Už mnohokrát zde bylo konstatováno, že se apologeti systému liberální demokracie své ideové/ideologické pozice snaží prezentovat jako nezpochybnitelné za použití toho argumentačního triku, že jako jedinou myslitelnou alternativu k ní předkládají demokracii iliberální, autoritativní. A protože tato iliberální, autoritativní demokracie je samozřejmě pro každého (alespoň v základních rysech slušného a odpovědného) člověka a občana nepřijatelná, pak oni z toho vyvozují argument a contrario, že když je tedy iliberální demokracie špatná, pak že jedinou možnou (a zcela nezpochybnitelnou) alternativou je jejich vlastní model liberální demokracie. Politolog Jiří Pehe v tomto svém textu nečiní v zásadě nic jiného, nežli že předkládá pouze další variantu této znovu a znovu zneužívané falešné alternativy.

To jediné co je zde určitou nadhodnotou je ten fakt, že J. Pehe v dané souvislosti předkládá víceméně přehlednou teorii základních rysů modelu liberální demokracie. Podle svého přesvědčení on zde s definitivní platností dokazuje nezpochybnitelné přednosti tohoto modelu; při bližším pohledu se ovšem ukazuje, že ve skutečnosti on sám ukazuje, jak vnitřně rozporuplný je tento model liberální demokracie.

Počněme tedy naše úvahy originálním citátem z textu J. Pehe: "Demokracie v takovém systému je sice odvozena od abstraktního „lidu“, ale není vykonávána přímo „lidem“ na úrovni výkonné a zákonodárné moci."

Tak tedy: Jiří Pehe sám doznává, že v systému liberální demokracie, ve které údajně veškerá moc vychází z lidu, ve skutečnosti tento "lid" vystupuje pouze jako zcela a b s t r a k t n í entita. Ovšem abstraktní - to neznamená nic jiného nežli bezobsažný, pouze formální, až přímo fiktivní. Tento "lid", údajný suverén, je tedy vzápětí zcela odstaven od výkonné a zákonodárné moci - tedy od moci reálné. Tuto reálnou moc za něj vykonávají zcela jiná mocenská centra. Tento "lid" se tedy fakticky dostává do klasického postavení anglického panovníka: totiž že "panuje, ale nevládne". Tento "suverénní lid" se takto stává pouze vnějším atributem, pouze jakýmsi přívěskem, ceremoniální cetkou reálné moci.

Jiří Pehe, který se zde pokouší "definitivně vyvrátit" argumentační pozice zastánců iliberální demokracie, tak ve skutečnosti sám dodává ten vůbec nejsilnější argument pro pozice iliberálních demokratů. Totiž ten centrální moment který stojí za všemi jejich představami a požadavky o národní respektive přímé demokracii je právě tato - jimi intenzivně pociťovaná - skutečnost abstraktního charakteru liberální demokracie. Oni cítí nepravý, falešný charakter tohoto uspořádání liberální demokracie, a v daném ohledu je jejich kritika naprosto legitimní. Že oni sami nedokáží předložit alternativu lepší, nýbrž ještě mnohem horší, naprosto nic nemění na oprávněnosti této kritiky.

Ostatně, jestliže Jiří Pehe zmiňuje ideovou příbuznost současného českého uskupení Svatopluk s italským fašismem, pak je nutno uvést i tu skutečnost, že tento italský fašismus byl společenskou reakcí na hlubokou sociální krizi poválečné - kapitalistické a demokratické - Itálie. A stejně tak i dramatický vzestup německého nacionálního socialismu v třicátých létech měl tu samou příčinu: drastickou krizi především kapitalismu, ale i fatální neschopnost institucí (a aktérů) liberální demokracie tuto krizi zvládnout.

Apologeti liberální demokracie znovu a znovu - s poukazem na autoritářský charakter těchto alternativních hnutí - věc prezentují tak, jako by tato hnutí vznikla jen tak nahodile, pouze svévolným aktem toho či onoho démonického aktéra (Mussoliniho, Hitlera, a nyní tedy našeho českého Druláka). Ve skutečnosti ale tato systémově opoziční hnutí jsou vždy až pouze reakcí na interní krizi právě systému liberální demokracie. A i když jsou tato opoziční hnutí ve své konkrétní podobě nevábná a odpuzující, nijak to neznamená že by nebylo nutno brát vážně příčiny jejich vzniku. Můžeme učinit analogii s medicínou: hnisavý vřed na těle je pro lékaře samozřejmým poukazem na to, že v těle samotném je něco v nepořádku, že zde existuje nějaká hlubší příčina. Zatímco naši apologeti liberální demokracie nám stále namlouvají, že "tělo" liberální demokracie je stále ještě dokonale zdravé a krásné, a že tento hnisavý vřed si pouze někdo svévolně "vymyslel", z jakéhosi nepochopitelného odporu vůči všemu zdravému a krásnému.

Aby nedošlo k omylu, pro jistotu ještě jednou: samozřejmě že tato populisticko-nacionalistická hnutí jsou svým ideovým zaměřením reakcionářská, zatuchlá, přinejmenším ve své tendenci až fašistoidní; a je nesporné že vůči nim dokonce i systém liberální demokracie stále ještě představuje mnohem snesitelnější alternativu. To o co se tu jedná je ale to, že když se uměle jako jediná myslitelná vytvoří tato alternativa "buďto liberální demokracie anebo fašismus", pak se tím zároveň denuncují všechny reformní snahy především z tábora autentické levice, která stejně tak vnímá a cítí tento formalismus, tento abstraktní charakter liberální demokracie, ale vůči tomuto pseudodemokratickému modelu se snaží nalézt a vytvořit demokracii pravdivější, reálnější, progresivnější.

Nenechme si tedy namluvit, nenechme si vsugerovat že by neexistovaly žádné jiné alternativy nežli onen protiklad demokracie liberální kontra demokracie iliberální. Můžeme zde předběžně vytyčit projekt - dejme tomu - demokracie metaliberální; tedy takové společenské a politické uspořádání, které sice (samozřejmě!) obsahuje určité elementy klasické demokracie, ale nezůstává stát u jejích pouze politicko-formalistických procesů a institutů, nýbrž které se ji snaží převést na zcela jinou existenční základnu (především jinou nežli je reálný kapitalismus), a tím ji naplnit novým obsahem, novým životem.

Minule jsme si ukázali, že ze strany apologetů v současné době vládnoucího modelu liberální demokracie je každý pokus o zásadní reformu (respektive vůbec kritiku) tohoto modelu od samotného počátku denuncován tím, že postaven do blízkosti fašismu. Ano, mnohá iliberální respektive antiliberální hnutí skutečně tuto afinitu k fašismu nesporně vykazují; ale liberální demokracie tuto skutečnost zneužívá k tomu, aby takto předem udusila jakoukoli (substanciální) kritiku na sobě samé.

