Politická atmosféra v České republice nikdy nestála za moc a soustavně se zhoršuje už léta. Za posledních pár týdnů sledujeme ale strmý pád — fakta a seriózní diskusi v této konstelaci aby člověk pohledal. Jednu z mála pozitivních výjimek představuje přesně mířená kritika současné opozice vůči demagogům flirtujícím s fašismem, přerostlým klukům bez vzdělání, zato ale s nadbytkem testosteronu, šovinistům, rasistům, vlastní zájmy hájícím narcisům, bezpáteřním poskokům ve službách oligarchie, všemožným nohsledům ruského a nově také amerického impéria.

Přesně taková kritika nyní zaznívá především od členek — a občas i členů — České pirátské strany a poslankyň ze Strany zelených. Právě ony umí přesně pojmenovávat problematičnost osobností, jako je Filip Turek, kterému známý fosilní oligarcha sponzoruje petromaskulinní projekt, a tak za každou cenu touží vést ministerstvo životního prostředí. Anebo dokážou jasně popsat, jakým způsobem jsou vedeny hybridní války pod taktovkou SPD, a zřetelně, s oporou ve faktech se vyjadřují k řadě dalších naléhavých problémů dneška.

A právě tyto poslankyně jsou dnes vystaveny naprosto nevkusným útokům ze strany některých představitelů vládní koalice — ať už v prostředí Poslanecké sněmovny, nebo ještě častěji online. V digitálním prostoru na ně politici s nulovým morálním kreditem pořádají koordinované hony za pomoci trollích farem, jejichž zázemí sahá do nejrůznějších zemí globálního Jihu.

Není nijak překvapivé, že právě inteligentní, vzdělané, sebevědomé ženy, ukotvené v demokratických a lidskoprávních hodnotách, jsou takovým aktérům trnem v oku, ale zároveň i snadnou obětí. A není náhodou, že útoky jdou po genderové a ageistické linii. Nenávist vůči ženám v politice, nota bene těm mladým, v České republice nikdy nebyla okrajovým jevem. Spolu se vzrůstající emancipací žen a postupným srovnáváním jejich práv s právy mužů se misogynie uplatňuje jako nástroj moci, kterého se psychicky slabší a sebereflexe neschopní muži stále ještě chápou coby posledních zbytků své domnělé nadřazenosti.

Jak dlouho se dá takový tlak vydržet? Osobně považuji za naprosto zásadní tyto ženy, ale také celou demokratickou opozici podpořit všemi možnými způsoby. Část mého levicového okolí tuto mou podporu demokratické opozici nechápe. Piráti jsou pro ně pravicová strana, která se navíc odmítla jasně postavit na podporu Gazy.

Bez ochoty ke spolupráci demokracii nezachráníme

Já sama jsem k Pirátské straně dlouhodobě kritická, ať už z výše zmíněných důvodů, nebo kvůli jejich „ekologii bez ideologie“, bratříčkování se s neoliberální ODS či setrvalé snaze dávat do čela strany hlavně muže. Přesto jsem jim v loňských volbách dala svůj hlas. Ano, bylo to hlavně díky tomu, že na jejich kandidátce figurovaly také zástupkyně Strany zelených.

Mnohem větší shodu bych samozřejmě měla s menšími levicově progresivním projekty, jako je třeba Levice nebo Kruh. Ovšem v éře vzestupu extrémní pravice, petromaskuliních libertariánů a chamaleonu jménem ANO, jehož barvy nyní zcela očekávatelně značně zhnědly, není prostor na ideologické puritánství. Nastal totiž boj o život demokracie, o zachování lidských práv, svobodného právního státu a suverenitu Evropy.

Osobně mě velice mrzí, když se i nyní tváří v tvář největšímu tuzemskému a geopolitickému nebezpečí od dob druhé světové války část české levice dál točí ve spirále čistoty. Jako kdyby nestačilo, že se na Piráty coby jediný progresivní tábor ve sněmovně snáší ostrá kritika ze strany těch, pro které jsou příliš liberální, ortodoxní levice si ještě přisadí svou kritickou písničkou.

V současné situaci nevidím prostor pro vnitřní spory, které nás jen vzdalují od schopnosti vytvořit silný a soudržný demokratický blok. Aktuálně mnohem silněji cítím potřebu společně čelit probíhající normalizaci autoritářství, legitimizaci lží a plíživému geopolitickému odklonu směrem k imperiálním mocnostem vedeným autoritářskými a despotickými lídry.

Stávající situace je důsledkem politiky neoliberalismu: asociální dopady tohoto projektu jsou hlavní příčinou toho, proč socioekonomicky deprivovaní lidé raději volí lídry, kteří jim nabízejí alternativu v podobě autoritářství. Zdá se, že pro deprivované třídy globálního Severu se válka a násilí coby nástroj moci a principu světového řádu stává přijatelnější než deregulovaný globalizovaný trh, který je v průběhu posledních dekád postupně připravil o životní jistoty a důstojnost.

I jako přesvědčená levicová feministka vycházející z kritické sociální teorie považuji hrozbu vzestupu barbarské násilnické společnosti za mnohonásobně nebezpečnější než jakýkoli ideový kompromis. Sama jsem se touto pro mě bolavou otázkou zabývala již ve svém výzkumu reformistické municipální politiky v českých městech. Ukázalo se tehdy, že depolitizovaný, ale v demokracii a právním státě ukotvený populismus místních občanských hnutí mnohdy představoval životaschopnější a lepší výsledky než kritika vycházející z radikálně levicových, a tím pádem pro značnou část českého publika bohužel nepřijatelných pozic.

Důležité je také vzít na zřetel, že demokracie se u nás nedrolí jen pod tlakem extremistů. Drolí se i každodenní rezignací na vytváření spojenectví s těmi, kteří — podobně jako my — odmítají přikyvovat demagogii. Protože ve srovnání s bojem za ideologickou čistotu je teď mnohem důležitější podporovat ty, kdo ještě pořád dokážou rovně stát a vzdorovat manipulaci, strachu a nenávisti. Kdo jsou ochotni pojmenovat, co se děje, i když se jim to nevyplatí. A kdo reprezentují alespoň část hodnot, za které má smysl bojovat, když realita začíná připomínat hrůzostrašný Mordor.