„Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu. Teprve na samých hranicích se řeky spojují v jeden mohutný proud. (...) V západní polovině země sbírá všecku vodu křivotoká Dyje, východní polovina dává svou vodu řece Moravě. Obě řeky se pak sbíhají daleko na jihu v krajině bažinaté. Samo pradávné jméno Morava znamená ‚mokřinu‘.“

Tak popsal soutok řek Moravy a Dyje spisovatel Eduard Štorch v dnes již legendárním románu Lovci mamutů. Unikátní končina plná luk, lužních lesů a starých osamocených dubů místy připomíná pravěkou krajinu ještě dnes.

Z brčálově zelených mokřadů a jezírek tu vykukují tlející větve stromů, mezi nimiž problikávají žlutá poupata stulíků. Nad rozlehlými loukami krouží nespočet dravců. Staré lužní lesy jsou plné mrtvého dřeva i nezvykle vzrostlých stromů.

„Nejraději to tu mám na jaře. Všude je plno vody, vylézají obojživelníci, ještě tu nejsou komáři a rostou tady úplné koberce barevných květin,“ zasní se vystudovaný lesník Filip Šálek, když za slunného dopoledne projíždíme krajinou Soutoku.

Začátkem léta v loukách pozorujeme už hlavně traviny. Výjimkou je pás plný hvozdíků, který ukazuje na suché stanoviště. „To je dobře, že je neposekali,“ přemýšlí nahlas Filip.

Nad spoustou drobných, fialovorůžových kvítků se třepotá jediný bělásek. „Mělo by jich tu být víc. Ale kvůli tomu, že se tady většina luk kompletně seká, je s hmyzem na řadě míst problém. Jsem zvědavý, jestli se teď jeho množství podaří výrazněji zlepšit,“ říká sympatický muž v pruhovaném tričku.

Spojení lidí a přírody

Proč by se mělo množství motýlů — a nejen jich — zlepšit právě teď? Nejjižnější část Moravy se stává chráněnou krajinnou oblastí. Nové chráněné území vyhlásila vláda už v lednu. V účinnost však vstupuje až dnes, prvního července, kdy začíná celou oblast spravovat Agentura ochrany přírody a krajiny.

Chráněné území ve tvaru písmene V se táhne od Novomlýnských nádrží pod Pálavou, přes Břeclav až po Hodonín a zaujímá rozlohu 120 kilometrů čtverečních. Kromě jedinečných přírodních lokalit se v něm nacházejí také lovecké zámečky, aleje nebo Lednicko-valtický areál, zapsaný na seznamu UNESCO.

Právě díky spojení kulturní a přírodní hodnoty zdejší krajiny se stal Soutok v pořadí již sedmadvacátou chráněnou krajinnou oblastí u nás. Zařadil se tak po bok například Lužických hor, Českého ráje, Moravského krasu a mnoha dalších ceněných míst.

Dříve se přitom diskutovalo také o možnosti vyhlášení národního parku. „V národním parku je ale hlavním cílem ochrana přírodních procesů. Předmětem CHKO je ochrana kulturní krajiny. Tedy takové, která je výsledkem působení člověka, což Soutok jednoznačně splňuje,“ vysvětluje Pavel Pešout z Agentury ochrany přírody a krajiny, který byl přípravou chráněného území pověřen.

„Cílem tedy je ochránit tuto krajinu se všemi hodnotami — nejen přírodními, ale i kulturními, včetně třeba tradičních forem hospodaření,“ dodává.

Zdejší kraj je lidskou činností skutečně ovlivňovaný už stovky, ne-li tisíce let. Lidé tady osidlovali krajinu od pravěku a doložené tu jsou i mnohé archeologické památky z 9. století, kdy se tu rozkládalo velkomoravské knížectví.

Stopy dávného osídlení jsou vidět například na zaniklém hradišti Pohansko, které se nachází u stejnojmenného zámečku. Do Pohanska přijíždíme po silnici, vinoucí se přímo po vyvýšeném valu, jenž dávné hradisko obepínal.

„Přijela jsem se pokochat moravskou historií a je to tady skutečně nádherné,“ rozplývá se návštěvnice Blanka Maňousková. V Soutoku je už podruhé, prvně však na kole, díky kterému mohla projet velkou část okolí. „Příroda je tady naprosto jedinečná a dneska jsem si ji mohla konečně pořádně prohlédnout,“ říká usměvavá brunetka, když odpočívá ve stínu kousek od bývalého slovanského hradiště.