Podívejme se teď konkrétněji, čím tento systém liberální demokracie odůvodňuje svou údajnou absolutní platnost a nezpochybnitelnost. Jiří Pehe píše: "Představitelé neliberálních demokracií tvrdí, že praktikují demokracii, která je lepší než ta „liberální“. Přívlastky nahrazující slovo „liberální“ bývají různé: lidová, založená na práci, národní. Obvykle se tak zdůrazňuje odpor k liberalismu, přičemž se zamlčuje, že slovo „liberální“ v sousloví „liberání demokracie“ neodkazuje na politickou filosofii liberalismu, ale liberální konstitucionalismus, který zaručuje dělbu moci a ochranu menšin před tyranií většiny."

Podle tvrzení J. Pehe tedy liberální demokracie ve skutečnosti vůbec nejsou "liberální" v obsahovém respektive ideovém (jeho terminologií: "filosofickém") smyslu, nýbrž že onen atribut "liberální" ve slovním spojení "liberální demokracie" prý neznamená nic jiného nežli pouze liberální konstitucionalismus, tedy "dělbu moci a ochranu menšin před tyranií většiny".

Podívejme se tedy blíže, do jaké míry toto tvrzení obstojí před kritickým přezkoumáním. Jako první moment zde musí zarazit už ono napohled zcela nenápadné a nezávadné slůvko "pouze". (J. Pehe sice toto slovo nevyslovuje explicitně, ale to je nicméně naprosto zjevným vymezením - a omezením - obsahu jeho výroku.)

Proč nelze toto jak řečeno napohled nevinné slůvko "pouze" jen tak bez dalšího přejít? - Společenská skutečnost, společenské procesy, celý život společnosti je totiž ve skutečnosti jeden jediný vnitřně provázaný celek, jehož jediné součásti se navzájem neustále ovlivňují a doplňují. Nelze tedy z tohoto jednolitého komplexu jen tak bez dalšího vytrhnout jednu jedinou část a tvrdit, že s oním zbytkem (to jest: s celou komplexní skutečností života společnosti) nemá nic společného.

Pro srovnání: je to asi něco takového jako kdyby nějaký výzkumník-teoretik na poli humánní medicíny prohlásil, že zkoumat lidský organismus v celé jeho komplexitě je mu příliš náročnou záležitostí, a že tedy bude veškerou funkčnost tohoto organismu nadále vykládat už jenom z lidské kostry. Je to prakticky ten samý akt redukcionismu jako když při zkoumání reálného života společnosti abstrahujeme od vší socioekonomické reality, a veškerou pozornost fixujeme jenom a pouze na ústavní pořádek, na čiré znění ústavních paragrafů. Takovýto drastický redukcionismus může mít pouze dvojí příčinu: buďto intelektuální limitovanost, anebo ale - ukrývaný - ideologický záměr.

V praxi jsou ovšem ve hře pravidelně obě tyto komponenty. Za prvé intelektuální pohodlnost: pokud se veškerý reálný život společnosti zredukuje jenom a pouze na pohled na ústavní principy a ústavní instituce, pak ovšem není nutno lámat si vlastní hlavu nějakými složitými úvahami o tom, co vlastně vůbec je lidská společnost, co je člověk který tuto společnost utváří. Že je zde přítomna nějaká vláda, nějaký parlament, že se konají nějaké volby - to jsou danosti které dokáže bez větších potíží pochopit i intelektuálně limitovaný konzument bulvárních médií. Je pak už pouze záležitostí ryze formálního (tedy v zásadě: ryze kvantitativního) vzdělání, zda si ten či onen vypracuje podrobnější znalosti dalších a dalších institucí a vazeb mezi nimi. Tato čistě faktografická znalost stále ještě nijak nepřekračuje oblast ryze institucionální a institucionálně-právní. Nějaké složité intelektuální výkony k tomu nejsou nijak zapotřebí.

To je tedy jeden důvod obecné oblíbenosti liberální demokracie: její model je natolik triviálně jednoduchý, že její vyznavači si nemusejí lámat svou hlavu žádným složitým myšlením. Existuje ale ještě další příčina toho, proč je celá krajně složitá socioekonomická skutečnost, celý reálný život společnosti redukován jenom na tento simplicistní model. Tato příčina je pak už ryze ideologická.

Základním znakem ideologie liberální demokracie je právě to, že ona neustále předstírá a tvrdí, že žádnou ideologií není. Ona se stále snaží prezentovat jako pouze (opět jsme u onoho redukcionistického "pouze"!) - jako pouze naprosto univerzální, nezpochybnitelný model svobodného politického uspořádání. Kterýžto model, kterýžto ústavně-politický pořádek prý neimplikuje žádné další obsahové (ideové, politické, hodnotové) skutečnosti či postuláty. Ještě jednou J. Pehe: " Slovo „liberální“ v sousloví „liberální demokracie“ neodkazuje na politickou filosofii liberalismu, ale liberální konstitucionalismus, který zaručuje dělbu moci a ochranu menšin před tyranií většiny."

Jistě: napohled vypadá velice přesvědčivě toto sebezdůvodnění liberální demokracie, není-liž pravda? Kdo by jen mohl něco namítat proti ochraně člověka před tyranií jakéhokoli druhu, ať ze strany většiny nebo menšiny? Zdá se skutečně, že jakákoli kritika na konceptu liberální demokracie se zde ocitá v těžké důkazní nouzi.

Ovšem - zcela zásadní chybou této kritiky, chybou která by nevyhnutelně vedla do slepé uličky by bylo nechat se pasivně nalákat na tuto vlastní logiku liberální demokracie. Na jejím vlastním poli je skutečně sotva možné ji porazit. Ale co je bezpodmínečně nutno učinit je položit otázku, zda ona zcela zjevná politická tyranie je opravdu tím jediným nebezpečím, tím jediným zlem před kterým je člověka a společnost nutno ochránit. Nelze se tedy omezit jenom a pouze na to čím se liberální demokracie ve svých ústavních určeních pyšní; místo toho je daleko spíše nutno se zaměřit na to, co v těchto liberálně demokratických ústavách a zřízeních není, respektive co je v nich ustanoveno pouze zcela jednostranně a nevyváženě. Podívejme se zda v životě společností liberální demokracie není obsažen i fenomén nazývaný "strukturální násilí"; tedy takové formy násilí vůči kterým je stát liberální demokracie svou fixací pouze na zcela zjevné formy politického násilí slepý a tedy bezmocný, a navíc je svým zdánlivým objektivismem a neutralismem sám pomáhá kamuflovat a skrývat.

