Janek je jedním z mnoha, kdo se budapešťského Pridu, tedy pochodu hrdosti za práva LGBTQ+ osob, účastní poprvé. „Heterosexuální otec dvou dětí, ajťák. Politicky se nijak zvlášť neangažuji — jednou za čtyři roky jdu volit. Nikdy předtím jsem neměl pocit, že mám důvod sem chodit,“ shrnuje lakonicky se sebeironickým úsměvem brýlatý čtyřicátník.

V kontrastu s varováním maďarského premiéra Viktora Orbána, že budapešťské ulice v dnešní den zaplaví obscénní polonazí lidé, má na sobě Janek obyčejné šedomodré triko a na hlavě rybářský khaki čepeček, kterým ho v zájmu ochrany před sluncem vybavila tchyně. „Vypadáš jako československý turista na cestě k Balatonu,“ dobírá si ho kamarád, lidskoprávní aktivista Péter Sárosi.

Stejně tak je letošní třicátý Pride prvním pochodem za práva queer lidí, jehož se účastní Laura, třicátnice v černobílých letních šatech s červeným srdíčkem namalovaným na tváři, která přišla se svým přítelem: „Měla jsem pocit, že letos to není pouze pochod za práva LGBT lidí, letos je to pochod za práva nás všech! A zároveň máme přátele, kteří svou identitu skrývají a o svých partnerech či partnerkách na veřejnosti hovoří jako o ,láskách svého života‘, aby zatajili jejich gender.“

Městem dnes pochodují všechny generace — značnou část nicméně tvoří lidé nad padesát let. Třeba blonďatá padesátnice, která sem přijela z osmdesát kilometrů vzdáleného města Kecskemét i s partnerem a s kamarádem, jejichž čela se bíle lesknou od opalovacího krému — teplota dnes šplhá ke třiceti stupňům. „Je to fantastické, co? Tady nejde jen o Pride, tady jde o demokracii, o Orbána, o všechno!“ dělí se se mnou o nadšení s extatickým úsměvem na rtech.

Nebo seniorka, která si v dnešní den vpletla do svého dlouhatánského bělovlasého stopu duhové stužky a zápěstí si ověsila řetězcem umělohmotných duhových náramků a teď se s plachou radostí ve tváři pohupuje do rytmu taneční hudby pouštěné z dodávky. Právě všudypřítomná duha představuje nejviditelnější znak, že se dnes pochoduje za LGBTQ+ práva — duhové jsou vějíře a slunečníky, duhové jsou kšíry psů, duhové jsou umělohmotné květiny na vlasových čelenkách či vlajky s unijními hvězdami.

Letošní účast různé zdroje odhadují na dvě stě tisíc lidí. „Pokud se nás dnes sešlo tolik, je tu naděje, že příští rok něco dokážeme změnit,“ pronese toužebně Angelika, která v ruce drží růži s okvětními lístky nabarvenými do odstínů duhy. Horkým vzduchem se nese těžká vůně levandulí z veřejných záhonků.

Předvolební tah

Maďarsko čekají příští rok na jaře parlamentní volby. Poprvé po patnácti letech, během nichž veškeré volby vyhrávala vládní strana Fidesz vedená Viktorem Orbánem, vede v průzkumech vloni vzniklá strana Tisza. Tu vede někdejší člen Fideszu Péter Magyar, který se záhy po svém odchodu z vládní strany postavil do čela loňských protiorbánovských demonstrací. Červnové průzkumy mu přičítají až padesátiprocentní podporu — a oproti Orbánovi náskok sedmi až osmnácti procent.

V tomto kontextu Orbán přikročil k osvědčené taktice a opět si došlápl na práva sexuálních menšin, jež rámuje jako ohrožení mravního vývoje maďarských dětí. V únoru prohlásil, že lidé organizující budapešťský Pride se s přípravou akce letos vůbec nemusí obtěžovat.

V březnu pak maďarským parlamentem prošla ve zrychleném zřízení novela Zákona o shromažďovacím právu. Ta zakazuje shromáždění, která porušují Zákon na ochranu dítěte — zejména, pokud je na nich prezentována „homosexualita“ či „změna pohlaví“ — a která byla jasně namířená proti budapešťskému pochodu hrdosti.

Zároveň parlament na zakázaných shromážděních povolil používání technologie rozpoznávání obličejů za účelem identifikace demonstrujících, jimž za účast hrozí pokuta až dvě stě tisíc forintů (asi dvanáct tisíc korun).

Zakázané pohádky

Novela Zákona na ochranu dítěte prošla maďarským parlamentem — v němž Orbánův Fidesz drží ústavní většinu, pročež si může ze dne na den schvalovat, co se mu zlíbí — v roce 2021. Zakazuje propagaci „homosexuality“ a „změny pohlaví“ před osobami mladšími osmnácti let, a to ve školách, médiích, reklamách i knihách. Dopady novely přitom dalece přesahují vzdělávání dětí o queer tematice.

