Uplynulý rok zažívaly ulice a náměstí českých měst řadu protestů proti pětikoaliční vládě Petra Fialy (ODS), která se po prezidentské volbě naplno pustila do škrtů ve snaze dosáhnout vyrovnanějšího rozpočtu. Po celý rok pokračovaly velké protesty antisystémové scény především na pražském Václavském náměstí, byť se změnila jejich hlavní tvář: Ladislava Vrabela vystřídal Jindřich Rajchl.

Odborářům se v protestech vůči Fialově vládě dařilo mobilizovat výrazně méně, navíc jarní i podzimní odborářské demonstrace provázela hořkost vyvolaná účastí konspirátorů na pódiích.

Studenti uspořádali dva větší protesty vůči vládním škrtům ve školství a vůči absenci řešení problémů a témat mladé generace. Dvakrát také po celé zemi protestovali proti podfinancování humanitních vysokoškolských oborů učitelé a studenti filozofických fakult v rámci akce Hodina pravdy.

Proti vládě a české pomoci Ukrajině se v létě bouřila i roky diskriminovaná česká romská komunita. Po celý podzim probíhaly také protesty proti dehumanizaci Palestinců v českých médiích a proti bezvýhradné české podpoře Izraele ve válce v Gaze.

Během roku samozřejmě probíhalo mnoho menších či větších protestů, manifestací i aktivit v hlavním městě i jinde, které se do našeho výčtu již nevešly, ale stojí za to je zmínit. Jde o celoroční protesty hnutí Poslední generace za zklidnění dopravy v Praze a v Brně: protestující opakovaně zablokovali automobilovému provozu pražskou magistrálu či brněnskou ulici Koliště.

Počátkem srpna proběhl tradiční největší český festival za práva LGBTQ lidí Prague Pride. Odpovědí na něj byly lokální alternativní pride akce v Ostravě, Mostu a Plzni.

Přinášíme výběr šesti nejpodstatnějších demonstrací a protestů, které se v uplynulých dvanácti měsících v České republice konaly a které dohromady tvoří zprávu o hlavních tématech českého veřejného prostoru v roce 2023.

1. Prezidentská volba a plná náměstí v Ostravě i Ústí nad Labem

Lednové prezidentské volby, v nichž se v rámci druhého kola utkali někdejší náčelník generálního štábu české armády Petr Pavel a expremiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš, provázela nevídaná občanská mobilizace. Zejména Babiš, sám o sobě z podstaty silně polarizující osobnost, proměnil svou kampaň v emocionální show plnou strachu a demagogie.

Odpovědí na všudypřítomné negativní emoce, agresivitu a strach z Pavlem údajně podněcovaného válečného konfliktu, jež rozdmýchával Babiš a stránky konspiračních platforem, byla pozitivní mobilizace ve prospěch Petra Pavla.

V zemi, kde se lidé shromažďují obvykle jen k negativně pojatým protestům, se náhle při lednových teplotách kolem nuly lidé scházeli po tisících na podporu kandidáta, kterého chápali jako garanta slušnosti, klidu, prozápadního směřování a respektu k demokratickým institucím.

Nejprve Pavel při svém mítinku zaplnil prostor kolem Kostela Nanebevzetí Panny Marie a obchodního centra Forum v centru Ústí nad Labem, kde v prvním kole bral jeho soupeř Andrej Babiš téměř polovinu hlasů. Následovalo zaplněné Masarykovo náměstí v Ostravě, kde měl Babiš nad Pavlem v prvním kole také velký náskok, poté Moravské náměstí před Janáčkovým divadlem v Brně a Staroměstské náměstí v Praze.

Na pódiích Pavla podpořili i někteří neúspěšní kandidáti z prvního kola voleb: bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová, senátoři Pavel Fischer a Marek Hilšer. Vystupovali i umělci, zpívala se píseň Jednou budem dál, a početná setkání v čase emocionálně vybičované kampaně mnohým připomínala Listopad 1989.