Vraťme se ještě jednou k tvrzení Jiřího Pehe, že liberální demokracie prý nepředstavuje ideologický (respektive "filosofický") liberalismus. Podívejme se tedy napřed blíže, v čem tento "filosofický" liberalismus spočívá, a pak se můžeme přesvědčit, zda koncept státu liberální demokracie s tímto ideologickým liberalismem skutečně nemá nic společného.

Nejen až v moderní době, ale prakticky po celou dobu trvání lidské společnosti se nevyhnutelně vynořuje klíčové dilema vztahu jedince k jeho společenství: zda má být primárním subjektem tento jedinec, anebo ale to společenství, jehož je jedinec dílčí součástí. Zda má být nejvyšším principem, nejvyšší hodnotou privátní zájem jednotlivce, anebo ale zájmy celku. Ten koncept, podle kterého je legitimní prioritou soukromý zájem jednotlivce, se tradičně nazývá buďto "demokracií", anebo ale liberalismem.

Jakým způsobem ústavy režimu liberální demokracie řeší tento vztah jedince a celku (a tedy otázku hodnotového liberalismu) se můžeme nejnázorněji přesvědčit na tom, jak se tyto liberálně demokratické ústavy stavějí k otázce vlastnictví.

Jistě; když se pro daný účel podíváme třeba na Ústavu České republiky https://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html, a pak především na její konkrétní ustanovení v "Listině základních práv a svobod" https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html , článek 11, pak se na první pohled může zdát, že zájem jedince a zájem společnosti se zde nacházejí ve vzájemně vyváženém poměru. Jsou zde přece k nalezení i taková ustanovení jako že prý "vlastnictví zavazuje; nesmí být zneužito na újmu práv druhých".

Naprosto klíčovým momentem zde ovšem je, jak budeme vykládat ono omezující určení "na újmu práv druhých". Kde skutečně končí právo jednoho, a počíná právo druhého?...

Vraťme se k úvodní větě článku 11. Stojí zde psáno: "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu."

Jako první bod je tedy s nepochybným uspokojením možno konstatovat, že majetek bezdomovce složený v několika igelitkách od liberálně demokratického státu požívá naprosto stejný zákonný status a stejnou ochranu jako dejme tomu majetek miliardáře Babiše. Naprosto zářný příklad občanské a lidské rovnosti v podání státu liberální demokracie.

Už před léty jistý francouzský autor na podobné téma podotkl s jistou dávkou sarkasmu, že "v demokracii má milionář naprosto stejné právo spát pod mostem jako každý bezdomovec. Z jakýchsi záhadných důvodů ale ten milionář své právo spát pod mostem nikdy nevyužije."

Ukazuje se tedy naprosto zjevně, že liberální demokracie se svým abstraktním rovnostářstvím vůbec není schopna vnímat, a tedy ani řešit reálnou materiální, a tedy ani faktickou společenskou nerovnost mezi lidmi. A navíc tuto reálnou nerovnost svým abstraktním rovnostářstvím zakrývá a kamufluje.

Ale to je samo o sobě celkem vzato dávno známá skutečnost; ale zde se jedná ještě o něco více. Jedná se o to, že liberální demokracie tímto abstraktním, indiferentním postojem k majetku se fakticky staví na princip "laissez-faire". Tedy: dělej si co chceš, užívej si svého majetku jak chceš, buď si chuďasem anebo miliardářem, zacházej se svým majetkem uměřeně anebo ždímej se svých zaměstnanců maximální výkon abys ty sám měl co největší zisk - všechno jedno, stát liberální demokracie nemá naprosto žádné právo se ti míchat do tvých výsostných záležitostí! Jenom za zcela výjimečných okolností má tento stát možnost určitého zásahu do tvých majetkových práv.

O co se zde tedy především jedná: Jiří Pehe tvrdí, že stát liberální demokracie prý jenom "chrání před tyranií většiny", a že nemá nic společného s ideovým ("filosofickým") liberalismem. Jenže: tento princip laissez-faire není ničím jiným, nežli základním ideovým heslem právě tohoto "filosofického" liberalismu!

Není tedy v žádném případě pravdou, že by stát liberální demokracie byl nějakou ideově naprosto neutrální, nevázanou institucí. Je to právě tento formalistický neutralismus, který ve svých důsledcích nevyhnutelně vede k dominanci liberalismu, tedy k preferování soukromého zájmu nad zájmem obecným. Tím se obloukem vracíme k počátkům našich úvah: reálně nikdy není možné státně-politickou sféru prostě jen tak odtrhnout, separovat od celého komplexu společenského žití, celé socioekonomické reality. A pokud se takovýto redukcionistický separatismus přece jenom praktikuje, pak jenom za tím účelem, aby zakryl reálnou preferenci zcela určité ideologie, totiž ideologie liberalismu.

Není tedy v žádném případě možno akceptovat tvrzení Jiřího Pehe, že stát liberální demokracie prý nemá nic společného s ideologickým, tedy "filosofickým" liberalismem. Tato spojnice je zde jednoznačně dána, stát liberální demokracie je přes svůj vnějškový neutralismus ideově, ideologicky vázaný. Pokud tedy někdo chce vážně brát kritiku jednostranného preferování zájmů jednotlivce před zájmy celku v ideologii a praxi liberalismu, ten nevyhnutelně té samé kritice musí podrobit i samotný stát liberální demokracie.

Vysvětlili jsme si minule, že základní tvrzení apologetů politického systému liberální demokracie, že její základní státoprávní model je hodnotově neutrální, že toto tvrzení je neopodstatněné, že pouze zakrývá reálný stav věcí. Řekli jsme si že není možno tuto státně-institucionální sféru uměle odtrhnout od reálného života samotné společnosti, neboť obojí tvoří jeden jediný komplex, vnitřně provázaný celek. A že tedy určité formy výkony státní moci implikují i zcela specifický způsob života samotné společnosti, to jest vtiskují této společnosti zcela určité hodnotové normy. (Přesněji řečeno je ovšem kauzální vztah opačný: reálný socioekonomický charakter společnosti si vytváří jemu příhodné, s ním kompatibilní státní a politické formy.)

Nicméně právě proto že jsme minule tuto - složitou a myšlenkově náročnou - problematiku museli probírat v celém jejím komplexu, je docela dobře možné že se tak do jisté míry stalo na úkor srozumitelnosti. Podívejme se teď tedy ještě jednou blíže na jednotlivé části, momenty onoho celku. A protože celé toto předstírání hodnotové neutrality státu liberální demokracie spočívá na principu dělby moci, soustřeďme svou pozornost především právě na tento institut.

Zopakujme si ještě jednou originální výrok Jiřího Pehe na dané téma: "...slovo „liberální“ v sousloví „liberální demokracie“ neodkazuje na politickou filosofii liberalismu, ale liberální konstitucionalismus, který zaručuje dělbu moci a ochranu menšin před tyranií většiny."

