Hodnotit fungování ministerstva životního prostředí během funkčního období kabinetu Petra Fialy (ODS) by mohlo být vlastně jednoduché. Ministři i jedna ministryně za KDU-ČSL byli v mnohém lepší než jejich bezprostřední předchůdce a byli i lepší než standard porevoluční éry.

Především proto, že rozhodně nepůsobili jako někdo, jehož hlavní rolí je gesci vlastního resortu blokovat, ne-li přímo rozkládat. Sám dokonce věřím tomu, že stále úřadující ministr Petr Hladík má životní prostředí upřímně rád a byl by i rád, kdyby se zlepšovalo. Problémem však je, že to je zatraceně málo.

Už dlouho totiž nežijeme v době, která by dovolovala přistupovat k agendě životního prostředí optikou ochranářských aktivit, ba optikou, podle níž můžeme ekologickou politiku provozovat jako komplement politik takzvaně silových. Agendu „zeleného“ ministerstva bylo potřeba radikálně přeformulovat, pokud ne už dávno, tak rozhodně teď.

Změna klimatu závratně akceleruje, propad druhové rozmanitosti i samotné početnosti druhů je bezprecedentní a postupuje dál. Právě teď. Má-li naše společenství nadále trvat, je nevyhnutelné vymanit ekologickou politiku z naprosto neadekvátního konceptu „ochrany“, který náleží do diskurzu 19. století a jehož podstatou je chápání „přírody“ coby něčeho vnějšího.

I proto považuji největší úspěch končícího ministra — vyhlášení CHKO Soutok — za svého druhu prohru. A i proto jsem přesvědčen, že největší deklarovaná ztráta konce volebního období — ztroskotání plánu vyhlásit NP Křivoklátsko — vlastně žádnou skutečnou ztrátou není. Oba cíle totiž byly jen symptomem neschopnosti definovat vlastní úlohu komplexně: ekologickou politiku už jednoduše nelze měřit ochranou přírodních klenotů. Ekologická politika, má-li být ekologickou, patří do krajiny, zahrad, polí, na talíř i do divadel. Má být takzvaně klíčovou.

Slabá představivost

Paradoxem je, že v programovém prohlášení nastupující vlády byla působnost ministerstva životního prostředí i důležitost jeho pozice vymezena dobře: „Ochrana životního prostředí, přírodních zdrojů, krajiny, přírody, biodiverzity a klimatu bude klíčovou prioritou vlády, která bude prosazována v úzké spolupráci mezi ministerstvy životního prostředí, zemědělství, průmyslu a obchodu, dopravy a místního rozvoje a po konzultaci se sociálními partnery.“

Implementace strategie však byla zoufalá. Nepodařilo se takřka nic. Nejen konkrétně, ale především na rovině diskurzu, chcete-li kvalitě společenské debaty a trendu vůbec. Ministerstvo si zkrátka naléhavost své zodpovědnosti nepřipustilo a rozhodlo se jen obhospodařovat niku, již mu vymezila především porevoluční tradice. A nešlo přitom jen o neschopnost expandovat, ale i o zoufalou nekompetenci zvládat defenzivu.

S chutí zde připomenu například selhání ministryně Hubáčkové, která školácky dovolila, aby po požáru v Národním parku České Švýcarsko nad debatou o roli lesních disturbancí převládl hasičský motiv prevence a bezpečí majetku. A s chutí připomenu i liknavost ministra Hladíka, který po loňských ničivých povodních zcela uvolnil prostor příběhu o nutnosti budovat tvrdá a už tolikrát diskreditovaná protipovodňová opatření.

A připomenu také absenci hlasu ministerstva během protestů Jandejskových farmářů vloni v Praze. Jako by gesce nakládání s půdou a krajinou náležela výhradně ministrovi zemědělství. A připomenu i nešťastné rozhodnutí zahrnout do plánu vyhlášení Národního parku Křivoklátsko automaticky kompenzace obcím. Budoucí povaha zemědělství je přitom centrálním momentem kýženého konceptu obnovy přírody EU, zatímco představa přirozeného napětí mezi ochranou přírody a rozvojem obcí patří do pekel 90. let.

K prostřenému stolu

Ministerstvo si zkrátka neuvědomilo či nepřipustilo, že právě pro ně neplatí a platit ani nesmí, že politika je umění možného. Posláním ministerstva životního prostředí, navíc s jakžtakž robustními ekologickými politikami EU v zádech, je chodit do předem prohraných bitev. Bez nadsázky. Konstitutivním rysem ministerstva životního prostředí v dosluhující vládě však byla bojácnost. A není horšího dědictví než fakt, že MŽP napomohlo zachovat podmínky, v nichž premiér demokratické vlády může absorbovat protiklimatické motivy včetně vulgárního boje proti Green dealu.

Sečteno a podtrženo, neschopnost lidoveckých šéfů resortu podstupovat skutečná rizika, ba vůbec pochopit tíhu svých rolí, znamená, že příští vláda, která se se vší pravděpodobností žádnou „zelenou“ politikou zdržovat nebude, zasedne k prostřenému stolu.