V nacionální a antiliberální části české politické scény probíhá poněkud fantaskní debata o potřebě změnit u nás politický režim. Diskusi zaštiťuje spolek Svatopluk politologa Petra Druláka, který je také autorem základních tezí o tom, proč a jak změnit u nás režim. Členy spolku jsou kupříkladu i ekonomka Ilona Švihlíková nebo předseda spolku D.O.S.T, náboženský ultrakonervativec Michal Semín. Na akcích spolku Svatopluk vystupují politici hnutí Stačilo!, Trikolory, PRO nebo SPD.

Hned na úvod je potřebné říci, že odkazování se spolku v názvu i v programu na tři pruty, které — jak údajně vysvětlil kníže Svatopluk svým synům — je těžší zlomit dohromady než každý jednotlivě, je velmi podobné tomu, jak v nejjednodušší rovině zdůvodňovali fašismus jeho italští protagonisté v minulém století. „Fasces“ — svazek prutů se sekerou — byl symbolem starého Říma. Propletené pruty měly symbolizovat jednotu, zaťatá sekera trest pro ty, kdo tuto jednotu poruší.

O změně režimu však nesní jen spolek Svatopluk a politici, kteří se na jeho akcích objevují, ale kupříkladu i miliardář Marek Španěl, který financuje Parlamentní listy a portál Echo 24. Ten nedávno prohlásil, že současný režim je shnilý a on si přeje jeho změnu. Jakou změnu, nespecifikoval.

Se spolkem Svatopluk spolupracuje ústavní právník Zdeněk Koudelka, známý dříve svou spoluprací s prezidentem Milošem Zemanem a některými politiky ČSSD národněsocialistického ražení. Ten na nedávné akci spolku přišel s konkrétními návrhy, jak změny režimu dosáhnout.

Navrhuje zrušit Senát, snížit počet ústavních soudců na 13 a počet poslanců ve Sněmovně na 151. Poslanecká sněmovna by byla volena na pět let. Zároveň by byly výrazně posíleny pravomoci prezidenta.

Hlavní ideolog Svatopluku Drulák vysvětluje, že posílit moc prezidenta je nutné, protože by se tak bránilo totalitě. Změn má být dle něj dosaženo mobilizací „společenské energie“, přičemž základem nového režimu má být národ. Je třeba posílit stát.

Mezi dalšími požadavky lidí okolo spolku Svatopluk je vystoupení z NATO nebo odstoupení od Evropského soudu pro lidská práva. Daniel Sterzik z hnutí Stačilo! navrhuje také nasazení armády na hranicích. Jindřich Rajchl vidí příklad v orbánovském režimu v Maďarsku.

Podle Tomia Okamury je změna systému nutná, protože nežijeme ve „skutečné demokracii“ a v právním státě. Řešením je dle něj, jak ostatně vyplývá z programu SPD, přímá demokracie. Politici by měli být odvolatelní s pomocí referend.

Jaký režim

Pokud bychom definovali režim, který už od roku 1989 u nás vládne, je to v obecné rovině liberální demokracie. Základní parametry tohoto režimu popisuje hned v preambuli a prvních článcích Ústava.

Preambule definuje Českou republiku mimo jiné jako „vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií“.

Článek 1 a 2 Ústavy pak stanoví, že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, který dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Zdrojem veškeré moci je lid, který ale moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Odkaz na premabuli a první články Ústavy je v kontextu výzev ke změně režimu důležitý, protože z něj vyplývá, že demokracie u nás je založená primárně na zastupitelském principu a dělbě moci. Ústava sice připouští využití přímé demokracie v podobě referend, ale jen způsobem, který by stanovil zákon.

V nejobecnějším slova smyslu definuje Ústava režim liberální demokracie. Politologie ji definuje jako politický režim založený na několika komponentách. Lid v ní sice vyjadřuje svoji vůli ve svobodných volbách, které zaručují střídání vlád, ale základní parametry systému lze měnit jen ústavními změnami. Pro ně je nutná kvalifikovaná většina v obou komorách parlamentu.

Jinými slovy: politika i konání státu jsou podřízeny vládě zákona. Liberální konstitucionalismus, který zabezpečuje, aby demokracie nebyla prostou tyranií momentální politické většiny, navíc také zajišťuje, že jsou chráněna lidská práva a práva menšin. A že Česká republika respektuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Demokracie v takovém systému je sice odvozena od abastraktního „lidu“, ale není vykonávána přímo „lidem“ na úrovni výkonné a zákonodárné moci. A lid nemůže většinově rozhodovat ani kupříkladu o tom, zda se se někdo dopustil jednání porušujícího zákon. To přísluší soudům.

Na špici soudní moci stojí Ústavní soud, který v kontextu vzájemné kontroly různých mocí ve státě může korigovat jak rozhodnutí moci výkonné, tak rozhodnutí moci zákonodárné, pokud porušují Ústavu a zákony.

Režim liberální demokracie a ty ostatní

V současném světě existuje řada režimů. Kromě výše popsaného režimu liberální demokracie ale žádný nezaručuje v pravém slova smyslu demokracii a svobodu.