Tento ústavní princip státu liberální demokracie se zdá být natolik samozřejmým, že se nad ním prakticky už vůbec nikdo nepozastaví, aby ho kriticky přezkoumal na jeho odůvodněnost. Kdo by také mohl něco rozumného namítat proti tomu, aby menšina byla státem chráněna před "tyranií většiny"?...

Ovšem, moment - kdo a co je vlastně vůbec tato "většina", která hrozí zavést ve státě a společnosti svou tyranii? Není touto většinou nakonec - sám lid?!... Respektive - samotná demokracie? Demokracie přece neznamená nic jiného nežli vládu lidu; v praxi to ovšem pravidelně znamená vůli většiny, neboť absolutní konsens je v masové společnosti prakticky nedosažitelný.

Takže Jiří Pehe by stejně tak dobře mohl napsat, že liberální konstitucionalismus zaručuje "dělbu moci a ochranu menšin před tyranií lidu".

Což o to, čistě věcně by takováto formulace byla naprosto v pořádku. Už Aristoteles naléhavě varoval před tím, aby veškerá moc ve státě byla prostě odevzdána do rukou lidu (respektive "demokracie"), neboť tento lid má vždy nebezpečný sklon podlehnout svodům populismu, respektive nechat se svést schopným demagogem. A co je pak už méně známé je to, že dokonce i mnozí otcové americké ústavy naprosto stejně tak varovali před zvůlí zdivočelého davu, a hovořili o nutnosti chránit stát před tímto davem. Jak velmi oprávněná byla tato varování starověkého myslitele i novodobých konstitucionalistů se s definitivní platností naposled ukázalo při útoku pouliční chátry na americký Kapitol.

V daném smyslu je tedy naprosto v pořádku, je naprosto oprávněným a nutným opatřením zavést ústavně-institucionální opatření, která staví obranný val proti této zvůli ulice. Ovšem - mezi varováním Aristotela a mezi současnou právně-ústavní teorií liberální demokracie existuje jeden naprosto zásadní rozdíl.

Aristoteles totiž naprosto jasně a bez vytáček deklaroval: lidu není možno věřit.

Určitá míra demokracie je podle Aristotela sice potřebná; ale nikdy není možno dobrý stát postavit jenom a pouze na samotné demokracii. Demokracie je velice ambivalentní, velice rizikový státní model; proto je princip demokracie (vlády všech) nutno vyvážit principem opačným, protichůdným; tedy v reálné praxi principem oligarchie, vlády nemnohých.

Starověký myslitel tedy zpříma vyslovil syrovou pravdu o pravém charakteru demokracie; oproti tomu ale teoretici novodobé liberální demokracie tuto pravdu nejenže nemají odvahu veřejně vyslovit; ale naopak ji všemi možnými vytáčkami a triky zamlžují, manipulují, a stále ještě předstírají přítomnost "čisté" demokracie!

Jedním z hlavních nástrojů tohoto mlžení, tohoto zakrývání reálného stavu věcí je právě ústavní institut dělby moci. Už jsme to konstatovali mnohokrát: tato novodobá demokracie napřed s velkou slávou a halasem deklaruje "vládu lidu" - aby pak tímto zdánlivě zcela přirozeným a hodnotově neutrálním institutem dělby moci tomu samému lidu odebrala hned dvě ze tří základních částí státní moci! Jak zvrácený je celý tento akt o tom nejlépe svědčí skutečnost, že dělba moci byla svého času zavedena proto, aby omezila moc samovládného panovníka ve prospěch lidu - zatímco nyní je ta samá dělba moci užívána k tomu, aby tento lid od reálného výkonu moci oddělila! Toto politické uspořádání je tedy demokratické a antidemokratické zároveň; hned poté co je slavnostně deklarována suverenita lidu, je hned vzápětí tato suverenita okleštěna, oktrojována, a to hned ze dvou třetin! Nejpříhodnějším názvem pro tento státní útvar by tedy ze všeho nejspíše bylo označení "oktrojovaná demokracie".

Ale vraťme se zpět k centrálnímu tématu. Tedy k tvrzení, že tato "dělba moci" je prý hodnotově neutrální, že je pouze jakýmsi čistě věcně oprávněným opatřením, že prý neimplikuje žádná další hodnotová či ideová nastavení daného státu.

Totiž - v určitém smyslu je toto tvrzení o hodnotové neutralitě principu dělby moci dokonce pravdivé. Jenže - v takovémto případě to znamená, že tato "dělba moci" je záležitostí konec konců ryze formalistickou, že se jedná jenom o dělbu kompetencí v rámci jedné jediné moci. Jinak řečeno: pod tímto zorným úhlem je celá tato slavná "dělba moci" pouze záležitostí pro ústavní a jiné právníky, zatímco pro běžného občana nemá v naprosté většině případů reálný význam.

Tento obsahový formalismus institutu dělby moci si můžeme nejlépe ilustrovat tak když si představíme, že by ten samý institut existoval za doby trvání režimu socialistického. V Československu byl svého času - v důsledku reformního úsilí roku 1968 - zřízen ústavní soud, tedy vrcholný institut nezávislé soudní moci. V reálné praxi normalizačního režimu tento ústavní soud byl ovšem pouze "zřízen" - ale nikdy reálně neinstalován. Existoval pouze na papíře. Je to logické: tehdejší držitelé moci nemohli riskovat, že by jim tento ústavní soud dokázal že tento režim nedodržuje ani své vlastní zákony. A to sice hned ve dvojím smyslu. Za prvé: dokonce i do ústavy a soustavy zákonů socialistického/komunistického režimu pronikly určité prvky liberálních hodnot, tedy individuálních práv. (A navíc se čs. režim k respektován těchto osobnostních práv zavázal Helsinskými dohodami.) A za druhé: tento režim mnohdy nedodržoval ani zákonnost socialistickou, přinejmenším v jejím původním smyslu ne.

Takže tedy: kdyby za těchto okolností byla instalována pravá dělba moci (jak řečeno především s ústavním soudem), pak by to pro tehdejší režim skutečně znamenalo zásadní problém. Ovšem - tento problém by (čistě teoreticky) bylo možno velice snadno obejít. Naprosto by stačilo, aby do tehdejší ústavy (její preambule, tedy do té části kde se deklarují základní principy a cíle státu) byla vložena věta dejme tomu takovéhoto znění: "Zájem jednotlivce vždy ustupuje před zájmem celku. Co je zájmem celku, o tom rozhoduje předvoj pracujícího lidu - komunistická strana."

Tato formulace by byla z hlediska ústavního práva natolik "neprůstřelná", že by naprosto bylo možné povolit zcela svobodné volby. I kdyby totiž tehdejší parlament personálně sestával ze samých signatářů Charty 77, všechny jím přijaté zákony ve smyslu liberálních občanských práv by vzápětí zrušil, zkasíroval ústavní soud. A to sice právě na základě principu dělby moci!

