Šestici osobností roku jsme poprvé vyhlásili před čtrnácti lety. Od té doby s dvouletou přestávkou každoročně na přelomu letopočtu tříbíme po celý rok připravovaný seznam a rozhodujeme se o finálním půltuctu.

Do výběru našich novin se samozřejmě promítají naše východiska: vždy se snažíme vyzdvihnout lidi, kterým se ve veřejné debatě nemuselo dostat tolik prostoru, kteří ale svou prací mohou sloužit jako vzor pro každého, kdo se snaží, aby se Česká republika stala lepším místem k životu: zemí sociálně soudržnější, s lepšími vztahy mezi lidmi, s respektem k přírodě a s živou participativní demokracií.

Ve volebních letech — a takových je samozřejmě většina — se do našeho výběru promítají jejich výsledky. Volby v loňském roce skončily předvídatelnou a našimi novinami také dlouho předvídanou katastrofou. Pověstný stříbřitý okraj tu představuje úspěch poslankyň, zejména dvou Zelených. A redakci novin našeho jména samozřejmě přináší zvláštní potěšení, když se lidé v nějakém místním referendu, která se spolu s volbami obvykle konají, dokáží úspěšně vzepřít tlaku mocných finančních zájmů.

6. Ilona Nezbedová

Jedním z ústředních trendů v naší společnosti, na který v Deníku Referendum opakovaně upozorňujeme, je oslabování demokracie vlivem oligarchie a velkých korporací, které si ohýbají pravidla v České republice ve svůj prospěch. Na celostátní úrovni lze popsaný trend jen těžko přehlédnout: vládě předsedá agrobaron Andrej Babiš a významný vliv v ní prosazuje uhlobaron Pavel Tykač.

Již méně se ale českým novinářům daří popisovat nepřeberné množství podobných nespravedlností, které se odehrávají na lokální úrovni všude po republice. Jistě na to má vliv skutečnost, že většina českých médií sídlí v hlavním městě a Česká republika má vůbec nejchudší síť lokálních médií v celé Evropě.

Přesto na mnoha místech v naší zemi najdeme živou občanskou společnost, která ve snaze bránit veřejný zájem svádí s mocí peněz dennodenně nerovný zápas. Představitelkou jednoho takového boje, kterou jsme se v Deníku Referendum rozhodli ocenit, je Ilona Nezbedová. Čáslavská kadeřnice a členka ekologického spolku Zelená Čáslav měla klíčový díl na úspěšné snaze zabránit rozšíření skládky, již se snažila prosadit odpadová firma AVE, spoluvlastněná Danielem Křetínským.

Obyvatelé středočeského města se s firmou, jež jen několik málo set metrů od obývaných domů provozuje obří skládku nebezpečného a komunálního odpadu, potýkají již léta. Pravidelní čtenáři Deníku Referendum jistě o spletitém příběhu neslyší poprvé.

Jeho nejznámější linkou je skutečnost, že firma AVE byla vyšetřována protikorupční policií a letos obžalována státním zástupcem. Důvodem je, že dlouhodobě nevybírala a čtveřici měst a státu neodváděla poplatky za ukládání odpadu.

Přestože firma připravila Čáslav takřka o miliardu korun, plánovala v nejbližší budoucnosti místní skládku rozšířit na dvojnásobek. A vedení současné radnice v čele s Jaromírem Strnadem (ČSSD a nezávislí) jí v tomto ohledu vycházelo vstříc.

Proti záměru firmy se ale postavila místní občanská společnost, která upozorňovala na neblahé následky skládky na zdraví místních obyvatel, nárůst dopravní zátěže či na zdejší přetížené životní prostředí jako takové. Hlavní tváří odporu proti skládce byla právě Ilona Nezbedová z místního ekologického spolku Zelená Čáslav.

Společně se svými spolupracovnicemi ze Zelené Čáslavi a dalšími členy místní občanské společnosti, kteří se k nim postupně přidávali, se dva a půl roku pokoušela záměr firmy AVE a Strnadovy radnice zvrátit. V roce 2025 jejich vytrvalá práce slavila úspěch.

