaný Zákon o shromažďování nevztahuje. A Orbánově následné pohrůžce až ročního vězení za organizaci akce se doslova vysmál.

Na budapešťský Pride pak přijeli aktivisté a vysoce postavení politici včetně sedmdesáti europoslanců z celé Evropy. „Já jen doufám, že jim na našich právech skutečně záleží, že nás nesledují tak, jako sledují thriller: s husí kůží a pocitem ,ještě že to nejsme my!‘ Nejde jen o Maďarsko, jde o Evropu. Nestalo se nám to, protože jsme měli smůlu, může se to stát všude,“ přemítá nahlas spisovatel Marton.

Nerozhodná Unie

Budapešťský Pride se těší takové pozornosti zahraničních médií, že se den před pochodem všichni novináři ani nevešli na tiskovou konferenci v největším sále na radnici. „Tento případ se týká celé Evropy. Pokud může být Pride zakázán v jedné unijní zemi, žádný evropský občan si nemůže být jist svým bezpečím. Maďarští občané nejsou méněcenní — zaslouží si stejná práva jako zbytek unijních občanů,“ prohlásil na konferenci starosta Karácsony.

Konference se účastnila i evropská komisařka pro rovnost Hadja Lahbibová. „Tento víkend se zraky všech upírají na Budapešť! Hraje se o právo milovat, koho milujeme, být tím, kým jsme! Jsme přeci součástí Evropské unie nejenom kvůli penězům, ale i kvůli našim společným hodnotám,“ otevřela svou řeč.

Následné dotazy maďarských novinářů eurokomisařce nicméně výmluvně ilustrovaly zklamání patrné v liberální části maďarské společnosti. „Co hodlá komise ve věci zákona, jímž Orbán zakázal Pride, dělat?“ dotázala se maďarská novinářka. Zatímco Lahbibová vysvětlovala, že zákon teprve analyzují, dotyčné novinářce se na rtech rozprostřel sarkastický úšklebek, zatímco jiný maďarský novinář neúspěšně zadržoval posměšný chechot.

Nejvíce maďarské liberály popudila především liknavost předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v květnu nešetřila slovy podpory pro bruselský Pride, načež komisaře vyzvala, aby se budapešťského pochodu hrdosti jakožto zakázané akce neúčastnili a Orbána tak neprovokovali. Teprve dva dny před pochodem si troufla Orbána vyzvat, aby akci povolil — což maďarská občanská společnost zhodnotila zkrátka jako „příliš málo, příliš pozdě“.

Na budapešťském pochodu hrdosti se tak vedle duhových unijních vlajek objevily i bannery s fotografiemi Leyenové a Orbána provázené výzvou „Ursula, do your job, take him to court!“ Tedy „Ursulo, dělej svou práci a žeň ho před soud!“

Francie a Německo pak sice navrhly znovuotevřít debatu o možnosti zbavit Maďarsko hlasovacích práv na základě článku 7 Smlouvy o Evropské unii. K tomu je nicméně zapotřebí shoda všech členských zemí s výjimkou státu, o nějž běží — a v tomto ohledu představuje pravděpodobnou překážku Ficova slovenská vláda.

Jak pak upozorňuje akademička a čelní queer aktivistka Dorottya Rédaiová, Evropský parlament aktivoval proti Maďarsku článek 7 už v roce 2018 — a nic moc se nestalo, vyjma pozastavení přístupu Maďarska k některým unijním fondům.

„Evropská unie je příliš pomalá, netuší, jak v takové situaci postupovat. Nikdy předtím se nestalo, že by se členská země proměnila v autoritářskou. Po všech těch letech je čas probudit se a jednat. Nemyslím si ale, že cestou jsou finanční sankce, protože jimi nejvíc trpí maďarské obyvatelstvo. Nemáme peníze na školství a zdravotnictví, všechno rozkradl Fidesz,“ komentuje Rédaiová.

Zároveň podotýká, že jde o komplikovanou otázku mimo jiné proto, že každou kritiku ze strany unie Orbán umně využívá ve svém vyprávění o zlé unii, která strká nos do vnitřních záležitostí Maďarska.

Poselství mezi řádky

Vskutku vlažně pak liberálové reagují na nového lídra opozice Magyara. „Magyar? Meh! Meh, meh! Fakt bych si ho nevybrala. Ale pokud je tím, koho potřebujeme, abychom se zbavili Orbána…,“ reaguje Angelika — a v podobném duchu odpovídá většina účastníků a účastnic pochodu, s nimiž hovořím.

Magyar, který svou kampaň soustředí na témata korupce, kolabujících státních služeb a inflace, se zprvu zdráhal na zákaz Pridu vůbec reagovat. Těsně před pochodem se uchýlil k opatrným prohlášením, která na akci jasně odkazovala, aniž by se odvažoval vyslovit slovíčko „Pride“.

„Pokud dnes bude v Budapešti někdo zraněn, zodpovědnost ponese Viktor Orbán. (…) Naše země nemůže mít dál premiéra, který nechrání a nezastupuje všechny Maďary. Úkolem lídra země není podněcovat nenávist, ale zasypávat příkopy. Nemá rozdělovat a přehánět, ale podávat ruku a chránit všechny naše spoluobčany,“ napsal Magyar na Facebook ráno před pochodem.