A přitom - i sám tento ústavní soud by naprosto mohl být personálně složen výhradně z nekomunistů, tedy mohl by být skutečně nezávislý: pokud by rozhodoval podle platného práva, nemohl by vůbec jinak, nežli znovu a znovu potvrzovat stávající "socialistický" státní a ústavní pořádek!

Vidíme tedy snadno, že onen ústavní princip dělby moci, kterým se tak pyšní stát liberální demokracie, ve skutečnosti nerozhoduje naprosto o ničem, co se týká vlastního charakteru daného státu. Tato "dělba moci" ve skutečnosti neslouží k ničemu jinému, nežli právě panující režim uchránit od jakýchkoli zásadních systémových změn. Tedy - cementovat právě panující moc. O reálném charakteru státu, o jeho substanciálních kvalitách a určeních se rozhoduje někde docela jinde.

Kde, o tom zase až příště.

Nežli budeme dále pokračovat v našich úvahách na dané téma, zrekapitulujme si ještě jednou přehledně, k jakým poznatkům a závěrům jsme dospěli ohledně institutu tzv. "dělby moci" ve státech liberální demokracie. Připomeňme si ještě jednou centrální tvrzení autora výchozího článku na dané téma: podle něj tento institut dělby moci naprosto neimplikuje příklon státní doktríny k ideovému respektive "filosofickému" liberalismu, nýbrž je jenom a pouze výrazem liberálního politického principu ochrany menšiny před výstřelky a mocenskými choutkami většiny.

Jaké paradoxy a systémové protimluvy se skrývají za tímto zdánlivě samozřejmým postulátem ochrany menšiny před "většinou" (tedy fakticky: před samotným lidem) jsme si už vysvětlili minule. Nyní se ale ještě blíže podívejme, co vlastně ve svých důsledcích znamená, když se jako ústřední politický princip vytyčí toto heslo "dělby moci".

Jak bylo zmíněno minule, v dobách svého vzniku měl tento institut dělby moci naprosto jasný důvod a cíl: šlo o omezení samovládné panovnické moci (a z ní vyplývající mocenské svévole), o přesun části státní moci do rukou lidu. Jednalo se tedy o skutečnou dělbu moci, v pravém slova smyslu, mezi dva subjekty které svými vitálními zájmy zcela jednoznačně stály proti sobě. Nyní se ale podívejme, jaké důsledky z užití toho samého institutu dělby moci vyplývají za podmínek novodobé demokracie.

V této demokracii - alespoň podle panující státní doktríny - totiž vládne už jenom pouze a výhradně "lid" sám; čistě věcně zde tedy vůbec nemůže dojít k onomu tehdejšímu rozštěpení moci.

Za takovýchto podmínek tedy tento institut dělby moci fakticky nemá žádný zásadní význam; jak už jsem napsal minule, v tomto případě se nejedná fakticky o nic více nežli pouze o institucionální dělbu kompetencí, v rámci jedné a téže moci. Tato "dělba moci" v tomto případě neslouží ničemu jinému nežli k zachovávání relativní i n t e r n í systémové rovnováhy, tedy ke stabilizaci (a konzervování) právě panujícího politického uspořádání. Tento institut dělby moci pak v tomto případě neobsahuje žádná další hodnotová určení; jak jsme si ukázali minule, přinejmenším teoreticky může stejně tak dobře fungovat i pro stabilizaci režimu iliberálního. Pokud by tomu ovšem mělo být takto (tedy že tento institut dělby moci by měl být hodnotově neutrální respektive bezobsažný), pak je s podivem, proč se jím režim liberální demokracie neustále natolik pyšní, jako nějakým zcela mimořádným a převratným civilizačním výdobytkem.

To je tedy jeden možný výklad reálného významu institutu dělby moci; jak z předešlých úvah vyplývá, jedná se ovšem o alternativu málo pravděpodobnou. Poohlédněme se tedy po dalších možnostech.

Tento institut dělby moci by i za podmínek stávající demokracie měl naprosto reálný smysl tehdy, když by se přiznalo, že jeho faktickým cílem je vytlačení lidu z reálného výkonu státní moci. Ovšem - právě tuto skutečnost stát liberální demokracie nikdy přiznat nemůže, protože by tím svou vlastní státní doktrínu údajné "vlády lidu" demaskoval jako falešnou, nepravdivou, jako pouhý ideologický klam. Musel by přiznat, že zde přetrvává zásadní mocenský protiklad mezi lidem na straně jedné, a státem na straně druhé. A pokud zde nemá - či nesmí - v plné míře státní moc ve svých rukou držet lid, pak se nutně staví otázka, koho či co vlastně reprezentuje stát, jakožto opoziční síla vůči lidu.

Další možnost: tento institut dělby moci by i v současných státech liberální demokracie tehdy měl reálný význam, kdyby se přiznalo, že se ve skutečnosti nejedná o nějakou "čistou" demokracii, nýbrž že tento politický model je fakticky kombinací prvků demokracie a oligarchie. V daném případě by se jednalo o návrat tohoto institutu ke svému původnímu smyslu, tedy ke skutečné dělbě moci mezi dvěma zájmově zcela protichůdnými subjekty. Jenže kdyby liberální demokracie přiznala tuto skutečnost svého hybridního charakteru, této směsi prvků demokracie a oligarchie, pak by tím opět svou státní doktrínu "čisté demokracie" demaskovala jako falešnou. Viz výše.

Jaká je zde tedy správná odpověď? Která z těchto tří alternativ je ta platná?

Podle všeho určitou výseč reality zachycují všechny tři. Že v této formě demokracie je - právě prostřednictvím institutu "dělby moci" - lid odstaven hned od dvou třetin reálného výkonu státní moci, jsme si vysvětlili už mnohokrát. A stejně tak i tu skutečnost, že se fakticky nejedná o nějakou "čistou" demokracii, nýbrž o hybridní model, o kombinaci elementů demokracie a oligarchie. A stejně tak nakonec platí i to, že za daných podmínek onen natolik vynášený institut "dělby moci" nemá žádný další, žádný vyšší hodnotový význam, nežli pouze interní stabilizaci (a konzervaci) tohoto politického systému (a z něj vyplývající moci).

Pokud by tento institut "dělby moci" ale měl mít nějaký skutečný, dále jdoucí význam, pak pouze na základě okolností stojících zcela mimo něho samotného. Jak už jsme si naznačili v závěru minulého příspěvku.