Zdejší aktivní občané vyvolali v termínu podzimních voleb do Poslanecké sněmovny místní referendum, jež se čáslavských tázalo, zda souhlasí s rozšířením skládky, s využitím okolní plochy či s důsledným vymáháním ušlých poplatků. Odpověď byla zcela jasná: místní při úctyhodné účasti v plebiscitu odmítli odpadovou firmu ve všech otázkách, a to přesvědčivou většinou hlasů osmašedesáti až osmdesáti procent.

Žádná kampaň občanské společnosti se neobejde bez zapojení množství zapálených lidí, kteří společnému cíli věnují svůj čas, úsilí a často i peníze. Ocenění Deníku Referendum tedy náleží celé kampani a všem, kteří se na ní podíleli. Přesto jsme se rozhodli jmenovitě ocenit právě paní Ilonu Nezbedovou, viditelnou členku přípravného výboru referenda, která podle svých kolegů byla nesporným tahounem kampaně a odváděla významný díl práce v ulicích i online prostoru.

Spolu s dalšími spolupracovníky přitom musela čelit zcela nesouměřitelným prostředkům, jimiž odpadová společnost disponuje. Výhled na výsledek referenda působil obzvlášť depresivně v okamžiku, když firma AVE téměř v závěru kampaně vyrukovala se slibem, že občany Čáslavi na čtyři roky oprostí od poplatků za svoz odpadů.

Radniční politici naopak během kampaně místním hrozili, že pokud se skládka nerozšíří, město přijde o miliony do rozpočtu ročně — a to od firmy, která městu dluží na neodvedených poplatcích téměř miliardu… Čáslavská občanská společnost také čelila masivní PR kampani skládkařů.

V ulicích Čáslavi se firma snažila přesvědčit místní pomocí kampaňového billboardu, jež zapřáhla za auto. A jak jsme v Deníku Referendum popsali před konáním plebiscitu, v online prostoru dle našich zjištění koordinovali marketéři AVE kampaň spolu s členy vedení radnice a fiktivní „občanskou iniciativou“ zastoupenou vlivným místním stavitelem.

Se závěrem kampaně se nám podařilo potvrdit i podezření místní opozice, že s marketéry AVE zřejmě spolupracuje i sám starosta Strnad. Odpadová klika v Čáslavi vedla profesionální kampaň, jíž se snažila diskreditovat snahy občanské společnosti. A dokonce i očerňovat její jednotlivé zástupce.

Místní aktivní občané ale nepolevili a nakonec se jim podařilo obří korporaci, spoluvlastněnou jedním z největších českých oligarchů Danielem Křetínským, přemoct. Za středočeskou obdobu zápasu Davida s Goliášem náleží Iloně Nezbedové obdiv a dík. Je to příběh, z něhož lze čerpat tak potřebnou naději, že česká občanská společnost může v následujících letech vůči korumpující moci oligarchie obstát. *** DANIEL KOTECKÝ

5. Eva Lehotská

Snad každý, kdo ji zná, popisuje ji jako ženu mimořádného elánu, který nakažlivě přenáší na své okolí. Její práce pro záchranu ostravské osady Bedřiška je vskutku inspirativní. Lokalitu, která byla dlouhá léta označována za sociálně vyloučenou, pomohla proměnit v živou komunitu, jež je dnes — i za hranicemi regionu — dávána za příklad soužití Romů a většinové společnosti.

Eva Lehotská se stala tváří i ústřední hybatelkou proměny dříve zanedbané osady v klidné a přátelské místo k životu. Do bývalé dělnické kolonie Bedřiška se přestěhovala v roce 2002.

Radnice sem postupně sestěhovávala sociálně problematické rodiny. Napětí v lokalitě postupně narůstalo a vyvrcholilo v roce 2010, kdy spor mezi dvěma místními rodinami skončil vhozením zápalné lahve do domu jedné z nich.

Lehotská s několika romskými obyvateli založila občanské sdružení N.O.B.L. — Nová ostravská Bedřiška lidem. Místní se začali aktivně zapojovat do péče o místo a pronajali si od městského obvodu budovu, v níž zřídili komunitní centrum, nabízející kulturní programy, hry a zájmové kroužky pro děti.

