17. listopad jako memento nevýhry
Jiří Pehe17. listopadu si zas připomeneme, jak jsme společně porazili komunisty. Opět falešně. Motiv revoluce je totiž předně nástrojem, jenž hráčům, jako byli Klaus a Zeman, umožnil pěstovat demokracii na normalizačním základu. Uvědomme si to už.
Oslavy pětatřicátého výročí pádu komunistického režimu se jako vždy v poslední době ponesou v duchu ritualizovaných, občas až kýčovitých připomínek. Dnes už postarší tehdejší studenti budou opět vzpomínat na pochod z Albertova do centra města a na studentské stávky. Osobnosti z tehdejšího Občanského fóra nám znovu převypráví dnes už mytologizované historické události, které vedly k pádu komunistického režimu.
Po třiceti pěti letech už se víceméně ustálila interpretace, že si národ pád komunismu vybojoval. Z veřejné diskuze už v podstatě zmizely „kazisvětské“ výklady, že porážka komunistického režimu národu zdemoralizovanému vpádem sovětských vojsk v roce 1968 a následnou érou normalizace tak trochu spadla do klína bez většího přičinění většiny občanů, kteří se s normalizačními poměry docela dobře sžili, ač na ně v soukromí nadávali.
Převážil rádoby antikomunistický výklad tehdejších dějinných událostí, v němž se utiskovaní lidé většinově vzbouřili proti komunistické diktatuře. Antikomunistou tak mohl být skoro každý kromě těch, co jimi příliš zjevně nebyli, protože se za ně nemohli vydávat už vzhledem ke své zdokumentované minulosti, a byli lustračním zákonem odsunuti na politickou periférii nového demokratického režimu. Všichni ostatní mohli přinejmenším předstírat, že si s komunistickou diktaturou nezadali.
Hlavní proud české společnosti si prostě po roce 1989 vytvořil cosi jako pohádku, jíž se usilovně drží a kterou v době výročí sametové revoluce vypráví stále znovu. V této pohádce většina lidí pod zlým režimem trpěla, přála si jeho konec, a když konečně přišel, pustila se do budování liberální demokracie a tržního hospodářství. Staly se chyby, ale svobodu a demokracii, které si většina národa vybojovala, máme dodnes, protože je národ chce.
Když se objevily alternativní historické pohledy, staly se cílem takřka svatého boje. Poukazovaly přitom zejména na to, že každodennost v době normalizace se tolik nelišila od té po roce 1989. I na to, že většina národa si s sebou přinesla z minulé éry do nových poměrů způsoby myšlení a chování, které bylo velmi těžké nahradit jinými, pro demokracii zásadními. To chce ovšem dodnes slyšet jen málokdo.
Postkomunismus
Výročí pádu bývalého režimu by mohlo být vhodnou příležitostí nejen k oslavám, ale také ke kritickému pohledu na to, co se opravdu stalo v listopadu 1989. A na to, co a proč se během transformace společnosti po roce 1989 nepodařilo.
Možná bychom tak lépe chápali, proč dnes průzkumy stranických preferencí ukazují, že téměř šedesát procent lidí chce ve volbách v příštím roce volit antisystémové vůdcovské strany, jako jsou ANO, SPD, PRO, Trikolora, KSČM, Přísaha nebo Motoristé.
Odpovědi na tuto otázku naši „demokraté“ nejčastěji odbývají slovy o tom, že svoji politiku možná jen špatně komunikují. Anebo že se Česká republika potýká se stejnými trendy, které vidíme v podobě nástupu populistických hnutí všude na Západě. Mnozí se dokonce ohrazují proti používání pojmu „postkomunismus“. Jsme prý už normální demokratická země.
Rozbor situace ohledně současného stavu demokracie který zde podává Jiří Pehe sestává ze dvou vzájemně se prolínajících rovin. Jednu rovinu tvoří jeho tvrzení, že v zemích Západu se sice také projevují určité autoritářské tendence, ale že občanská společnost je tam natolik vyspělá, zralá a uvědomělá, že zde žádné reálné nebezpečí pro demokracii nehrozí. Zatímco ve východoevropských zemích s posttotalitní mentalitou je občanská společnost ještě nevyzrálá, a proto zcela reálně inklinuje k nadvládě autoritářsky vedených stran a jejich vůdců.
Druhou rovinu pak tvoří jeho výklad specificky českých poměrů, že česká společnost respektive oficiální politika vytváří falešný obraz "bojovníků za demokracii", zatímco ve skutečnosti národ se s panujícím normalizačním režimem velice dobře aranžoval, hrál s ním jeho hru, a právě proto nyní tak velice snadno podléhá vábení domácích autoritářů.