Bezprecedentní občanská mobilizace se ve druhém kole voleb projevila účastí, jež byla dosud největší ze všech prezidentských voleb a od devadesátých let také nejvyšší v rámci všech celostátních voleb: k urnám dorazilo 70,25 procenta voličů, tedy prakticky všichni krom zařeknutých chronických nevoličů. Oproti těsnému utkání mezi Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem z roku 2018 volby dopadly zcela jednoznačně ve prospěch Petra Pavla, který získal 58,32 procenta hlasů, tři miliony a tři sta padesát devět tisíc hlasů a vůbec nejsilnější mandát, jaký tu politik či stranický subjekt kdy od zániku federace měl.

2. Odbory a spolupráce s falešnými přáteli

V zemi kulminovala ekonomická krize, prohlubovala se chudoba nižších sociálních vrstev, rostly zisky fosilních oligarchů a vláda se neohrabaně snažila lepit rozpočtové díry prostřednictvím škrtů a omezování důchodového systému. Přesto odbory zůstávaly hlavně v první polovině uplynulého roku spíše krotké, a to zvláště v kontrastu s mobilizujícími nacionalisty a konspirátory.

Odborářský předák Josef Středula byl ve veřejném prostoru výrazně vidět v souvislosti s prezidentskou volbou, v níž figuroval jako nezávislý kandidát s podporou své domovské odborové konfederace i sociálních demokratů. Kvůli preferencím v řádu nízkých jednotek procent však Středula krátce před prvním kolem prezidentské volby odstoupil a podpořil bývalou rektorku Mendelovy univerzity Danuši Nerudovou, která nakonec skončila třetí.

Až na Středulovo angažmá ve volbě prezidenta však prostor protivládní protestní scény opanovali nikoli odboráři, ale zástupci konspirační scény. Lidé, kteří chtěli podpořit kritiku asociálních vládních opatření, ovšem bez antisystémového a antidemokratického koření, neměli takřka možnost.

Na jediné výrazné odborářské demonstraci první poloviny uplynulého roku totiž vedle předsedy ČMKOS Josefa Středuly a sociálnědemokratického lídra Michala Šmardy na pódiu před Úřadem vlády dostali prostor i expremiér, oligarcha a lídr hnutí ANO Andrej Babiš, místopředseda ultrapravicového hnutí SPD a bývalý poslanec ODS Radim Fiala a předsedkyně stále více zakonspirované KSČM, europoslankyně Kateřina Konečná.

Podobný scénář se pak opakoval při odborářské generální stávce 27. listopadu. Kvůli plánovaným škrtům ve školství vstoupily do stávky zhruba tři čtvrtiny školských zařízení, vlastní protesty uspořádali studenti. Stávkovalo se a protestovalo také ve firmách napříč zemí, včetně mladoboleslavské automobilky Škoda.

Na ústřední odborářské demonstraci na pražském Malostranském náměstí se však kromě zástupců ČMKOS včetně předsedy Josefa Středuly či šéfa školských odborů Františka Dobšíka na pódiu objevil i předák Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek, který byl dokonce spoluorganizátorem akce, a konspirační bloger Daniel Sterzik. Oba dříve vystupovali na akcích předsedy hnutí PRO Jindřicha Rajchla.

Od odborářských protestů se kvůli tomu distancovala Učitelská platforma. Stejně tak si od nich už dříve úzkostlivě drželi odstup organizátoři studentského protestu. Potenciální koalice vůči vládním škrtům se tak po právu rozpadla vlastně ještě dříve, než se začala tvořit.

Podepsala se na tom i celková mizérie české stranické levice v čele se sociální demokracií. Zvát konspirátory, rasisty či oligarchy jako řečníky na odborářské protesty je jen zoufalou a marnou reakcí na neschopnost mobilizovat nespokojenou třídu pracujících, jíž se pak zmocňují falešní přátelé obyčejných lidí jako Tomio Okamura, Jindřich Rajchl či Ladislav Vrabel. V kultivaci a usměrnění protivládní scény v uplynulém roce odbory neuspěly.

3. Václavák proti systému

V uplynulém roce, zejména v jeho první polovině, kulminoval fenomén započatý v kulisách energetické a ekonomické krize už v předchozím roce. Jde o demonstrace proti vládě Petra Fialy, na nichž je legitimní kritika ekonomické a sociální vládní politiky provázaná s antisystémovými koncepcemi, konspiračními protizápadními narativy a odporem vůči pomoci uprchlíkům z napadené Ukrajiny.