Dnes se na jeho místě rozprostírá rozlehlá louka, kde se mezi balíky sena prochází čáp. Život dřívějších obyvatel připomínají kamenné základy velkomoravských staveb včetně kostela a opodál stojící repliky pohanské svatyně a polozemnice, což je druh obydlí, které je částečně zapuštěno do země.

V louce s vysokou trávou místy můžeme pozorovat vysekané pruhy. Uplatňuje se tu totiž takzvaný mozaikovitý způsob sečení, který přispívá k větší rozmanitosti kvetoucích bylin a hmyzu. „Dnes se louky běžně sekají pomocí velké techniky celé najednou. V důsledku toho ale ubývají rostliny, které jsou výživné pro hmyz. Pokud však některé části luky zůstanou neposečené, hmyz na ně může přeletět,“ vysvětluje Filip Šálek.

V současnosti se v Soutoku takto tradičně hospodaří pouze na pár místech, díky CHKO by se ale mozaikovité sečení luk mělo rozšířit na celé území.

Lesem na člunu

Lepší ochrany by se měly dočkat také unikátní lužní lesy — listnaté porosty, které jsou charakteristické vysokou hladinou podzemní vody a pravidelným zaplavováním. Právě tady, mezi řekami Moravou a Dyjí, se nachází největší komplex lužních lesů ve střední Evropě.

V posledních letech ho však ohrožuje čím dál větší sucho. V Soutoku se proto nyní staví takzvaný klapkový jez, díky kterému bude možné dostat do lužních lesů více vody z řeky Dyje, a prodloužit tak období, kdy se celá spodní část lesů ocitá pod vodou.

„Když tady bývaly záplavy, nasedli jsme s kamarádem na člun a pluli lesem,“ vzpomíná Filip Šálek, který ve zdejších končinách strávil část dětství. „Tady bydleli kamarádovi rodiče,“ ukazuje na mysliveckou hájenku, kterou právě míjíme. „Občas jsme tam přespávali a u rybníka si dělali indiánskou saunu s nažhavenými kameny,“ říká Filip, který tu v současnosti provádí výzkum obojživelníků a pořádá exkurze pro děti. Zdejší krajinu zná jako málokdo.

Končina však skrývá i méně nápadné poklady než lužní lesy. Jsou jimi takzvané hrúdy — mírně vyvýšené části terénu, kterým by člověk na první pohled nevěnoval větší pozornost. Jde o zbytky písečných dun z doby poledové a písečné naplaveniny z delt řek, které se sem dostaly v dobách, kdy se na Moravě nacházelo moře.

Tato místa zůstávají i v době záplav jediná nad vodou a díky suchému písčitému podloží poskytují unikátní prostředí celé řadě druhů. Mnoho hrúd však v minulosti lesníci osázeli stromy, aby zvýšili zisky ze dřeva. Zlikvidovali tak některá cenná stanoviště a s nimi i druhy vázané na hrúdy. „Dříve tam žil jasoň dymnivkový, což je zvláště chráněný druh motýla,“ vysvětluje Filip u jedné z hrúd. „U nás se vyskytuje na posledních pár lokalitách. Tady jsem ho naposledy fotil asi před deseti lety, od té doby tu není,“ dodává smutně.

Po rovné asfaltce pomalu míříme na jih k našemu cíli: samotnému soutoku řek, kde se Dyje vlévá do Moravy, a tvoří trojmezí s Rakouskem a Slovenskem. Normálně sem auta nesmějí, Filip má coby výzkumník výjimku.

Po pravé straně silničky teče řeka Dyje, vlevo se táhnou rozlehlé louky, z nichž se line cvrkot cvrčků. Vzduch je prosycený vůní trávy. Na první pohled tu zaujme velké množství dravců — v takovém počtu jsou k vidění málokde. Na obloze zahlédneme luňáka s typickým vidlicovitým ocasem, na balíku sena sedí poštolka. Žijí tady ale i vzácní orli mořští, orli královští, chřástalové nebo včelojedi. Soutok je také domovem pro čápy černé i čápy bílé. Jeden právě vzlétá nad louku, zakrouží nad korunami a dosedá do velikého hnízda na starém osamělém stromě.

Svědkové dávných věků

Takovéto solitérní stromy, jejichž pokroucené větve připomínají paroží jelenů a daňků v místní oboře, tu rostou na loukách i v lesích. Některé jsou staré i několik stovek let a díky množství dutin poskytují úkryt mnoha druhům zvířat. „Především na osluněné stromy stojící na loukách, ať už jsou to duby, jilmy nebo topoly, je vázáno mnoho ohrožených brouků,“ upřesňuje Filip.

