Je ráno. Stejně jako na začátku války je to nejtěžší část dne. Hned jak zazvoní budík, sápu se po mobilu a čtu nové zprávy: Kolik lidí dnes přijelo? Mají jídlo? Kdo dnes může zavést oběd? Mají kde spát? Kdo roztřídí a odveze lidem hygienické potřeby a věci pro děti? Potřebují léky, můžete to někdo zařídit? Silný pocit toho, že je zde opět volání o pomoc, naráží na realitu, ve které většina lidí, hlavně těch ve vysokých funkcích, dává od problému ruce pryč.

Dozvědět se o nich něco víc

Ukrajinští Romové. Seskupují se tady na velkých nádražích. Jsou to ženy s dětmi, velké rodiny, přijeli jen tak, bez ničeho. Proč tu jsou? Co hledají? Utíkají před válečnými hrůzami, nebo jsou tady jen pro dávky? Tyto otázky si musel klást každý, kdo je v posledních měsících potkal. Tyto otázky si kladu i já, hned ráno, zatímco si čistím zuby, beru do batohu bonbony pro děti a pár hraček a vyrážím na „Hlavák“ — ve snaze těmto lidem alespoň trochu ulevit a dozvědět se o nich něco víc.

Jsem součásti iniciativy Grand, která se skládá z lidí, jimž osud romských rodin z Ukrajiny není lhostejný. Jsme volné uskupení lidi, někteří z nás jsou z „nezisku“, jiní tu jsou sami za sebe.

Někdo vozí autem palety, aby ženy nemusely spát s dětmi na holé zemi. Město totiž postavilo u nádrží tři stany, které nemají podlážky, takže v deštivých dnech a nocích dovnitř zatéká. Někdo vaří jídlo, někdo ho zase rozváží, další je rozdávají. Sama se se ženami hlavně bavím, jsem z Ukrajiny, tak se dorozumíváme rusky, což je jeden z jazyků, který jakž takž ovládají.

Na přeskáčku mi jedna za druhou vyprávějí své příběhy: jsou z Berehova, dost z nich pochází přímo z osady, která tam vznikla už před sto lety a lidi už se tam usazují nastálo. Je to největší osada v západní Ukrajině, kde žije okolo pěti až šesti tisíc Romů. Celkem dnes v Ukrajině žije okolo padesáti tisíc Romů.

Muži zůstali bránit zem

Osada, nebo tábor, jak ho nazývají místní, vznikla v Berehovu ve 30. letech minulého století, kdy velká část maďarských Romů utíkala před maďarskými nacisty do Československa. Proto většina berehovských Romů mluví maďarsky. V roce 2014 se historie opakovala a druhá největší ukrajinská enkláva Romů na Donbase musela utíkat před ruskými fašisty až do Kyjeva…

V Berehovu žijí Romové po generace a jsou odkázáni víceméně pouze sami na sebe. Mnozí z nich nejsou vzdělaní a nemají doklady, takže získat práci je pro ně obtížné. Získat práci v jejich regionu je obtížné pro většinu Ukrajinců, proto je také vídáme tady u nás — na stavbách, anebo ještě častěji v továrnách, u pásů a v dalších neviditelných, ale manuálně náročných pracovních pozicích.

Ti z Romů, kterým se podaří obstarat pas, jedou za výdělkem do zahraničí, nejčastěji do Maďarska, na Slovensko nebo sem. Jenže teď je v jejich zemi válka, a tak muži musejí zůstat doma a zemi bránit…

Pro mnohé z členů jejich rodin tady je to stále něco nepředstavitelného. Co když umřou? Kdo nakrmí rodinu? Mají strach a válčit vůbec nechtějí. Válka je něco, co doléhá na všechny, ať už jste ve válečné zóně, nebo ve své osadě na hranicích s Maďarskem.

Válka znamená zdražení potravin, absenci práce a možnosti za prací odejít, válka znamená strach v očích dětí, které ji vidí v televizi, válka znamená zmatek a hlad. Válka jsou také houkající sirény ve vašich mobilech, což zjišťuji, když jdu s panem Šandorem z Berehova do asistenčního centra pro uprchlíky. Čekáme ve frontě a on se snaží najít v mobilu fotku své rodiny, aby mi ukázal svoji mladší sestru. Najednou začne jeho mobil houkat. Leknu se a on na to: „To nic není, jen letecký poplach v Berehovu.“

Co mám dělat?

Válka představuje hrůzu pro všechny. Nejvíc však pro ty nejzranitelnější. Moc nad svým osudem nemají už od narození, válka je vrhá jen do dalšího řetězce utrpení a často je vystavuje dalším způsobům zneužití. Negramotní a chudí lidi se ve válce zorientovat umí ještě méně než my ostatní. To hlavní, co cítí, je nutkání vydat se pryč do bezpečí, za lepším životem pro sebe a své děti.

Jsme na plácku mezi „Hlavákem a „Maliňákem”, kde se romské rodiny zdržují. Povídám si s Irinou. Svěřuje se mi, že žije v Berehovu v osadě, kde žijí i další rodiny, které sem přijely, ukazuje mi fotky z oslavy narozenin svého syna. Pokoj vypadá slavnostně: na stole dort a flaška koly, bílé záclony, útulný, ale víceméně prázdný pokoj.

