Jsou Romové také lidé?

Anna Demčuk

Podmínky, jimž jsou tu vystaveni ukrajinští Romové, vypovídají zejména o nás, o hluboce zakořeněných předsudcích a neschopnosti brát je jako svobodné lidské bytosti, jež mají svou důstojnost. Reportáž od brněnského hlavního nádraží.

Mohlo to být jinak. Dva uprchlíci z Ukrajiny, jeden z nich je hoch z romské rodiny, si takto v březnu hráli v ubytovacím zařízení v Řevnicích. Foto Michal Čížek, AFP

Je ráno. Stejně jako na začátku války je to nejtěžší část dne. Hned jak zazvoní budík, sápu se po mobilu a čtu nové zprávy: Kolik lidí dnes přijelo? Mají jídlo? Kdo dnes může zavést oběd? Mají kde spát? Kdo roztřídí a odveze lidem hygienické potřeby a věci pro děti? Potřebují léky, můžete to někdo zařídit? Silný pocit toho, že je zde opět volání o pomoc, naráží na realitu, ve které většina lidí, hlavně těch ve vysokých funkcích, dává od problému ruce pryč.

Dozvědět se o nich něco víc

Ukrajinští Romové. Seskupují se tady na velkých nádražích. Jsou to ženy s dětmi, velké rodiny, přijeli jen tak, bez ničeho. Proč tu jsou? Co hledají? Utíkají před válečnými hrůzami, nebo jsou tady jen pro dávky? Tyto otázky si musel klást každý, kdo je v posledních měsících potkal. Tyto otázky si kladu i já, hned ráno, zatímco si čistím zuby, beru do batohu bonbony pro děti a pár hraček a vyrážím na „Hlavák“ — ve snaze těmto lidem alespoň trochu ulevit a dozvědět se o nich něco víc.

Jsem součásti iniciativy Grand, která se skládá z lidí, jimž osud romských rodin z Ukrajiny není lhostejný. Jsme volné uskupení lidi, někteří z nás jsou z „nezisku“, jiní tu jsou sami za sebe.

Někdo vozí autem palety, aby ženy nemusely spát s dětmi na holé zemi. Město totiž postavilo u nádrží tři stany, které nemají podlážky, takže v deštivých dnech a nocích dovnitř zatéká. Někdo vaří jídlo, někdo ho zase rozváží, další je rozdávají. Sama se se ženami hlavně bavím, jsem z Ukrajiny, tak se dorozumíváme rusky, což je jeden z jazyků, který jakž takž ovládají.

Na přeskáčku mi jedna za druhou vyprávějí své příběhy: jsou z Berehova, dost z nich pochází přímo z osady, která tam vznikla už před sto lety a lidi už se tam usazují nastálo. Je to největší osada v západní Ukrajině, kde žije okolo pěti až šesti tisíc Romů. Celkem dnes v Ukrajině žije okolo padesáti tisíc Romů.

Jako obvykle na místo selhávajících institucí veřejné správy, v daném případě města a státu, nastoupili dobrovolníci. Foto Václav Pecl

Muži zůstali bránit zem

Osada, nebo tábor, jak ho nazývají místní, vznikla v Berehovu ve 30. letech minulého století, kdy velká část maďarských Romů utíkala před maďarskými nacisty do Československa. Proto většina berehovských Romů mluví maďarsky. V roce 2014 se historie opakovala a druhá největší ukrajinská enkláva Romů na Donbase musela utíkat před ruskými fašisty až do Kyjeva…

V Berehovu žijí Romové po generace a jsou odkázáni víceméně pouze sami na sebe. Mnozí z nich nejsou vzdělaní a nemají doklady, takže získat práci je pro ně obtížné. Získat práci v jejich regionu je obtížné pro většinu Ukrajinců, proto je také vídáme tady u nás — na stavbách, anebo ještě častěji v továrnách, u pásů a v dalších neviditelných, ale manuálně náročných pracovních pozicích.

×