Kdo Romy naučil hlásat kolektivní vinu? Češi je to naučili
František KostlánČeští Romové jsou po celý svůj život terčem soustavné diskriminace z jednoho jediného důvodu — kým se narodili. Není divu, že obrací-li se najednou nenávist vůči jiné skupině lidí, i někteří z Romů se k tomu uchylují. Naučili se to tu.
Brněnská romsko-ukrajinská kauza hýbe společností, aniž bychom o ní věděli něco bližšího. Jde totiž o Romy a cizince, dvě skupiny, vůči nimiž mezi Čechy panují mnohé předsudky.
Prý, prý, prý
Ukrajinec prý zabil Roma. Proč ho zabil? Napadli ho? Proč? Nebo napadl on je? Opět: proč? Píše se, že Ukrajinci vadila hlasitá hudba v tramvaji, kterou Romové pouštěli — ale jen proto by pobodal jednoho z nich?
A píše se, že Romové napadli dva pokojné cizince po pietě, kterou byl uctěn ten zabitý Rom a volali přitom, že Ukrajinci tu nemají co dělat, ať si jdou válčit k sobě a že chránit by se měli Češi, kteří tu žijí, nikoli cizinci. A vzápětí přichází údiv, že Romové vznášejí stejné požadavky jako extremisté, a to na základě kolektivní viny.
Za pozornost stojí, že někteří z těch, kteří to říkají, bez znalosti souvislostí, sami paušalizují a píší o Romech jako celku. Přitom něco takového vyslovili asi dva nebo tři Romové, přičemž někteří z Romů jim dávají za pravdu a mnozí nikoli.
Například v sobotu ve 14.30 hodin se na pražském Staroměstském náměstí sejdou dvě skupiny lidí — romská a ukrajinská — aby pospolu mluvily ve prospěch zklidnění situace, projevily si vzájemný respekt. Tito Romové rozhodně nikoho vyhánět nechtějí, naopak. Například romský aktivista Jaroslav Miko je známý svou pomocí ostatním, empatií a tolerancí vůči nim.
Snaživí učitelé
Romy by nenapadlo kohokoli z České republiky vyhánět, kdyby to nezažili mockrát na vlastní kůži. Získali trpkou zkušenost, že vyhnání mnozí pokládají za „řešení“ situace. Prožili, hlavně ti žijící v chudinských čtvrtích, neskutečné množství demonstrací a dalších akcí, kde spolu skandovali neonacisté s místními lidmi „Cikáni do plynu“, „vraťte se do Indie“, „táhněte pryč“ apod.
Čeští fašisté z Národní strany za hlasité podpory Tomia Okamury plánovali vystěhování Romů do Indie. Mnohá média hystericky psala o kdejaké hospodské rvačce jako o rasovém problému a štvala proti Romům, seč mohla. Policie už ani nevyšetřovala běžná, dalo by se říci každodenní, napadení Romů.
Majitelé ubytoven Romům zakazovali chodit ven. Když Romové neposlechli, vyhodili je na ulici nebo přemístili do ubytovny v jiném městě.
V některých lokalitách se báli chodit ven sami, protože zde hlídkovali neonacisté nebo se tu velmi často stávali obětí útoků, a to včetně žen a dětí, například v havířovském Šumbarku, v litvínovském Janově, v Orlové či na některých místech Rumburku, Opavy či Ústí nad Labem.
Romové se tedy „řešení problému prostřednictvím kolektivní viny“ naučili od svých učitelů, hrdých českých pseudovlastenců. Žádat pro někoho trest jen proto, kým se narodil, je odporné.
A je jedno, jestli se toho dopouštějí Čecháčci nebo Romové. U těch Romů, kteří něco podobného říkají, však alespoň víme, že to nemají z vlastní hlavy.
Kdopak to naučil Čechy, ty líné, smějící se bestie, které jsou Slawen -- což zábavně dodnes umělá inteligence tu a tam přeloží podle slova, které umí, tedy Sklawen, jako otroky? Němci, tedy barbaři, kteří jsou němí, nemluví, jen hýkají -- jak každý Čech ví, jen o nich začně mluvit.
Pane Kostláne,
ten článek je medvědí služba, protože vlastně tu kolektivní vinu stabilizuje. Tedy správně kolektivní přisouzení --kolektivní vina je obsazený pojem a znamená něco jiného. Každý člověk, a je docela lhostejné, do jakého chlívečku by ho rasista zařadil, má morální odpovědnost za své činy: za pomluvu, šíření nenávisti, šíření paniky atd. A nese intelektuální odpovědnost za nemyslivé předsudky a podléhání nemyšlení davu. A je úplně jedno, kdo ho to naučil. Jestliže si vážím svých spoluobčanů -- nemůžu napsat romských, nějak tomuhle škatulkování nerozumím, pokud nejde o pomoc při konkrétním rasistickém znevýhodnění -- pak se k nim chovám jako k osobám schopným odpovědnosti za své činy a názory. A ne jako k uživatelům pomocných životů, jejichž projevy nenávistné idiocie musím chápat, protože jsou nemocní, staří, vyděšení, dezorientovaní, černí, bílí, hnědí nebo s dlouhýma ušima.
