Nespokojenost Romů vyjádřená demonstracemi „za bezpečnost“ je součástí neblahé atmosféry, která se již delší dobu utváří v zemích našeho kulturního okruhu. Romy, respektive část Romů, kteří živoří v neutěšených podmínkách, k tomu vede řada příčin: neuvěřitelná chudoba, neochota státu, krajů měst a obcí jejich situaci řešit, chamtivost místních mafií, xenofobie, latentní i systémový rasismus. Situace nelze pochopit, neuvědomíme-li si, v jakých podmínkách dnešní vzbouřenci zpravidla žijí.

Ti nejchudší lidé touží po tom, co nemají, ale co vidí kolem sebe. Pro ně je bohatý každý, kdo si veze ze supermarketu plný košík nákupu, a chtějí to mít také. Jejich prvořadým zájmem je zlepšení života celé rodiny: mít každý den večeři, peníze na svačiny a obědy pro děti do školy, místo tepláků si občas vzít hezké šaty, alespoň někdy se vykoupat v teplé vodě, jít ke kadeřnici nebo do kina.

Namísto toho narážejí na opovržení a nepochopení velké části společnosti. Zkuste se na návsi či ve městě objevit s tmavší pokožkou, v dlouho nepraných teplákách, protože nemáte ani na prášek na praní, natožpak na pračku, neupravený, nevydrhnutý dočista, neboť ke kultuře chudoby patří, že hygiena klesá na žebříčku potřeb někam ke dnu — a uvidíte, jak se k vám ostatní budou chovat.

Pod vašimi okny procházejí jiní lidé a křičí: „Cikáni do plynu!“, „Upálit je zaživa!“ a podobně. Policie přitom takový pochod doprovází a razí mu cestu blokádami, které ze svých těl stavějí ochránci lidských práv a antifašisté. A pak vám policista vtrhne do bytu a zakáže vám přibližovat se k oknu, abyste ty „spořádané občany“ neprovokoval. Právě to se stalo ve Varnsdorfu či v Rumburku.

Vztah mnoha etnických Čechů k Romům dobře vyjadřuje dialog dvou účastníků jedné z mnoha protiromských demonstrací, spojených s pokusem o pogrom, které jsem jako píšící aktivista mapoval. Jeden říká: „Ty paraziti nemakaj a žijou z našich peněz“. Druhý mu odpovídá: „Do práce bych žádnou takovou špínu nevzal ani náhodou.“ O druhých lidech, proti nimž protestovali společně s neonacisty, měli jasno. To je vůbec u nás taková móda: nic o věci nevědět a mít v ní přitom zcela jasno.

Lidé druhé a třetí kategorie

Chudí Romové z ghett jsou novodobými nevolníky. Až zase bude někdo v televizi či rádiu nadšeně vykládat, že žijeme v právním státě a že se u nás dodržují lidská a občanská práva, vzpomeňte si prosím na lidi, kteří si nejsou s ostatními rovni před zákonem a v jejichž případě nemá spravedlnost zavázané oči, ale ruce spoutané za zády. Vědí to majitelé domů a ubytoven, vědí to sociální pracovníci, strážníci, policisté, starostové a další místní politici, ale namísto nápravy přicházejí opakovaně represe.

Namísto začleňování chudých lidí do společnosti nastupují pokuty za to, že si sednete na schody před domem, nebo za to, že vás na ulici stojí pospolu víc, než povoluje vyhláška — což je mimo jiné případ Litvínova. Přitom by stačilo postavit o sto metrů dál dětské hřiště s prolézačkami a pro dospělé tam umístit lavičky a popelníky. Romové by se tam automaticky přesunuli a ostatní by si nemuseli stěžovat na hlučnost. Už jen tím by se trochu vylepšilo soužití.

Namísto toho strážníci chodí po sídlišti a vybírají od nejchudších lidí v Evropě pět set korun za jinde běžné chování v rámci občanských a lidských práv. A když na pokutu nemají, a oni často opravdu nemají, strhnou jim ouřadové peníze z dávek na živobytí.

Takové městské vyhlášky naštěstí průběžně rušil Ústavní soud, ale to vždy nějakou dobu trvá. Do doby, než se tak stalo, byli chudí Romové občany třetího řádu. A poté nadále jen řádu druhého.

Vzpomeňme na výpravy do bytů romských rodin. Sem nechodí jen sociální pracovnice, ale i strážníci, někdy přijde kontrolovat své poddané i starosta, aby se blýskl před volbami. A s sebou berou i kameramana, nejlépe z místních novin, aby se o jejich statečnosti, s níž se bijí za práva bohatých a před zákonem rovných, dozvěděla veřejnost.