Proměna se však neodehrála ze dne na den. Zatímco nepořádek bylo možné svépomocí odstranit během několika týdnů, budování tolerantního prostředí a ohleduplných sousedských vztahů si vyžádalo roky trpělivé práce. Lehotská, původním vzděláním účetní, v tom hrála stěžejní úlohu, svým sousedům pomáhala třebas i s řešením exekucí a dluhů či při hledání zaměstnání.

Ani dnes, kdy už Eva Lehotská v Bedřišce nebydlí, není k osudu místa a jeho obyvatel lhostejná. V situaci, kdy se současné vedení městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky snaží místní z lokality vytlačit a plánuje demolici zdejších domů, zůstává Lehotská výrazným hlasem komunity — a v širším smyslu i hlasem veřejného zájmu proti aroganci moci.

Výjimečnost aktivit na Bedřišce dokládá i to, že je opakovaně vyzdvihla bývalá vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková nebo prezident Petr Pavel, který uvedl: „Podporuji svépomoc místních obyvatel a oceňuji atmosféru a komunitní práci, která je zde silně vidět.“ Podporu jim vyjádřila rovněž poslankyně za Stranu zelených Irena Ferčíková Konečná.

Jak už jsme psali dříve, úsilí o zachování osady Bedřiška dalece přesahuje lokální spor o několik domů. Jde o střet o podobu veřejného prostoru a o právo na domov — o to, komu patří město. Lidé jako Eva Lehotská v tomto střetu stojí jednoznačně na straně veřejného zájmu a na straně neprivilegovaných. Lidé jako ona, kteří ukazují jak šťastný a naplněný život lze vést budováním komunit a pomocí bližním, jsou v dnešní společnosti vzácnou inspirací. *** OTAKAR BUREŠ

4. Lukáš Pulko

Když v roce 2015 přivezl brazilský futsalista Rodrigo Taverna svému kamarádovi Lukáši Pulkovi z dovolené tašku plnou dresů, netušil, že tím odstartuje projekt, který změní životy stovek romských dětí. Pulko tehdy vyšel s dresy před panelák v Krásném Březně v Ústí nad Labem, kde bydlel, a rozdal je dětem hrajícím si na ulici. Z drobného gesta vznikla Mongaguá — dnes fotbalový projekt působící v osmnácti městech České republiky.

„Už jako kluk jsem věděl, že chci fotbalem pomáhat dětem ze sociálně vyloučených lokalit,“ říká Pulko. Sám vyrůstal na ústeckém sídlišti a fotbal byl pro něj cestou, jak se odsud dostat ven. Po základní škole se věnoval výhradně sportu, hrál dorosteneckou ligu za FK Ústí nad Labem či v Jablonci. Kariéru mu v osmnácti letech ukončil úraz. „Pak jsem dělal výkopové práce u železnic,“ vzpomíná.

Fotbalu se ale nevzdal. Začal trénovat kluky z ulice, nejdřív na plácku před domem. Když se mu podařilo vyjednat rekonstrukci hřiště v Krásném Březně, vznikl bezpečný a otevřený prostor pro děti z okolí. „To hřiště jsem si doslova vydupal,“ říká. Právě tady, na místě známém segregační zdí v Matiční ulici, dnes fotbal spojuje romské i neromské rodiny.

Mongaguá funguje jako otevřená akademie. Trénuje se dvakrát týdně, dveře má otevřené každý, kdo má zájem o fotbal. Spolupracuje s futsalovým klubem FC Rapid Ústí nad Labem, který hraje první českou futsalovou ligu. Několik hráčů z Mongaguá právě v Rapidu našlo uplatnění. Pulkovi se povedlo tým dostat i na mezinárodní turnaje. Mongaguá ale zůstává především grassroots iniciativou — klubem postaveným na dobrovolnické práci a nadšení.

