Oslavy pětatřicátého výročí pádu komunistického režimu se jako vždy v poslední době ponesou v duchu ritualizovaných, občas až kýčovitých připomínek. Dnes už postarší tehdejší studenti budou opět vzpomínat na pochod z Albertova do centra města a na studentské stávky. Osobnosti z tehdejšího Občanského fóra nám znovu převypráví dnes už mytologizované historické události, které vedly k pádu komunistického režimu.

Po třiceti pěti letech už se víceméně ustálila interpretace, že si národ pád komunismu vybojoval. Z veřejné diskuze už v podstatě zmizely „kazisvětské“ výklady, že porážka komunistického režimu národu zdemoralizovanému vpádem sovětských vojsk v roce 1968 a následnou érou normalizace tak trochu spadla do klína bez většího přičinění většiny občanů, kteří se s normalizačními poměry docela dobře sžili, ač na ně v soukromí nadávali.

Převážil rádoby antikomunistický výklad tehdejších dějinných událostí, v němž se utiskovaní lidé většinově vzbouřili proti komunistické diktatuře. Antikomunistou tak mohl být skoro každý kromě těch, co jimi příliš zjevně nebyli, protože se za ně nemohli vydávat už vzhledem ke své zdokumentované minulosti, a byli lustračním zákonem odsunuti na politickou periférii nového demokratického režimu. Všichni ostatní mohli přinejmenším předstírat, že si s komunistickou diktaturou nezadali.

Hlavní proud české společnosti si prostě po roce 1989 vytvořil cosi jako pohádku, jíž se usilovně drží a kterou v době výročí sametové revoluce vypráví stále znovu. V této pohádce většina lidí pod zlým režimem trpěla, přála si jeho konec, a když konečně přišel, pustila se do budování liberální demokracie a tržního hospodářství. Staly se chyby, ale svobodu a demokracii, které si většina národa vybojovala, máme dodnes, protože je národ chce.

Když se objevily alternativní historické pohledy, staly se cílem takřka svatého boje. Poukazovaly přitom zejména na to, že každodennost v době normalizace se tolik nelišila od té po roce 1989. I na to, že většina národa si s sebou přinesla z minulé éry do nových poměrů způsoby myšlení a chování, které bylo velmi těžké nahradit jinými, pro demokracii zásadními. To chce ovšem dodnes slyšet jen málokdo.

Postkomunismus

Výročí pádu bývalého režimu by mohlo být vhodnou příležitostí nejen k oslavám, ale také ke kritickému pohledu na to, co se opravdu stalo v listopadu 1989. A na to, co a proč se během transformace společnosti po roce 1989 nepodařilo.

Možná bychom tak lépe chápali, proč dnes průzkumy stranických preferencí ukazují, že téměř šedesát procent lidí chce ve volbách v příštím roce volit antisystémové vůdcovské strany, jako jsou ANO, SPD, PRO, Trikolora, KSČM, Přísaha nebo Motoristé.

Odpovědi na tuto otázku naši „demokraté“ nejčastěji odbývají slovy o tom, že svoji politiku možná jen špatně komunikují. Anebo že se Česká republika potýká se stejnými trendy, které vidíme v podobě nástupu populistických hnutí všude na Západě. Mnozí se dokonce ohrazují proti používání pojmu „postkomunismus“. Jsme prý už normální demokratická země.

Jenže bohužel nejsme. Když srovnáme dění v západoevropských demokraciích s tím v bývalých sovětských satelitech, je už na první pohled zřejmé, že politika v našem regionu stejně jako na západ od nás nefunguje. Tam sice nacionální populisti a postfašističtí autoritáři dnes dokážou získat v některých zemích až třicet procent hlasů, ale v žádné zemi — s výjimkou Itálie — zatím nestanuli v čele vlád. Demokratické strany, které mají v každé západoevropské zemi dohromady slušnou většinu, je i v případě jejich volebních vítězství dokážou — i za cenu velkých koalic — z vlád vyšachovat.

