Plánovaný přesun romské agendy z Úřadu vlády pod Ministerstvo práce a sociálních věcí a současné zrušení odboru lidských práv představují jednu z nejvýznamnějších změn v oblasti ochrany práv menšin za poslední roky. Nejde pouze o technickou reorganizaci státní správy nebo přesun úředníků mezi institucemi. Ve skutečnosti se rozhoduje o tom, zda bude romská agenda i nadále vnímána jako průřezová otázka lidských práv, nebo zda bude zúžena především na oblast sociální politiky.

Zarážející je především skutečnost, že o natolik zásadní změně neproběhla širší diskuse s romskými organizacemi, odborníky, regionálními koordinátory, ani s lidmi, kteří se této problematice dlouhodobě věnují v praxi. Právě oni přitom nejlépe znají překážky, kterým Romové v České republice čelí, a také limity současných veřejných politik. Rozhodnutí přijaté bez otevřené debaty proto oprávněně vyvolává obavy, zda byly dostatečně zváženy jeho dlouhodobé dopady.

Romská agenda potřebuje koordinaci napříč resorty

Romská agenda je ze své podstaty meziresortní. Dotýká se vzdělávání, bydlení, zaměstnanosti, zdravotnictví, bezpečnosti, kultury i ochrany před diskriminací. Právě proto byla dosud koordinována z pozice Úřadu vlády, který má možnost propojovat jednotlivá ministerstva a vytvářet společný postup státu.

Přesun pod Ministerstvo práce a sociálních věcí však vyvolává zásadní otázku, zda bude taková koordinace nadále možná. Kompetenční zákon jasně stanoví, že jednotlivá ministerstva vykonávají státní správu pouze v rozsahu své působnosti. Ministerstvo práce a sociálních věcí je ústředním orgánem zejména pro pracovněprávní vztahy, zaměstnanost, sociální zabezpečení, rodinnou politiku a sociální služby. Nemá však obecnou pravomoc ukládat závazné úkoly ministerstvům školství, zdravotnictví, kultury ani vnitra.

Jinými slovy, Ministerstvo práce a sociálních věcí může ostatní resorty žádat o součinnost, organizovat pracovní skupiny nebo připravovat materiály pro vládu. Nemůže však samo zajistit, aby ostatní ministerstva přijímala a plnila konkrétní opatření. Tuto koordinační roli má podle zákona vláda jako celek. Pokud nebude zachován silný mechanismus řízení přímo na úrovni vlády, hrozí rozdrobení odpovědnosti a oslabení schopnosti prosazovat opatření v klíčových oblastech, jako jsou vzdělávání, bydlení, zaměstnanost, zdraví, kultura nebo boj proti anticiganismu.

Praktické dopady mohou být velmi konkrétní. Ministerstvo školství může například připravovat opatření na podporu romských žáků, zatímco problémy bydlení nebo zadlužení jejich rodin budou řešeny odděleně jinými institucemi. Bez jednotné koordinace vzniká riziko, že jednotlivá opatření nebudou na sebe navazovat a jejich efekt bude omezený. Zkušenosti z posledních dvaceti let přitom ukazují, že úspěšná integrace vyžaduje souběžné řešení více problémů najednou.

Znepokojivá je také symbolická rovina celé změny. Přesunutím romské agendy pod resort práce a sociálních věcí vzniká dojem, že stát začíná Romy vnímat především jako sociální problém. Romové jsou však národnostní menšinou, která čelí diskriminaci v řadě oblastí života. Téma romské participace, kulturní identity, podpory romského umění, boje proti nenávistným projevům nebo zastoupení Romů ve veřejném životě nelze redukovat na sociální politiku.

Právě odbor lidských práv při Úřadu vlády dlouhodobě vytvářel prostor pro dialog mezi státem a romskou občanskou společností. Prostřednictvím poradních orgánů vlády, pracovních skupin a odborných platforem mohly romské organizace upozorňovat na problémy, které státní instituce často samy nezachytí. Pokud bude tento systém oslaben, hrozí návrat k situaci, kdy se o Romech bude rozhodovat bez Romů.

Hrozí oslabení participace i ochrany práv

Další riziko představuje oblast boje proti diskriminaci. Romové v České republice stále čelí odmítání při hledání bydlení, znevýhodnění na trhu práce nebo segregaci ve vzdělávání. Přestože se v posledních letech podařilo prosadit některé pozitivní změny, problémy zdaleka nezmizely. Bez silného lidskoprávního zázemí může dojít k tomu, že tato témata přestanou být systematicky otevírána a řešena.

Změna navíc působí nekonzistentně ve vztahu k dosavadnímu vývoji. Po obnovení pozice zmocněnkyně vlády pro romské záležitosti za předchozí vlády existovalo očekávání, že bude romská agenda postupně posilována, nikoli oslabována. Očekávalo se stabilnější institucionální ukotvení, rozšíření kompetencí a posílení odborného aparátu. Současný krok jde opačným směrem a vyvolává pochybnosti o tom, jakou prioritu bude romská agenda v budoucnu skutečně mít.

Otázkou je také dopad na mezinárodní postavení České republiky. Česká republika se opakovaně zavázala k naplňování evropského strategického rámce pro rovnost, začleňování a participaci Romů a k ochraně lidských práv podle doporučení Evropské unie a Rady Evropy. Oslabení institucionálního zázemí pro lidská práva může být v zahraničí vnímáno jako krok zpět a jako signál, že ochrana menšin přestává být prioritou.

Ve výsledku tak nejde pouze o organizační změnu ve státní správě. Jde o rozhodnutí, které může na dlouhá léta ovlivnit způsob, jakým stát přistupuje k romské menšině. Pokud nebude zachována silná koordinace na úrovni vlády, jasné kompetence a skutečná participace Romů na tvorbě politik, hrozí oslabení systému, který se budoval více než dvě desetiletí. Důsledky nepocítí jen úředníci nebo politici, ale především romské rodiny, děti ve školách, lidé čelící diskriminaci a organizace, které jim každý den pomáhají.