Střední Evropa jako nemocný muž Evropy
Jiří PeheStáty střední Evropy procházejí podobnými procesy jako ty západoevropské. Ovšem s tím rozdílem, že střední Evropa výzvám té západní nečelí. Příčiny nástupu nacionalismu v Maďarsku či na Slovensku lze spatřovat v rakousko-uherském odkazu.
V zemích, které byly kdysi součástí Rakouska-Uherska, dochází k pozoruhodně podobnému politickému vývoji. Maďarsko a Slovensko ovládli nacionální populisté s autoritářskými tendencemi už před nějakou dobou, nyní se k nim zřejmě připojí i Rakousko. Pokud se lídrovi krajně pravicových Svobodných Herbertu Kicklovi podaří sestavit vládu.
Už to, že Svobodní v loňských volbách vyhráli v ekonomicky prosperující zemi, o něčem vypovídá. Stejně tak neschopnost stran patřících k liberálně-demokratickému mainstreamu je obejít a dohodnout se v krizové situaci na společné vládě.
V České republice téměř jistě zvítězí v podzimních volbách nacionálně populistické hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše. Ten se netají tím, že pokud by se do Sněmovny dostaly další podobné politické subjekty — krajně pravicové hnutí Svoboda a přímá demokracie a nacionálně populističtí Motoristé — může se s nimi pokusit vytvořit vládu. Mimo hru není ani levicově populistická koalice Stačilo!, za níž stojí primárně komunisté.
Středoevropská výjimka
Mezi politickými analytiky a politology se lze často setkat s názorem, že nástup těchto stran do čela středoevropských států se nijak nevymyká tomu, co vidíme i jinde ve světě. Populisté údajně posilují i v jiných západních demokraciích, a středoevropské země coby již zavedené demokracie jen kopírují tento trend.
Voliči v západních zemích reagují na reálné problémy. Především na masovou migraci, kterou politici v čele těchto zemí podcenili nebo nezvládli. Bez masové migrace lidí z jiných civilizačních okruhů, kteří se v západních zemích často jen obtížně integrují a s nimiž si většinová populace spojuje zvýšenou kriminalitu nebo terorismus, by popularita populistických stran byla o poznání menší. Není náhodu, že začala růst teprve po tzv. migrační vlně v roce 2015.
I útoky na Evropskou unii jsou v podání populistických a krajně pravicových stran do značné míry spojeny s tím, co považují za její malou schopnost nelegální migraci řešit. Kritizují sice také evropskou zelenou politiku a některé další unijní opatření, migrace je pro ně však ústřední téma. Zdaleka ne všechny jsou navíc protievropské do té míry, že by chtěly, aby jejich země vystoupily z EU nebo z eurozóny.
Některé z těchto stran se v kontextu ruského útoku na Ukrajinu profilují jako spíše proruské, ale ani v tomto bodě nepanuje úplná jednota. Postfašistické hnutí Bratři Itálie, které nyní vede italskou vládu, je kupříkladu jednoznačně na straně Ukrajiny. Zdá se, že dost záleží na tom, které z těchto stran Rusko různými způsoby podporuje.
Tento exkurz do západní Evropy je namístě proto, že v zemích střední Evropy vítězí nacionální populisté a krajní pravice navzdory tomu, že tyto země nečelí kupříkladu masové migraci. Populističtí a krajně pravicoví politici sice masovou migrací neustále straší, ale skutečností je, že migrace není v těchto zemích reálný problém.
Politika ve střední Evropě se liší od té západní i v jiných směrech. Politická spektra jsou v nich i pětatřicet let po pádu komunistických režimů spíše mozaikami často bizarních uskupení, než aby byla organizována podle linií, které dlouhodobě známe ze Západu.
Navzdory absenci některých reálných výzev, jako je zmíněná masová migrace, politici v našem regionu slaví úspěchy s politikou založenou na vyvolávání strachu a vykreslování ekonomické situace v jejich zemích coby katastrofální i v případech, kdy se zemi ve srovnání s mnohými jinými nedaří nikterak špatně.