Tolik tedy Jiří Pehe. Má či nemá se svým hodnocením pravdu? - Budiž řečeno předem, že situace je příliš komplexní a příliš rozporuplná, nežli aby bylo možno tuto otázku zodpovědět jednoduchým "ano" nebo "ne".
Postupujme tedy krok za krokem, od jednoho bodu k druhému. Především je možno plně souhlasit s názorem Jiřího Pehe, že česká respektive obecně východoevropská občanská společnost je ve srovnání s tou v zemích Západu nezralá, že si ještě neosvojila, nezvnitřnila základní principy demokratického jednání, demokratických standardů. Je tomu bohužel tak, a tato nezralost českého (východoevropského) politického prostředí se v různých směrech projevuje znovu a znovu.
Potud tedy dobře. Přejděme ale k dalšímu tvrzení autora článku, tedy že na vině je prý především pasivní koexistence, až přímo kolaborace většiny české společnosti s normalizačním režimem. (Jako protiklad J. Pehe uvádí bojovné a sebevědomé vystoupení polské "Solidarity".)
Otázka do jaké míry český (respektive tehdy ještě československý) lid trpěl pod panstvím normalizačního režimu a do jaké míry s ním kolaboroval, to je dodnes předmětem velmi vášnivých a rozhořčených sporů, jak osobně zakouší především francouzská historička působící v českém prostředí Muriel Blaive. Která zastává ten samý výklad jako Pehe - tedy že český národ s komunistickým režimem víceméně ochotně kolaboroval. Zatímco její (pravicoví) odpůrci trvají na tom, že ve skutečnosti český národ pod komunistickým panstvím trpěl.
Uveďme si tedy tyto dva protichůdné postoje v těchto dvou základních formulacích:
- Národ hluboce trpěl v éře nesvobody, a nenáviděnou diktaturu nakonec lidovým povstáním svrhl.
- Národ sice samozřejmě s nechutí snášel všeobecný marasmus komunistického režimu; ale v zásadě dal přednost své vlastní pohodlnosti, s panujícím režimem se aranžoval, nijak aktivně proti němu (až na nepatrné výjimky) nevystupoval, a jeho panství svrhl prakticky až jako poslední, když už se tento sám hroutil zevnitř.
Tak tedy - který z těchto protichůdných narativů je správný, a tedy pravdivý, a který z nich je falešný?
Je možno právem prohlásit: pravdivé, realitě odpovídající jsou oba, a to víceméně stejnou měrou. Záleží jenom na tom, z jakého úhlu pohledu se na věc podíváme.
Ano, na jedné straně byl skutečně tristní pohled na národ žijící v nesvobodě, který veškerou svou rezistenci proti panující diktatuře ventiloval víceméně pouze vyprávěním politických vtipů v hospodě. Ale který prakticky nebylo možno pohnout k nějakému rozhodnému činu. - Sám jsem tuto situaci svého času osobně zažil, když jsme se v době normalizace na právnické fakultě pokusili zorganizovat jakousi "disidentskou" buňku. Ukázalo se naprosto jasně, že typický Čech vždy dá přednost vlastní pohodlnosti, vlastnímu bezpečí před rizikem boje za svobodu.
Na straně druhé je ovšem nutno vidět i toto: jenom stranickými čistkami v době normalizace byly postiženy celé statisíce lidí, členů strany. A spolu s nimi se pak oběťmi represí staly i celé jejich rodiny. Už jenom zde máme tedy vysoký podíl populace, která už čistě objektivně byla vůči režimu v opozici. A za druhé, tyto represe - je nutno vidět že právě v normalizačním Československu byly naprosto všudypřítomné, nebylo fakticky možné projevit opoziční názor, aniž by se dotyčný okamžitě nestal obětí represí ze strany režimu. A navíc - jak řečeno - těmito represemi ohrozil nejen sám sebe, ale i celou svou rodinu. Za těchto okolností bylo jen krajně obtížné demonstrovat nějaký zásadní akt nesouhlasu s panujícím režimem. Není sporu o tom: lidé tento stav nesvobody vnímali, trpěli jak jím tak i všeobecným marasmem zahnívajícího režimu; ale za podmínek takto tuhé diktatury reálně nebyla možnost k aktivnímu odporu. A ještě i v samotných listopadových dnech - kdy se národ už přece jenom pozvedl - nebylo nijak jisté, zda tento akt odporu nebude utopen v krvi, především zásahem ozbrojených oddílů Lidových milicí.