Pokračujme dále v našich úvahách na dané téma. Zopakujme si znovu centrální tvrzení autora článku: podle něj základní principy fungování státu liberální demokracie nemají žádnou ideovou/ideologickou konotaci, nýbrž mají za cíl pouze "ochranu menšiny před tyranií většiny". Jak Jiří Pehe tvrdí, "slovo 'liberální' v sousloví 'liberální demokracie' neodkazuje na politickou filosofii liberalismu, ale liberální konstitucionalismus, který zaručuje dělbu moci a ochranu menšin před tyranií většiny."

Už jsme si podrobně osvětlili, k jakým antinomiím, k jakým neřešitelným protimluvům by vedlo takovéto abstraktní, neutralistické pojetí: buďto je tato "dělba moci" skutečně naprosto bezhodnotovým institutem, ale v tom případě by byla naprosto bezvýznamná, nevypovídající naprosto nic o humánních kvalitách daného státu (ukázali jsme si že v takto abstraktní podobě by mohla stejně tak fungovat i ve státě totalitním, iliberálním). Anebo má tento institut dělby moci přece jenom nějaký hodnotový význam pro člověka - ale pak nemůže souhlasit tvrzení že se prý jedná o naprosto neideologickou záležitost.

Jak jsme si ukázali, ve skutečnosti tento institut v reálné praxi států liberální demokracie plní obojí funkci: na straně jedné se jedná o instrument čiré konzervace stávajícího politického systému, tím že upevňuje jeho relativní interní stabilitu; ale na straně druhé - a to už vzhledem k neustálému jeho vynášení a glorifikování ze strany apologetů liberální demokracie - má jednoznačně i význam ideologický. Jaký konkrétně, na toto téma se zaměříme právě dnes.

Kdyby se totiž jednalo pouze o čirou "ochranu menšiny před tyranií většiny", pak by se fakticky jednalo o vztah ryze kvantitativní. Menšina sama nemá žádnou vyšší kvalitu nežli většina. Musí být tedy vždy řečeno, jaké konkrétní obsahy, principy, hodnoty mají být takto ochráněny před jejich destrukcí.

A tím se dostáváme k samotnému jádru věci: takto mají být ochráněna ona slavná "základní občanská a lidská práva". Ovšem - teoretici a apologeti modelu liberální demokracie i o tomto katalogu "základních" občanských a lidských práv tvrdí, že tato prý jsou neideologická, nýbrž že vykazují naprosto přirozený, univerzální charakter. Podívejme se tedy blíže, zda tomu tak doopravdy je. Rozeberme si pro tento účel jedno konkrétní ustanovení z tohoto katalogu, kterého jsme se v našich výkladech už jednou dotkli: totiž institut ochrany vlastnictví.

Článek 11 odstavec 1 této Listiny praví:

"Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje."

(Celé znění Listiny je možno nahlédnout zde: https://www.psp.cz/docs/laws/listina.html)

Soustřeďme se nyní na klíčovou pasáž tohoto ustanovení: "vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu".

Ano, napohled tato větička skutečně působí jako naprosto přirozené, v rozumném a solidním státě zcela nezpochybnitelné určení. Pokud člověk má mít reálné možnosti svou vlastní vůlí a ve svém vlastním zájmu vést a určovat svůj život, musí k tomu mít také k dispozici odpovídající materiální prostředky. Tedy - musí mít možnost vlastnit svůj vlastní majetek.

Jenže - my už jsme si zmínili, k jakým paradoxům vede stav, kdy na jednu a tutéž hromadu naprosto stejné právní ochrany je vhozen majetek bezdomovce na straně jedné, a majetek miliardáře na straně druhé. Bylo řečeno, že toto rovné právo "vlastnit majetek" se zdá být samozřejmým v každém rozumném státě; ale jsou pak skutečně stejně tak rozumnými tyto drastické rozdíly ve výši, v distribuci majetku?...

Podívejme se tedy ještě blíže na tento institut "rovného vlastnického práva".

Základní problém je totiž v tomto: od jisté hranice, od jistého způsobu užívání tento majetek sám nevyhnutelně generuje nerovnost. A to sice nerovnost zcela zásadní, nerovnost která členy té samé společnosti, toho samého státu dělí a trhá na zcela protichůdné stavy, obdařené zcela různými - reálnými - privilegii.

Od této hranice, od tohoto způsobu užívání totiž toto "rovné právo vlastnictví" umožňuje přivlastňovat si naprosto neadekvátní, vlastní prací daného vlastníka nijak neodůvodněnou část vyprodukovaného národního bohatství.

Zde je nutno se blíže zastavit u jednoho proslaveného, nicméně velmi kontroverzního institutu z teoretického arzenálu politické ekonomie. Jedná se o Marxovu tézi o "vykořisťování". Při objektivním, nezaujatém pohledu je nutno konstatovat, že Marx na tuto záležitost - jako ostatně ve všech obdobných případech - pohlížel velmi jednostranně. Nicméně: jednostranný náhled ještě bez dalšího nemusí znamenat totéž co chybný náhled. Při vší jednostrannosti Marxova pohledu je nutno uznat, že tímto svým teoretickým konstruktem postihl jeden velmi významný, a velmi reálný rys toho způsobu ekonomiky, kde vládne onen liberální institut "rovného vlastnického práva". Pro názornost celé záležitosti je možno si položit zcela jednoduchou otázku: domnívá se snad někdo, že multimiliardář Musk si všechny své miliardy dolarů vydělal jenom na základě svého vlastního, ryze osobního pracovního výkonu?...

Pokud tuto otázku zodpovíme negativně, jakožto málo pravděpodobnou, pak sotva zbývá jiná možnost nežli uznat, že Marx měl přece jenom alespoň část pravdy: že za podmínek ekonomiky "rovného vlastnického práva" dochází reálně k vykořisťování práce jedněch ze strany těch, kteří si tyto výsledky práce druhých mohou přivlastňovat pouze na základě svého privilegovaného postavení vlastníka produkčních prostředků.

Zopakujme si tedy: onen institut z "Listiny základních práv a svobod" o rovném vlastnickém právu nevyhnutelně generuje reálnou nerovnost v přístupu k vytvořenému společenskému bohatství.

Pokud se ale takto vytváří reálná materiální nerovnost, pak se tato skutečnost okamžitě dostává do zásadního konfliktu s hned prvním článkem té samé Listiny: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech."

Buďto jsou tedy tato ustanovení státu liberální demokracie o "rovných právech" pouze natolik abstraktní, že nemají žádný reálný obsah; a pak jsou naprosto bezcenná. Anebo mají mít reálný obsah a účinek: ale pak zde dochází k onomu uvedenému rozporu. Rovnost v "důstojnosti a právech" se nemůže snášet jak s příkrou sociální nerovností, tak především s možností přivlastňovat si výsledky práce druhých.