Na cestě k měkké verzi fašismu je sice po zvolení Donalda Trumpa největší světová demokracie, Spojené státy americké, ale její politický systém dvou stran a její komplikovanou federaci nelze s evropskými zeměmi srovnávat. Stačí možná jen říct, že kdyby se v USA používal systém poměrného zastoupení místo většinového systému, v němž vítěz bere vše — včetně získání všech volitelů v prezidentských volbách v jednotlivých státech vítězným kandidátem —, vypadala by politická situace o dost jinak.

To v některých postkomunistických zemích střední Evropy autoritářští populisté — na rozdíl od západní Evropy — už nějakou dobu vládnou. A jsou populární.

Laboratoří politických rozdílů mezi lidmi, kteří neprošli érou sovětského komunismu a kteří jí prošli, je Německo. To východní volí podobně jako postkomunistické země ve střední Evropě, to západní tak jako ostatní západoevropské demokracie. Zatímco postfašisté a populisté z Alternativy pro Německo a další extrémistická uskupení zřejmě nezískají na západě Německa dohromady více než dvacet procent hlasů, ve východní části už vyhrávají zemské volby.

Co se pokazilo

Jelikož je příklon k autoritářským politickým subjektům a silným lídrům jevem společným všem postkomunistickým zemím ve střední Evropě, mohli bychom vše odbýt tím, že se ani v případě naší země vlastně nedalo nic moc dělat.

Přesto: kdyby oslavy pětatřicátého výročí — a zejména ty předchozí — posloužily spíše kritické reflexi, zjistili bychom možná, že Češi podobně jako ostatní postkomunistické země skončit nemuseli.

Chyby se začaly dít už během prvních let postkomunistické transformace, kdy nemálo politiků hlásících se k demokracii a trhu přijalo černobílý výklad předlistopadové historie. Polistopadový politický diskurz tak byl, jak už bylo řečeno, od začátku založen na nepravdivé premise, že svobodu a demokracii si přála většina národa. V takové interpretaci neexistovala „tichá většina“, která se do demokratických poměrů nijak nehrnula, takže vlastně nebyl důvod usilovat o zásadní kritické vypořádání s minulostí.

Spokojili jsme se s formálními kroky, jako bylo přijetí lustračního zákona, který údajné jasně identifikoval kolaboranty a pilíře bývalého režimu, takže všichni ostatní — ti s čistým lustračním osvědčením — mohli předstírat, že si s režimem nijak nezadali. A že s nimi lze tudíž počítat v budování nového demokratického zřízení.

Neujaly se ani výzvy Václava Havla a malé hrstky ostatních, že je vedle politických stran třeba ze všech sil usilovat o vytvoření silné, životaschopné občanské společnosti. Politický systém se tak vyvíjel poněkud „zploštěle“. Občanská společnost byla vysmívána, podstatou demokracie měla být jen soutěž politických stran.

Ty naše mlátily — zcela v duchu předchozího režimu — prázdnou ideologickou slámu o to víc, oč méně se jakýmikoliv idejemi řídily. Byly kvůli přežívající nechuti ke stranictví též personálně „podvyživené“. A ty politicky nejsilnější navíc ovládané už tehdy autoritářskými všeználky, jako byli Václav Klaus a Miloš Zeman.

Není divu, že se slabé politické strany dostaly do područí mocných ekonomických zájmů stvořených paradoxně politicky — privatizací. Klientelismus a korupce šly s tímto vývojem ruku v ruce.