Jinými slovy, ve středoevropských zemích panuje „blbá nálada“ často z důvodů, které jsou ve srovnání se západními zeměmi jen těžko srozumitelné. Voliči v těchto zemích tváří v tvář v podstatě stejným podmínkám jako v některých zemích na Západě prostě volí jinak.
Laboratoří svého druhu je v tomto ohledu Německo. Mnozí se totiž podivují, jak je možné, že navzdory zkušenostem s totalitním režimem v sovětském podání volí východní Němci, jak volí.
Pravdivou a nepříjemnou odpovědí možná je, že se tak děje proto, že virus totality, kterým byli infikováni, ve východním Německu dál hraje silnou roli. A tento virus řádí i v ostatních postkomunistických zemích. Jak jinak vysvětlit, že právě země, jejichž obyvatelé mají tragickou zkušenost s ruskou nadvládou, mají silné proruské strany.
Ne vše ale lze interpretovat jen prizmatem postkomunismu. Anebo tím, že různé globální výzvy, které hrají silnou roli i v oslabování liberální demokracie na Západě, přijímají v demokracii stále ještě neusazené země střední Evropy s větším strachem.
Rakousko-Uhersko
Jinými slovy, nápadnou podobnost politického dění v zemích, které patřily k Rakousku-Uhersku, nelze prostě vysvětlit jen tím, že si prošly komunistickým režimem. Ač se Rakousko komunistické diktatuře vyhnulo, současné posilování krajní pravice, ale i politická mentalita Rakušanů se podobá tomu, co vidíme v Maďarsku, na Slovensku a nejspíš brzy uvidíme i u nás.
Dlouho se zdálo, že součástí tohoto „klubu“ bude i Polsko, to ale v posledních volbách dokázalo — alespoň prozatím — prokletí nacionálně populistické vlády uniknout. Otázkou je, zda tomu tak je proto, že polský komunistický režim byl jiný než třeba v Československu, anebo spíše proto, že součástí Rakouska-Uherska byly jen jižní části Polska.
Jisté je, že na tom, co se dnes politicky děje v zemích střední Evropy, se nějakým způsobem zjevně podepisuje jejich společná minulost. Tedy snad skutečnost, že Rakousko-Uhersko bylo ve srovnání se západní Evropou v lecčems „reakcionářské“. Mělo sice parlament, ale ten císařská moc obcházela. Reálně vládla mocná a zpátečnická byrokracie.
Není asi náhodou, že po rozpadu mocnářství se většina zemí, jež tvořily jeho jádro, stala diktaturami. Demokracii se podařilo vytvořit a udržet jen v Československu, ale i ona trpěla neduhy, které souvisely s poněkud patologickým politickým rakousko-uherským dědictvím. Patřily k nim kupříkladu neustálé snahy obcházet parlament s pomocí mechanismů, jako byla velká pětka. A ostatně i úřad prezidenta s mnoha monarchistickými rysy.
Rakousko, Maďarsko a po rozpadu Československa i Slovensko se staly fašistickými státy. A vzhledem k tomu, co se dělo v druhé republice u nás, není jisté, že by české a moravské země neskončily stejně, kdyby dění v nich „nepřikryl“ německý protektorát.
Důkladná analýza toho, proč a jak se mnohé patologické rysy politiky rakousko-uherské monarchie projevují ještě dnes a přispívají k nápadné podobnosti politiky v zemích, které tvořily jádro mocnářství, by nám možná pomohla se lépe vyznat v tom, co se ve střední Evropě děje.
Vyznat se v tom, proč je dnes střední Evropa mnohem více nemocným ostrovem reakcionářství v Evropské unii než regionem, jehož politika by po dekádách komunistické nadvlády měla usilovat o co největší zapojení do západních struktur a o zdravou demokracii. A také o udržení co největšího kritické odstupu od Ruska, které v těchto zemích tragicky ovlivnilo druhou polovinu dvacátého století.