V listopadu 2025 se Mongaguá dostala do médií kvůli rasistickému incidentu. Skupina romských dětí z klubů v Jihlavě a Ostravě se při návratu z turnaje v Děčíně stala ve vlaku terčem slovních útoků agresivních fanoušků Baníku Ostrava. Situace byla natolik vyhrocená, že trenéři dětem nařídili, aby si nasadily kapuce, mlčely, nechodily na záchod a držely se u sebe. Zasáhnout musela i policie.

Lukáš Pulko se svých svěřenců veřejně zastal a dělá vše pro to, aby se podobná situace neopakovala. Nešlo podle něj o výjimku, ale o důkaz, že nenávist v prostředí českého fotbalu dál přetrvává — jen se o ní tolik nemluví. Navázal proto na svou dlouhodobou kampaň proti rasismu, do níž se už zapojily stovky klubů po celé republice.

„Je důležité, aby kluci viděli, že se jich někdo zastane. Že to, co zažili, nebylo normální,“ říká.

Téma, které Pulko otevřel, se tak znovu dostalo do veřejné debaty. Spolu se svými svěřenci byl následně pozván na Pražský hrad prezidentem Petrem Pavlem. Byla to připomínka, že problém rasismu není minulostí a že i sport může být místem, kde se za slabší někdo postaví.

Vedle sportu je pro Pulka klíčová i psychická pohoda fotbalistů. „Dal jsem jim místo, kde mohou být sami sebou. Fungujeme trochu jako druhá rodina,“ vysvětluje. „Bez fotbalu by spousta patnácti-, šestnáctiletých kluků skončila u drog.“ Pulko klade důraz nejen na výkon, ale i na prospěch ve škole a chování. „Kdo nemá školu v pořádku, na turnaj nejede,“ říká jasně.

Přes nedostatek peněz, únavu i opakované překážky Lukáš Pulko nepřestává věřit, že fotbal má sílu měnit životy. Nejen góly, ale i vštěpováním hodnot. Respektem. Tím, že se člověk postaví za ty, kteří se sami bránit neumí nebo nemohou. *** FATIMA RAHIMI

3. Matouš Bláha

Spolek Koridor UA vznikl téměř před čtyřmi lety spontánně vzápětí po invazi ruské armády na ukrajinské území. Jeho předsedou je třiatřicetiletý Matouš Bláha. Poté, co v chaosu prvních dnů po okupaci přibývali dobrovolníci ochotní pomáhat, rozhodl se dát společnému úsilí při převážení pomoci organizační strukturu, řád a směr.

Společně s dalšími dobrovolníky založili Koridor UA, jehož posláním je převoz a distribuce humanitární pomoci do postižených ukrajinských měst a oblastí. Koridor UA se specializuje na humanitární logistiku — nakládání pomoci v České republice i dalších zemích Evropské unie, zajištění celního řízení, transport pomoci na místo určení, a nakonec také distribuci pomoci.

Matouš Bláha je iniciativní, energický, kreativní a organizačně schopný mladý muž, který se dobrovolnickou činností nebo humanitární pomocí do té doby nezabýval. Rozhodl se tehdy odejít ze svého zaměstnání a plně se věnovat pomoci napadené Ukrajině.

Rozhodne-li se pro něco, umí o tom přesvědčit své okolí, dokáže motivovat spolupracovníky, s přehledem koordinuje různorodé činnosti dobrovolníků, je rychlý a pohotový a nemá problém nést odpovědnost. Vyzařuje z něj nadšení pro věc i ve složitých a vyčerpávajících situacích.

Pro své spolupracovníky je nejen organizátorem, ale i přítelem, který dokáže pomoci v různých osobně nesnadných problémech. Matouš má obdivuhodnou schopnost spojit organizační preciznost s jakýmsi až partyzánským uměním improvizace.

Sehnat, opravit a zprovoznit starý kamión, během chvíle přeskládat organizační zajištění složité logistické akce, když se ukáže, že pomoci je větší množství, než se očekávalo, že je složena úplně jinde, než bylo domluveno, že kvůli dalšímu agresivnímu útoku okupantů jsou nemocniční postele najednou více potřeba v jiné části Ukrajiny. Často se zdá, že jistě musí po kapsách mít několik telefonních přístrojů a že umí na každém z nich vést současně jiný telefonní hovor. Koordinace v jeho podání bývá úsečná až rezolutní, a snad i proto velice efektivní.