Hrozba autoritářství

Je možné, že česká společnost prostě na to, aby vygenerovala lepší politiky, kteří by byli otevření spolupráci s občanskou společností a nevládli s pomocí prázdných ideologických floskulí a zákulisních zájmů, neměla. Mohla se ale možná ubránit plochému antikomunistickému diskurzu, kdyby politici měli odvahu iniciovat otevřenější debatu o minulosti. Což mohlo nastartovat mnoho dalších věcí. Místo toho se ujal nejen již zmíněný mytologizovaný pohled na dění v roce 1989, ale i „pohodlný“ mytologizovaný výklad starších českých dějin.

Tedy výklad, v němž byl národ portrétován jako opakovaná oběť mocnějších zemí, a v němž se tudíž nebylo třeba zabývat nepříjemnými jevy, jako bylo selhání demokratické politické reprezentace v době Mnichova, vysoká míra kolaborace občanstva s nacisty během Protektorátu, nebo opětovné selhání demokratických stran v letech 1945 až 1948. A pak i selhání reformní kliky v komunistické straně po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1948.

Podobná interpretace ve stylu „nic jiného nám nezbývalo, poměry nám byly vnuceny“ se pak ujala i ve vztahu k éře normalizace. Skutečnost, že se většina národa s tímto morálně obludným režimem docela dobře sžila, a že se tudíž nakonec nezhroutil kvůli nějakým masovým protestům nebo participaci miliónů lidí v antikomunistické občanské společnosti — jako tomu bylo v případě hnutí Solidarita v Polsku —, je dodnes ve vyprávění o roku 1989 vynechána.

Představa polistopadových „demokratů“, že navzdory všem chybám, které se udály během transformace, většina společnosti přijala demokracii a svobodu, protože po ní toužila už před rokem 1989, se krutě vymstila, když se k moci začal drát Andrej Babiš (ANO).

Jelikož nesystémové politické chování se dlouho po roce 1989 pojilo především s komunistickou stranou, která mohla být — i z morálních důvodů — politicky ostrakizována, mohla leckomu uniknout skutečnost, že v české společnosti dál mentálně žije silný postkomunismus, jehož nositeli jsou hlavně a právě lidé, kteří byli v době normalizace konformní.

Babiš uspěl nejen proto, že se jako první významný politik pustil do údajného boje se systémovou korupcí, přičemž využil sílícího přesvědčení mnoha lidí, že liberální demokracie — přinejmenším v podání českých „demokratů“ — nefunguje. Uspěl také proto, že postkomunistické části české společnosti, která neměla s normalizací velký problém, nabídl politickou platformu. V jeho vyprávění „obyčejní“ lidé prostě byli takoví, jací byli, a demokratické elity — ohánějící se antikomunismem jako morální zbraní — se nad ně jen arogantně povyšují.

Využil tedy kromě jiného toho, že i několik desetiletí po pádu komunistického režimu zjevně v české společnosti dál existovala početná vrstva lidí, kteří podvědomě souzněli s mentálním repertoárem normalizačního režimu — tedy s vládou silné ruky a bezpečím i za cenu nových ostnatých drátů.

Úspěch Babišova projektu povzbudil celou řadu dalších vůdcovských hnutí, která k postkomunistickému, antiliberálnímu étosu přibalila i silný nacionalismus a tradiční českou nedůvěru k vnějšímu světu — nyní reprezentovanému EU a NATO. K překvapení českých „demokratů“ se těmto stranám a hnutím daří podle průzkumů stranických preferencí evidentně oslovovat až šedesát procent české populace.

Hlavní chyby, pokud jde o „demokraty“, se bohužel staly, už na samotném začátku. Nejdou proto rychle nepravit, promítají se totiž do celého ustrojení české společnosti.

A i proto nebude snadné liberální demokracii v příštích volbách udržet. Její úpadek přitom nenastane formou návratu totalitních praktik, čímž demokratické strany dlouho strašily ve své antikomunistické rétorice, když varovaly před návratem komunistů, ale formou „měkkého“ autoritářství, které se bude opírat o mnohé z mentálních stereotypů normalizační éry, s nimiž jsme se po roce 1989 odmítli utkat.