Takže tedy podle politologa J. Pehe by střední Evropa (včetně ČR) měla usilovat "o co největší zapojení do západních struktur a o zdravou demokracii". Přičemž když se v oné "zdravé" západní demokracii objeví jisté dosti nezdravé jevy jako nástup fašistoidních hnutí, pak podle jeho výkladu za to všechno může jenom a pouze nezvládnutá migrace. Zatímco ve střední Evropě zřejmě vinu za dezolátní stav politické kultury stále ještě nese stařičký mocnář Franz Josef.
Takže tedy, migrace a Rakousko-Uhersko; to jsou dva základní výkladové vzorce, kterými náš český politolog měří současný svět. Je to bezpochyby zajímavý názor; nicméně sluší se zmínit i takové názory, podle kterých je ona "zdravá západní demokracie" nezdravá ze své vlastní podstaty. A že takové faktory jako je migrace jenom zesilují tyto negativní znaky a dysfunkce modelu západní liberální demokracie.
Samozřejmě, že zavedené západní demokracie stále ještě fungují o něco (leckdy o mnoho) racionálněji, solidněji, odpovědněji nežli jak je tomu v postkomunistických respektive východoevropských zemích. Ukazuje se znovu a znovu, že vytvořit solidní a kultivovanou politickou kulturu (respektive občanskou společnost s týmiž vlastnostmi) trvá velice dlouho, v zásadě několik generací. V daném ohledu nezbývá nic jiného nežli si počkat, respektive trpělivě pracovat na vytvoření oné odpovědné a racionálně fungující občanské společnosti. (Ostatně v rozporu s názorem J. Pehe, že na vině této občanské nevyzrálosti střední Evropy je dřívější příslušnost k rakousko-uherskému mocnářství by se dalo spíše trvat na tom, že primární příčinou jsou skutečně léta a desetiletí strávená v socialismu, jak zřetelně napovídá stav v bývalé NDR.) Jako další příčinu tohoto zaostávání občanské společnosti a tedy politické kultury bych viděl obecný trend - je možno paušálně říci, že čím dále na Východ, tím nevyzrálejší občanská společnost. (Přičemž nejnižší stupeň této občanské vyzrálosti je možno samozřejmě nalézt v současném Rusku.)
Tím nemá být v zásadě zpochybňováno, že určitou roli zde skutečně může hrát i dřívější příslušnost k c. a k. mocnářství; ale je to pouze jeden z více faktorů.
Ale především se zde jedná o něco jiného: Jiří Pehe opět jednou absolutizuje rozdíly mezi stavem "demokracie" v západním a v postkomunistickém světě; a zarytě odmítá uznat to co je dnes už všeobecně přijímaným názorem, totiž že v hluboké krizi se nachází samotný princip a systém liberální demokracie. A to proto že se stále více ukazuje jeho neschopnost řešit vitální problémy současné společnosti, současného lidstva; a že existuje dramaticky vysoký podíl populace, který se s tímto politickým uspořádáním nedokáže vnitřně ztotožnit, nenachází v něm svého vlastního reprezentanta.
Totiž: s demokracií jakožto ideálem se ztotožňuje stále velká většina; ale nikoli s jeho reálnou podobou. Svým způsobem zde dochází ke stejnému rozštěpení jako svého času za socialismu; s jeho ideou sociální rovnosti se dokázala ztotožnit velká část populace, zatímco naprostá většina odmítala jeho reálnou podobu.
