Nespokojenost Romů vyjádřená demonstracemi „za bezpečnost“ je součástí neblahé atmosféry, která se již delší dobu utváří v zemích našeho kulturního okruhu. Romy, respektive část Romů, kteří živoří v neutěšených podmínkách, k tomu vede řada příčin: neuvěřitelná chudoba, neochota státu, krajů měst a obcí jejich situaci řešit, chamtivost místních mafií, xenofobie, latentní i systémový rasismus. Situace nelze pochopit, neuvědomíme-li si, v jakých podmínkách dnešní vzbouřenci zpravidla žijí.

Ti nejchudší lidé touží po tom, co nemají, ale co vidí kolem sebe. Pro ně je bohatý každý, kdo si veze ze supermarketu plný košík nákupu, a chtějí to mít také. Jejich prvořadým zájmem je zlepšení života celé rodiny: mít každý den večeři, peníze na svačiny a obědy pro děti do školy, místo tepláků si občas vzít hezké šaty, alespoň někdy se vykoupat v teplé vodě, jít ke kadeřnici nebo do kina.

Namísto toho narážejí na opovržení a nepochopení velké části společnosti. Zkuste se na návsi či ve městě objevit s tmavší pokožkou, v dlouho nepraných teplákách, protože nemáte ani na prášek na praní, natožpak na pračku, neupravený, nevydrhnutý dočista, neboť ke kultuře chudoby patří, že hygiena klesá na žebříčku potřeb někam ke dnu — a uvidíte, jak se k vám ostatní budou chovat.

Pod vašimi okny procházejí jiní lidé a křičí: „Cikáni do plynu!“, „Upálit je zaživa!“ a podobně. Policie přitom takový pochod doprovází a razí mu cestu blokádami, které ze svých těl stavějí ochránci lidských práv a antifašisté. A pak vám policista vtrhne do bytu a zakáže vám přibližovat se k oknu, abyste ty „spořádané občany“ neprovokoval. Právě to se stalo ve Varnsdorfu či v Rumburku.

Vztah mnoha etnických Čechů k Romům dobře vyjadřuje dialog dvou účastníků jedné z mnoha protiromských demonstrací, spojených s pokusem o pogrom, které jsem jako píšící aktivista mapoval. Jeden říká: „Ty paraziti nemakaj a žijou z našich peněz“. Druhý mu odpovídá: „Do práce bych žádnou takovou špínu nevzal ani náhodou.“ O druhých lidech, proti nimž protestovali společně s neonacisty, měli jasno. To je vůbec u nás taková móda: nic o věci nevědět a mít v ní přitom zcela jasno.

Lidé druhé a třetí kategorie

Chudí Romové z ghett jsou novodobými nevolníky. Až zase bude někdo v televizi či rádiu nadšeně vykládat, že žijeme v právním státě a že se u nás dodržují lidská a občanská práva, vzpomeňte si prosím na lidi, kteří si nejsou s ostatními rovni před zákonem a v jejichž případě nemá spravedlnost zavázané oči, ale ruce spoutané za zády. Vědí to majitelé domů a ubytoven, vědí to sociální pracovníci, strážníci, policisté, starostové a další místní politici, ale namísto nápravy přicházejí opakovaně represe.

Namísto začleňování chudých lidí do společnosti nastupují pokuty za to, že si sednete na schody před domem, nebo za to, že vás na ulici stojí pospolu víc, než povoluje vyhláška — což je mimo jiné případ Litvínova. Přitom by stačilo postavit o sto metrů dál dětské hřiště s prolézačkami a pro dospělé tam umístit lavičky a popelníky. Romové by se tam automaticky přesunuli a ostatní by si nemuseli stěžovat na hlučnost. Už jen tím by se trochu vylepšilo soužití.

Namísto toho strážníci chodí po sídlišti a vybírají od nejchudších lidí v Evropě pět set korun za jinde běžné chování v rámci občanských a lidských práv. A když na pokutu nemají, a oni často opravdu nemají, strhnou jim ouřadové peníze z dávek na živobytí.

Takové městské vyhlášky naštěstí průběžně rušil Ústavní soud, ale to vždy nějakou dobu trvá. Do doby, než se tak stalo, byli chudí Romové občany třetího řádu. A poté nadále jen řádu druhého.