Celkově je tedy možno říci: ano, český národ se nevyznamenal nějakým aktivním bojem proti diktátorskému režimu, a jeho příslušníci velmi často a mnohdy až příliš ochotně sklonili poslušně své hlavy; ale na straně druhé nelze právem tvrdit že by tento národ represemi netrpěl, a že by v něm nedoutnala latentní jiskra odporu.
Jestliže tedy polistopadové prostředí české politiky vykazuje sklon k autoritářství, pak je otázka jestli ty příčiny které jmenuje J. Pehe jsou skutečně ty rozhodující. Ostatně, jestliže jako kontrast k pasivní české občanské společnosti uvádí polskou Solidaritu, pak je nutno se ptát, proč právě v Polsku mohla tak dlouhou dobu tamější společnost ovládat ultrakonzervativní a autoritářská PiS.
Je nutno si uvědomit, že vytvoření opravdu zralé občanské společnosti je proces, který se táhne přes celé generace. Například i v Německu (západním) v poválečné době po celá desetiletí přetrvávala vysoce autoritativní společenská atmosféra; a teprve generační vzpoura především studentské mládeže koncem šedesátých let ji dokázala rozbít.
Je vůbec otázka, zda falešné pojetí demokracie v polistopadové éře nemá své pravé kořeny někde zcela jinde. A to sice v ultraliberálním pojetí svobody, které se tehdy prosadilo. Zcela a naprosto se tehdy - v dominujícím antikomunistickém, pravicovém narativu - zapomnělo na to, že pravá svoboda jako svou protiváhu musí vždy mít implantován i pocit odpovědnosti, vědomí závaznosti určitých - nezadatelných - hodnot. Zatímco u nás se pod vlivem pravicového, antikomunistického smýšlení prosadilo pojetí že "svoboda je když si mohu dělat vše co se mně zlíbí". Tedy - bez ohledu na všechny ostatní, bez vázanosti nějakými univerzálními hodnotami. Bez tohoto mravně-hodnotového základu pak není možno se divit, že společnost bez takovéhoto hodnotového zakotvení snadno podlehne vábení autoritářů. Na této deformaci vztahu ke svobodě a demokracii ale nesou v prvé řadě vinu tehdejší revolucionáři, kteří tento libertinistsicko-pravicový narativ do společnosti vnesli, nebo se mu přinejmenším nedokázali rozhodně postavit.
-------------------------------------------
Hledání příčin krizového stavu české demokracie bylo tedy jednou rovinou úvah Jiřího Pehe; druhou rovinou je jeho tvrzení, že v hluboké hodnotové krizi se nacházejí pouze demokracie v zemích posttotalitních, zatímco v západních zemích se jedná nanejvýš o dílčí symptomy, které nijak neohrožují zdravý základ tamějších demokracií.
Bezpochyby, jak už jsem zmínil úvodem, tento rozdíl ve vyzrálosti občanské společnosti, a tedy obecného stavu politiky a demokracie skutečně mezi zeměmi Východu a Západu existuje; klíčová otázka ovšem zní, zda se jedná skutečně o rozdíl absolutní (jak tvrdí Pehe), anebo ve skutečnosti o rozdíl pouze relativní.
Shodou okolností právě včera jsem se velmi podobnou otázkou zabýval na mém vlastním webu, v souvislosti s čerstvými výsledky výzkumů veřejného mínění - jak v České republice tak i v Německu: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-40/#comment-29928
Z uvedeného srovnání naprosto jasně vyplývá, že r e á l n ý m stavem demokracie ve své zemi jsou obyvatelé, občané Německa znepokojeni a znechuceni principiálně stejně, jako obyvatelé České republiky. A není možno se v této souvislosti vyhnout otázce, jakou míru legitimity vlastně ještě vůbec může mít politické uspořádání, k jehož způsobu fungování pociťuje zásadní nedůvěru nadpoloviční (!) většina občanské společnosti.
Existují tedy přinejmenším silné indicie pro závěr, že v hluboké systémově-hodnotové krizi se nenachází pouze demokracie v postkomunistických zemích, jak tvrdí Pehe, nýbrž že tato krize zasahuje současnou - liberální, respektive libertinistickou - demokracii jako takovou. A že by tedy bylo velmi zapotřebí celý tento koncept liberální demokracie podrobit zásadní revizi, a prozkoumat zda k ní přece jenom neexistují příhodnější a funkčnější alternativy.