České moderní dějiny jsou protknuté příběhy kolaborantství. V zájmu „záchrany národa“ byli schopni přední legionáři jako Emanuel Moravec poslušně plnit vůli hitlerovského Německa během nacistické okupace. Osmašedesátník Gustav Husák, člen nejužšího vedení dubčekovské KSČ, pod záminkou udržení posledních „předsrpnových výdobytků“ kolaboroval s okupanty tak, že až do listopadu 1989 tu vládl jeden z nejtvrdších represivních režimů ve východním bloku.

Ale nejde jenom o špičky. Až jednou někdo sepíše dějiny české kolaborace, ukáže se, že naši předkové bohužel ve velkém kolaborovali s Habsburky, s nacisty, se stalinským režimem v padesátých letech, se sovětskou okupační mocí po roce 1968, s mafiánským kapitalismem pod taktovkou ODS. A dnes už mnozí kolaborují s oligarchií. S nástupem krajně pravicové vlády Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury a Motoristů sobě se kolaborantskými šlépějemi zřejmě vydala i podstatná část českého ekologického hnutí.

Lísat se k nepříteli

Po pondělním jmenování motoristického ministra životního prostředí Igora Červeného rozeslal Zelený kruh — asociace zaštiťující české ekologické organizace — tiskovou zprávu, ve které „vítá“ nástup motoristického ministra Igora Červeného. „Je správné, že ministerstvo životního prostředí bude mít plnohodnotného ministra,“ píše Zelený kruh.

Jako by ekologické organizace nevěděly, že strana, ze které „plnohodnotný“ ministr Červený pochází, už před Vánoci začala pracovat na destrukci celého ministerstva. Ministerstvo propouští klíčové úředníky a nahrazuje je bývalými lobbisty Rosatomu. Vedle toho se náměstkem stal i popírač změn klimatu Jaromír Wasserbauer.

Nové vedení ministerstva připravuje seznam lidí, které chce odvolat z vedení národních parků a dalších institucí ochrany přírody. Petr Macinka ohlásil likvidační škrty v rozpočtech napříč celým ministerstvem, které nelze vykládat jinak, než že mají za cíl celou instituci ochromit. Doslova řekl, že má téct „zelená krev“. Vedle Deníku Referendum se přitom popisu barbarského chování motoristů systematicky věnují další média, zejména Zdislava Pokorná v Deníku N.

Destrukce klíčové instituce ochrany přírody je v zájmu sponzorů Motoristů sobě. Ministerstvo má například dohlížet na špinavý byznys uhlobarona Pavla Tykače. Za ministra Petra Hladíka aspoň bránilo tomu, aby si Tykač vzal zpět miliardu určenou na rekultivace dolů.

Uhlobaron si zřejmě výhodně předplatil služby Motoristů tím, že v roce 2024 začal finančně podporovat Institut Václava Klause, z něhož přední postavy bizarní krajně pravicové strany pocházejí. Po nástupu Červeného do pozice ministra už nebude Tykačovi nic stát v cestě.

Podobně tomu je u podnikatele Františka Fabičovice. Jde o přítele Petra Macinky a sponzora Motoristů sobě, který dlouhodobě vystupuje proti existenci Chráněné krajinné oblasti Soutok. Právě zrušení této oblasti Macinkovi Motoristé prosazují.

Nakonec však rozklad ministerstva hraje do karet i Andreji Babišovi. Zdevastované ministerstvo nebude schopno efektivně hlídat byznys chemiček a agropodniků holdingu Agrofert, který Babiš naoko vložil do svěřenského fondu.

V zajetí mylné teorie změny

Přes zcela zjevné kroky nepřátelství ze strany představitelů nové vlády však část ekologických organizací sama sobě i veřejnosti nalhává, že s Babišem a Motoristy lze „spolupracovat“. „Zelený kruh je připraven s novým ministrem konstruktivně spolupracovat a nabídnout odbornou expertizu svých pětadevadesáti členských organizací. Příroda a zdravé životní prostředí jsou společným zájmem všech občanů,“ píše Zelený kruh v závěru své tiskové zprávy.

Snad nejtruchlivější na poníženém postoji ekologických organizací je jejich domněnka, že o spolupráci s nimi vůbec někdo na ministerstvu stojí. Nový ministr Červený při nástupu do úřadu volal po „konci zelené ideologie“. Je odhodlán ve spolupráci s Filipem Turkem a popíračem změn klimatu Jaromírem Wasserbauerem proměnit ministerstvo v klacek na přírodu a ekologické hnutí.

Přitom je třeba podtrhnout, že přebírání úřadu Motoristy není nic, co by se dělo proti zájmům Babiše či Agrofertu. Ekologické organizace už na podzim absurdně apelovaly na Babiše, ať zváží přidělení ministerstva životního prostředí Motoristům a raději nominuje kandidáta hnutí ANO. Jako důvod organizace uvedly, že Babišův ministr Richard Brabec, bývalý ředitel jedné z chemiček Agrofertu, prosadil řadu opatření ochrany přírody, a vládu ANO chválily, že „stabilizovala“ ministerstvo po předchozí vládě ODS.

Nad tím je třeba položit si otázku, k čemu vlastně máme ekologické organizace, které se účastní propagandy vlády složené ze tří krajně pravicových stran. Vždyť tu lichotivě mluví o ministrovi, který se systematicky snažil křivit vyšetřování katastrofy na řece Bečvě, za pomoci České inspekce životního prostředí, kterou předtím zčásti rozvrátil, zčásti ochočil. Brabec také ignoroval unijní klimatickou politiku, zdržoval legislativu komunitní energetiky nebo podporu čistých zdrojů energie.