Pan Kostlán to napsal velmi výstižně. Minimálně od konce první republiky mají Češi na Romy velmi silný vliv. Že se od Čechů za generace učí, je evidentní. Chtějí být Čechy a chtějí se s nimi identifikovat (ukazují to pravidelně čísla ze sčítání lidu), protože Češi je po desetiletí neintegrovali a integrovat nechtějí. Koneckonců Češi měli problém s Němci již v polovině 19. století, když ještě chodil Hitlerův tatínek u Gmündu do měšťanky. Češi konstitučně nejsou schopni dialogu a přijetí jakékoli jinakosti jiného národa, etnické skupiny. I ten Vietnamec, který se tu narodil a narodili se tu i jeho rodiče, je stále Vietnamcem, cizincem. Slovák je Slovák, ale de facto není považován za příslušníka menšiny, je vnímán jako stále podskupina velkého českého národa, kterému Češi prostě museli ze zahraničních (1918, 1938, 1968) a domácích (po roce 1989) přiřknout suverenitu, samostatnost a vlastní národnost. Ale stále je na něj nahlíženo jen na jakého si Čecha z vandru z Horních Uher.
Pan Kostlán to, pane Ungere, napsal velmi výstižně. Minimálně od Petra Velikého má Evropa na Rusko velmi silný vliv. Rusové chtějí být Evropany, chtějí se s nimi identifikovat, protože(?!) Evropané je po staletí neintegrovali a integrovat nechtějí... Evropané konstitučně nejsou schopni dialogu a přijetí jakékoliv jinakosti...
„Rusové se tedy to ‚řešení problému prostřednictvím kolektivní viny‘ naučili...“ (Ne)jsou totiž takoví blbci, aby to mohli mít z vlastní hlavy. Ani já to kolektivní odsouzení (těch) Rusů, kteří podporou autoritářského režimu umožnili agresivní válku proti Ukrajině, nemám z vlastní hlavy.
Ono nejde o Čechy, ale o Romy. Podobně jako bych pro zřejmou idiocii odmítl tvrzení, že před svým odsunem Němci heydrichiádou a vesnicemi vyvražděným protipartyzánskými komandy naučili Čechy uplatňovat kolektivní vinu -- resp. odmítl bych, že to jakkoliv omlouvá vraždy a krutosti spáchané při odsunu, odmítám považovat české Romy za blbý substrát, který koná a přejímá to, co mu jeho čeští utiskovatelé vnucují.
Tu kolektivní vinu třeba ve válce bohužel uplatňujete, ať už ji uplatňovat chcete nebo nechcete. Například tím, když jako voják jedné strany střílíte po vojácích druhé strany. Moc jiných možností ani nemáte, když chcete co nejvíce zamezit tomu uplatnění kolektivní viny ve vlastních řadách.
To, proč voják střílí po vojáku v jiné uniformě nemá s kolektivní vinou nic společného.
Po vyhlášení příměří na podzim roku 1918 se vojáci z obou stran zákopů radostně objímali, sdíleli společnou radost z toho, že ta katastrofa, kterou způsobili "ti nahoře", už skončila.
Vždyť říkám, že voják v bojové situaci tu kolektivní vinu uplatňuje ne vždy dobrovolně („ať chce nebo nechce“). Ano, nejspíše by se raději s protivníkem objímal a ne po něm střílel. To ale neplatí ve všech situacích. Například ukrajinští a ruští vojáci by se s největší pravděpodobností neobjímali (aby tak sdíleli radost, že katastrofa, kterou „způsobili ti nahoře“, skončila).
Sklon chápat příslušníky národů, národností, či kmenů kolektivně a nejinak jejich chování i viny (stejně jako vůbec generalizovat) to je dispozice stará asi jako lidstvo samo. Ke své (minimálně latentní) existenci má (pre)historií dané pádné důvody, takže jistě nejde o předmět, který by se menšiny musely aktuálně učit od většiny (ani, samozřejmě, obráceně).
V dané souvislosti je ovšem třeba počítat s možností, že konflikty přiživuje naše nízká česká proruská scéna. Jindy opovrhovaní Romové se pro ni mohou stát vítanými (příslovečnými) mouřeníny, o něž nemusí být těžké účinně se ucházet. "Koho chleba jíš, toho píseň zpíváš" je totiž praxe, kterou lidé také zvládají tak říkajíc od přírody.