V každém případě: tato podle J. Pehe "zdravá" západní demokracie trpí celou řadou neduhů, které nutně budí pochybnosti o její pravé podstatě, a o dalších perspektivách jejího fungování. Ostatně, jestliže J. Pehe tvrdí, že k nástupu pravicově populistických hnutí prý došlo v korelaci s nárůstem migrace, pak jako daleko pravděpodobnější faktor se jeví, že k tomuto nárůstu nedůvěry vůči liberální demokracii došlo v souvislosti s nástupem tzv. "neoliberalismu". Tedy s rozpadem sociálních jistot, s odumřením víry že vlastním poctivým úsilím je možno dobrat se blahobytu.
Podle všech relevantních výzkumů současná populace trpí tímto pocitem životní (a ne pouze ryze sociální) nejistoty, dezorientace, ztrátou životních nadějí. V tomto komplexu všech negativních, znejišťujících faktorů je migrace jenom jedním z mnoha. Ona je ovšem faktorem nejvíce viditelným, a proto na sebe strhává bezprostředně nejvíce pozornosti.
Ještě jednou tedy: nenechme si namluvit, že jenom proto že západní demokracie stále ještě dokáží fungovat o něco solidněji a racionálněji nežli ty středoevropské respektive postkomunistické, že by už toto bezprostřední srovnání znamenalo, že tyto západní demokracie jsou ve svém jádru zdravé, nenarušené a bez poskvrnky. Není tomu tak; krizové momenty i v těchto západních demokraciích se stále množí, a naprosto není jisté jak dlouho dokáží tento tlak ještě ustát.
Využijme daného tématu týkající se politického modelu liberální demokracie, abychom si systematičtěji osvětlili, proč se tento model v současné době nachází v ideové krizi, a proč tento krizový stav vzniká zákonitě a nevyhnutelně.
Počněme hned tam, kde se liberální demokracie ve svém sebezdůvodnění cítí nejsilněji, kde tedy leží samotné jádro jejího ideového/ideologického konceptu. Tedy tam, kde LD o sobě s velkým patosem prohlašuje, že ona a jedině ona je ztělesněním veškeré vůbec myslitelné lidské svobody, neboť ona přece nikomu (téměř) nic nezakazuje, každý má tedy plné právo svůj vlastní život utvářet podle svých vlastních možností a schopností.
Nutno přiznat: tento obraz je napohled velice sugestivní. Kdo pak by - velice rád - nepodlehl přesvědčení, že jenom když mu bude poskytnut volný prostor, tak už jenom tím dokáže sám ze sebe uplatnit všechny své osobní, kreativní potenciály?...
Bohužel, takto triviálně jednoduchý obraz lidského světa svědčí pouze o naprostém úpadku myšlení jak v současné technické civilizaci, tak konkrétně právě v politickém uspořádání liberální demokracie. Myšlení této společnosti už naprosto ztratilo schopnost rozlišovat mezi stavy "je povoleno" a "je skutečností". Z pouhého stavu, že kreativní rozvoj všech lidských potenciálů není zakázán se bez dalšího sugeruje fikce, že tento rajský stav všeobecného rozvoje všech lidských potenciálů je zde aktuálně přítomen; a pokud snad přece jenom ne, pak že je to prý chyba jenom jednotlivců, kteří se dostatečně nesnaží.
Vraťme se tedy zpět k onomu - faktickému - tvrzení liberální demokracie: "Co je povoleno, to je skutečností." Už když se tento výrok vysloví v této podobě, stává se nevyhnutelně zřejmá jeho až dětinská naivita, naprostá ztráta soudnosti. "Skutečnost" a "být povolen" respektive "nebýt zakázán" označuje dva principiálně odlišné okruhy lidského a společenského bytí. Je mnoho věcí, které reálně existují přesto že jsou zakázány; a je dokonce celá řada věcí, které vznikají právě p r o t o že byly zakázány. (A nezřídka právě s tímto zákazem souvisí ty nejkreativnější počiny lidského ducha.)
