Básník Bohuslav Balbín nazval v roce 1679 okolí Litoměřic poeticky Rajskou zahradou. Ve vlastivědě okresu z roku 1887 byl poprvé použit název Zahrada Čech, který se postupně vžil pro celou oblast severozápadního území současné České republiky. Úrodný a teplotně nadprůměrný kout země v dolním Polabí a dolním Poohří vynikal nejenom nadprůměrnými výnosy zemědělských plodin, ale i malebností krajiny.

Těžko si lze představit větší kontrast, než nabízí dnešní pokračování cesty z Českého středohoří do Podkrušnohorské pánve. Těžba uhlí tam v 19. století začala v hlubinných dolech, ke kterým se postupně přidávaly i doly povrchové. Zatímco před první světovou válkou byly ještě v menšině, po druhém světovém konfliktu začaly převažovat. Od roku 1950 se přešlo k velkoplošné povrchové těžbě soustředěné do několika velkolomů.

Krajina výsypek

Kromě stovek a stovek terawatthodin elektřiny vyrobené v uhelných elektrárnách vyprodukovala těžba hnědého uhlí také měsíční krajinu, která se jen obtížně a nákladně vrací k životu. Jednu z cest ukazuje projekt Divoká Milada, kde na 700 hektarech budou žít nejenom původní evropští kopytníci, ale i exotická zvířata. Projekt Zoologické zahrady Ústí nad Labem by měl představit atraktivní zvířata, ale také přispět k udržitelné péči o krajinu.

Originální počin by v regionu rozhodně neměl zůstat ojedinělý. Velcí kopytníci mají totiž velký potenciál obnovit levně krajinu zničenou a přeměněnou po těžbě. Jejich možnosti naznačil pilotní projekt v bývalém vojenském prostoru Milovice, kde dokázali za několik let vytvořit z degradovaného prostoru plného černých skládek biologicky velmi cenné území.

O pozitivní proměně nejlépe svědčí nárůst početnosti dvou nejvzácnějších druhů na území milovické pastevní rezervace. Počty ohroženého motýla modráska hořcového se zvýšily o 1700 procent, počty semenáčků vzácné květiny hořce křížatého dokonce o 5553 procent.

Proměna je navíc na první pohled viditelná i pouhým okem. Místo jednotvárných, chudých porostů jednoho až tří druhů agresivních trav rozkvetlé louky plné barev. Jemnozrnná mozaika vytvářená velkými kopytníky pomáhá nejenom květinám, broukům a ptákům, ale i drobné zvěři, která z okolní zemědělské krajiny mizí.

Milovická rezervace tak překypuje počty zajíců, křepelek a koroptví. Navíc vědecké výzkumy prováděné v rezervaci zjistily, že velcí kopytníci, na rozdíl od hospodářských zvířat, pomáhají výrazně k ukládání uhlíku do půdy a startují půdotvorné procesy, díky nimž v minulosti vznikala nekvalitnější černozem.

Daří se jim tedy velmi levně a velmi úspěšně dělat to, co člověk neumí buď vůbec, nebo velmi složitě a draze a jen s částečnými výsledky.

Stát ztratil kontrolu

I pod Krušnými horami by velcí kopytníci mohli výrazně přispět ke zlevnění a zlepšení rekultivace území po těžbě uhlí. V minulých deseti letech se tu prosazovala nákladná a obtížná varianta proměny výsypek buďto na les, nebo na zemědělskou půdu, v posledních letech i na vodní plochy a rekreační území. Tisíce hektarů vylidněné krajiny by ale měly poskytnout i potřebný prostor přírodě.

Právě na takto velkých plochách jsou velcí kopytníci bezkonkurenčním řešením, navíc prověřeným v zemích na západ od našich hranic. V Německu nebo Nizozemsku — přestože jde o státy s výrazně větší hustotou zalidnění, než má Česká republika — pomáhají velcí kopytníci s obnovou přírody ve stovkách rezervací, jejichž rozloha dosahuje i několika tisíc hektarů.

Území po těžbě hnědého uhlí se však nachází nejenom ve stínu Krušných hor, ale stále i ve stínu divokých devadesátých let. Tehdy stát a další veřejné instituce začaly často bezhlavě a nesystematicky privatizovat to nejcennější — půdu.

Tím, že stát řadu strategických ploch po těžbě prodal, vzdal se kontroly nad rozvojem tohoto území s klíčovým významem pro budoucnost. Noví vlastníci často nemají valný zájem věnovat se obnově vytěženého území, jak to dokládá mimo jiné odpověď jednoho zástupce místní energetické společnosti na otázku, zda si dokáže představit zapojení velkých kopytníků do obnovy krajiny po těžbě: „Možná čtyřicet hektarů, možná za čtyřicet let.“

Neudržitelná malost

Využití zubrů, divokých koní a praturů by přitom přineslo nejenom úsporu veřejných nákladů na rekultivace, ale mohlo by v oblasti vytvořit atraktivní cíle pro turisty. Podobné, jako je plánovaný projekt Divoká Milada nebo Ptačí park Střimická výsypka, připravovaný Českou společností ornitologickou.

Zatím jde zřejmě o jediné pozitivní příklady, kdy prodej území po těžbě pomohl obnově krajiny přírodě blízkým způsobem. V lokalitě Divoká Milada se nedávno otevřela první stezka pro návštěvníky, ale základem péče by se v příštích měsících měli stát právě zubři a další velcí kopytníci.

I kdyby se však občanským společnostem v severních Čechách podařilo vykoupit ještě dvě nebo tři další lokality, zásadní změnu to nepřinese. Mnohem větší roli by totiž měla hrát státní ochrana přírody.

Jedním z jejích hlavních cílů by mělo být zvýšit objem financí na výkupy pozemků, aby se dařilo scelovat vlastnicky rozdrobená území s ochranářským potenciálem. A to nejenom na těžebních výsypkách, ale i v národních parcích, chráněných krajinných oblastech a dalších typech chráněných území.

Všude tam komplikuje a často blokuje ochranářské projekty to, že malé, ale pro ochranu nezbytné pozemky vlastní města, obce nebo soukromí vlastníci preferující ekonomické zájmy.

Výkupům pozemků pro ochranu přírody by se měla dostat stejná pozornost jako výkupům půdy pro jiné důležité účely. Objem financí, které na ně stát vyčlení, by rozhodně neměl být nižší, než činí prostředky určené na výkupy půdy pro dopravní infrastrukturu nebo protipovodňová opatření.

Pro ochranu přírody je nezbytné využívat velká, souvislá území, neboť jen na takových plochách se daří obnovovat přírodní procesy. Na malých územích, byť dostávají sebelepší a sebedražší management, jsou vzácné druhy často předem odsouzené k vyhynutí. Území jsou totiž příliš malá, aby se na nich mohly vytvořit dostatečně početné a dlouhodobě geneticky soběstačné populace mnoha drobných druhů rostlin a živočichů. Na místě se tak vzájemně kříží čím dál příbuznější jedinci, až se malá a neduživá populace nakonec geneticky zhroutí a vymře.

Vědci o tomto procesu mluví jako o takzvaném odloženém vyhynutí. Právě proto je nutné vytvořit síť souvislých území o rozloze alespoň stovek a tam, kde je to možné, i jednotek tisíc hektarů. Tak, aby se nám alespoň trochu podařilo dohnat ztrátu, kterou v tomto ohledu máme za ochranářsky vyspělými zeměmi. Naše příroda si to určitě zaslouží.