Během dosavadních téměř čtyř let činnosti se Koridor UA neustále přizpůsobuje měnící se situaci a vyvíjejícím se potřebám. Pro Ukrajinu shání a na místě pomáhá připravovat instalaci protidronových sítí, ale třebas také vybavuje zařízení pekárny ve Slovjansku, protože v blízkosti fronty je kromě mnoha jiných problémů potřeba spolehlivě zajistit dodávky chleba.

Jednou z klíčových činností je vyhledávání vhodných ojetých automobilů, jejich technická příprava a následný převoz pro potřeby záchranných útvarů, zdravotnictví, zásobování a operativní použití v zázemí fronty. Vozidla pak v organizačně sestavených kolonách převážejí pracovníci Koridoru UA společně s dobrovolníky na místa určení.

Některé způsoby pomoci, kterou Koridor UA zajišťuje, přímo zachraňují lidské životy. Další pomoc pomáhá zvyšovat odolnost Ukrajiny a její schopnost vytrvat v odporu proti barbarským okupantům.

Matouš a jeho spolupracovníci organizují také peněžní sbírky. Pečlivě dbají o naprostou transparentnost využití shromážděných peněz, na webových stránkách jsou přístupné rozsáhlé informace o činnosti spolku i o stavu, příjmech a výdajích transparentního účtu.

Koridor UA doposud zajistil a dopravil na potřebná místa více než 2500 tun humanitární a technické pomoci. Činnost spolku se rozvinula do obdivuhodné šíře. Samozřejmě že bez neúnavného a obětavého týmu by Matouš Bláha sám mnoho nedokázal. Ale také platí, že bez Matouše Bláhy si činnost Koridoru UA lze jen sotva představit.

Matouš i ostatní jsou odhodláni pokračovat tak dlouho, jak bude třeba. Jejich činnost kromě konkrétní cílené pomoci také zvyšuje důvěru k České republice, posiluje v naší zemi povědomí o tragice imperiální války proti Ukrajině a ukazuje, že bez empatie a odhodlání pomáhat bychom umožnili naši současnost ponechat k ovládnutí lhostejnosti, cynismu a morálnímu rozkladu.

Pomoci Ukrajině se věnují i další sdružení a iniciativy a obdiv i úctu si jistě zaslouží všechny. Matouš Bláha a Koridor UA začínali svou činnost bez předchozí zkušenosti, bez zázemí známých jmen a bez vlivných společenských kontaktů, bez známostí mezi významnými dárci a bez očekávání, že jejich činnost bude chválena a oceňována.

Že v ní vytrvávají a že ji rozšiřují, je tou nejlepší zprávou pro českou společnost — to nejlepší a nejpotřebnější vzniká zdola a v situacích, které se stávají výzvou pro angažované občanství. Bez něj by naše budoucnost mohla být jen ponurým, šedivým, rozmazaným obrysem na obzoru. *** PETR POSPÍCHAL

2. Šárka Přikrylová

Ačkoliv se od uzavření dohody o příměří mezi Izraelem a Hamásem 10. října podmínkám v Gaze nevěnuje příliš mediální pozornosti, situace v genocidní válkou zdevastovaném Pásmu je nadále katastrofická. Od uzavření dohody zabil Izrael v Gaze přinejmenším dalších 414 lidí. A ačkoliv izraelská propaganda tvrdí, že cílí pouze na bojovníky Hamásu, izraelské nálety během „příměří“ nadále ve velkém zabíjejí i civilisty a děti.

Dvouletým genocidním tažením a opakovanými přesuny traumatizovaní přeživší v Gaze živoří mezi troskami svých někdejších domovů ve stanech, které v zimních dnech zaplavuje vytrvalý déšť. Pásmem se šíří infekční nemoci.