„V důsledku ze škol zmizela sexuální výchova. Mladiství se teď oficiálně nemají kde učit ani o bezpečném sexu nebo o partnerském soužití,“ podotýká Mária Kristófy, pětasedmdesátiletá aktivistka, která dvacet let působí v lesbickém sdružení Labrisz a které nikdo neřekne jinak než Kymi.

Setkáváme se pár dní před pochodem, Kymi kráčí váhavě o holi. „Mám po operaci. Bála jsem se, že se Pridu nebudu moct vůbec zúčastnit, ale už je mi lépe, takže půjdu,“ popisuje. Na zápěstí má pletený duhový náramek, z krku jí spadá přívěsek dvojité sekery, který si teď bere mezi prsty, aby mi jej ukázala: „Víš, co to je? To je labrisz, sekera, s níž válčily Amazonky.“

Organizace Labrisz vznikla v roce 1999. „Tak jako o celém světě i o LGBTQ+ komunitě platilo — a stále platí — že se točí okolo mužů a ženy v ní nejsou moc viditelné. Bylo mi pětapadesát, když jsem konečně našla lesbickou komunitu — a není pravda, že bych ji předtím nehledala,“ vysvětluje a  ukazuje mi přitom kancelář organizace: neklimatizovanou místnůstku o pár metrech čtverečních o jednom psacím stole s židlí, jejíž stěny lemují dřevěné police natřískané „zakázanými knihami“.

Místo zaplňují především různojazyčné výtisky knihy Říše pohádek je pro všechny, mezi nimiž pro mne Kymi hledá slovenskou a českou verzi. Vydání této sbírky pohádek od různých autorů a autorek zkoordinovala před pěti lety právě organizace Labrisz. Z většiny jde o adaptace klasických pohádek, v nichž vystupují zástupci a zástupkyně menšin — romská Popelka či lesbická Sněhurka.

Záhy po vydání knihu na tiskové konferenci vecpala do skartovačky Dóra Dúroová, místopředsedkyně krajně pravicové strany Naše vlast, a označila ji za homosexuální propagandu. Premiér Orbán na adresu knihy prohlásil: „Maďarsko je trpělivá a tolerantní země, co se homosexuality týče. Existuje však červená čára, která nesmí být překročena (…): držte se dál od našich dětí!“

O pár měsíců později maďarská vláda nařídila vydavatelstvím, aby knihy, které propagují „chování v rozporu s tradičními genderovými rolemi“, opatřily varováním. Následovala výše zmíněná novela Zákona na ochranu dětí, v jejímž důsledku dnes mohou být knihy obsahující queer tematiku prodávány pouze, pokud jsou zabaleny do neprůhledného obalu, a to nejméně v dvousetmetrové vzdálenosti od škol či kostela.

„Což není problém v Budapešti, ale je to problém na venkově, kde stojí knihkupectví, škola a kostel v jedné ulici. Někteří zákazníci mají problém si mou knihu do knihkupectví vůbec objednat, zvlášť malá knihkupectví mají z vysoké pokuty strach,“ líčí dopady zákona na svou práci spisovatel Krisztián Marton, který v době schvalování zákona dokončoval memoárovou prózu Crybaby o svém osamělém dospívání gaye a polovičního Súdánce v maďarském Szégedu.

Jak přitom upozorňuje aktivista Sárosi, zákaz queer tematiky ve veřejném prostoru v údajném zájmu ochrany dětí je o to absurdnější, že maďarská vláda pro skutečnou ochranu dětí nečiní nic: „Stoupá počet dětí ohrožených chudobou, stoupá počet zneužívaných dětí — a drtivou většinu zneužívají jejich blízcí. Pokračuje degradace veřejného školství, nemáme dostatek učitelů, kteří by  děti učili.“

Nemluvě o tom, že před dvěma lety musela maďarská prezidentka a Orbánova souputnice Katalin Nováková rezignovat poté, co vyšlo najevo, že omilostnila zástupce ředitele dětského domova, který pomáhal zatajit zneužívání nezletilých chlapců svým nadřízeným.

Pohoršené elity

Maďarská společnost přitom vychází z průzkumů jako relativně tolerantní: dle loňského průzkumu organizace Hattér respektuje lásku stejnopohlavních párů mezi třiapadesáti a sedmapadesáti procenty společnosti, devětačtyřicet procent pak podporuje manželství pro všechny.

Jak podotýká spisovatel Marton, každý zákon namířený proti právům LGBTQ+ osob se potázal s rozhořčením veřejnosti. Když před čtyřmi lety prošla parlamentem novela Zákona na ochranu dětí, účastnil se budapešťského Pridu rekordní počet lidí. O rok později, když se zákaz propagace queer témat rozšířil i na knihy, začali lidé v obchodech strhávat ze zakázaných knih plastové obaly.

