V posledních měsících se na pražském zastupitelstvu odehrály dvě události, které spolu souvisejí víc, než se na první pohled zdá. V prosinci zastupitelstvo přijalo usnesení, které výslovně uznává přínos občanských organizací a odmítá jejich dělení na „politické“ a „nepolitické“. V únoru pak, krátce před čtvrtým výročím ruské invaze na Ukrajinu, schválilo příspěvek 3,3 milionu korun na psychosociální podporu na ukrajinských školách — poté, co ministr zahraničí Petr Macinka oznámil, že stát tuto pomoc ruší.

V demokracii nelze politiku a občanskou společnost striktně oddělit

Dvě různá hlasování, dva různé měsíce. Přesto mají společného jmenovatele: v obou případech jde o otázku, kdo má ve veřejném prostoru právo nejen pomáhat, ale také mluvit a pojmenovávat problémy.

Když ministr Macinka oznámil, že Česká republika přestane podporovat školy na jižní Ukrajině, udělal to způsobem, který pohoršil i ty, kdo s konkrétní pomocí nemusí souhlasit. Válka trvá čtyři roky, dopady na civilní obyvatelstvo jsou stále hlubší a školy fungují v podmínkách opakovaných leteckých poplachů. Děti vyrůstají ve válečném prostředí a potřebují nejen materiální pomoc, ale i psychologickou podporu. Zrušit ji právě teď a tímto způsobem není věcné rozhodnutí o prioritách. Je to gesto — signál určitému publiku.

Praha se proto rozhodla reagovat. Zastupitelstvo schválilo příspěvek 3,3 milionu korun na psychosociální pomoc ukrajinským školám prostřednictvím organizace Člověk v tísni, která má s podobnou pomocí dlouholeté zkušenosti. Nejde o to, že by město mělo nahrazovat stát. Jsou ale situace, kdy je správné říct: tohle rozhodnutí považujeme za chybu a chceme pomoci tam, kde to dává smysl.

Právě v takových chvílích je dobře vidět, jak důležitou roli hrají občanské organizace. Mají zkušenosti, které veřejná správa mnohdy nemá, a dokážou reagovat rychleji a pružněji. Přesto se v posledních letech v politické debatě objevuje zvláštní argument. Občanské organizace jsou podle něj v pořádku, pokud „jen pomáhají". Jakmile ale začnou upozorňovat na problémy, komentovat zákony nebo vystupovat ve veřejné debatě, začnou být označovány za „politické“.

Toto dělení nedává smysl. Sdružovací právo je základním občanským právem. Organizace, kterou založí občané, aby pomáhala lidem se závislostmi, má plné právo říct svůj názor na protidrogovou politiku. Organizace pracující s uprchlíky může komentovat azylové řízení. Organizace, která pečuje o seniory, by měla mít slovo při rozhodování o sociálních službách. Právě proto, že vědí, o čem mluví.

Občanské organizace a jejich pracovníci často stojí lidem, kteří dopady veřejných rozhodnutí pociťují nejvíc, nejblíže. Vidí, kde systém funguje — a kde naopak selhává. Jejich zkušenost je pro veřejnou debatu cenná. A financování jejich práce musí záviset na potřebnosti a výsledcích, ne na tom, zda se organizace veřejně vyjadřuje k věcem, které se jejích klientů bezprostředně dotýkají.

Na zastupitelstvu zaznívaly i pochyby. Nic proti pomoci, říkali někteří kolegové, ale proč se občanské organizace vyjadřují k zákonům nebo vstupují do veřejné debaty? V té otázce je však skrytý starý omyl: že existuje ostrá hranice mezi politikou a občanskou společností.

Demokracie takto nefunguje. Není to systém, ve kterém volení zástupci rozhodují a všichni ostatní mlčí. Demokracie spočívá na tom, že lidé mají možnost sdružovat se, organizovat se a aktivně se zapojovat do veřejného života. Občanské organizace jsou jedním z nástrojů, jak tuto účast uskutečňovat. Proto jsme na pražském zastupitelstvu přijali usnesení, které jejich práci výslovně oceňuje a odmítá jejich dělení na „správné“ a „nesprávné“. Možná to zní samozřejmě, ale v době, kdy se občanská společnost stává terčem politických útoků, je důležité to říct nahlas.

Obě zmíněná hlasování mají společný základ. V obou případech jde o obranu principu, že občanská společnost má ve veřejném prostoru své místo — že lidé, kteří pomáhají druhým, mají zároveň právo říkat, co ve společnosti funguje a co je potřeba změnit.