V důsledku izraelských útoků přitom v Gaze plně nefunguje ani jedna z tamních šestatřiceti nemocnic — a jen částečně funguje pouhá polovina z nich. Imunitu přeživších navíc zásadně oslabily podmínky, jimž jsou již více než dva roky vystaveni, včetně přetrvávajícího hladu.

Izrael totiž nadále blokuje i přísun humanitární pomoci do Pásma. Od říjnové dohody o příměří mělo k 22. prosinci do Pásma dorazit 43 800 kamionů. Izrael však povolil vjezd pouhým 9379, tedy pětině dojednaného objemu.

Třicátého prosince pak Izrael oznámil, že v Gaze zakáže působení sedmatřiceti humanitárních organizací, a to s odůvodněním, že nesplňují jeho nová pravidla. Zákaz se vztahuje na mezinárodní organizace jako Lékaři bez hranic, International Rescue Committee nebo Oxfam, tedy v současnosti nejdůležitější poskytovatele humanitární pomoci v Gaze.

Podobně jako v případě předešlého zákazu působení agentury OSN pro palestinské uprchlíky UNRWA Izrael tvrdí, že zaměstnanci Lékařů bez hranic jsou členy Hamásu, aniž by se to namáhal jakkoliv dokazovat. Říjnový rozsudek Mezinárodního trestního tribunálu přitom izraelský zákaz působení UNRWA v Gaze označil za protiprávní.

Právě ve světle přetrvávající blokády humanitární pomoci si zasluhuje uznání odvaha a odhodlání více než pěti set aktivistů z celého světa, kteří se pokusili námořní blokádu Pásma Gaza prolomit a otevřít tak humanitární koridor. Freedom Flotila o více než čtyřiceti lodích s humanitární pomocí vyplula do Gazy z přístavu ve španělské Barceloně v poslední srpnový den.

V mainstreamových médiích byli aktivisté v lepším případě osočováni ze snah upoutat na sebe pozornost na Instagramu, v horším případě z terorismu. Aktivisté se přitom na palubu nalodili s vědomím, že je s vysokou pravděpodobností ještě před doplutím do Gazy zadrží izraelská armáda. A zároveň neúnavně zdůrazňovali, že ať se jim stane cokoliv, bude to ve srovnání s utrpením obyvatelstva Gazy maličkost.

Izraelská armáda členy Freedom Flotily zadržela 2. října v mezinárodních vodách, tedy v rozporu s mezinárodním právem, a unesla je do detenčního zařízení v Izraeli. Po celou dobu svého několik dní trvajícího zadržení měli aktivisté velmi omezený přístup k základním životním potřebám a čelili různým formám psychické a fyzické trýzně či mučení. Někteří členové flotily dokonce hovoří o fyzickém či sexuálním násilí ze strany izraelských vojáků i vojaček.

Plavby do Gazy se účastnila i Šárka Přikrylová, performerka a lektorka psychosomatické sexuologie, která žije ve švýcarské Basileji. Přikrylová se stala aktivistkou teprve v červnu, kdy se v Egyptě zúčastnila Globálního pochodu do Gazy, který měl stejně jako flotila za cíl prolomit izraelskou blokádu.

Následně tématu okupované Palestiny a genocidy v Gaze zasvětila dvanáctihodinovou performanci, kterou sehrála před Evropským parlamentem v Bruselu a před budovou OSN v Ženevě. V rozhovorech, které Přikrylová poskytla českým médiím, včetně Deníku Referendum, po své deportaci do Prahy, působí mimořádně klidně a bezelstně. Proč se navzdory rizikům rozhodla plavbu do Gazy podstoupit, v rozhovoru pro Deník Referendum vysvětlila takto:

„Na celém světě najdeme místa, kde se děje strašlivé bezpráví. Ale v Gaze se děje genocida, za kterou nesou spoluvinu i evropské vlády. Přemýšlela jsem o svém životě a o tom, co dává smysl a co ne. Věnuji se psychosomatické sexuální terapii a jsem také performerka. Myslím, že tím společnosti prospívám a pomáhám. Ale vedle toho, co se dělo v Gaze, se mi to najednou zdálo bezvýznamné.