Vyskytuje se tu například tesařík obrovský, tesařík alpský nebo roháč obecný. V roce 2018 tu dokonce vědci objevili na starých dubech úplně nový druh brouka. Dostal název kožojed moravský. „Stromy fungují také jako spižírna a úkryt pro ptáky. Mohou v nich ale hnízdit třeba i netopýři. V mladých porostech zdaleka tolik živočichů není, protože do tenkých stromů nemohou ptáci udělat dutiny,“ vysvětluje Filip Šálek. Staré stromy však postupně umírají, a tak se už nyní vysazují na loukách nové. Také v lesích se při kácení některé kusy nechávají, aby mohly dostatečně zestárnout a zmohutnět.

Jeden nezvykle starý strom roste i v blízkosti malého jezírka uprostřed lesů, kde na chvíli vystupujeme z auta. Na širokém kmeni chybí místy kůra a světlé dřevo má v sobě nespočet chodbiček a děr. „To udělaly larvy tesaříka obrovského,“ vysvětluje Filip a rozemne v ruce drolící se dřevo.

Nacházíme se v Lanžhotských pralesích — národní přírodní rezervaci v oblasti Soutoku, kde se příroda v některých místech vyvíjí bez výrazného zásahu člověka už téměř sto let. Les skutečně vypadá trochu nezvykle. Kromě starých vysokých stromů tu stojí i mrtvé kmeny bez koruny, na kterých rostou choroše. V běžném hospodářském lese by přitom takové stromy lesníci už dávno odstranili.

Stromy tu rostou dál od sebe, ve stinných místech šustí pod nohama jen vrstva starého listí. Les je mnohem prostupnější a cestu sem tam kříží tlející kmeny obrostlé mechem.

Díky čemu se vlastně krajinu, které se někdy přezdívá moravská Amazonie, podařilo zachovat? Důvodů je několik. Území dříve patřilo Lichtenštejnům, kteří využívali Soutok především jako lovecké obory. Později byla oblast hraničním pásmem, které dodnes připomínají bunkry rozeseté po krajině. Zachovat jedinečnou krajinu se podařilo také díky častým záplavám, kvůli kterým nebyla oblast vhodná pro intenzivní zemědělství.

Ozývají se kritici

I přes jedinečnost zdejší krajiny se najdou odpůrci vyhlášení chráněné krajinné oblasti. Proti se v minulosti postavila část zdejších obyvatel a vedení obcí, podnikatelé i někteří poslanci. Argumentovali například nadbytečností, přílišným tlačením na záměr ze strany ministerstva životního prostředí i tím, že nebudou moci rozhodovat o svých pozemcích.

Pavel Pešout z Agentury ochrany a přírody však upřesňuje, že většina místních i samospráv se záměrem souhlasí. V území se například nachází kolem šesti tisíc subjektů, které mohly podat námitky. Z celkových 251 podaných námitek jich ale bylo originálních pouze devět. Zbytek obsahoval opakující se předpřipravené argumenty. „Ve všech případech byly námitky vypořádány, některým se vyhovělo, některým se vyhovět nedalo a některé námitky se podávaly k územím, která se v CHKO vůbec nenalézají. Tam bylo řízení logicky zastaveno,“ říká Pešout.

Na rozhodnutí podali odpůrci také třicet správních žalob. O dvaadvaceti z nich už soud rozhodl. Všechny zamítl.

Vyhlášení naopak podporuje kraj a většina obyvatel i obcí včetně těch s rozšířenou působností — Hodonín a Břeclav. „Vyhlášení CHKO nám nevadí. V roce 2022 jsme obdrželi petici, která požadovala lepší ochranu lužních lesů v okolí města. Tu by mělo CHKO zajistit,“ uvedl pro Deník Referendum starosta Břeclavi Svatopluk Pěček (ANO). S vyhlášením naopak nesouhlasí například obec Lanžhot. Na dotazy zaslané redakcí nicméně vedení obce neodpovědělo.

Vyhlášení vadí i některým zákonodárcům. V dubnu podala skupina poslanců za ANO ústavní stížnost na vady v procesu. Ústavní soud ještě ve věci nerozhodl.

Záměr kritizovala například i poslankyně Alena Schillerová (ANO). Na setkání kritiků chráněné oblasti v Lanžhotě slíbila, že pokud bude hnutí ANO ve vládě, bude hlasovat pro její zrušení.