Pozorovatelé se nicméně shodují, že Orbán Pride zakázal právě proto, aby Magyara vtáhl do kulturní války. „Kdyby se jasně zastal LGBT komunity, Orbán by po něm skočil a zničil ho. Magyarovi jde o změnu režimu. Až se režim změní, všichni budou moct získat svá práva zpět. Myslím, že přesně tohle poselství se Magyar snaží jemně naznačit, jen je třeba číst mezi řádky. Takovou strategii jsem s ohledem na situaci ochotná akceptovat,“ vysvětluje Rédaiová.

Účastníci budapešťského pochodu, kteří se identifikují jako levicoví liberálové, v zájmu vyššího cíle Magyara volit budou — byť se šklebem na obličeji. Hraje se tak o to, zda Magyar získá podporu konzervativního voličstva mimo velkoměstská centra země.

A jak upozorňuje politoložka Kovátsová, polarizaci společnosti neposiluje pouze Orbánova propaganda, ale i hysterická reakce liberálů na ni. „Obzvlášť kontraproduktivní je v tomto ohledu častá přítomnost velmi moralizujícího diskurzu: Všichni dobří lidé jsou na naší straně, my jsme na straně lásky — a co vy, jste na straně lásky, nebo nenávisti?“

Veřejnému pochopení pro práva sexuálních menšin by podle ní napomohlo spíš poukazovat na materiální dopady diskriminace: problémy na pracovním trhu či trhu s bydlením, nebo na chudobu v prostředí sexuálních menšin.

Evakuační plány

„Jsem nezaměstnaný. Když mě někdo zve na pracovní pohovor, dávám jim dopředu vědět: Na občance mám jiné jméno a jiný gender než na přihlášce, můžete u svého vedoucího ověřit, že s tím nemá problém? Buď přijdou s nějakou výmluvou, třeba že jsem poslal přihlášku moc pozdě, nebo se vůbec neozvou,“ odpovídá na otázku, jak se mu jakožto transmuži v Maďarsku žije, Berty. V roce 2020 totiž Orbán odpoutal veřejnou pozornost od nezvládnuté koronavirové krize, když parlament — opět ze dne na den — přijal zákon, jímž zakázal úřední změnu pohlaví.

Čtyřiadvacetiletý Berty s rázným humorem a tváří pomalovanou duhami a stříbrnými třpytkami mě zaujal transparentem ve formě trans vlajky, na níž se píše: „Propusťe Dr. Bordás Noémi!!!“ K doktorce Bordásové jakožto k takřka jediné lékařce zaměřené na trans komunitu Berty dlouhá léta docházel, dokud ji v únoru nezatkli a nezavřeli do vazby za údajné provádění ilegálních operací. Berty teď proto musí jezdit pro recept na hormony na kliniku do Vídně, kde za některá vyšetření platí.

Pokud se bude zdát, že Magyar má šanci Orbána porazit, i Berty mu to se zadrženým dechem hodí. „Orbán je u moci od mých devíti let — opravdu doufám, že se dožiju konce jeho režimu. Ale politikům nevěřím nos mezi očima… a stejně tak nevěřím, že v této zemi nastane v dohledné době skutečná změna,“ míní Berty a na rozloučenou se se mnou dělí o třpytky na tvář a o zelené jablko. Všichni jeho přátelé prý mají „evakuační plán“ — on přemýšlí o útěku do Španělska či Austrálie.

Podobně to vidí potetovaný vlasáč v síťovaném, zlatě se třpytícím černém tílku, který sám sebe označuje za  „k levici tíhnoucího pankáče“: „Je super, že si dnešní pochod lidé užívají, ale upřímně řečeno, já jsem nas*anej, já jsem především nas*anej! Dřív jsem na adresu maďarské politiky neustále vtipkoval, ale je tomu pár měsíců, co už o tom vtipkovat nedokážu. Jako bych byl politicky vyhořelý.“

Upozorňuje především na to, že za patnáct let své vlády dokázala Orbánova strana Fidesz schvátit veškeré státní sektory pod svou kontrolu. „Takže i kdyby příští volby vyhrál někdo jiný, veškerá moc a peníze zůstanou Fideszu. Takže sbohem, Maďarsko, stěhuju se do Vídně, tak jako tolik mých přátel! Znáš ten vtip, že druhé největší maďarské město je Londýn?“

Přes pochopitelnou skepsi některých přítomných však v druhé polovině sobotního pochodu převládá radost. Na fašistické protidemonstrace, které stát na rozdíl od Pridu povolil, dorazila směšná hrstka mužů, jimž policie neumožnila se k pochodu hrdosti přiblížit, ba kvůli nim pochod odklonila od původně plánované trasy na Alžbětin most.

Právě po přechodu Alžbětina mostu jakoby se přítomným ulevilo, že zakázaný pochod, který se vyznačoval mimořádnou ohleduplností všech demonstrujících, proběhl v klidu a míru. Po demonstraci nastal čas odpočinku a veselí. Někteří posedávají na trávníku a sdílejí, co jim zbylo ze svačin.

Androgynní temnovlasá osoba s maďarskou vlajkou namalovanou přes obličej pouští z repráků přimontovaných ke svému bicyklu nekompromisně rychlé hard core techno, všichni okolo rozjančeně poskakují. O kousek dál vytahuje muž ve vínovém triku trumpetu a za ovací vyhrává tu Abbu, tu maďarské folkové písně. A když druhý den na plážové party potkávám Emu, ohlíží se za sobotním pochodem slovy: „Poprvé po dlouhé době jsem pocítila naději, že emigrace z této země není to jediné, co mi zbývá.“