Je dobře, že vláda po důrazné kritice odborné veřejnosti, opozice i občanských organizací ustoupila od původního návrhu zákona o registru zahraničních vazeb. Zákon by měl dopadat nejen na neziskové organizace, ale také na univerzity a firmy, a vzbudil oprávněné obavy ohledně možnosti zasahovat do běžné činnosti těchto institucí. Nešlo o opatření pro větší transparentnost, ale o model, který odborníci připodobňovali k postupům známým z Maďarska nebo Ruska.

Informacemi o financování občanských organizací už stát disponuje

Kabinet nejprve otočil, ale pak se ústy premiéra Babiše opět vrátil k původnímu plánu. Navzdory informacím od poslanců a ministrů koalice podle premiéra žádný konkrétní návrh zatím neexistuje a jeho vznik nebude rychlý. Babiš téma vnímá jako komplikované, vyžadující delší debatu, a zatím pověřil ministryni financí Alenu Schillerovou, aby kvartálně informovala veřejnost o čerpání příspěvků ze státní kasy.

Přitom stát už velkou část informací o financování občanských organizací zveřejňuje. Nejde tedy o žádnou revoluci v transparentnosti, spíš o politické gesto, jehož cílem je zakrýt, jak problematický byl původní záměr. A právě ten je důležité připomínat.

Původní návrh zasahoval především organizace, které pomáhají lidem, kontrolují mocné nebo spolupracují se zahraničními partnery na běžných projektech. Mohl dopadnout na akademické instituce využívající mezinárodní programy, na watchdogové organizace bojující proti korupci i na sociální služby, které často čerpají evropské či zahraniční granty, aby mohly pomáhat lidem v České republice.

Podle premiéra Andreje Babiše zákon vznikne už proto, že vláda jej slíbila ve vládním prohlášení. Jen zatím neexistuje oficiální návrh. Piráti už avizovali, že pokud by původní návrh zákona o registraci zahraničních vazeb prošel, napadnou ho s dalšími opozičními stranami u Ústavního soudu. Podobný precedent existuje na Slovensku, kde Ústavní soud návrh zamítl.

Kritika zákona se týká i dopadů na občany, kteří závisí na činnosti občanských organizací — oběti domácího násilí, rodiny v nouzi, senioři, lidé bez domova či osoby se zdravotním postižením. Právě těmto lidem dnes často občanské organizace pomáhají proto, že stát v těchto oblastech nestačí, nebo přímo selhává.

Stejně důležitá je role organizací, které kontrolují mocné a upozorňují na korupci nebo neefektivní nakládání s veřejnými penězi. Ty často využívají mezinárodní granty právě proto, aby nebyly finančně závislé na politicích, které mají hlídat. Pokud stát začne takové organizace automaticky podezírat, veřejně je nálepkovat jako nástroje cizího vlivu, oslabuje demokratické pojistky.

Občanská společnost zvláštní dohled nepotřebuje

Na celé věci navíc bije do očí pokrytectví těch, kdo o „transparentnosti“ nejhlasitěji mluví. Data ukazují, že více než třetina koaličních poslanců stojí ve vedení některé občanské organizace. Celkem jde o padesát pět organizací a dvaatřicet z nich nezveřejňuje ve Sbírce listin ani základní finanční dokumenty, přestože to současný zákon vyžaduje. Jinými slovy: ti, kdo chtějí zavádět nové povinnosti pro ostatní, často sami neplní ani ta pravidla, která už dávno platí.

Odstrašujícím příkladem jsou Motoristů sobě. Spolky vedené jejich poslanci zákonné povinnosti většinou neplní a právě z prostředí jednoho z nich odešel straně dar ve výši 800 tisíc korun, aniž by bylo možné z veřejných dokumentů dohledat podrobnosti. Podobné příklady ale najdeme i u dalších stran.

Je proto správné, že vláda od nejkontroverznější varianty ustoupila. Bylo by ale naivní tvrdit, že je tím vše vyřešeno — nová podoba zákona stále není jasná. Zároveň se vytváří dojem, že občanská společnost je sama o sobě podezřelá a potřebuje zvláštní dohled.

Demokracie ve skutečnosti nestojí jen na volbách a politických stranách, ale i na aktivních občanech, spolcích, odborných platformách, médiích a organizacích, které pomáhají tam, kde stát nestačí, a zároveň drží zrcadlo těm, kdo vládnou. Jakmile z nich začneme dělat podezřelé jen proto, že jsou nezávislé a nepohodlné, oslabujeme vlastní demokratický systém.

Tlak tentokrát zafungoval. A právě kvůli odolnosti demokracie — ve prospěch mladých a jejich budoucnosti — nesmíme ani v budoucnu polevit.