„Zapalovat někomu něco je blbost, ale to, že se popálilo ci*áně, by když už, tak mělo být bráno jako polehčující okolnost.“ Tento výrok je připisován bývalému europoslanci, někdejšímu kandidátovi na ministra zahraničí i životního prostředí a budoucímu vládnímu zmocněnci pro klimatickou politiku a Green Deal — Filipu Turkovi (MS).

Pokud by šlo o anonymní výkřik z internetové diskuse, možná by nestál za větší pozornost. Hrubost, vulgarita a dehumanizace se totiž bohužel staly běžnou součástí online prostoru. Problém je jinde: autorem těchto slov měl být člověk, kterého vláda zvažuje pověřit koordinací jedné z nejzásadnějších agend současnosti — transformace české ekonomiky v reakci na klimatickou změnu.

Filip Turek je politickým fenoménem své doby. Vyrostl na sociálních sítích, vybudoval si silné publikum v prostředí takzvané manosféry a oslovuje především mladé muže, kteří se cítí v rychle se proměňujícím světě ztraceni. V tomto ohledu jeho styl i rétorika připomínají globální influencery typu Andrewa Tatea. Nejde o program ani o řešení. Jde o emoci, identitu a pocit sounáležitosti.

A právě v tom je jádro problému. Turek není politikem s ucelenou vizí nebo promyšlenou politikou. Je nositelem nálady. Nabízí jednoduché vysvětlení složité reality: vy nejste ti, kdo selhávají, to svět se zbláznil. Klimatická politika, rovnost pohlaví, kulturní otevřenost — to vše není znak svobody a příležitostí, ale údajná hrozba. My jsme ti normální, oni jsou ti divní… a nebezpeční.

Jenže přesně takový typ politického aktéra je v ostrém rozporu s rolí, kterou má vládní zmocněnec pro Green Deal plnit. Ten má být především vyjednavačem mezi státem a průmyslem, mezi národní politikou a evropským rámcem, mezi ekonomickými zájmy a environmentální realitou. Má konflikty tlumit, hledat kompromisy a převádět politická rozhodnutí do praxe.

Turek však funguje přesně opačně. Konflikty vyhrocuje, rozdíly dramatizuje a místo dialogu nabízí pohrdání. Z pozice, která má spojovat, by se tak stala další fronta kulturní války.

Turek přitom není náhodným přešlapem. Je symptomem politiky, která se bojí otevřeně říct, že transformace bude složitá, bolestivá a nevyhnutelná. Že klimatická krize je reálná a že česká odpověď na ni musí být aktivní, nikoli sabotující. Místo vedení přichází únik k líbivým gestům a kulturnímu konfliktu.

Turek bez ceny

A proč že vlastně Turek není ministrem? Formální odpověď zní, že ho prezident nejmenoval. Otázka, která se opakovaně vrací, je, zda je takový postup v souladu s ústavou. Právní rovina věci je sporná a definitivní výklad by mohl podat pouze ústavní soud na základě kompetenční žaloby. Tou osobou, která by ji měla podat, je logicky premiér.

Jenže Andrej Babiš (ANO) to nedělá. A čím déle to trvá, tím jasněji se ukazuje proč. Ne proto, že by si nebyl vědom zásahu do svých pravomocí, ale proto, že mu na Filipu Turkovi jednoduše nezáleží natolik, aby kvůli němu riskoval otevřený konflikt s prezidentem. Turek není jeho politickou prioritou ani klíčovou figurou. Rozhodně není někým, za koho by stálo vést měsíce trvající institucionální spor.

Babiš sice může navenek působit jako premiér, který se snaží a vyjednává, realita je ale prostší. Spor s prezidentem by znamenal politické i časové náklady a ty za Filipa Turka jednoduše nechce platit. Zvlášť ve chvíli, kdy má před sebou řadu podstatnějších problémů.

Hodně to vypovídá i o tom, jakou skutečnou politickou hodnotu Filip Turek má. Andrej Babiš si musí být dobře vědom, že touto „ztrátou“ nepřichází o odborníka ani o nositele zásadní agendy. Nepřichází o kompetenci, ale jen o dalšího politického trafikanta. A těch má kolem sebe už dost.

Zároveň se tím zbavuje potenciální zátěže. Turek by nebyl jen problematickým jménem doma, ale i nepříjemnou vizitkou v zahraničí. Někým, koho by bylo nutné obhajovat před evropskými partnery. A jen těžko si představit, že by právě on byl tím, za koho by byl premiér v Bruselu chválen.

V tomto světle přestává celé nejmenování působit jako dramatický ústavní spor a začíná vypadat spíš jako tichá úleva pro všechny zúčastněné. Pro prezidenta přijatelná, pro premiéra pohodlná a pro Filipa Turka možná nejvýmluvnější vizitka jeho skutečného politického významu. Andrej Babiš o něj jednoduše nestojí. A Petr Macinka se kvůli svému dobrému kamarádovi zjevně nechce vzdát osobního řidiče a opustit pohodlí Černínského paláce.

Filip Turek, a nakonec i Petr Macinka tak zůstávají především typickými příklady internetových hrdinů. Silní v rétorice, zvlášť když míří na slabší. Nevybíraví na sociálních sítích. Avšak opatrní ve chvíli, kdy by měli vstoupit do skutečného politického střetu. S Andrejem Babišem se totiž do boje pouští jen ti, kteří na to mají odvahu.

Dostal Motoristy do vlády, pro něj už místo nezbylo

Jmenování Filipa Turka vládním zmocněncem tak není výsledkem promyšleného politického rozhodnutí, ale spíš pečlivě naaranžovaná kulisa. Turek zkrátka nesmí prohrát. Musí to vypadat, že Motoristé uspěli, že si dokázali dupnout a že vláda ustoupila. Že ti, kteří na jeho problematičnost upozorňovali, odešli poraženi.

Realita je zkrátka opačná. Právě tato trafika je důkazem, že kritika i veřejný tlak měly smysl. A že skutečná moc zůstala jinde. I proto dnes sledujeme drobné, ale výmluvné projevy frustrace. Deklarovaná žaloba na prezidenta, jízlivé poznámky a teatrální výpady. Motoristé si mohou před svými voliči odškrtnout symbolické vítězství a zachovat si tvář.

Dá se však očekávat, že Turek bude pokračovat ve stylu, který mu zbyl. Bude hlasitější a provokativnější. Bude to pro něj totiž jediný způsob, jak zůstat viditelný. Právě to je výhradní pole, na němž se dokáže pohybovat. A možná ještě smutněji — je to to jediné, co mu vlastně zbývá. Na nic jiného se totiž nezmůže.

Za Piráty mohu říct, že pokud to bude potřeba, budeme proti Filipu Turkovi vystupovat i nadále. Ne kvůli jeho osobě, ale kvůli tomu, co v politice představuje — normalizaci věcí, které mají zůstat za hranou veřejné debaty. Relativizaci nacismu, lži, hrubé urážky, výhrůžky i zlehčování ruské agrese na Ukrajině nelze připustit.

Tohle nejsou drobnosti ani přehnaná citlivost. Jsou to hodnotové linie, za nimiž už není prostor pro kompromis. Má-li mít demokratická politika smysl, musíme být schopni takové projevy jasně odmítnout. Neuhýbat, nebagatelizovat je a netvářit se, že jde jen o jiný názor. Právě tady se rozhoduje, zda ještě vedeme politický spor nebo už rezignujeme na hodnoty, na nichž je Česká republika postavena.