Počínaje březnem iniciativu v pořádání antisystémových protestů na pražském Václavském náměstí převzal lídr strany PRO, právník, bývalý člen Trikolory a řečník z antirouškařských demonstrací Jindřich Rajchl. Dosavadní hlavník tvář, influencer a aktivista Ladislav Vrabel se pod tlakem osobních problémů se zákonem stáhl do pozadí.

Spolu s Rajchlem se proměnila skladba řečníků: přibyli členové a spolupracovníci Rajchlovy nové strany PRO a „odborníci“, jako právníci Ondřej Dostál a Tomáš Nielsen, lékařka a bývalá politička Alena Dernerová či senátorka Jana Zwyrtek Hamplová. Naopak chyběli bizarní představitelé antisystémové scény typu exposlance Lubomíra Volného a zástupci konkurenčních stran, například komunistů.

O měsíc později na Rajchlův protest na Václavském náměstí dorazily zřejmě nižší desítky tisíc lidí. Na původně provolávanou blokádu vládních budov nakonec nedošlo. Ve stejnou dobu se také hnutí PRO začalo s podporou jednotek procent objevovat v relevantních průzkumech volebních preferencí. Rajchlův zářijový návrat na Václavské náměstí po letní odmlce však zdaleka nepřekonal první početné protesty z loňského září, organizované ještě aktivisty Vrabelem a Havlem, kde byl Rajchl pouze řadovým řečníkem.

Dlouhodobě se debatuje o tom, zda nejsou Rajchlovy akce spíše mítinky na podporu jeho vlastní politické strany než nadstranické demonstrace proti vládní politice a prozápadnímu směřování země. Pro některé tváře antisystémové scény v čele s Ladislavem Vrabelem je Jindřich Rajchl „příliš systémový“ a jako politik s vlastní stranou se prý neliší od stran v současném parlamentu.

Na tuto sílící kritiku a slábnoucí účast na jeho akcích reagoval Rajchl chytře: uspořádal hlasování, v němž si jeho příznivci odhlasovali, zda vůbec bude další demonstrace, případně kdy a kdo na ni bude řečnit.

Další protest tak proběhne v březnu příštího roku a pozvánku podle vůle Rajchlových podporovatelů dostanou třeba bývalý prezident Václav Klaus, poslanec SPD a bývalý místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna, expremiér a lídr opozičního hnutí ANO Andrej Babiš, slovenský premiér Robert Fico a bývalý děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze Miroslav Ševčík.

Protesty z pražského Václavského náměstí — ať už v režii Jindřicha Rajchla či Ladislava Vrabela — byly do značné míry obžalobou systémové levicové opozice, která ve veřejném prostoru nebyla prakticky vůbec vidět — a pokud ano, pak v kooperaci v ultrapravicí.

4. Budoucnost nám, Fialo, neškrtneš

Mobilizovat se v roce 2023 dařilo hned několikrát i studentům a mladým lidem. V květnu v reakci na přestavení vládního škrtacího balíčku uspořádala na Alšově nábřeží před pražským Rudolfinem protest iniciativa Budoucnost neškrtneš, za níž stojí organizace jako Fridays For Future nebo Česká středoškolská unie.

Na akci promluvili například Klára Bělíčková a Lukáš Skála z Fridays For Future, předsedkyně České středoškolské unie Adéla Kundrátová, Kristina Hamplová z Resetu, Lucia Zachariášová z iniciativy Jsme fér nebo Ľubica Kobová z vysokoškolských oborů Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Akci podpořila i iniciativa Milion chvilek pro demokracii, s transparenty kritizujícími vládu či fosilní oligarchy dorazili zástupci Mladého Pirátstva, Mladých sociálních demokratů, Mladých zelených nebo platformy Reset.

„Vláda se o naši budoucnost dlouhodobě nezajímá, ignoruje témata, která nás trápí, a využívá nás jen jako argument pro ospravedlnění vlastní politiky. Myslí si, že se proškrtá k budoucnosti, ve skutečnosti ale škrtá budoucnost,“ upozorňovali organizátoři.

