V zemích, které byly kdysi součástí Rakouska-Uherska, dochází k pozoruhodně podobnému politickému vývoji. Maďarsko a Slovensko ovládli nacionální populisté s autoritářskými tendencemi už před nějakou dobou, nyní se k nim zřejmě připojí i Rakousko. Pokud se lídrovi krajně pravicových Svobodných Herbertu Kicklovi podaří sestavit vládu.

Už to, že Svobodní v loňských volbách vyhráli v ekonomicky prosperující zemi, o něčem vypovídá. Stejně tak neschopnost stran patřících k liberálně-demokratickému mainstreamu je obejít a dohodnout se v krizové situaci na společné vládě.

V České republice téměř jistě zvítězí v podzimních volbách nacionálně populistické hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše. Ten se netají tím, že pokud by se do Sněmovny dostaly další podobné politické subjekty — krajně pravicové hnutí Svoboda a přímá demokracie a nacionálně populističtí Motoristé — může se s nimi pokusit vytvořit vládu. Mimo hru není ani levicově populistická koalice Stačilo!, za níž stojí primárně komunisté.

Středoevropská výjimka

Mezi politickými analytiky a politology se lze často setkat s názorem, že nástup těchto stran do čela středoevropských států se nijak nevymyká tomu, co vidíme i jinde ve světě. Populisté údajně posilují i v jiných západních demokraciích, a středoevropské země coby již zavedené demokracie jen kopírují tento trend.

Voliči v západních zemích reagují na reálné problémy. Především na masovou migraci, kterou politici v čele těchto zemí podcenili nebo nezvládli. Bez masové migrace lidí z jiných civilizačních okruhů, kteří se v západních zemích často jen obtížně integrují a s nimiž si většinová populace spojuje zvýšenou kriminalitu nebo terorismus, by popularita populistických stran byla o poznání menší. Není náhodu, že začala růst teprve po tzv. migrační vlně v roce 2015.

I útoky na Evropskou unii jsou v podání populistických a krajně pravicových stran do značné míry spojeny s tím, co považují za její malou schopnost nelegální migraci řešit. Kritizují sice také evropskou zelenou politiku a některé další unijní opatření, migrace je pro ně však ústřední téma. Zdaleka ne všechny jsou navíc protievropské do té míry, že by chtěly, aby jejich země vystoupily z EU nebo z eurozóny.

Některé z těchto stran se v kontextu ruského útoku na Ukrajinu profilují jako spíše proruské, ale ani v tomto bodě nepanuje úplná jednota. Postfašistické hnutí Bratři Itálie, které nyní vede italskou vládu, je kupříkladu jednoznačně na straně Ukrajiny. Zdá se, že dost záleží na tom, které z těchto stran Rusko různými způsoby podporuje.

Tento exkurz do západní Evropy je namístě proto, že v zemích střední Evropy vítězí nacionální populisté a krajní pravice navzdory tomu, že tyto země nečelí kupříkladu masové migraci. Populističtí a krajně pravicoví politici sice masovou migrací neustále straší, ale skutečností je, že migrace není v těchto zemích reálný problém.

Politika ve střední Evropě se liší od té západní i v jiných směrech. Politická spektra jsou v nich i pětatřicet let po pádu komunistických režimů spíše mozaikami často bizarních uskupení, než aby byla organizována podle linií, které dlouhodobě známe ze Západu.

Navzdory absenci některých reálných výzev, jako je zmíněná masová migrace, politici v našem regionu slaví úspěchy s politikou založenou na vyvolávání strachu a vykreslování ekonomické situace v jejich zemích coby katastrofální i v případech, kdy se zemi ve srovnání s mnohými jinými nedaří nikterak špatně.

Jinými slovy, ve středoevropských zemích panuje „blbá nálada“ často z důvodů, které jsou ve srovnání se západními zeměmi jen těžko srozumitelné. Voliči v těchto zemích tváří v tvář v podstatě stejným podmínkám jako v některých zemích na Západě prostě volí jinak.

Laboratoří svého druhu je v tomto ohledu Německo. Mnozí se totiž podivují, jak je možné, že navzdory zkušenostem s totalitním režimem v sovětském podání volí východní Němci, jak volí.

Pravdivou a nepříjemnou odpovědí možná je, že se tak děje proto, že virus totality, kterým byli infikováni, ve východním Německu dál hraje silnou roli. A tento virus řádí i v ostatních postkomunistických zemích. Jak jinak vysvětlit, že právě země, jejichž obyvatelé mají tragickou zkušenost s ruskou nadvládou, mají silné proruské strany.

Ne vše ale lze interpretovat jen prizmatem postkomunismu. Anebo tím, že různé globální výzvy, které hrají silnou roli i v oslabování liberální demokracie na Západě, přijímají v demokracii stále ještě neusazené země střední Evropy s větším strachem.

Rakousko-Uhersko

Jinými slovy, nápadnou podobnost politického dění v zemích, které patřily k Rakousku-Uhersku, nelze prostě vysvětlit jen tím, že si prošly komunistickým režimem. Ač se Rakousko komunistické diktatuře vyhnulo, současné posilování krajní pravice, ale i politická mentalita Rakušanů se podobá tomu, co vidíme v Maďarsku, na Slovensku a nejspíš brzy uvidíme i u nás.

Dlouho se zdálo, že součástí tohoto „klubu“ bude i Polsko, to ale v posledních volbách dokázalo — alespoň prozatím — prokletí nacionálně populistické vlády uniknout. Otázkou je, zda tomu tak je proto, že polský komunistický režim byl jiný než třeba v Československu, anebo spíše proto, že součástí Rakouska-Uherska byly jen jižní části Polska.

Jisté je, že na tom, co se dnes politicky děje v zemích střední Evropy, se nějakým způsobem zjevně podepisuje jejich společná minulost. Tedy snad skutečnost, že Rakousko-Uhersko bylo ve srovnání se západní Evropou v lecčems „reakcionářské“. Mělo sice parlament, ale ten císařská moc obcházela. Reálně vládla mocná a zpátečnická byrokracie.

Není asi náhodou, že po rozpadu mocnářství se většina zemí, jež tvořily jeho jádro, stala diktaturami. Demokracii se podařilo vytvořit a udržet jen v Československu, ale i ona trpěla neduhy, které souvisely s poněkud patologickým politickým rakousko-uherským dědictvím. Patřily k nim kupříkladu neustálé snahy obcházet parlament s pomocí mechanismů, jako byla velká pětka. A ostatně i úřad prezidenta s mnoha monarchistickými rysy.

Rakousko, Maďarsko a po rozpadu Československa i Slovensko se staly fašistickými státy. A vzhledem k tomu, co se dělo v druhé republice u nás, není jisté, že by české a moravské země neskončily stejně, kdyby dění v nich „nepřikryl“ německý protektorát.

Důkladná analýza toho, proč a jak se mnohé patologické rysy politiky rakousko-uherské monarchie projevují ještě dnes a přispívají k nápadné podobnosti politiky v zemích, které tvořily jádro mocnářství, by nám možná pomohla se lépe vyznat v tom, co se ve střední Evropě děje.

Vyznat se v tom, proč je dnes střední Evropa mnohem více nemocným ostrovem reakcionářství v Evropské unii než regionem, jehož politika by po dekádách komunistické nadvlády měla usilovat o co největší zapojení do západních struktur a o zdravou demokracii. A také o udržení co největšího kritické odstupu od Ruska, které v těchto zemích tragicky ovlivnilo druhou polovinu dvacátého století.