Po pochodu hrdosti, jehož se zúčastnilo neuvěřitelných 200 tisíc lidí, stojíme spolu s mojí kamarádkou Fruzsinou na budapešťském nádraží Népliget a čekáme na autobus do malého města Dunavarsány, kde Fruzsina bydlí a kde pár dní pobývám i já. Nad našimi hlavami vedle maďarské vlajky vlaje i ta Evropské unie a já se musím ironicky pousmát.

Říkám Fruzsině, jak paradoxní je, že zatímco tady visí unijní vlajka, jen o pár metrů dál se tyčí billboard propagující neoficiální státní referendum VOKS 2025 a vyzývající k odmítavému postoji vůči vstupu napadené Ukrajiny do EU. Ukrajina spolu s Bruselem chce podle vládní rétoriky zatáhnout Maďarsko do války.

Na billboardech, které před pár měsíci zaplavily zemi, jsou vedle sloganu „Oni by přijali Ukrajinu do EU, ale my bychom za to zaplatili! Hlasujme proti!“ vyobrazeni Ursula von der Leyenová, Volodymyr Zelenskyj a Manfred Weber jako ti největší nepřátelé maďarského národa, před nimiž Viktor Orbán svůj lid neúnavně chrání.

Ačkoliv v průběhu posledních let pod tlakem Orbánovy antiLGBTQ+ agendy z Budapešti téměř vymizely duhové vlajky, oproti zbytku země hlavní město stále působí jako liberální „ostrov“ uprostřed upadající demokracie a probíhající autokratizace. Důkazem toho jsou ostatně i poslední parlamentní volby. Zatímco se celá země — až na dva volební obvody — zbarvila do oranžové barvy Fideszu, v Budapešti drtivě zvítězila opozice.

Stačí se vzdálit jen pár kilometrů od nablýskaného turistického centra metropole a člověk získá pocit, že se ocitl v jiném Maďarsku. Ve státě, kde je veřejný prostor uzavřen diverzitě, inkluzi nebo jakékoli menšinové identitě, jež nezapadá do představ většinové společnosti.

Billboardy jsou jedním z mnoha příkladů toho, jak ultrapravicová maďarská vláda systematicky utváří narativ permanentního ohrožení — generuje obraz umělých hrozeb, cíleně k nim odvádí pozornost a odsouvá do pozadí skutečné problémy, jimiž je například korupce, pokles životní úrovně, nekvalitní zdravotnictví nebo chudoba.

Taková chudoba, která zejména ve východních regionech vede část obyvatelstva k nadměrnému darování krevní plazmy, za niž získávají peněžní kompenzaci. Ačkoliv maďarské zákony povolují darování plazmy dvakrát týdně, neexistuje žádný registr dárkyň a dárců napříč jednotlivými centry, což jim umožňuje darovat plazmu častěji a na úkor vlastního zdraví. Pro naprostou většinu z nich je to totiž poslední možnost, jak přežít tam, kde stát i sociální systém selhává.

V minulosti Orbánovi k vítězství ve volbách výrazně napomohla silná anti-migrační rétorika. Jeho vláda před rokem 2018 prezentovala migrující osoby coby existenciální hrozbu pro maďarskou suverenitu a křesťanskou identitu. Pokles migrace a upadající zájem o témata s ní spojená, způsobil poptávku po novém nositeli potenciální hrozby, na kterého bude možné systematicky útočit.

A tím neviditelným problémem se staly LGBTQ+ osoby, jež podle Orbána rozvrací tradiční rodinu, která je podle znění Základního zákona Maďarska, jenž je ekvivalentem k naší ústavě, klíčovým předpokladem přežití národa. Queer menšina tak podle něj představuje zásadní nebezpečí pro národní zájmy a „tradiční“ hodnoty, které konzervativci staví na piedestal. Sám sebe pak Orbán stylizuje do role jediného zachránce, který může před „zvrácenou genderovou ideologií“ Maďarsko zachránit.

Pro děti cokoliv, nejsou-li ovšem queer

Při politizaci genderové identity a sexuální orientace sahá maďarská vláda po osvědčené rétorice, a veškeré své konání se tudíž snaží legitimizovat tvrzením, že jedná v tom nejlepším zájmu dětí a dospívajících — jejich ochrana totiž zní vždy lépe než cenzura.

Na konci roku 2020 proto Parlament schválil nové znění Devátého dodatku Základního zákonu Maďarska, jímž redefinoval manželství: „Maďarsko chrání instituci manželství jakožto životního svazku mezi jedním mužem a jednou ženou, založeného na dobrovolném souhlasu, a rodinu jako základ přežití národa“, čímž došlo k ústavnímu zákazu stejnopohlavního manželství. Rodinu dále definuje jako „založenou na manželském svazku rodičů a jejich dětí, přičemž otcem je muž a matkou žena“.

Z definice rodiny tím vyloučil ty homoparentální, zatímco heteroparentální (ideálně s co nejvíce dětmi) umístil do role ctnosti maďarského národa. Stejnopohlavní páry mohou v Maďarsku uzavřít registrované partnerství, které ovšem není ekvivalentem manželství a nezajišťuje veškerá práva, což opět upevňuje status osob druhé kategorie.

Stejnopohlavním párům je tak například znemožněno společně adoptovat dítě nebo podstoupit asistovanou reprodukci. Část žen žijících ve stejnopohlavním vztahu se rozhodlo asistovanou reprodukci podstoupit jako jednotlivkyně, což ovšem legislativně znamená, že matkou dítěte je pouze ta žena, které dítě porodila, a její partnerce k dítěti nenáleží žádná práva, ačkoliv ho vychovávají společně.