Vláda podle nich neřeší témata, jako je dostupnost bydlení, zvyšující se rozdíly mezi regiony, klimatická krize, oligarchizaci země, segregace romských žáků, nerovnoprávnost LGBTQ lidí či nízké zastoupení žen v politice. Na pražskou akci navázala posléze červnová demonstrace v Ostravě.

Výstražnou listopadovou stávku proti škrtům ve vzdělávání podpořila také řada studentských iniciativ a spontánních menších studentských akcí v regionech. Nejviditelnější akcí byl pochod iniciativy Studenti pro školství, jejž organizovali studentky a studenti Gymnázia Na Zatlance a Gymnázia Jana Keplera ve spolupráci s Českou středoškolskou unií. Průvodu se zúčastnilo několik stovek studentů, zřejmě více, než kolik účastníků přišlo na ústřední odborářskou demonstraci.

Již tradičně u příležitosti svátku 17. listopadu protestovali také studenti z iniciativy Univerzity za klima kvůli nečinnosti vlády tváří v tvář klimatické krizi. Studenti v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové a Pardubicích se po tři dny nezúčastnili pravidelné výuky a místo toho zorganizovali alternativní program včetně přednášek, workshopů a debat. Studenti tvrdí, že k zachování udržitelné budoucnosti je třeba zásadně změnit fungování společnosti a ekonomiky.

„O změnách klimatu mluvíme desítky let a situace se stále zhoršuje. Letos jsme zažili smrtící vlny veder, zatímco světové emise dále rostou. Nevidíme smysl v chození do školy ve chvíli, kdy míříme stále jistěji k rozpadu společnosti důsledkem klimatické krize,“ řekl pro DR mluvčí Univerzit za klima Jan Voves. Studenti žádají schválení klimatického zákona, užívání nástrojů participativní demokracie a opuštění HDP jako ukazatele pro politické rozhodování.

Pochodem po Národní třídě na výročí 17. listopadu stávka vyvrcholila. Několik stovek studentů v průvodu prošlo od náměstí Jana Palacha přes Národní třídu až na Albertov. Na Národní třídě uspořádali stávkující studenti z hnutí Univerzity za klima satirický happening, kterým upozornili na rostoucí moc oligarchů ve společnosti.

Škrtací politika a absence politiky klimatické vlády Petra Fialy (ODS) tak v uplynulém roce podnítily mobilizaci mladých lidí a studentů. Stmelující koalice vzdělávacích, klimatických i lidskoprávních spolků či snaha o vybudování studentských odborů po západním vzoru však v českém prostoru zatím chybí.

5. „From the River…“ Propalestinských demonstrantů se zastal soud

V souvislosti s říjnovým brutálním teroristickým útokem palestinského hnutí Hamás a nevybíravou odvetou Izraele se v českých ulicích — podobně jako v západní Evropě — začaly konat akce na podporu Palestinců. Především v Praze pravidelné pochody a shromáždění v průběhu podzimu organizovala iniciativa Ne naším jménem! v čele se Zdeňkem Jehličkou.

První z řady demonstrací proběhla v neděli 15. října na pražském Václavském náměstí, kde se sešlo zhruba dvě stě lidí požadujících mír a svobodu pro Palestinu.

„Jsme nyní svědky zřejmě největšího výronu českého rasismu od divokého odsunu Němců. Je to přitom o to horší, že dnešní projevy nenávisti nejsou vyprovokovány žádnou osobní zkušeností — jen neutuchajícím přísunem neúplných, kusých, manipulativních informací. To je právě důvod, proč jsem se rozhodl na dnešním shromáždění vystoupit. Jsem novinář a podstatou mé role není na podobných akcích vystupovat, ale informovat,“ uvedl na demonstraci šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka.

Na akci dorazili i příznivci Izraele včetně ministryně obrany Jany Černochové (ODS), vzájemné potyčky mezi oběma tábory však měly pouze verbální ráz. Podporovatelé Izraele svolaní Federací židovských obcí se sešli 1. listopadu na Staroměstském náměstí, kde vystoupil premiér Petr Fiala (ODS), vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková a vrchní zemský rabín Karol Sidon. Fiala slíbil, že Česká republika bude „hlasem Izraele v Evropě“.