Vzpírání se faktu, že vláda Andreje Babiše ústy Motoristů vyhlásila válku přírodě, má zřejmě prozaický důvod. Ekologické organizace chtějí v hrůze z chystaných „potoků zelené krve“ zachránit alespoň některé své aktivity financované ze státního rozpočtu. To se ale samozřejmě nestane.

Smutnou pravdou je, že řada ekologických organizací se stala na příspěvcích ze státního rozpočtu existenčně závislá. A teď přichází účet za to, že česká občanská společnost — včetně organizací působících v ekologické oblasti — udělala pramálo pro to, aby své zdroje stabilizovala a učinila je nezávislými na libovůli politiků v dobách, které pro ni byly příznivější.

Je to vizitka i bývalých, zčásti progresivních ministrů životního prostředí od Martina Bursíka po Petra Hladíka, že tu nemáme fond, který by ekologické hnutí štědře financoval a na který by politici nemohli sáhnout. Až tu jednou bude ministr, kterému opravdu bude na roli ekologického hnutí ve společnosti záležet, pozná se to podle toho, že takový fond vytvoří. To ale samozřejmě není debata pro dnešek.

Debatou pro dnešek je naopak otázka, co za přilnutím řady ekologických organizací k indiferentní či vyloženě nepřátelské státní moci leží. Jedná se o hlubší problém chybného chápání role ekologického hnutí v dnešní společnosti. Je to důsledek hlubokého nepochopení vlastní identity a vlastního místa ve společnosti.

Je nutné budovat moc

Ekologická, zelená a klimatická hnutí měla — jako všechna emancipační sociální hnutí v dějinách — sílu jen tehdy, pokud hledala způsoby, jak reprezentovat co nejširší základnu lidí a byla ochotná ke konfrontaci, včetně akcí občanské neposlušnosti. To ukazuje historie ekologických demonstrací v listopadu 1989, polistopadové hnutí občanské neposlušnosti proti jaderné energetice, stejně jako příběh Fridays for Future.

V českém ekologickém hnutí se po roce 2000 prosadila zcestná teorie změny. Podle ní mají ekologické organizace nabízet expertní poznatky a ministři i korporace jim budou naslouchat a uvádět jejich expertízy do praxe. Povídali, že mu hráli.

Proti každému lobbistovi ekologických organizací může fosilní byznys postavit padesát svých. A organizací, které se nechaly ochočit za sponzorské příspěvky státu či greenwashingové spropitné naoko zelených korporací, se nikdo nebojí, nikdo je nemá důvod brát vážně. A nikdo si jich nakonec nebude vážit.

Ostatně právě v této souvislosti vzpomeňme na surové, každým coulem vylhané útoky předsedy lidovců Výborného na Hnutí Duha po loňských povodních. Mohl si to dovolit, protože kdo se tehdy ochránců přírody vlastně zastal? Naše noviny ano. Petr Hladík či kdokoli jiný z tehdejších poslanců nikoli.

Ekologické organizace byly nadšeny z lidoveckého ministra, který přitom v zásadě prostě dělal standardní politiku a v mnoha věcech neuspěl či ustoupil. Ale ekologické organizace přece musí chtít mnohem víc. I jich by se měl každý lidovecký ministr především bát.

Pokud si ekologické organizace budou namlouvat, že musí brát v potaz jakési abstraktní politické reálie, že se musí ony samy domněle „pragmaticky“ či snad „strategicky“ pohybovat v mezích takzvaně možného, jež si pro sebe definuje fašizující se česká stranická politika, samy tím prostor toho, co je skutečně možné, zužují.

Takováto mentalita přizpůsobování se myšlení straníků na ministerstvech, podepřená zcela naivní představou, že vše se dá vylobbovat a že s mocnými se musí jít nakonec dohodnout, dnes končí v tragikomické snaze o kolaboraci s úhlavními nepřáteli přírody i ekologického hnutí. Protože principiálně konfrontační přístup už si naše ekologické organizace ve své většině ani nedokáží představit.

Všichni přitom víme, že ekologická krize má fatální parametry a soustavně se dramaticky prohlubuje. Právě z toho faktu přece musí vycházet politický realismus každé ekologické organizace, která si chce vážit sebe sama, které by si mohla vážit i veřejnost. Realistické tak není odezírání ze rtů nepřátel, nýbrž budování základů své vlastní moci v organizování co nejširšího občanského hnutí.

Nedokáží si představit, že by se před ministerstvo posadili a vstup do něj blokovali vlastními těly. Jenomže právě to by tu bylo adekvátní reakcí na nástup krajní pravice do vedení rezortu. Ostatně byly to právě demonstrace některých ekologických organizací, nikoliv falešnými lichotkami protkané přemlouvání Andreje Babiše, co zásadně přispělo k jasně odmítavému postoji většiny české společnosti vůči Filipu Turkovi a Motoristům sobě.

Ekologické organizace se domnívají, že dělají politiku. Ve skutečnosti se lísají k těm, kteří jim chtějí zakroutit krkem. Ztrapňuje je to před každým, kdo rozumí tomu, že k politice kromě ideálů nedílně patří budování moci a její následné uplatňování. Je jasné, z čeho pramení moc Motoristů sobě: je to fašistická strana sloužící zájmům oligarchie. Z čeho pramení moc ekologických organizací? Určitě ne ze hřbetu ohnutého před hajlující pravicí.