Uplynulý rok zažívaly ulice a náměstí českých měst řadu protestů proti pětikoaliční vládě Petra Fialy (ODS), která se po prezidentské volbě naplno pustila do škrtů ve snaze dosáhnout vyrovnanějšího rozpočtu. Po celý rok pokračovaly velké protesty antisystémové scény především na pražském Václavském náměstí, byť se změnila jejich hlavní tvář: Ladislava Vrabela vystřídal Jindřich Rajchl.

Odborářům se v protestech vůči Fialově vládě dařilo mobilizovat výrazně méně, navíc jarní i podzimní odborářské demonstrace provázela hořkost vyvolaná účastí konspirátorů na pódiích.

Studenti uspořádali dva větší protesty vůči vládním škrtům ve školství a vůči absenci řešení problémů a témat mladé generace. Dvakrát také po celé zemi protestovali proti podfinancování humanitních vysokoškolských oborů učitelé a studenti filozofických fakult v rámci akce Hodina pravdy.

Proti vládě a české pomoci Ukrajině se v létě bouřila i roky diskriminovaná česká romská komunita. Po celý podzim probíhaly také protesty proti dehumanizaci Palestinců v českých médiích a proti bezvýhradné české podpoře Izraele ve válce v Gaze.

Během roku samozřejmě probíhalo mnoho menších či větších protestů, manifestací i aktivit v hlavním městě i jinde, které se do našeho výčtu již nevešly, ale stojí za to je zmínit. Jde o celoroční protesty hnutí Poslední generace za zklidnění dopravy v Praze a v Brně: protestující opakovaně zablokovali automobilovému provozu pražskou magistrálu či brněnskou ulici Koliště.

Počátkem srpna proběhl tradiční největší český festival za práva LGBTQ lidí Prague Pride. Odpovědí na něj byly lokální alternativní pride akce v Ostravě, Mostu a Plzni.

Přinášíme výběr šesti nejpodstatnějších demonstrací a protestů, které se v uplynulých dvanácti měsících v České republice konaly a které dohromady tvoří zprávu o hlavních tématech českého veřejného prostoru v roce 2023.

1. Prezidentská volba a plná náměstí v Ostravě i Ústí nad Labem

Lednové prezidentské volby, v nichž se v rámci druhého kola utkali někdejší náčelník generálního štábu české armády Petr Pavel a expremiér a předseda hnutí ANO Andrej Babiš, provázela nevídaná občanská mobilizace. Zejména Babiš, sám o sobě z podstaty silně polarizující osobnost, proměnil svou kampaň v emocionální show plnou strachu a demagogie.

Odpovědí na všudypřítomné negativní emoce, agresivitu a strach z Pavlem údajně podněcovaného válečného konfliktu, jež rozdmýchával Babiš a stránky konspiračních platforem, byla pozitivní mobilizace ve prospěch Petra Pavla.

V zemi, kde se lidé shromažďují obvykle jen k negativně pojatým protestům, se náhle při lednových teplotách kolem nuly lidé scházeli po tisících na podporu kandidáta, kterého chápali jako garanta slušnosti, klidu, prozápadního směřování a respektu k demokratickým institucím.

Nejprve Pavel při svém mítinku zaplnil prostor kolem Kostela Nanebevzetí Panny Marie a obchodního centra Forum v centru Ústí nad Labem, kde v prvním kole bral jeho soupeř Andrej Babiš téměř polovinu hlasů. Následovalo zaplněné Masarykovo náměstí v Ostravě, kde měl Babiš nad Pavlem v prvním kole také velký náskok, poté Moravské náměstí před Janáčkovým divadlem v Brně a Staroměstské náměstí v Praze.

Na pódiích Pavla podpořili i někteří neúspěšní kandidáti z prvního kola voleb: bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová, senátoři Pavel Fischer a Marek Hilšer. Vystupovali i umělci, zpívala se píseň Jednou budem dál, a početná setkání v čase emocionálně vybičované kampaně mnohým připomínala Listopad 1989.

Bezprecedentní občanská mobilizace se ve druhém kole voleb projevila účastí, jež byla dosud největší ze všech prezidentských voleb a od devadesátých let také nejvyšší v rámci všech celostátních voleb: k urnám dorazilo 70,25 procenta voličů, tedy prakticky všichni krom zařeknutých chronických nevoličů. Oproti těsnému utkání mezi Milošem Zemanem a Jiřím Drahošem z roku 2018 volby dopadly zcela jednoznačně ve prospěch Petra Pavla, který získal 58,32 procenta hlasů, tři miliony a tři sta padesát devět tisíc hlasů a vůbec nejsilnější mandát, jaký tu politik či stranický subjekt kdy od zániku federace měl.

2. Odbory a spolupráce s falešnými přáteli

V zemi kulminovala ekonomická krize, prohlubovala se chudoba nižších sociálních vrstev, rostly zisky fosilních oligarchů a vláda se neohrabaně snažila lepit rozpočtové díry prostřednictvím škrtů a omezování důchodového systému. Přesto odbory zůstávaly hlavně v první polovině uplynulého roku spíše krotké, a to zvláště v kontrastu s mobilizujícími nacionalisty a konspirátory.

Odborářský předák Josef Středula byl ve veřejném prostoru výrazně vidět v souvislosti s prezidentskou volbou, v níž figuroval jako nezávislý kandidát s podporou své domovské odborové konfederace i sociálních demokratů. Kvůli preferencím v řádu nízkých jednotek procent však Středula krátce před prvním kolem prezidentské volby odstoupil a podpořil bývalou rektorku Mendelovy univerzity Danuši Nerudovou, která nakonec skončila třetí.

Až na Středulovo angažmá ve volbě prezidenta však prostor protivládní protestní scény opanovali nikoli odboráři, ale zástupci konspirační scény. Lidé, kteří chtěli podpořit kritiku asociálních vládních opatření, ovšem bez antisystémového a antidemokratického koření, neměli takřka možnost.

Na jediné výrazné odborářské demonstraci první poloviny uplynulého roku totiž vedle předsedy ČMKOS Josefa Středuly a sociálnědemokratického lídra Michala Šmardy na pódiu před Úřadem vlády dostali prostor i expremiér, oligarcha a lídr hnutí ANO Andrej Babiš, místopředseda ultrapravicového hnutí SPD a bývalý poslanec ODS Radim Fiala a předsedkyně stále více zakonspirované KSČM, europoslankyně Kateřina Konečná.