Po pochodu hrdosti, jehož se zúčastnilo neuvěřitelných 200 tisíc lidí, stojíme spolu s mojí kamarádkou Fruzsinou na budapešťském nádraží Népliget a čekáme na autobus do malého města Dunavarsány, kde Fruzsina bydlí a kde pár dní pobývám i já. Nad našimi hlavami vedle maďarské vlajky vlaje i ta Evropské unie a já se musím ironicky pousmát.

Říkám Fruzsině, jak paradoxní je, že zatímco tady visí unijní vlajka, jen o pár metrů dál se tyčí billboard propagující neoficiální státní referendum VOKS 2025 a vyzývající k odmítavému postoji vůči vstupu napadené Ukrajiny do EU. Ukrajina spolu s Bruselem chce podle vládní rétoriky zatáhnout Maďarsko do války.

Na billboardech, které před pár měsíci zaplavily zemi, jsou vedle sloganu „Oni by přijali Ukrajinu do EU, ale my bychom za to zaplatili! Hlasujme proti!“ vyobrazeni Ursula von der Leyenová, Volodymyr Zelenskyj a Manfred Weber jako ti největší nepřátelé maďarského národa, před nimiž Viktor Orbán svůj lid neúnavně chrání.

Ačkoliv v průběhu posledních let pod tlakem Orbánovy antiLGBTQ+ agendy z Budapešti téměř vymizely duhové vlajky, oproti zbytku země hlavní město stále působí jako liberální „ostrov“ uprostřed upadající demokracie a probíhající autokratizace. Důkazem toho jsou ostatně i poslední parlamentní volby. Zatímco se celá země — až na dva volební obvody — zbarvila do oranžové barvy Fideszu, v Budapešti drtivě zvítězila opozice.

Stačí se vzdálit jen pár kilometrů od nablýskaného turistického centra metropole a člověk získá pocit, že se ocitl v jiném Maďarsku. Ve státě, kde je veřejný prostor uzavřen diverzitě, inkluzi nebo jakékoli menšinové identitě, jež nezapadá do představ většinové společnosti.

Billboardy jsou jedním z mnoha příkladů toho, jak ultrapravicová maďarská vláda systematicky utváří narativ permanentního ohrožení — generuje obraz umělých hrozeb, cíleně k nim odvádí pozornost a odsouvá do pozadí skutečné problémy, jimiž je například korupce, pokles životní úrovně, nekvalitní zdravotnictví nebo chudoba.

Taková chudoba, která zejména ve východních regionech vede část obyvatelstva k nadměrnému darování krevní plazmy, za niž získávají peněžní kompenzaci. Ačkoliv maďarské zákony povolují darování plazmy dvakrát týdně, neexistuje žádný registr dárkyň a dárců napříč jednotlivými centry, což jim umožňuje darovat plazmu častěji a na úkor vlastního zdraví. Pro naprostou většinu z nich je to totiž poslední možnost, jak přežít tam, kde stát i sociální systém selhává.