V červnu 2021 byl Zákon o zpřísnění trestů pro pachatele pedofilních trestných činů a o změně některých zákonů na ochranu dětí rozšířen o dodatek cenzurního charakteru, který zavádí další diskriminační opatření namířená proti LGBTQ+ osobám. Novela zákona například zakazuje „propagaci obsahu zobrazující odchylky od pohlaví určeného při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu“ osobám do osmnácti let.

To znamená, že například literatura s queer tématikou musí být v knihkupectvích prodávána odděleně, jednotlivé knihy musí být zabalené v neprůhledném uzavřeném obalu, jenž znemožní do knihy nahlédnout nebo v ní listovat, a rovněž se tyto knihy nesmí prodávat ve vzdálenosti 200 metrů od kostelů, škol a dalších dětských institucí.

V praxi byla novela zákona uplatněna například několik dní před plánovaným duhovým pochodem v roce 2023, kdy byla knihkupectví Líra Könyv uložena pokuta ve výši 12 milionů maďarských forintů (v přepočtu zhruba 740 tisíc korun českých) za „nekalé obchodní praktiky“, jichž se knihkupectví dopustilo zpřístupněním komiksu Heartstopper, který prodávalo v oddělení young adult literatury bez legislativou požadovaného obalu. Paradoxem je, že Heartstopper žádný explicitní sexuální obsah nezobrazuje, a naopak mapuje hledání vlastní identity v období dospívání, přičemž cílí na řadu důležitých témat jako je šikana nebo psychické zdraví.

Podobně tomu bylo i v případě obrázkové knihy Micsoda család!, již knihkupectví mělo zařazenou mezi ostatními pohádkami, ač kniha vyobrazuje dvě homoparentální rodiny žijící svůj každodenní život. Do rozporu se zákonem se poté dostala i jedna z fotografií umělkyně Claudie Andujar, jež byla vystavena v budapešťském Etnografickém muzeu. Její fotografie „Homosexualita“ z roku 1967 se najednou ocitla za zábranou znemožňující vstup nezletilým.

Cenzura jiné než heterosexuální a cisgenderové identity se vztahuje rovněž na televizní pořady a reklamy (ty je možné vysílat pouze od 22. hodiny večerní do 5. ranní), na vzdělávání, které nesmí tato témata například zahrnovat do sexuální výchovy. A od března tohoto roku se zákaz „propagace“ queer témat rozšířil i na veřejné akce, jako je právě Pride.

V roli politického nástroje

Netransparentní zákon, který dává do souvislosti pedofilii, sexuální orientaci a genderovou identitu, ačkoliv se jedná o naprosto odlišné kategorie, má pochopitelně negativní dopad na životy queer osob a jejich pozici ve společnosti. Mechanismus je prostý — zatímco otázky týkající se LGBTQ+ práv maďarskou společnost polarizují, v otázce ochrany dětí a boje proti pedofilii panuje široký konsenzus, který vláda účelově instrumentalizuje.

Vláda i zde tvrdí, že legislativa nijak nesouvisí s potlačováním lidských práv a brání se tvrzením, že chrání práva dětí a dospívajících, jejichž mravní vývoj by mohl být inkluzí ohrožen. Odvolává se také na Základní zákon Maďarska, který udává, že „každé dítě má právo na takovou ochranu a péči, jež je nezbytná pro jeho správný tělesný, duševní a mravní vývoj“, přičemž „Maďarsko chrání právo dětí na identitu odpovídající jejich pohlaví určeného při narození a zajišťuje výchovu v souladu s hodnotami vyplývajícími z ústavní maďarské identity a křesťanské kultury“.

Nic totiž neochrání děti lépe než vyloučení části společnosti z veřejného prostoru, vůči které navíc vláda vede nenávistnou politiku plnou stigmatizace, dehumanizace a diskriminace. AntiLGBTQ+ agenda ve skutečnosti prohlubuje tzv. menšinový stres, tedy typ stresu, kterému jsou vystaveni lidé kvůli své menšinové identitě, s nímž queer osoby vyrůstají, a zvyšuje riziko psychických onemocnění, ba sebevražedných tendencí.

Dospívajícím je znemožněna inkluzivní sexuální výchova, která by jim poskytla pravdivé informace o diverzitě lidských vztahů a identit. Výuka se namísto toho omezuje na cisgenderovou a heterosexuální identitu, kterou vydává za tu jedinou správnou. Vymazávání queer reprezentace z kultury a veřejného prostoru způsobuje, že se dospívající s menšinovou identitou nemohou s nikým ztotožnit, což prohlubuje jejich pocity odcizení a strachu a vede k destrukci duševního zdraví.

Orbánova politika zkrátka děti a dospívající nijak nechrání, nevytváří pro ně totiž bezpečné inkluzivní prostředí, kde by mohli svobodně být sami sebou. Namísto podpory, tolerance, respektu a otevřeného dialogu, produkuje strach, mlčení, stigmatizaci a násilné vyloučení, což má negativní dopad na duševní zdraví. Pod záminkou jejich ochrany si vláda z dětí i dospívajících utváří nástroj k dosažení politických cílů a upevnění moci.

Maďarské děti a dospívající se tak de facto dostávají do téže role jako Ukrajina, Evropská unie nebo občanské organizace a nezávislá média, jejichž dosah a vliv je ovšem v důsledku Orbánových zákonů tak jako tak minimální.