S tímto konstatováním si tedy můžeme zodpovědět otázku, zda jsou centrální ústavní instituty státu liberální demokracie skutečně natolik neideologické, hodnotově neutrální, jak jeho zastánci a hlasatelé tvrdí. Ukazuje se nám tu zcela neklamně, že pod zdánlivě hodnotově neutrálními formulacemi a instituty všeobecné rovnosti se nám zde vynořují jasné obrysy životní a politické ideologie starého známého liberalismu. Konkrétně především právě v oblasti majetku: užívej si svého majetku výhradně ve svém vlastním osobním zájmu, zcela bez ohledu na potřeby a zájmy těch druhých! Jediné co musíš respektovat jsou abstraktní regule všeobecného boje o majetek a o z něj plynoucí privilegia; ale jinak se smíš, ba dokonce musíš chovat jako egoista, kterému jsou zájmy celku, ostatních členů tvé společnosti naprosto lhostejné.

Právě zde se plně ukazuje reálný, až přímo cynický charakter oné vynášené "rovnosti" státu liberální demokracie: ano, tento stát skutečně vyhlásí "rovné" podmínky vzájemného boje; ale poté nechá do toho samého ringu proti sobě nastoupit rohovníka těžké váhy proti účastníkovi váhy muší. Jak tento souboj dopadne, je možno si snadno představit; ale stát liberální demokracie si nad tímto reálným výsledkem jako Pilát Pontský myje ruce; neboť on přece stanovil "rovná a férová pravidla", a všechno další ať už si lidé vyřídí sami mezi sebou.

Tolik tedy o "rovných právech" liberálního státu v oblasti ryze majetkové; příště se budeme věnovat ještě otázce, jak se (skrytý) ideologický charakter tohoto státu projevuje celkově, jako vztah občana k národnímu společenství vůbec.

Malý dodatek. V předcházejících výkladech byla uvedena Marxova teorie "vykořisťování". Tato záležitost je v oblasti teorie velice složitá a nejednoznačná; zde proto bylo možno ji pouze letmo zmínit. Pokud by se snad někdo o tento institut "vykořisťování" zajímal blíže, pak ten jsem svého času podrobněji rozebral zde: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-vi/

Pokračujme dále v našich úvahách na téma, zda státní zřízení liberální demokracie je hodnotově neutrální (jak o sobě tvrdí), anebo ale ideologicky podjaté.

Ukázali jsme si, že zdánlivý neutralismus státu liberální demokracie ve skutečnosti skrývá reálnou preferenci zcela určité formy činnosti v materiální, produkční sféře, která za svůj důsledek nevyhnutelně má reálnou materiální, sociální, a tedy fakticky i politickou nerovnost. Klíčové je uvědomit si: tato materiální nerovnost neexistuje pouze nějak m i m o státu liberální demokracie, bez vztahu k němu - nýbrž je naprosto zákonitým a nevyhnutelným důsledkem jeho předstíraného neutralismu v otázce vlastnictví. Ukázali jsme si, že tento institut "rovné ochrany vlastnictví", kde se nijak nerozlišuje mezi přirozeným vlastnictvím osobním na straně jedné, a kapitalistickým soukromým vlastnictvím společenských produkčních prostředků na straně druhé sám o sobě nevyhnutelně vede k rozštěpení společnosti na dvě materiálně, sociálně nesourodé skupiny, z nichž jedna je privilegovaná vůči té druhé. Jinak řečeno: zdánlivě ideově neutrální stát liberální demokracie vždy fakticky stojí na principu laissez-faire, tomto základním kameni ideologie liberalismu, respektive liberálního kapitalismu.

Přitom - my bychom si celý tento složitý řetězec úvah a argumentů vlastně mohli odpustit. Ideologický charakter státu liberální demokracie je možno dokázat i mnohem jednodušším způsobem. Na tuto dlouhou okliku jsme se vydali jenom proto, že bylo zapotřebí tvrzení o neutrálním charakteru státu liberální demokracie vyvrátit imanentně, vycházeje z jeho vlastní argumentační linie.

V čem spočívá tento mnohem jednodušší důkaz? - Je to skutečně zcela prosté. Zcela principiálně totiž může být ten či onen stát postaven pouze na jeden ze dvou základních protikladných fundamentů: buďto na prioritu zájmu jednotlivce před zájmem veřejným, anebo naopak, na prioritě zájmu společného před zájmem (vždy latentně egoistického) individua. Ten prvně jmenovaný stát, preferující zájmy jednotlivce na úkor celku, nese tradičně označení "liberální", a je nevyhnutelně spojen s ideou, s ideologií liberalismu. Zatímco státní zřízení onoho opačného typu může být označováno různými názvy, ale jeho společným rysem je komunitarismus, princip pospolitosti, priorita zájmu společného před zájmem individuálním.

V tomto srovnání je bez dalšího naprosto zřejmé, že současný stát liberální demokracie nemá nic společného se státním zřízením komunitním, pospolitým, nýbrž že tento stát vychází z bezpodmínečné autonomie (tzv. "svobody") privátního individua. Je to tedy stát liberální, a to včetně státní ideologie liberalismu. Ukazuje se tedy naprosto nezpochybnitelně, že tento stát liberální demokracie svou hodnotovou/ideologickou neutralitu pouze předstírá, ale že ve skutečnosti je ideologicky vázaný, a tedy ideologicky podjatý.

---------------------------------------------

V této souvislosti je ale zapotřebí projednat ještě jednu záležitost. Bylo řečeno, že jsou principiálně možné pouze ony zmíněné dvě základní formy státního uspořádání: buďto individualistické (liberalistické), anebo komunitární, pospolité. Ovšem - teoreticky by byla myslitelná i taková státní forma, která by byla spojením obou těchto protichůdných principů. Která by v sobě tedy spojovala jak princip individuální svobody, tak ale i legitimní zájmy celku.

Takovéto komplexní, vnitřně vyvážené státní uspořádání by dokonce bylo samozřejmě tím nejžádoucnějším, nejoptimálnějším; takovým které by poskytovalo ten nejširší možný prostor jak pro realizaci osobních potenciálů jednotlivce, tak ale i pro rozvoj celé společnosti. Ovšem - takto zdařilé propojení o sobě zcela protikladných principů je záležitostí extrémně obtížnou; a je značně pochybné, zda se vůbec kdy v dosavadních lidských dějinách nějakým způsobem alespoň pro přechodný čas zdařilo.

Totiž: sám stát liberální demokracie o sobě tvrdí, že prý v sobě takovéto propojení zájmů individuálních a zájmu veřejného realizuje. Jsou v jeho státní doktríně přece obsažena taková ustanovení jako "společenská odpovědnost vlastnictví"; že vlastnictví "nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy"; a tak dále.