Vzpomeňme na výpravy do bytů romských rodin. Sem nechodí jen sociální pracovnice, ale i strážníci, někdy přijde kontrolovat své poddané i starosta, aby se blýskl před volbami. A s sebou berou i kameramana, nejlépe z místních novin, aby se o jejich statečnosti, s níž se bijí za práva bohatých a před zákonem rovných, dozvěděla veřejnost.

V zajetí místní mafie

Tyto novodobé nevolníky vlastní mafiáni — říkám jim místní mafie, protože vzájemné, takřka rodinné sepětí je pro jejich činnost nutností. Jejími členy jsou — vždy jen někteří a jen někde — majitelé domů a ubytoven, z nichž někteří jsou i Romové, místní politici a úředníci, policisté, strážníci, podnikatelé.

Místní mafie vydělává následujícím způsobem. Majitelé domů a ubytoven nastaví nájemné dražší než v pětihvězdičkovém hotelu. Na pětičlenné rodině žijící v jednom pokoji majitel může vydělat třeba i sto tisíc za měsíc, když požaduje dvacet tisíc za osobu. Zaplatí to stát prostřednictvím dávky na bydlení. A když ta nestačí, doplatí to ubytovaní lidé — pokud nepracují — z dávek na živobytí. O to méně mají na jídlo, oblečení, na zaplacení záloh na energie a vodu. Stávají se tak z nich de facto novodobí nevolníci.

V žádném pokoji na ubytovně nebydlí jedinec nebo samotní manželé — ti zde nemají šanci bydlení získat, protože majitel by na tom tolik nevydělal. Dva záchody, dvě sprchy, jedna kuchyňka s jedním dvouvařičem pro celé patro, kde žije kolem padesáti lidí.

Zákon se již měnil, ale pořád kšeftování s chudobou umožňuje. Možná proto, že z něj profitují i někteří místní politici, kteří rozhodně netlačí na své zákonodárce, aby se zákon změnil opravdu účinně.

Majitelé domů a ubytoven jsou někdy zároveň lichváři, vlastní místní herny, obchody, mají pod palcem prostituci — včetně nezletilých — a především drogy. Nevolníci si chodí k lichváři půjčit, protože právě kvůli němu jim chybějí prostředky na jídlo; vrátit mu pak ovšem mají násobek zapůjčeného.

Část peněz prohrají u automatů v lichvářově herně, což také patří ke kultuře chudoby, zadlužují se v lichvářově obchodě. Na vrácení peněz nemají a vykoupí se tím, že na pokyn mafiána udělají z dcery prostitutku a syna pošlou prodávat drogy stejným nešťastníkům, jako jsou oni sami.

Někteří strážníci a policisté hlídají, aby tento „byznys“ příliš nepřerostl zdi ghetta, případně zavírají či zastrašují neposlušné. Někteří úředníci a politici to v lepším případě ignorují, v horším jsou těmi majiteli a lichváři přímo oni.

V případě potřeby nevolníky přesunou na jiné místo, a to samozřejmě bez jejich souhlasu. Například v Ostravě potřebovali před lety z lokality na Palackého dostat Romy, neboť místní podnikatel a politik chtěl přes ulici otevřít soukromou školu. Na druhé straně města se proto otevřely nové ubytovny a Romové z oněch domů museli odejít. Pokud by neposlechli, skončili by na ulici.

Obdobně se to dělo na mnoha místech, například v Ústí nad Labem nebo v Litvínově. Tam bytové družstvo patřící místním politikům a město ubytovávaly místní Romy, kteří si zažádali o byt, pouze v ghettu na sídlišti Janov.

K tomu všemu si Romové půjčují i od různých firem a čelí exekucím. A když už náhodou dostanou oficiální cestou práci, exekutor jim z výplaty nenechá ani na provaz.

Chcete-li skutečně poznat, jak to chodí v ghettech, přestěhujte se tam na pár dní a zkuste žít jako místní lidé. Vši a štěnice budou váš nejmenší problém.

V zajetí dezinformací

Společenská atmosféra se u nás i ve světě zhoršuje nejméně dvacet let, po krůčcích, ale má neměnný trend. Od nástupu internetu se extremistické názory poměrně rychle přelily z okraje společnosti do centra a staly se součástí běžného diskursu. Rasismus jako by náhle už nebyl zločinem, ale jedním z legitimních názorů.

