„Všechny vody moravské země ubíhají po svahu k jihu. Teprve na samých hranicích se řeky spojují v jeden mohutný proud. (...) V západní polovině země sbírá všecku vodu křivotoká Dyje, východní polovina dává svou vodu řece Moravě. Obě řeky se pak sbíhají daleko na jihu v krajině bažinaté. Samo pradávné jméno Morava znamená ‚mokřinu‘.“

Tak popsal soutok řek Moravy a Dyje spisovatel Eduard Štorch v dnes již legendárním románu Lovci mamutů. Unikátní končina plná luk, lužních lesů a starých osamocených dubů místy připomíná pravěkou krajinu ještě dnes.

Z brčálově zelených mokřadů a jezírek tu vykukují tlející větve stromů, mezi nimiž problikávají žlutá poupata stulíků. Nad rozlehlými loukami krouží nespočet dravců. Staré lužní lesy jsou plné mrtvého dřeva i nezvykle vzrostlých stromů.

„Nejraději to tu mám na jaře. Všude je plno vody, vylézají obojživelníci, ještě tu nejsou komáři a rostou tady úplné koberce barevných květin,“ zasní se vystudovaný lesník Filip Šálek, když za slunného dopoledne projíždíme krajinou Soutoku.

Začátkem léta v loukách pozorujeme už hlavně traviny. Výjimkou je pás plný hvozdíků, který ukazuje na suché stanoviště. „To je dobře, že je neposekali,“ přemýšlí nahlas Filip.

Nad spoustou drobných, fialovorůžových kvítků se třepotá jediný bělásek. „Mělo by jich tu být víc. Ale kvůli tomu, že se tady většina luk kompletně seká, je s hmyzem na řadě míst problém. Jsem zvědavý, jestli se teď jeho množství podaří výrazněji zlepšit,“ říká sympatický muž v pruhovaném tričku.

Spojení lidí a přírody

Proč by se mělo množství motýlů — a nejen jich — zlepšit právě teď? Nejjižnější část Moravy se stává chráněnou krajinnou oblastí. Nové chráněné území vyhlásila vláda už v lednu. V účinnost však vstupuje až dnes, prvního července, kdy začíná celou oblast spravovat Agentura ochrany přírody a krajiny.

Chráněné území ve tvaru písmene V se táhne od Novomlýnských nádrží pod Pálavou, přes Břeclav až po Hodonín a zaujímá rozlohu 120 kilometrů čtverečních. Kromě jedinečných přírodních lokalit se v něm nacházejí také lovecké zámečky, aleje nebo Lednicko-valtický areál, zapsaný na seznamu UNESCO.

Právě díky spojení kulturní a přírodní hodnoty zdejší krajiny se stal Soutok v pořadí již sedmadvacátou chráněnou krajinnou oblastí u nás. Zařadil se tak po bok například Lužických hor, Českého ráje, Moravského krasu a mnoha dalších ceněných míst.

Dříve se přitom diskutovalo také o možnosti vyhlášení národního parku. „V národním parku je ale hlavním cílem ochrana přírodních procesů. Předmětem CHKO je ochrana kulturní krajiny. Tedy takové, která je výsledkem působení člověka, což Soutok jednoznačně splňuje,“ vysvětluje Pavel Pešout z Agentury ochrany přírody a krajiny, který byl přípravou chráněného území pověřen.

„Cílem tedy je ochránit tuto krajinu se všemi hodnotami — nejen přírodními, ale i kulturními, včetně třeba tradičních forem hospodaření,“ dodává.

Zdejší kraj je lidskou činností skutečně ovlivňovaný už stovky, ne-li tisíce let. Lidé tady osidlovali krajinu od pravěku a doložené tu jsou i mnohé archeologické památky z 9. století, kdy se tu rozkládalo velkomoravské knížectví.

Stopy dávného osídlení jsou vidět například na zaniklém hradišti Pohansko, které se nachází u stejnojmenného zámečku. Do Pohanska přijíždíme po silnici, vinoucí se přímo po vyvýšeném valu, jenž dávné hradisko obepínal.

„Přijela jsem se pokochat moravskou historií a je to tady skutečně nádherné,“ rozplývá se návštěvnice Blanka Maňousková. V Soutoku je už podruhé, prvně však na kole, díky kterému mohla projet velkou část okolí. „Příroda je tady naprosto jedinečná a dneska jsem si ji mohla konečně pořádně prohlédnout,“ říká usměvavá brunetka, když odpočívá ve stínu kousek od bývalého slovanského hradiště.

Dnes se na jeho místě rozprostírá rozlehlá louka, kde se mezi balíky sena prochází čáp. Život dřívějších obyvatel připomínají kamenné základy velkomoravských staveb včetně kostela a opodál stojící repliky pohanské svatyně a polozemnice, což je druh obydlí, které je částečně zapuštěno do země.