Je dobře, že se prezident Petr Pavel rozhodl zveřejnit tragikomicky nešikovný pokus o vyhrožování, kterým se předseda české krajně pravicové strany Motoristé sobě a místopředseda vlády Petr Macinka pokouší prosadit jmenování svého stranického kolegy Filipa Turka, proslulého zálibou v hajlování a důvodně podezřelého ze sexuálního násilí, do funkce ministra životního prostředí. Je také dobře, že prezident Turka ministrem jmenovat odmítá a rezolutně to na dnešní tiskové konferenci zopakoval.

Co asi tak Macinka čekal? Že se Petr Pavel, se svým životopisem a profilem vojáka-generála, poleká jeho samolibé nafoukanosti, zasalutuje mu a udělá ministrem ve všech směrech nezpůsobilého Filipa Turka poté, co to až dosud důsledně odmítal?

Prezident dokonce oznámil, že podává trestní oznámení pro vydírání a také podnět tajným službám. Můžeme mít pochybnost, zda Macinkovy zprávy naplňují skutkovou podstatu vydírání, jak ji vymezuje paragraf 175 trestního zákoníku, či jakou roli by v celé věci měly hrát tajné služby. Na druhou stranu je možné, že o všech okolnostech konfrontace mezi Hradem a Motoristy zatím nevíme vše. Každopádně jsme v demokracii a nad Motoristy i jejich oběma krajně pravicovými vládními spojenci česká společnost musí nakonec zvítězit politicky.

Správným prvním krokem v politickém zápase je samo zveřejnění Macinkových zpráv prezidentovu poradci Kolářovi. Předseda Motoristů ve zprávách komunikuje krajně neomaleným způsobem, skýtá obraz narcistního fracka, který se opájí svou vlastní důležitostí a vzteká se, protože mu rodiče nechtějí činit pomyšlení. To se ale neliší od obrazu, který každý soudný člověk o Motoristech a jejich předsedovi měl už dříve.

Má také svou velkou hodnotu, když textové zprávy, které na Hrad poslal, Macinka označuje za „vyjednávání“. Je dobře vědět, co si pod uvedeným pojmem Motoristé představují. Odkud takovýto styl „vyjednávání“ jenom známe? „Mám pro pana prezidenta nabídku, kterou nelze odmítnout.“ Takto vyjednávají mafiáni, gangsteři, fašisté.

Ještě důležitější než hulvátské textové zprávy je odmítání kompetenční žaloby

Úplně nejdůležitější část celého sporu leží ovšem jinde. Prezident správně trvá na tom, aby vláda, pokud je přesvědčena o oprávněnosti svého nároku jmenovat Filipa Turka ministrem, podala kompetenční žalobu.

Macinka to však odmítá s bizarní argumentací, že Ústavní soud se chová aktivisticky a vytváří tu svá nová pravidla. To je v jádru krajně nebezpečná argumentace směřující proti demokratickým základům státu, a je až nepochopitelné, že Macinku na tiskové konferenci nikdo s tímto jeho zcela neakceptovatelným postojem nekonfrontoval.

Aby bylo jasno: je možné, že prezident Pavel opravdu nakonec nemá dostatečně silné důvody, proč se Filip Turek nemůže stát ministrem. Turek je beze zbytku odporná figura, ale ústava skutečně neposkytuje prezidentovi nijak veliký prostor jmenování ministra odmítnout. Leč jistě mu takovou možnost dává. Přitom vláda opírající se o důvěru Sněmovny samozřejmě má právo mít jiné mínění.

Potud je všechno v rámci standardních pravidel. Ale jak je tomu v demokratické společnosti ve všech podobných konfliktech zvykem, pokud se dvě strany nemohou dohodnout, musí o věci rozhodnout soud. Od toho tu celý třetí pilíř demokratického systému v podobě justice máme.

Verdikty soudů můžeme kritizovat, můžeme je odmítat, ale v praxi se jimi provoz demokratické společnosti prostě musí řídit, protože jinak nastupuje vláda džungle, kde se rozhoduje svévolí či právem silnějšího. Takovým systémem je fašismus, jehož nástup dnes vidíme v USA Donalda Trumpa, v Rusku či v Izraeli, kde se o věcech zcela nepokrytě lže a zcela svévolně se ignorují rozhodnutí soudů, mezinárodních i místních.

Jinak řečeno: Petr Macinka, který na tiskové konferenci do omrzení opakoval, že se prezident pohybuje „mimo ústavní rámec“, sám přesně touto formulací lže a dopouští se uzurpátorské svévole. Vždyť právě tuto roli ústava, na niž se přitom Macinka tak drze odvolává, ústavnímu soudu předepisuje!

Jakou alternativu ke kompetenčnímu sporu před ústavním soudem nám Petr Macinka navrhuje? Prosazení své vlastní vůle, své vlastní interpretace ústavy a donucení prezidenta k poslušnosti. Přesně v tom se zrcadlí ryze fašistická vize Motoristů sobě pro fungování České republiky: „My tu vykládáme zákony a vás donutíme náš výklad akceptovat.“

Přesně z tohoto důvodu je tedy zcela zásadní, aby prezident Filipa Turka nejmenoval a ve sporu s Motoristy sobě neustoupil ani o píď, pokud ho k tomu ústavní soud svým rozhodnutím nezaváže. Ve sporu prezidenta s Motoristy už jde o vymezování prostoru, který Babišova vláda bude mít k demolování demokratických institucí.

Je přitom jasné, že možnosti prezidenta vládu opírající se o sněmovní většinu korigovat nejsou neomezené. Tím spíš nemůže v takových sporech zůstávat sám.

Motoristy bude nejspíše třeba nakonec zastavit v ulicích

Bohužel realita je taková, že v minulých volbách tu občané rozhodli o vzniku sněmovní většiny tří krajně pravicových stran. S nimi teď instituce české demokracie budou svádět velmi těžký obranný boj.

Konflikt prezidenta s Motoristy o Turka je jeho prvním zásadním dějstvím. Je proto zcela zásadní, aby se nyní prezidentovi dostalo podpory dalších demokratických institucí. Předně nezávislá média by měla začít plnit svou roli a lhaní Petra Macinky o neústavním postupu prezidenta takto pojmenovat. Petr Macinka je opravdu mnoho různých věcí, především služebníček české oligarchie, ale každopádně není nikým, kdo by tu mohl jako konečná autorita vykládat ústavu.

A za druhé, jak dnes vidíme v mnohem dramatičtějších kulisách v americké Minnesotě — čelit svévoli arogantní, zpupné k autoritářství tíhnoucí moci, je především role občanské společnosti. Vláda nechce jenom prosadit fašistu Turka do role ministra, nechce si jenom přisvojit právo vykládat ústavu, nechce jenom donutit prezidenta, aby její výklad bez odmluv akceptoval.

Tato vláda fašistů, rasistů a podvodníků chce, aby celá společnost byla nakonec tak poslušná, jaký by si už teď přála mít Hrad. Jeví se tak jako takřka jisté, že Motoristy a spol. bude nakonec třeba zastavit v ulicích.