S ohledem na končící volební období je vhodný čas připomenout, jak se vyvíjel vztah politické reprezentace a organizací občanské společnosti. Zaměřím se přitom na zkušenosti a poznatky z pohledu organizace Zelený kruh, usilující o takovou podobu zákonů, strategií a politik, která bude účinně chránit životní prostředí, reagovat na změny klimatu v souladu s vědeckým poznáním a s respektem k sociální spravedlnosti.

Žijeme v době, kdy se verbální útoky na organizace občanského sektoru z úst některých politiků a novinářů stávají normou. V exekutivní politice jsou aktivní zastánci občanského sektoru spíše výjimkou. Podmínky pro práci spolků a občanských iniciativ se v některých ohledech zlepšily, celkový trend však příliš optimismu nebudí.

Mají občané právo mluvit úřadům do ochrany životního prostředí?

V roce 2017 byla Parlamentem výrazně zúžena práva spolků účastnit se řízení o povolování staveb, při nichž dochází k negativním dopadům na životní prostředí. Toto omezení, odůvodňované údajnými obstrukcemi spolků, prakticky vyřadilo veřejnost z většiny stavebních povolovacích procesů. Již v roce 2021 bylo zřejmé, že tato změna k žádnému zrychlení při povolování staveb nevedla.

Právě končící koalice si jako jednu z priorit stanovila přepracování stavebního zákona, schváleného za vlády Andreje Babiše, což otevíralo příležitost práva veřejnosti při povolování staveb obnovit. Vláda Petra Fialy ve ostatně ve svém programovém prohlášení zavázala respektovat zásady transparentnosti a participace. K jejich naplnění vedla ovšem krkolomná cesta.

Ministerstvo životního prostředí na začátku volebního období navrhlo obnovení práv veřejnosti do podoby před rokem 2018. Neustálo však diskusi ve vládě a do Sněmovny byl v rámci revize stavebního práva předložen návrh, který nepočítal s žádným zlepšením oproti stavu od 2018.

Nakonec se podařilo dostat do finální verze návrhu novely zákona o ochraně přírody a krajiny alespoň dílčí zlepšení, které dosti nelogicky umožňuje občanům bránit v řízeních stromy a vzácné druhy rostlin a živočichů. Vyjádřit se v případech, kdy dochází k zástavbě louky, ničení potoka či mokřadu či zásahům do krajinného rázu, ale nadále nemůže.

Naopak přístup k soudní ochraně, garantovaný Listinou základních práv a svobod, se znatelně ztížil. V případě žalob vůči projektům, které mají potenciál škodit významně životnímu prostředí, byly zkráceny lhůty pro podání žaloby a v případě velkých infrastrukturních staveb staveb je navíc zásadně omezena možnost žalobu doplnit, upravit či opravit.

Nejde o přehánění, když řeknu, že čím větší a komplikovanější stavba, tím menší veřejnou kontrolu zákonodárce umožňuje. Minimálně proto, že lhůty pro připomínkování či sepsání žaloby jsou u velkých projektů kratší než u staveb běžných. Nevhodnost takového přístupu je alarmující i proto, že ty největší infrastrukturní projekty se až na výjimky financují z veřejných rozpočtů.

Novela zákona o strategických stavbách se přitom připravovala a projednávala ve zcela nestandardním režimu a v přímém rozporu s programovým prohlášením vlády. Návrh nebyl ani v meziresortním připomínkovém řízení, ani o něm nejednala legislativní rada vlády.

Způsob projednávání byl natolik arogantní, že se proti němu ohradila i skupina expertů Sítě na ochranu demokracie. Poslanci se přitom při projednávání v hospodářském výboru netajili tím, že při standardní proceduře by zákon vůbec neprošel.

Co přinese regulace lobbingu?

Čerstvě schválený zákon o lobbování má potenciál vnést do tvorby legislativy více férovosti a transparentnosti a mimo jiné dává možnost advokačním organizacím, jako je Zelený kruh, lépe vysvětlovat veřejnosti a novinářům svoji činnost. Na skutečné dopady nového předpisu si budeme muset ještě pár měsíců počkat, ale už teď víme, co podstatného v zákoně chybí.