Propalestinskou demonstraci plánovanou na začátek prosince pod názvem „From the River to the Sea, Palestine will be free“ pražský magistrát nepovolil, neboť heslo interpretoval jako antisemitské a výraz podpory terorismu. Rovněž ministerstvo vnitra, státní zastupitelství a policie upozornily, že užití hesla může být v České republice v určitém kontextu trestným činem.

Filip Outrata, jeden z účastníků propalestinských demonstrací, pražský magistrát zažaloval a soud rozhodl, že zrušení demonstrace pražským magistrátem je neplatné. Rozhodnutí představuje důležitý precedens při rozlišování antisemitismu a kritiky státu Izrael pro porušování lidských práv ve veřejném prostoru.

Většina propalestinských akcí byla situována do Prahy, solidární shromáždění proběhlo v půli listopadu i v Brně. O měsíc dříve se v Brně sešli naopak podporovatelé Izraele, vystoupili předseda brněnské židovské obce Jáchym Kanarek, primátorka Brna Markéta Vaňková (ODS) a starosta městské části Brno-střed Vojtěch Mencl (ODS). Město vedené širokou koalicí od ODS před STAN po hnutí ANO a sociální demokraty už dříve nechalo na radnici vyvěsit izraelskou vlajku.

6. Romové a oprávněný, avšak nesprávně směřovaný hněv

Tragédie nedaleko Brněnské přehrady letos v červnu, kdy muž ukrajinské národnosti v potyčce smrtelně zranil romského mladíka, vyvolala ve veřejném prostoru silné vášně a emocionální konflikt, který bohužel velmi rychle nabyl etnické kontury.

Zástupci romské minority po právu cítili frustraci z dlouhodobého a hluboce vrostlého strukturálního rasismu, který se projevoval i zjevným dvojím metrem ve vztahu české společnosti a politické reprezentace k „bílým“ Ukrajincům a romským uprchlíkům z Ukrajiny. Namísto politiků, kteří léta rasismus v české společnosti rozdmýchávají, se však terčem hněvu Romů stala podobně zranitelná ukrajinská menšina.

Neformální pieta za mrtvého romského mladíka v Brně týden po incidentu velmi spontánně přerostla v demonstraci. Na Moravském náměstí před Janáčkovým divadlem se sešla zhruba tisícovka lidí, převážně Romů, s romskými a českými vlajkami. Přes distanci organizátorů od principu kolektivní viny vůči Ukrajincům na demonstraci zaznívala protivládní hesla i skandování „My je tady nechceme“ na adresu ukrajinských uprchlíků.

V Praze se naopak sešli zástupci romské i ukrajinské menšiny v České republice, aby společně odsoudili nenávist a xenofobii, pro niž smrt v Brně dala záminku. „Nevyřešíme tady, co se stalo v Brně, nevyřešíme válku na Ukrajině, ale můžeme dát najevo, že jsme proti kolektivně vině. Proto se tady sešli zástupci ukrajinské a romské komunity. Kriminální činy jednotlivců se nemohou vztahovat na celou skupinu lidi,“ zahájil hlavní iniciátor Tomasz Peszyński shromáždění, kde promluvila třeba také vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny Lucie Fuková.

Další emoce a mobilizaci podnítily i lokální konflikty a nepokoje. V Pardubicích po hromadné potyčce mezi skupinou Romů a Ukrajinců proběhl pochod příslušníků romské menšiny centrem města za jejich bezpečnost. Nižší stovky Romů se pak sjely na sídliště v městečku Krupka nedaleko severočeských Teplic.

Protesty a spontánní shromáždění v důsledku vyhrocených emocí a skutečných či domnělých incidentů s Ukrajinci v průběhu července probíhaly i v dalších městech, desítky Romů před Úřadem vlády žádaly demisi Fialova kabinetu.

Romské protesty jakožto vyvrcholení dlouhodobé nespravedlnosti, přiživované netaktním přístupem vládních politiků, v průběhu letních prázdnin utichly. Jejich výsledek ve vztahu ke strukturálním příčinám diskriminace však zůstává krajně nejistý.