Podle Pavla Pešouta je však možné CHKO zrušit jen ze dvou důvodů, přičemž ani jeden nevidí jako reálný. „První důvod je, že zanikne předmět ochrany v celém území, což si myslím, že můžeme rovnou vyloučit,“ říká Pešout. Druhým důvodem by bylo převážení jiného veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody a krajiny. „Takovým zájmem by mohla být třeba obrana státu nebo vybudování velké vodní nádrže, jakou by nebylo možné postavit nikde jinde. Nebo by tam mohl být zájem dolování nějaké strategické suroviny, která se nenachází jinde na našem území. Ale z toho, jak danou oblast známe, je obtížné si něco takového představit,“ dodává Pešout.

Jak chráněná oblast skutečně funguje, ukáže podle něj až čas. „Největší jistotu, že se žádné hrozby nenaplní, přinese až samotný provoz CHKO Soutok. Tehdy lidé uvidí, že jim žádná omezení nepřináší,“ říká Pavel Pešout z Agentury ochrany přírody a krajiny.

Až na konec Moravy

Auto kodrcá po rovné cestě a přijíždí na malou křižovatku. Jsme kousek od cíle. Odsud už musíme k soutoku asi kilometr pěšky po dřevěných chodníčcích, které vedou vlhkým lužním lesem. Po cestě nás předjíždí spoustu cyklistů, po svých se tu pohybujeme jediní. Není se čemu divit — veřejná doprava sem nejezdí a nejbližší město Lanžhot je odsud vzdálené sedmnáct kilometrů. Soutok je mezi cyklisty oblíbený právě díky větší vzdálenosti od civilizace a rovinatému terénu.

Návštěvníci se proto v Soutoku pohybují především po zdejší cyklostezce. Přístupná je však celá oblast a nic se na tom nemění ani teď. „Status chráněné krajinné oblasti nepřináší žádná omezení ve vstupu. Lidé se mohou všude pohybovat volně, není omezen například ani sběr lesních plodů,“ rozptyluje Pavel Pešout z Agentury ochrany přírody a krajiny obavy, které se občas během vyhlašování CHKO vyskytly.

Asi po patnácti minutách přicházíme k cíli naší cesty — na nejjižnější cíp Moravy, kde se dvě řeky slévají v jednu a tvoří trojmezí. Na druhém břehu Dyje leží Rakousko, řeka Morava tvoří hranici se Slovenskem.

Ze všech míst Soutoku, která jsme doteď navštívili, je však tohle překvapivě nejméně hezké i nejméně zajímavé. Při příchodu nás vítá mechem obrostlá cedule s upozorněním na státní hranici. Okolí je zarostlé kopřivami a nálety, v řekách teče hnědá voda. Samotná špička soutoku, z níž lze pozorovat, jak se sebe řeky slévají, je malý udusaný plácek. Návštěvníci si tu rychle udělají fotku a zase odcházejí.

Své rozčarování sdílí i návštěvnice Blanka Maňousková. „Samotný soutok řek mě trochu zklamal, moc k vidění tam toho nebylo,“ říká. „Také bylo znát, jaká strana je rakouská a jaká slovenská — podle toho, jak vypadaly stavby na březích,“ podotýká s lehkým pobavením v hlase.

Rozdílu si opravdu nelze nevšimnout. Dřevěné chatky na rakouském břehu vypadají moderněji, útulněji a lépe splývají s okolím. Naopak slovenské domečky jsou starší, barevnější a omšelejší.

Slovenské straně na kráse nepřidává ani velký bagr. Dělá však důležitou práci. „Obnovují tam meandr řeky,“ vysvětluje Filip Šálek. Stroj tak ukazuje, jakých změn by se měly dočkat i Morava a Dyje na českém území. Toky tady totiž dříve meandrovaly a větvily se. Ohrázování v době socialismu je však uvěznilo do vyrovnaných, betonových koryt. Úpravami utrpěla hlavně řeka Morava. Původní, vlnitý tvar řek připomínají dodnes slepá ramena — jezírka podél toků ve tvaru půlměsíců. Některé z meandrů by se měly dočkat obnovení, čímž by se řeky přiblížily své původní, přirozené podobě.

Tady, na jejich soutoku, končí Morava. A končí tady i naše cesta. Pro jedinečnou krajinu, ve které se od nepaměti snoubí lidská činnost s divokou přírodou, však začíná nová etapa, která pomůže zdejší louky, mokřady a lužní lesy zachovat pro lidi i pro nespočet druhů rostlin a zvířat, kteří zde žijí.