Začala jsem hodně přemýšlet o svých vlastních privilegiích: že jsem bílá, mám evropský pas, mám vzdělání, prostředky, ale nejsem nikde vázaná. Takže jsem se chtěla zachovat jako zodpovědný člověk.“ *** PETRA DVOŘÁKOVÁ

1. Gabriela Svárovská

Osobností roku 2025 vyhlašujeme spolupředsedkyni Zelených Gabrielu Svárovskou. Jistě i proto, že se jí riskantní strategií, v níž se ovšem nakonec plně zhodnotila její diplomatická obratnost, podařilo po generační odmlce do Sněmovny znovu přivést Zelené. Ocenění jí ovšem udělujeme především díky způsobu, jakým se pod jejím vedením strana během volební kampaně i po vstupu — hned dvou poslankyň — do Sněmovny prezentovala.

Prakticky v každém tématu, s nímž je spojená některá z dalších Deníkem Referendum vyzdvihovaných osobností roku 2025, se spolehlivě na správné straně ozýval hlas Zelených, a co je vůbec nejdůležitější: jeho intenzita snad ještě zesílila po volebním úspěchu, aniž by přitom ubrala na smělosti či rezolutnosti.

Během dvou měsíců po volbách toho poslankyně Svárovská stihla opravdu hodně. Kategoricky kritizovala Babišův střet zájmů: „Jen v roce 2024 inkasovaly firmy z holdingu na dotacích přibližně 1,7 miliardy korun, převážně jako provozní podporu navázanou na hektary půdy a počty zvířat. Současně se ministrem zemědělství jako ‚odborník za SPD‘ v nové vládě Andreje Babiše má stát člověk, který tyto dotace v minulosti vyplácel. Martin Šebestyán je přímo spojený s nezákonně vyplacenými dotacemi Agrofertu,“ napsala v článku Andrej Babiš je černý pasažér. Jízdenku platíme my a je drahá.

Jasně vystoupila proti špatně skrývaným snahám Pavla Tykače „vymrčet“ si dotace na své krachující uhelné elektrárny. „To, co má v programu nastupující vláda, považuji za uhelný socialismus — to znamená, že se budou financovat nerentabilní zdroje a budou se socializovat ty ztráty. Pan Tykač sám řekl, že se ekonomicky nevyplácí výroba elektrické energie z uhlí,“ řekla v České televizi.

Poslance Svobodných Libora Vondráčka, když mluvil na Primě o tom, že ochrana přírody je „čistění potůčků“, trefně usadila poznámkou, že jí „připomíná Jakeše“. Na adresu Motoristů sobě řekla: „Jejich priority v agendě životního prostředí jsou přímou projekcí byznysových zájmů sponzorů této strany a Institutu Václava Klause.“ Nelze přecenit význam toho, že takovéto věty zaznívají i v politických pořadech televizních stanic vlastněných příslušníky české oligarchie.

V podobném duchu vydala Strana zelených prohlášení k 17. listopadu: „Nová vláda navíc ve svém programovém prohlášení deklaruje, že bude ignorovat hlas občanské společnosti, kterou nálepkuje jako nežádoucí politické neziskovky. Čeká nás vláda, která jde otevřeně proti hodnotám, za něž lidé v listopadu 1989 vyšli do ulic.“

Ve stejném prohlášení se Strana zelených zastala demolované osady Bedřiška: „Konkrétním a viditelným příkladem toho, jak současný systém selhává v ochraně komunit, lidí i veřejného zájmu, je ostravská Bedřiška. Na místě, kde roky vznikalo živé sousedství, kde spolu Romové i neromové opravovali domy, starali se o okolí a vybudovali fungující komunitu, dnes stojí bagry. Demolují domy, které jsou podle odborníků obyvatelné ještě desítky let.“

Gabriela Svárovská také konzistentně vystupovala před volbami i po nich proti zcela nesmyslnému úmyslu stavět v českých zemích nové jaderné bloky. „Důvěra v to, že dostavění dalších jaderných zdrojů nám pomůže lépe, účinněji a levněji vyrábět elektrickou energii, není podle mě bohužel ničím jiným než vírou, protože to tak prostě není,“ řekla na Nově. „Ty stavby se všude ve světě prodražují a my ve chvíli, kdy v roce 2033 plánujeme zastavit spalování uhlí, nové jaderné zdroje mít k dispozici nebudeme,“ řekla.