Naprostá většina zmatků a iluzí ohledně pravého charakteru politického uspořádání liberální demokracie pramení z toho, že se stále nerozlišuje mezi pojmy "demokracie" a "liberální demokracie". V obecném povědomí obojí splývá v jedno. Přitom pro pochopení omezeného - a omezujícího - charakteru současného modelu demokracie je právě onen predikát "liberální" naprosto klíčový. Připomeňme a zdůrazněme si tedy ještě jednou: existuje (přinejmenším potenciálně) celá řada forem demokracie; a vedle demokracie liberální existuje i její faktický protiklad, totiž demokracie hodnotová. Která je založena na přítomnosti obecného konsensu v dané společnosti o určitých společných hodnotách a cílech, kam tato společnost má ve svém vývoji směřovat.
Jestliže tedy chceme určit pravý charakter modelu liberální demokracie, musíme si ujasnit, co vlastně vůbec ve vývoji lidské společnosti znamenal nástup liberalismu. O jak zásadní zlom v hodnotovém nastavení společnosti se jednalo se nám nejlépe ozřejmí, když si poslechneme jednoho z nejradikálnějších kritiků a odpůrců liberalismu, německého právního teoretika Carl Schmitta.
Carl Schmitt své pojetí politiky postavil na teologický, jmenovitě křesťanský fundament. Podle jeho soudu liberalismus zničil to, co bylo po celou řadu staletí základem evropské křesťanské společnosti - totiž radikální rozlišování mezi Dobrem a Zlem. Klíčová Schmittova otázka zní: jaký smysl, jakou hodnotu, jaký cíl své existence může mít společnost, která ze svého života zcela a naprosto vytěsnila toto rozlišování mezi Dobrem a Zlem? Kde tedy - religiózní terminologií řečeno - Kristus a Antikrist jsou jedno a totéž, v naprostém hodnotovém relativismu novodobé liberální společnosti neznamenají nic více nežli pouze soukromý názor jednotlivce.
Taková společnost která ze svého života vytěsní tuto otázku, tuto povinnost rozlišovat mezi Dobrem a Zlem, tato společnost podle Schmitta nevyhnutelně upadá do zcela přízemního způsobu své existence, do modu pouhého konzumu a zábavy, kde je naprosto eliminována vážnost a závažnost lidského bytí a žití. Stát sám, takto zbavený jakéhokoli vyššího cíle, zdegeneruje v pouhou technologii utilitaristické správy všedních, profánních záležitostí. Ten člověk který v této liberální společnosti žije už není ten, kdo by si kladl fundamentální otázky smyslu své existence, kdo by se dokázal postavit oné výzvě volby mezi Dobrem a Zlem, nýbrž je pouhý měšťák, bourgeois, uzavřený ve své přízemní existenci materiální produkce, konzumu a zábavy.
Jistě, kritiku liberální společnosti z úst Carl Schmitta je velmi snadné odmrštit poukazem na to, že on se ve své až příliš radikální dichotomii mezi absolutním Dobrem a absolutním Zlem příliš dalece zhlédl v metodách vládnutí totalitního státu; stojí proto za zmínku, že i jeho oponent Leo Strauss, židovský emigrant kterého tedy asi sotva budeme podezřívat ze sympatií k nacistickému režimu, s touto Schmittovou kritikou liberální společnosti a jejího hodnotového nihilismu v zásadě zcela souzněl. Rozdíl mezi nimi byl především v tom, že jestliže Schmitt svou kritiku liberalismu stavěl na teologický základ (včetně z něj vyplývající radikální hodnotové dichotomie), Leo Strauss své pojetí politiky stavěl na fundament filozofický. Ale i Strauss stejně tak konstatuje, že "vzájemné srozumění (Verständigung) za každou cenu (v hodnotově indiferentní liberální společnosti, J.P.) je možné jenom jako srozumění na úkor smyslu lidského života; neboť ono je pouze tehdy možné, když člověk rezignuje stavět otázku po tom co je správné; a pokud člověk rezignuje na tuto otázku, pak rezignuje na to být člověkem".