Poté se začaly objevovat různé dezinformace. Mezi nimi i ta, že občanské organizace dostávají peníze od státu a přitom nic nedělají. Tohle začali někteří chudí Romové tvrdit nejpozději v roce 2010. Náhle měli pocit, že jim někdo bere peníze, které by mohly řešit jejich problémy.

Stát a místní mafie, tedy skuteční viníci, jim připadaly příliš vysoko, proto si za nepřítele vybrali lidi z občanského sektoru, kteří se poctivě snažili pro Romy něco udělat. Tehdy jsme se snažili seznamovat je s fakty, ale nepochodili jsme — byli jsme z „nevládek“, a tak je fakta nezajímala.

Zašlo to daleko. Lidé z romské elity zakládali politické strany a snažili se věci napravit, ale dělali to neuvěřitelně nezodpovědným způsobem. Leckteří z nich začali vyjednávat se zjevnými anticiganisty. Například respektovaný Čeněk Růžička jednal s poslancem Věcí veřejných Otto Chaloupkou, který se netajil svými protiromskými názory, a později byl dokonce odsouzen za podněcování násilí z nenávisti vůči Romům.

Růžička s Chaloupkou se shodli mimo jiné na tom, že romští rodiče by neměli mít právo rozhodovat o tom, do jaké školy jejich děti půjdou. Jiní si zase rádi potřásli pravicí s předsedou neonacistické Dělnické strany Tomášem Vandasem. Nepomohli nikomu, dali však velmi špatný příklad. Bohužel.

Boj proti občanským organizacím utichl v momentě, kdy k nám podle různých dezinformací měly přijít tisíce válečných uprchlíků ze Sýrie. Obava některých Romů, že se nejen nebudou řešit jejich problémy, ale že přijdou i o část toho, co už mají, zesílila takřka přes noc. Proto proti uprchlíkům začali brojit.

Mezi Romy se objevili první voliči SPD, což jim umožnil i onen špatný příklad. Najednou se někteří Romové a ti, kteří šli proti Romům vždy natvrdo, ocitli na stejné straně. Spojil je společný fiktivní nepřítel.

Mám za to, že někteří z těchto Romů se nedokázali vysvléci ze svého poddanského kabátu. I mezi Romy se totiž vedle mnoha skvělých lidí najdou závistivci. Dnes závidí uprchlíkům, zítra zase jiným.

Romové a Ukrajinci: pokračování trendu

Nevraživost mezi Romy a Ukrajinci je dalším, silnějším stupněm dosavadního dlouhodobého trendu. Silnějším proto, že roste počet Romů, kteří jsou ochotni chovat se k jiným lidem stejně, jako se k nim doposud chovali různí extremisté. Nyní jsou ochotni pokřikovat na demonstracích, že Ukrajinci tady nemají co pohledávat a ať se vrátí domů. Tedy do války. Ale zasloužilo se o to i několik Ukrajinců, kteří si vůči Romům chovali se záští, čehož vrcholem byl známý případ útoku nožem.

Oleje do ohně přilil i stát a města svým přístupem k romským válečným uprchlíkům z Ukrajiny. Tolik polopravd a dezinformací, dokonce od ministra Víta Rakušana, že tito Romové jsou maďarští občané, a tolik pohrdání lidskými bytostmi se jen tak nevidí. Čeští politici nechali romské ženy a děti spát na kamenných podlahách nádražních chodeb.

Nebýt občanských organizací a jedinců, často Romů, živořili by tihle ukrajinští uprchlíci o hladu a žízni mnoho dní. Proti tomu všemu je obvyklé anticiganistické třeštění politiků — nyní se jím opět vyznamenal Jiří Čunek nebo předseda lidovců Marian Jurečka — slabý odvar.

A opět: zmíněné Romy nelze přesvědčit racionálním zvážením věci. Vždyť nevraživost vůči Romům projevilo jen několik jedinců z Ukrajiny, přitom jich zde jsou statisíce. Jenže tito Romové prostě jedou dál v zaběhnutém způsobu uvažování. Zvolili si boj proti těm, kteří za jejich problémy nemohou a kteří sami nutně potřebují pomoc, zatímco skutečné viníky — stát, města, mafii, a to včetně romských mafiánů — nechávají dál dělat, co se jim zlíbí.

Příště to bude ještě silnější než dnes, pokud se politici nevzpamatují a namísto permanentní předvolební kampaně nezačnou konat v duchu ústavy. Ale v to se bohužel příliš doufat nedá.