Tak vzácně věcný hlas konfrontující bludnou českou víru v jádro zde od nikoho ze sněmovny nezněl od doby, kdy ji opustila Táňa Fischerová. Před koncem roku stihla ještě podpořit novelu zákona o odpadech, který by zavedl zálohování plastových lahví, i vystoupit proti zábavní pyrotechnice.

Přestože do voleb měla zákonitě mnohem omezenější prostor, i tak se jí podařilo s některými zásadními tématy prorazit i do médií hlavního proudu. Nova citovala její vystoupení kritizující Pochod pro život: „…obvinila účastníky pochodu z využívání dětí jako rukojmí, pořádající Hnutí pro život podle ní směřuje k omezování práv a svobod.“ A zásadní i zásadový postoj osvědčila i zastáváním se ukrajinských dětí v České republice či práv uprchlíků z Ruska, kteří hledají útočiště před Putinovým režimem.

Když se po volbách objevily její krajně nešťastné výroky, jimiž reagovala na situaci v Izraeli a na okupovaných palestinských územích po útoku Hamásu 7. října 2023, věcně a věrohodně vysvětlila, jak se její názor na celé téma od té doby vyvinul. Nebylo to přitom jen taktické manévrování — ostudný postoj České republiky ke genocidnímu izraelskému režimu kritizovala už před volbami.

Sám vstup Zelených do Sněmovny přitom nebyl nijak snadný ani samozřejmý. Ponižující podmínky, které Piráti nabídli Zeleným pro předvolební spolupráci kritizovali někteří členové strany, ale i tyto noviny.

Výsledek dal nicméně Gabriele Svárovské za pravdu — ukázalo se, že ona sama nejlépe věděla, k jaké volební strategii může svůj soubor dovedností využít. Vstup Zelených do Sněmovny je přitom o to významnější, že kromě spolupředsedkyně stranu reprezentuje i její kolegyně Irena Ferčíková Konečná, která se během prvních měsíců v parlamentu prezentuje obdobně úctyhodně. Obě dvě ostatně své názory soustavně prezentují i na stránkách Deníku Referendum.

Česká politická krajina takto ponuře nevypadala snad od začátku perestrojky. Je zcela zřejmé, že žádná obroda není myslitelná bez sociálních hnutí a občanských iniciativ, které se konfrontují s různými aspekty postupného rozvratu české demokracie, s roztahující se oligarchií a se vzestupem autoritářství.

Ale zvláště v situaci, kdy tu vládu tvoří tři krajně pravicové strany, a dokonce i největší opoziční strana tápe ve stanovisku k zhoubným trumpovským tendencím v politice západních demokracií, představuje střízlivý, věcný a přitom smělý hlas Zelených Gabriely Svárovské opěrný bod v stranicko-politickém systému, jehož hodnotu nyní nelze ničím nahradit. Je to dnes jedna z největších nadějí, že by se česká demokracie mohla probrat z mrákot.

V tom, jak se jí Zelené, obtěžkané tolika toxickými zátěžemi z minula, podařilo obrodit principiálním, věcným a kultivovaným lpěním na základních programových hodnotách, skýtá její příběh nakonec i poučný vzor pro obnovu demokratické levice. Možné voličské základny zelených a levice se překrývají jen zčásti, socialisté budou při své renesanci muset přebírat zejména voliče podvedené krajní pravicí.

Metoda procitání z kómatu ale může být totožná: poctivost, nikoli uhýbání diskursu promořenému xenofobií a rasismem; věcnost, ne pozérství; pracovitost místo tajtrlíkování na sociálních sítích. A pojmenování všech tendencí k autoritářství i oligarchie jako hlavních politických protivníků. Vlastně to celé nemusí být tak složité. *** JAKUB PATOČKA