Zrekapitulujme si tedy: politický systém liberální demokracie naprosto a v žádném případě není jakási neomezeně "otevřená společnost", která by umožňovala realizaci všech lidských potenciálů, jak o ní tvrdí její apologeti. Liberální demokracie je takové společenské a politické uspořádání, které ze svého způsobu existence naprosto eliminuje všechny fundamentální otázky po smyslu, které teprve činí člověka člověkem. Ať už tyto otázky chceme pojímat v onom křesťansky dichotomickém pojetí zápasu mezi absolutním dobrem a absolutním zlem jako Carl Schmitt, anebo "pouze" ve filozoficky-existenciální podobě otázky po tom "co je správné" jako Leo Strauss - ve společnosti liberální demokracie tyto otázky zcela mizí ze středobodu jejího života, stávají se marginálními, degenerují na pouhý soukromý názor. Tyto otázky po fundamentálních hodnotách jsou efektivně vytěsněny všepohlcujícím konzumerismem, nekonečnou honbou za zábavami a zábavičkami všeho druhu.
Společnost liberální demokracie v souladu s tímto svým nastavením také generuje tomu odpovídající lidský typus: na místo Sokrata tázajícího se na to "co je správné", na místo Ježíše kázajícího co je mravné nastupuje liberální měšťák-buržoa, kterého v jeho zploštělé konzumeristické existenci takovéto "zbytečné" otázky nezajímají, a nechce jimi ve svém pohodovém blahobytu být rušen.
Ještě jednou tedy: společnost liberální demokracie fakticky eliminuje všechny otázky po vyšším smyslu lidského bytí; ale právě v tom leží kořeny její současné krize. Člověk v této duchovní, intelektuální, hodnotové prázdnotě nedokáže žít navěky. I tím nejexcesivnějším konzumem se natrvalo nedá přehlušit pocit vnitřní, existenciální prázdnoty. Člověk nedokáže natrvalo žít bez hodnot. A jestliže mu liberální demokracie ze své nejvlastnější podstaty žádné hodnoty zprostředkovat nemůže (a vlastně nesmí), pak je jen zákonité a přirozené, že takto trvale duševně a hodnotově deprivovaný člověk si začne hledat hodnoty náhražkové, takové které jsou mu příslibem okamžitého osobního i hodnotového ukotvení - tedy v identitárních, v naprosté většině reakcionářských hnutích všeho druhu.
Závěrem budiž tedy řečeno ještě jednou: nenechme si namluvit, že současný politický model liberální demokracie je ve svém jádru zdravý, že prý umožňuje to nejširší možné uplatnění všech lidských svobod a potenciálů. A že jsou to jenom a pouze jacísi středoevropští zaostalci, kteří si nedokáží vážit těchto předností liberální demokracie. Ve skutečnosti je tato liberální demokracie do sebe uzavřený systém, který člověku sice dozajista přináší celou řadu výhod a svobod; ale který svým způsobem existence, svým základním pojetím účinně eliminuje všechno, co přesahuje profánní, materiálně-konzumní, pohodově měšťácký způsob existence.
Ještě malý doplněk: už jsem to zmínil dříve, ale stojí za to ještě jednou připomenout, že liberální demokracie dlouhou dobu těžila z existence svého největšího odpůrce, totiž světa totalitního socialismu. Jenom v přímé konfrontaci s ním totiž mohla sugerovat dojem, že ona přece jenom přináší nějaké pozitivní obsahy, totiž lidskou svobodu.
A až teprve poté co se tento svět totalitní diktatury zhroutil a liberální demokracie víceméně ovládla světové pole, teprve poté se mohlo v plné míře ukázat, jak prázdná, jak bezobsažná je tato její "svoboda". Že jejím reálným obsahem není nic jiného nežli pouze bezcílný život onoho měšťáčka, jehož životní obzor nesahá nikam dále nežli k pěstování si své pohodlné a pohodové konzumní existence.