Prší. Schovaná pod stánkem iniciativy Pražský Majdan s ukrajinskou a romskou vlajkou sleduju, jak kapky deště padají na hlavy kolemjedoucích na Staroměstském náměstí. V jednu chvíli déšť zesílí. Mám pocit, že se roztrhlo nebe. Další a další lidé se utíkají schovat. Pod stánkem se ukryje zhruba dvacet lidi. Seznamují se a usmívají se. Netrvá dlouho a vysvitnou první sluneční paprsky. Pořadatelé využívají dešťovou přestávku a vyhlašují začátek akce.

„Nevyřešíme tady, co se stalo v Brně, nevyřešíme válku na Ukrajině, ale můžeme dát najevo, že jsme proti kolektivně vině. Proto se tady sešli zástupci ukrajinské a romské komunity. Kriminální činy jednotlivců se nemohou vztahovat na celou skupinu lidi,“ zahájil hlavní iniciátor shromáždění Tomasz Peszynski. Po jeho krátkém úvodu dostali slovo zástupci ukrajinské a romské menšiny, kteří pronesli svá prohlášení.

Násilí není cesta

V usnesení iniciativy Hlas Ukrajiny stálo, že tuto smutnou událost už nemohou sice odvrátit, co ale mohou ještě ovlivnit, je reakce společnosti a komunit. Romský národ ve své historií čelil mnoha útlakům, předsudkům, otřesnému holokaustu, pogromu — a důvodem byla vždy nenávist, iracionální, předsudečná a bezohledná. Cílem nás všech by měla být snaha o život v míru a fungující solidární společnost, která odmítá diskriminaci, xenofobii a kolektivní vinu.

Romská menšina odsoudila vlnu nenávisti, která se šíří na sociálních sítích. Podpořila ukrajinskou menšinu v jejím boji proti xenofobii a nespravedlivým obviněním. Vyzvala všechny Romy České republiky, aby odmítli jakoukoliv formu násilí. Místo toho je třeba společně hledat řešení, jak zlepšit bezpečnost na veřejném prostoru a jak preventivně působit proti růstu kriminality ve společnosti.

„Tohle se nemělo stát, všichni jsme přece lidi, já tomu nerozumím,“ praví sklesle starší paní. Stojí vedle mě a tváří se velmi zmateně. „Všichni jsme přece lidi,“ říká a otočí se směrem ke mně. Hledá odpovědi a já jí je nejsem schopná dát. Její hlasité myšlení naruší pořadatele minutou ticha.

Zase prší. Jako kdyby nebe čekalo, až zástupci iniciativ domluví. Část účastníků našla opět útočiště pod stanem. Využila jsem situace a mluvila jsem s nimi.

Nejsou všichni stejní

„Já jsem se rozhodovala mezi Brnem a Prahou. Pražský model setkání ukrajinské menšiny a romské menšiny mi dává větší naději v to, že opravdu můžeme spolu komunikovat, vést dialog, a tím také ukázat, že ne všichni Romové jsou stejní a ne všichni Ukrajinci jsou stejní. Pravda a láska spojuje lidi a byla bych ráda, aby to byl odkaz dnešního shromáždění,“ zdůraznila Lucie Fuková, vládní zmocněnkyně pro záležitosti romské menšiny.

„My jako Romové víme, co je kolektivní vina. Já sama pracuju na úřadě. Vždycky se nějaký kolega ozve a netaktně řekne, co mu nějaký Rom udělal. Kdybych já měla vyprávět své zážitky s Čechy, asi bych žila někde v pustině sama. Chci jenom říct, že kolektivní vinu známe velice dobře, a myslím si, že ukrajinská menšina si nezaslouží, aby na ni byl vyvíjen tlak a aplikován princip kolektivní viny,“ vysvětluje klidným hlasem Anna Chválová, která působí na městské části Prahy 4 jako koordinátorka projektu integrace cizinců. Dodává, že pracuje s ukrajinskou menšinou, zná řadu osobností a ví, že jsou to skvělí lidí. „V každé skupině se najdou lidé, kteří nejsou dokonalí,“ uzavírá.

Ve vleku dezinformací a propagandy

Pietní akce se zúčastnil také předseda Československé romské unie Karel Karika. „Bohužel spoustu našich vrstevníků a Romů ovládají dezinformace,“ říká. Podle něj je romská komunita rozdělená, jsou mezi nimi lidi, kteří šíří nenávist, ale i ti, kteří bojují proti ní. Názory jsou pestré koneckonců v každé společnosti. „Hodně Romů s námi souhlasí a podporuje nás v tom, co jako Československá romská unie děláme, a tedy také odsuzuje násilí a xenofobii,“ popisuje.

Sami Romové mají dlouholetou zkušenost s kolektivní vinou, diskriminací a xenofobií a jsou tím frustrovaní. Podle Kariky to může být jeden z důvodů, proč někteří z nich tak snadno podlehli dezinformační scéně a po jejím vzoru šíří nenávist. „Ukrajinci jsou ještě v jiné pozici než Romové. Někteří z Romů mají pocit, že našli někoho, kdo je na tom ještě hůř než oni, a proto svoji frustraci ventilují jejich směrem,“ vysvětluje.

Dezinformační scéně ovšem jde mnohem více o vlastní živobytí než o přesvědčení, zásady nebo hledání spravedlnosti. K incidentu se vyjádřil dokonce i Tomio Okamura — ten stejný Okamura, který jindy o Romech mluví jako nepřizpůsobivých — v daném okamžiku ale zřejmě ještě nevěděl, že zabitým mladíkem je Rom. „Tomu se nedá říkat jinak než populistický hyenismus. Myslím si, že když si uvědomil, že zabitý byl Rom, už se k tomu dál nevyjadřoval. To asi hovoří za vše,“ komentuje událost Karika.

„Je to velice složitá, smutná a těžká situace,“ říká Jaroslava Burková, spoluzakladatelka iniciativy Hlas Ukrajiny. Domnívá se, že jde o důsledek práce ruské propagandy, která mezietnické konflikty vytváří a zneužívá. Práce, která směřuje k rozmíchávání mezi etnických konfliktů nejen na lokální, ale i celostátní úrovni, je podle Burkové už dlouho nástrojem, který Rusko uplatňovalo v Kazachstánu, Bělorusku, Moldavsku a také částečně v České republice.

Podle ní se proto musíme vážně zamyslet nad tím, kdo se snaží takové situace vyvolávat a kdo z nich těží. Zamyslet se, zda opravdu Romové a Ukrajinci mají mezi sebou třecí plochy, nebo zda je důležitější, aby všichni žili v klidu a míru.

Burková dodává, že Česká republika je bezpečná země, kde mnoho ukrajinských uprchlíků našlo opravdové bezpečí. Právě proto tito lidé ze všeho nejméně stojí o konflikty.

Hlavním poselstvím pietního shromáždění měl být důraz na spolupráci, společný boj proti nenávisti, xenofobii a principu kolektivní viny. „Buďme k sobě laskaví, nedělejme soudy,“ říká Chválová. Snad se tento odkaz bude šířit dál. Nenávist totiž nepomáhá vůbec nikomu.