Politoložka Eszter Kovátsová nicméně upozorňuje, že Orbánův narativ i konkrétní politické kroky proti sexuálním menšinám zpravidla pohoršily pouze elity z Bruselu a z městské střední třídy v Budapešti.

„Novináři, občanské organizace, akademici mají moc formovat diskurz opozice, ale používají u toho velmi elitářský jazyk. Čímž neříkám, že by práva sexuálních menšin nebo lidská práva byla elitářským tématem… Ale způsob, jímž o nich elity hovoří, je velmi vzdálen každodenním starostem většinové společnosti, která řeší, jak nasytit své děti. Neuvědomují si, jak velkou část společnosti ze svého domněle inkluzivního diskurzu vylučují. Umožňují tak Orbánovi postavit se na stranu ,obyčejných lidí‘ a ,zdravého rozumu‘,“ vysvětluje.

Tentokrát se však zdá, že se Orbán přepočítal. „Zákaz Pridu představoval pro mnoho lidí včetně mě zlomový moment. Žijeme v tomto režimu patnáct let. Mnoho z nás unavovalo protestovat proti všem těm krutým zákonům, aniž by se cokoliv změnilo. Trochu jsme to vzdali, soustředili jsme se na svoje individuální životy, nukleární rodiny, přátele… Jenže teď se pokusili sáhnout na naše shromažďovací právo!“ líčí spisovatel Marton.

Už v dubnu se v Budapešti konaly proti zákazu pochodu protesty, jimž se přezdívalo Šedý Pride — demonstrující během nich mávali vlajkami s šedivou duhou. Když pak policie na začátku června nahlášený pochod hrdosti oficiálně zakázala, jelikož prý porušuje Zákon na ochranu dítěte, liberální budapešťský starosta Gergely Karácsony ohlásil, že budapešťský Pride se bude konat jako oficiální akce města, pročež se na ni novelizovaný Zákon o shromažďování nevztahuje. A Orbánově následné pohrůžce až ročního vězení za organizaci akce se doslova vysmál.

Na budapešťský Pride pak přijeli aktivisté a vysoce postavení politici včetně sedmdesáti europoslanců z celé Evropy. „Já jen doufám, že jim na našich právech skutečně záleží, že nás nesledují tak, jako sledují thriller: s husí kůží a pocitem ,ještě že to nejsme my!‘ Nejde jen o Maďarsko, jde o Evropu. Nestalo se nám to, protože jsme měli smůlu, může se to stát všude,“ přemítá nahlas spisovatel Marton.

Nerozhodná Unie

Budapešťský Pride se těší takové pozornosti zahraničních médií, že se den před pochodem všichni novináři ani nevešli na tiskovou konferenci v největším sále na radnici. „Tento případ se týká celé Evropy. Pokud může být Pride zakázán v jedné unijní zemi, žádný evropský občan si nemůže být jist svým bezpečím. Maďarští občané nejsou méněcenní — zaslouží si stejná práva jako zbytek unijních občanů,“ prohlásil na konferenci starosta Karácsony.

Konference se účastnila i evropská komisařka pro rovnost Hadja Lahbibová. „Tento víkend se zraky všech upírají na Budapešť! Hraje se o právo milovat, koho milujeme, být tím, kým jsme! Jsme přeci součástí Evropské unie nejenom kvůli penězům, ale i kvůli našim společným hodnotám,“ otevřela svou řeč.

Následné dotazy maďarských novinářů eurokomisařce nicméně výmluvně ilustrovaly zklamání patrné v liberální části maďarské společnosti. „Co hodlá komise ve věci zákona, jímž Orbán zakázal Pride, dělat?“ dotázala se maďarská novinářka. Zatímco Lahbibová vysvětlovala, že zákon teprve analyzují, dotyčné novinářce se na rtech rozprostřel sarkastický úšklebek, zatímco jiný maďarský novinář neúspěšně zadržoval posměšný chechot.

Nejvíce maďarské liberály popudila především liknavost předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v květnu nešetřila slovy podpory pro bruselský Pride, načež komisaře vyzvala, aby se budapešťského pochodu hrdosti jakožto zakázané akce neúčastnili a Orbána tak neprovokovali. Teprve dva dny před pochodem si troufla Orbána vyzvat, aby akci povolil — což maďarská občanská společnost zhodnotila zkrátka jako „příliš málo, příliš pozdě“.

Na budapešťském pochodu hrdosti se tak vedle duhových unijních vlajek objevily i bannery s fotografiemi Leyenové a Orbána provázené výzvou „Ursula, do your job, take him to court!“ Tedy „Ursulo, dělej svou práci a žeň ho před soud!“

Francie a Německo pak sice navrhly znovuotevřít debatu o možnosti zbavit Maďarsko hlasovacích práv na základě článku 7 Smlouvy o Evropské unii. K tomu je nicméně zapotřebí shoda všech členských zemí s výjimkou státu, o nějž běží — a v tomto ohledu představuje pravděpodobnou překážku Ficova slovenská vláda.