Ano, jsou to ušlechtile znějící formulace, které napohled velmi zdařile sugerují vyváženost práv individuálních a zájmů společenských. Jenže jak jsme si ukázali, holá materiální realita ukazuje zcela jiným směrem. Vraťme se znovu k našemu příměru s boxerským zápasem: tam kde je do společného ringu bez rozdílu vhozen zájem individuální a zájem veřejný, tam vždy nevyhnutelně zvítězí zájem privátní. Tedy - zájem přinejmenším latentně egoistický. Neboť každému člověku je jeho vlastní privátní zájem samozřejmě vždy mnohem bližší, nežli - mnohem abstraktnější, vzdálenější - zájem veřejný.

Stát liberální demokracie je tedy bez jakýchkoli pochybností založen na reálné prioritě zájmu egoistického před zájmem veřejným; a ony zmíněné formulace o tom že "vlastnictví zavazuje" apod. se v konfrontaci s touto holou realitou buržoazní společnosti jeví být pouhými ideologickými floskulemi, nemající o nic větší relevanci nežli svého času články ústav socialistických států tvrdící, že vedoucí komunistická partaj svou moc vykonává výhradně "v zájmu lidu".

Tolik tedy o reálném ideologickém zaměření států liberální demokracie v oblasti materiální; příště si ještě tuto státní ideologii liberalismu rozebereme v jejích širších souvislostech.

Naše úvahy o ideologickém či neideologickém charakteru státu liberální demokracie je nutno doplnit ještě o jeden aspekt. Už jsme si vyvrátili základní ideologické tvrzení liberální demokracie, že je prý možno celkový komplex života společnosti rozdělit na dvě zdánlivě autonomní oblasti: na "stát" v užším, ryze institucionálním smyslu na straně jedné, a na vlastní život společnosti na straně druhé. Ukázali jsme si, že stát liberální demokracie toto dělení vytváří jak uměle, tak ale i záměrně, aby se zbavil vlastní odpovědnosti za reálný charakter společnosti. Ukázali jsme si že stát liberální demokracie svým abstraktním institucionalismem ("dělba moci") a svým abstraktním občanským rovnostářstvím nejen že zakrývá reálnou nerovnost ve společnosti, ale že ji navíc svou abstraktně pojatou "rovnou" ochranou principiálně různých forem vlastnictví sám generuje.

Ještě jednou tedy: nelze od sebe uměle separovat stát a společnost. I když oba tyto sektory mají samozřejmě určitou vlastní autonomii, nakonec se jedná o dvě navzájem spojené nádoby, kde se - byť i třeba s určitým zpožděním - nakonec navzájem vyrovnávají hladiny. To jest, základní systémové principy které platí v jednom sektoru, ty nakonec stejně tak najdeme i v sektoru druhém.

Ukázali jsme si tedy, že tam kde stát liberální demokracie předstírá (občanskou) rovnost, tam produkuje reálnou (materiální) nerovnost. Ukázali jsme si také, že tam kde stát liberální demokracie předstírá přítomnost mravně odpovědného občana (citoyen), tam ve skutečnosti produkuje egoistické individuum (bourgeois). Je zde však přítomen ještě jeden, velmi významný aspekt.

Tento jedinec sledující své vlastní privátní zájmy tedy nejen že nehledí na zájmy celku, celé společnosti - nýbrž on se nakonec ztrácí i sám sobě. Není tu tedy poškozován pouze zájem celku, nýbrž konec konců i vitální zájmy tohoto jednotlivce!

Čím to? - Připomeňme si: tento stát liberální demokracie sice navenek deklaruje ohled na zájmy společnosti, ale fakticky tuto společnost rozbíjí, tříští na atomizované jednotlivce, uzavřené pouze do zcela privátního okruhu své existence. Ovšem - už Aristoteles napsal, že člověk který by žil jenom sám pro sebe, zcela oddělený od pospolitosti ostatních lidí, by musel být "buďto bůh, anebo ale zvíře".

Aristoteles tím chce říci: tento stav atomizovaného, jenom pro sebe sama žijícího individua by mohl bez fatální destrukce své osobnosti vydržet, překonat pouze bůh, spočívající na nezničitelném fundamentu své božské podstaty. Zatímco člověk žijící v takovéto izolovanosti se nevyhnutelně stává zvířetem.

Samozřejmě, tato atomizace člověka ve světě liberální demokracie není zcela absolutní; samozřejmě že zde vždy existují n ě j a k é mezilidské kontakty a vztahy. Ale jedná se o to, že tyto mezilidské kontakty zde nemají primárně konstitutivní, nýbrž jenom sekundárně doplňkový charakter. Primárně je zde člověk v pozici absolutně autonomního, nezávislého, ale tedy i sociálně a kulturně izolovaného individua.

Tento člověk světa liberální demokracie je tedy nakonec oním aristotelským jak bohem, tak i zvířetem: poté co byl novodobým liberalismem (křesťanský) Bůh vykázán z života obce jakožto závazný činitel se člověk sám postavil na jeho místo, prohlásil se za vlastního, nepodmíněného tvůrce svého vlastního života, svého vlastního světa.

Ale protože tento izolovaný, pouze na sebe samotného postavený jedinec tuto božskou úlohu samozřejmě splnit nedokáže, pak ve skutečnosti vede daleko spíše existenci pouhého zvířete: snažit se ulovit, urvat co se jenom dá, a zbývající čas vyplnit víceméně bezcílným pobíháním sem a tam. Od jednoho "eventu" ke druhému, aby si alespoň nějak vytvořil iluzi smyslu vlastní existence.

Ještě jednou tedy: člověk světa liberální demokracie nejenom že není ušlechtilým občanem-citoyenem hledícím na dobro všech, nejenom že je v prvé řadě privátním bourgeoisem hledícím na své vlastní zájmy; ale on touto svou reálnou (liberalistickou) izolovaností od pospolitosti své obce ztrácí i svůj vlastní potenciál jakožto po všech stránkách osobně vyspělé, kulturní bytosti. Neboť tyto osobnostní, kulturní, duchovní atd. potenciály se nemohou rozvíjet v oné izolovanosti liberalistického individua, nýbrž pouze v neustálé osobní, intelektuální a kulturní výměně všech členů dané společnosti, dané pospolitosti.

Ještě jednou: stát liberální demokracie se snaží vylhat se ze své odpovědnosti za reálný stav věcí lidských tím, že lidský svět štěpí na dva - údajně zcela nezávislé - sektory, na stát ve smyslu institucionálním a politickém, a na společnost ve smyslu konkrétní lidské existence. Tímto aktem rozštěpení stát liberální demokracie skrývá a maskuje svůj pravý, to jest ideologický charakter: totiž že z reálného člověka dělá privátní individuum hledící pouze na své egoistické zájmy, a zároveň z něj dělá doslova omezence, který celý svůj potenciální životní horizont zredukoval pouze na své vlastní já, na žárlivou ochranu svého výsostného individualismu.