Zákon stanovuje lobbistům pouze povinnosti, a nijak nereguluje přístup k oprávněním, které lobbista pro svoji práci potřebuje. Konkrétně se zákon nevěnuje pravidlům pro přístup lobbistů k materiálům připravovaným pro vládu či jednání parlamentních orgánů a bez regulace zůstává také přístup do parlamentu.

Zatímco někteří lobbisté se často ani nevejdou do jednacího sálu parlamentního výboru — záměrně malého — a materiály pro jednání jsou jim oficiálně nepřístupné, jiní lobbisté se mohou po budově parlamentu pohybovat bez doprovodu a dostávají důležité podklady přednostně, a to díky svým „správným“ kontaktům a známostem. Tato mezera v zákoně tak nadále umožňuje lobbistům disponovat netransparentním přístupem a vlivem.

Vlaštovka jaro nedělá, ale někdy ano

Ve Zprávě o stavu české demokracie za rok 2024 zpracovávané experty Sítě na ochranu demokracie čteme: „Státní správě se daří zapojovat občanskou společnost do ad hoc procesů a pilotních projektů nad rámec zákonných povinností.“

To se opravdu děje zejména díky Strategii spolupráce veřejné správy s NNO na léta 2021 až 2030, která byla připravena a schválena na konci vlády Andreje Babiše a pilotně implementována v tomto volebním období za aktivní podpory vládní zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové.

Na Úřadu vlády a některých ministerstvech se podařilo vytvořit alespoň minimální kapacitu pro pilotní aktivity zaměřené na zapojování organizací občanské společnosti do tvorby strategii a legislativních předpisů a současně vytvářet potřebné zázemí pro zaměstnance veřejné správy.

Konkrétně na ministerstvu životního prostředí se díky vstřícnosti ministra Petra Hladíka mohly organizace sdružené v asociaci Zelený kruh zapojit do pilotních participačních aktivit v důstojných podmínkách. Výsledkem spolupráce je mimo jiné včasný přístup ekologických organizací k záměrům MŽP, dodávky expertních materiálů ekologických organizací ministerstvu, tak možnost kritické zpětné vazby, kterou úřad nevnímá jako tupé okopávání kotníků.

Výše uvedené přirozeně nefunguje plošně v rámci celého resortu a všech ekologických organizací, ale příkladů dobré praxe je už více než homeopatické množství.

Výraznou změnu v přístupu k občanské společnosti přinesl i nástup prezidenta Petra Pavla, který opakovaně zdůraznil, že občanské organizace jsou pojistkou demokracie a zaslouží úctu.

Na setkání se zástupci občanské společnosti na Hradě v říjnu 2024 prezident uvedl, že „neziskové organizace patří k pojistkám demokracie”, a poděkoval aktivním lidem za to, že „proměňují Česko v lepší, spravedlivější a otevřenější místo“. Toto otevřené uznání významu organizací občanské společnosti je v ostrém kontrastu k vyjádřením předchozích prezidentů, a bezesporu velmi posilující.

Půjdeme cestou Slovenska?

Podmínky pro komunikaci organizací občanské společnosti s veřejnou správou a politickou reprezentací na národní úrovni se dílem zlepšily a dílem zhoršily. V příštím volebním období se může přetrvávající mezera mezi cíli uvedenými ve strategických dokumentech a praxí vyvinout různě.

Nová vláda může začít brát vážně doporučení z pravidelné výroční zprávy OECD o stavu veřejné správy v České republice. Ta opakovaně upozorňuje na to, že kvalita i kvantita v zapojování mimovládních aktérů do přípravy politik je ve srovnání s jinými zeměmi OECD na nízké úrovni, a že se to negativně podepisuje na výkonnosti veřejné správy.

Může pokračovat opatrné zlepšování stylem dva kroky vpřed a krok zpátky, ale můžeme být také svědky otevřeného útoku a šikany tak, jak jej zažívají kolegové v Maďarsku a na Slovensku.