Přemýšlím, jestli má normální dveře nebo koberec, jak jsem viděla na fotkách z Berehova v některých domech. Irina má pět dětí, ukazuje mi další fotky: jak dcery jdou do školy nebo se chystají na ples.

„Nemám manžela, takže se musím postarat sama, a sůl už je za osmdesát hřiven,“ stěžuje si mi Irina, „všechno je tak drahé, práce není a já už nedostávám peníze na děti, co mám dělat?“ ptá se Irina jen tak, možná sama sebe, možná mě, možná Boha. Je mi jí líto. Chápu ji, přijela sem vlakem zdarma, aby dostala peníze, aby mohla svým dětem koupit bepanthen a šampon a oblečení a trochu soli, brambor a bonbonů.

Zůstat pohromadě, poněvadž v tom je jediná síla

Povídám si s dalšími. Natalie si mi stěžuje, že má těhotnou dceru, která by potřebovala vitamíny. Její miminko má podváhu, a tak mají obavy.

S blížící se desátou dopolední začne být na plácku strašné vedro. Slunce neúprosně pálí, děcka si běhají zchladit hlavy pod proud vody z cisterny, některé ženy se jdou schovat do stanů nebo do jediného stínu, který je u vchodu do jejich „nové osady“.

Přicházejí další ženy, ptají se, jestli jim pomůžu vyplnit papír pro „banku“. Říkají tomu banka a já se v duchu směju, protože mluví o pracáku, kam se chodí pro dávky. Pro lidi, kteří neumějí číst a psát a nikdy bankovní účet neměli, je těžké odlišit banku od úřadu. Vypadá to dost podobně: jsou tam čísla a je tam třeba doklad, vyplňují se tam papíry a vydávají se tam peníze.

Sedám si na Slunci ke stolům, pod nimiž minulou noc spali lidé, kteří se nevešli do stanů, a začínám vyplňovat papíry jeden po druhém. Ženy mají vízum, jejich děti také, nemají však adresu, takže pravděpodobně další dávky nedostanou. Snažím se jim to vysvětlit, samy to chápou, ale bez peněz si ubytování nenajdou.

Ptám se, jestli byly ve Vyšních Lhotách, odpovídají, že prý ano. Popisují to jako vězení, kam se ony i děti bály jít…

Když jste Romka, mnoho věci vnímáte jinak. Především jste citliví na jakékoliv symboly represe, ke kterým patří například bílí muži, „policajti“, ostnaté dráty, ochranka a také zámky. Bojíte se toho, protože víte, že bílá společnost, do které nepatříte, se pomocí toho všeho chrání i před vámi.

Když vidíte bývalá kasárna, skutečně se bojíte, že vás tam zavřou nadobro. Nemáte nejmenší důvod věřit mocným bílým lidem, protože moc dobře víte o pogromech, holocaustu a rasismu. Víte, že vás všude nesnáší a že by se vás nejraději zbavili. Víte, že jste „cikáni“ a bojíte se bydlet vedle bílých. Víte, že musíte zůstat pohromadě, poněvadž v tom je vaše jediná síla. A tak raději zůstanete venku.

Už nás hlavně nefoťte

Ptám se žen, co vlastně mají v plánu, co by rády. Některé vůbec nevědí, vypadají zoufale. Mladší a energičtější říkají, že chtějí práci a bydlení, chtějí tu zůstat a přesvědčují mě, že jsou na práci zvyklé, dokonce i těhotné, jen v Ukrajině se platí strašně málo a také tam práce skoro není.

Pan Šandor, který má druhý stupeň invalidity, se mě ptá, zda bych neměla práci na stavbě, pro chlapy, které zná, že by na ně mohl dohlížet. Sám pracovat manuálně už nemůže, ale z předchozích zkušeností práci rozumí, takže by tak zajistil i práci pro sebe.

Na plácku už je poledne a je tam k nevydržení, sepisujeme seznam všeho, co lidi potřebují: kočárky, šaty, léky, jen to základní. A hodně oblečení pro miminka. Na plácku nejde prát, takže oblečení pro děti se spotřebuje opravdu dost. Ptají se, zda přivezeme jídlo, a pak nám strašně děkují a prosí, ať už je tam nikdo nefotí, je jim trapně a cítí se nedůstojně, že je lidi vidí takto žít.

Konečně odcházím. Cítím bezmoc, smutek, zoufalství a zlost. Vím, že těch lidí je mnohem víc než pár žen s dětmi na plácku. Jsou jich tisíce a jsou jako střepy králova zrcadla z jedné romské legendy, které se rozletěly po celé zemi a dokud se nespojí, budou stále ztracení. Válka na Ukrajině pouze postupně odhaluje problémy, před kterými vlády a mocní zavírají oči. Dá se to ještě nějak napravit? Mohou Romové získat zpět svou důstojnost a zachovat si svobodu? A nestačilo by, kdybychom se k nim tak sami chovali?

Text vychází rovněž v německé verzi v magazínu pražského Goethe institutu JADU.