Vážené dámy, vážení pánové,

dovolte mi dnes pronést pár slov.

O historii míst v Letech, v Hodoníně, o tragických osudech lidí zde vězněných i dalších pronásledovaných Romů a Sintů za protektorátu. Dnes máme díky romistům, historikům a nově už i archeologům mnohé poznatky, které posouvají naše znalosti a povědomí. A jsem za to vděčná.

Dnes už nemusíme hovořit o neznámém holokaustu a pevně věřím, že právě i nově budovaný památník v Letech, stejně jako Centrum Romů a Sintů v Praze povedou společnost k hlubšímu porozumění a k tomu, že zlehčování či popírání holokaustu Romů a Sintů bude celospolečensky jednoznačně odsuzováno.

I když se zájem některých historiček a historiků o romské dějiny nepatrně zvyšuje, pro širší okruh badatelů je historie Romů stále nanejvýš okrajové téma, které není vnímáno jako nedílná součást dnešního historického výzkumu.

Také Pražské fórum pro romské dějiny, které vzniklo před šesti lety při Ústavu pro soudobé dějiny akademie věd, se snaží takové vnímání změnit a upozorňovat na to, že výzkum romských dějin má zásadní význam pro porozumění a pochopení celoevropské historie i pochopení současných zde žijících společností. Navíc připravujeme databázi svědectví Romů a Sintů z druhé světové války, kterou vám při příštím pietním aktu budeme již moci představit.

Ráda bych ale dnes poukázala na nejaktuálnější dění, které se nás všech jako společnosti dotýká.

Nacházíme v situaci, kdy jsou romští uprchlíci z Ukrajiny otevřeně odmítáni českou společností pro svou barvu kůže a s tím spojenými předsudky.

Romové prchající ze země postižené válkou jsou v mnoha případech nuceni přebývat se svými dětmi v nedůstojných podmínkách, spát v prostorech nádražních hal, parků či autobusových zastávek.

Dnes v noci na Hlavním nádraží v Praze spalo pět set uprchlíků.

Průvodčí skupinu romských žen a dětí z vlaku vyhodil za potlesku cestujících i přesto, že mají jako uprchlíci možnost cestování zdarma.

Vedení města Benešov otevřeně odmítlo takzvané méně přizpůsobivé občany s absurdní a nepochopitelnou argumentací, že v blízkosti plánovaného ubytování je mateřská a základní škola.

Jak tomu má rozumět současná romská společnost žijící v České republice? Jak tomu mají rozumět současní potomci přeživších Romů a Sintů, jejichž trauma z války se nikdy v rodinné paměti úplně nezacelila?

Některé takové rodiny mám tu čest znát velmi osobně a věřte, že pro ně ani pro další Romy a Sinty žijící v České republice není jednoduché slyšet, jak se někteří politici nezdráhají označovat romské uprchlíky za takzvaně nepřizpůsobivé.

Jako by dnešní společnost už zapomněla, jak byli Romové a Sintové během druhé světové války označováni nacisty. Jako bychom zapomněli, jak se stupňovala omezení, která pak byla v přímém rozporu s lidskou solidaritou, následně s českou ústavou, a nakonec umožnila Romy a Sinty poslat na smrt.

A my dnes nemáme jinou možnost, než že budeme na tyto xenofobní excesy v české společnosti upozorňovat a společně proti takovému zacházení vystupovat.

Každý z nás, ve svém soukromém životě, ale i ze své funkce, politické pozice či společenského vlivu může takové předsudečné, nenávistné a nesolidární jednání veřejně odsoudit. Vedle přímé pomoci je to to minimum, co každý z nás — zde přítomných — může udělat.

Protože jedině tím, že se neromská část společnosti postaví proti nerovnému zacházení, proti pošlapávání lidské důstojnosti v konkrétních případech, jedině díky takovému zastání může z té romské části vyrůst důvěřivá a zdravě sebevědomá společnost, která nebude muset dokazovat, že je hodna respektu, která nebude muset o místo ve společnosti bojovat.

A která se bude moci bezpečně spolehnout na to, že v případě rasismu, nelidského a nenávistného zacházení se nás zastane nejen stát, včetně bezpečnostních složek, ale i naše neromské okolí.

Děkuji za pozornost.