Americký politolog Fareed Zakaria už před dvaceti lety přišel s pojmem „neliberální demokracie“. Měl tím na mysli režim, v němž se sice konají pravidelné volby, ale státní moc není důsledně podvázána liberálním konstitucionalismem. Takový režim také typicky omezuje svobodu médií a občanskou společnost, často rovněž nerespektuje mezinárodně uznaná lidská práva.

Zatímco liberální demokracie chrání menšiny proti zvůli většiny, neliberální demokracie některé menšiny otevřeně pronásledují. Příkladem mohou být postoje orbánovského Maďarska k některým menšinám.

Neliberální demokracie se pokoušejí ovládnout soudní moc. Často také manipulují účelově volebním zákonodárstvím tak, aby bylo pro opozici skoro nemožné vyhrát volby.

Představitelé neliberálních demokracií tvrdí, že praktikují demokracii, která je lepší než ta „liberální“. Přívlastky nahrazující slovo „liberální“ bývají různé: lidová, založená na práci, národní. Obvykle se tak zdůrazňuje odpor k liberalismu, přičemž se zamlčuje, že slovo „liberální“ v sousloví „liberání demokracie“ neodkazuje na politickou filosofii liberalismu, ale liberální konstitucionalismus, který zaručuje dělbu moci a ochranu menšin před tyranií většiny.

Pokud se přeměnu liberální demokracie v neliberální demokraci nepodaří včas zastavit, bývají neliberální demokracie jen předstupněm pro zavedení nějakého autoritářského režimu. Těch je celá škála — od vlád různých junt až po režimy koketující s fašismem, v jejichž čele stojí nějaký vůdce.

Na vrcholku autoritářských režimů stojí diktatury a režimy totalitní, kde už je obvykle zcela zrušena dělba moci ve prospěch rozhodování o všem podstatném jedním mocenským centrem či dokonce jen jedním člověkem. Je potlačena občanská společnost, projevy disentu jsou krutě trestány.

Co chtějí čeští protagonisté změny režimu

Výše uvedená stručná typologie různých režimů je důležitá pro pochopení toho, co navrhují politici a teoretici, kteří u nás sní o změně režimu. Analýza jejich návrhů ukazuje, že zatím nesměřují k nastolení diktatury, ale k vytvoření neliberální demokracie.

V cestě takové změně režimu stojí v českém kontextu především existence dvoukomorového parlamentu, jehož každá komora je volena jiným způsobem. A pak existence nezávislého Ústavního soudu, jakož i Sněmovna, která má z jejich pohledu příliš mnoho poslanců, což ztěžuje její ovládnutí jednou politickou silou.

Jelikož Senát je u nás volen na základě dvoukolového většinového systému, který značně ztěžuje šance extremistů na proniknutí do Senátu, je třeba ho zrušit. Toho ovšem v podstatě nelze dosáhnout ústavní cestou, protože každá změna Ústavy, včetně zrušení Senátu, musí být schválena ústavní většinou v samotném Senátu.

Návrhy na změny Ústavy, které prezentoval na setkání spolku Svatopluk ústavní právník Zdeněk Koudelka, jsou tak s využitím současných ústavních procedur v podstatě nerealizovatelné. Stejně tak jsou nerealizovatelné změny volebního zákonodárství, třeba po vzoru orbánovského Maďarska, protože Senát má v případě změny volebních zákonů právo nepřehlasovatelného veta.

Senát také schvaluje nebo odmítá prezidentovy návrhy na ústavní soudce. I proto je český Ústavní soud mnohem více nezávislý na politické moci než například v Maďarsku či na Slovensku, kde neexistují druhé komory parlamentu.

Dá se také těžko předpokládat, že by Senát schválil výrazné posílení pravomocí prezidenta. O to měl zájem Miloš Zeman, ale v parlamentu nebyla k takovému kroku politická vůle. Nebude ani v příštích letech, protože v Senátu budou mít většinu ještě dlouho strany současné vládní koalice, které na vychýlení současného systému parlamentní demokracie směrem k prezidentské republice nemají zájem.

Drulákovo snění o „společenské energii“, která by kýžené změny mohla přinést, je tak v českém kontextu zcela mimo realitu. Současný systém liberálně-demokratické dělby moci by bylo možné za určitých okolností obejít prostřednictvím referend, jenže Senát ani Ústavní soud nepřipustí žádný zákon o referendu, s jehož pomocí by bylo možné rozhodovat o základních parametrech politického systému u nás nebo měnit mezinárodní závazky České republiky.

O útok na systém liberální demokracie se lze samozřejmě pokusit i s pomocí plíživých změn, k nimž by mohlo patřit ovládnutí veřejnoprávních médií či snaha zaškrtit občanskou společnost. Koneckonců i na setkáních spolku Svatopluk zaznívají návrhy důvěrně známé z Ruska, Maďarska, Slovenska nebo Gruzie, aby bylo zákázáno financování občanské společnosti ze zahraničí.

V obecnější rovině lze argumentovat, že Drukákovy návrhy na probuzení „společenské energie“ a chápání národa coby základní konstitutivní síly — to vše doprovozeno návrhy na omezení dělby moci a posílení role hlavy státu na úkor parlamentu — mají rysy protofašismu. Vytvoření neliberální demokracie, která se opírá o konzervativně-nacionální ideologii, by tak podle not současných českých protagonistů změny režimu mohlo být jen prvním krokem k diktatuře fašistického typu.