↗

Původního sporu o způsob správy šumavských lesů využili politici jako Václav Klaus, Tomáš Jirsa či později Miloš Zeman k vytváření příběhu o zelené ideologii, která bezprostředně ohrožuje obyčejné lidi. Trhliny, které tím vytvořili, se zacelovaly roky. Politické úspěchy, jichž na pozadí sporů o kůrovce dosáhli, nás tíží doposud. Na obrázku je cedule, kterou vyvěsili obyvatelé Modravy během blokády těžby na Ptačím potoce v létě 2011. Nenávistí proti nenávisti. Foto Jaromír Bláha

Správa Národního parku Šumava (dále NPŠ) v polovině února vydala tiskovou zprávu, v níž potvrdila nejen to, že na Šumavě pravděpodobně končí další kůrovcová gradace (lidově kalamita), ale především to, že na její ústup neměly žádný významný vliv lesnické zásahy. Podíl kůrovcem napadených stromů je totiž v místech bez přímé lidské intervence prokazatelně stejný jako v místech sanace. „Na jednu kůrovcovou souši opuštěnou kůrovcem připadne zhruba jeden pokácený kůrovcem napadený smrk,“ uvádí doslova tisková zpráva.

Minulou neděli pak v Českém rozhlase vyšel delší rozhovor s ředitelem NPŠ Pavlem Hubeným, který ve svých odpovědích opakovaně zdůraznil, že rozpad šumavských lesů patří k jejich totožnosti — rozhodně k přírodní, dnes už však prokazatelně i k té kulturní. Lidem se struktury disturbovaného lesa prostě líbí.

„Boj s kůrovcem“ tedy nemá na vývoj populací lýkožrouta významný vliv, rozpad korunového patra patří k normální dynamice lesa a nikomu příliš nevadí, ba naopak. Ač mohou na první přečtení působit banálně, jde o dvě zprávy vysokého, a hlavně obecného významu. Proč? Podtrhují totiž to, co už nějaký čas tušíme: na Šumavě to dopadlo dobře. Anebo ne? Odpověď najdeme v historii.

Samý kůrovec

Když v nově zřízeném Národním parku Šumava v polovině 90. let propuklo první masivní usychání smrkových porostů od druhé světové války, situace vypadala bez přehánění temně. Rychlá proměna horských lesů způsobená množením lýkožrouta tehdy nápadně připomínala nejen obrazy nechvalně známé „broučkové doby“ z románů „spisovatele Šumavy“ Karla Klostermanna, ale nevyhnutelně také výjevy dopadů kyselých dešťů v Krkonoších a Krušných horách, „ekologické katastrofy“, která tvořila kulisu skomírání státního socialismu. Dění bylo všeobecně vnímané jako problém.

I proto, že plošný rozpad lesa kolidoval s nařízením, jímž byl park v roce 1991 vyhlášen. Z dnešního pohledu naivní očekávání, že smyslem ochrany budou „obnova samořídících funkcí“ a „udržení tohoto stavu“, vzalo schnutím dospělých stromů na stovkách hektarů za své. Přirozenou reakcí byla snaha kůrovce neprodleně zastavit. Tak, jako v každém normálním lese. A v médiích tudíž tehdy pevně zakotvil jazyk sestávající ze slov „škůdce“, „kalamita“, „asanace“, „holina“ či „obnova“. Jazyk, který způsob mluvení o Šumavě svým způsobem svázal na desítky let.

↗

Vývoj zonace NPŠ: 1991 vs. 1995. Grafika Jakub Hruška a Zdenka Křenová

Motiv přirozeného, tj. stabilního a různorodého lesa, jehož proměna probíhá prostřednictvím odumírání „starců“ a nástupem jejich „potomků“, měla svou pevnou oporu. Etalonem kýženého šumavského lesa či pralesa byl především Boubín, věčný monumentální les spjatý s kolosálním králem smrků, nebo „prales“ u pramene Vltavy, který pamatoval Bedřicha Smetanu a úsvit českého znovuzrození. Oblíbenou metaforu „přirozeného lesa — rodiny“ doplnila metafora „kůrovce — epidemie“.

O tom, že „pralesem“, tedy nikdy netěženým lesem, je takřka třetina porostů nad 1150 m n. m., tehdy nikdo nevěděl. A stejně tak nikdo nevěděl, že rozpad lesa neznamená jeho zánik nebo přerušení kontinuity, ale nic méně než nutnou součást jeho věčného života. Reakce na odumírání byla nepřekvapivá. Park začal masivně těžit takřka všude, kam se s technikou dostal.

Aby však NPŠ zcela nepopřel svůj „ochranářský“ účel, rozhodlo ministerstvo, že plošnou těžbu neuplatní všude. Vně asanace měly zůstat plochy, v nichž bezzásahovost měla delší tradici, tedy oblast Modravských slatí, kar Plešného jezera a tzv. Trojmezenský prales. Přidaly se k nim však také další oblasti spadající do tzv. I. zóny ochrany. Za tím účelem se však stávajících 22 procent prvních zón ve zhruba padesáti celcích rozpadlo ve 135 ostrůvků s podílem 13 procent rozlohy parku. A právě motiv bezzásahovosti, jenž se později transformoval v motiv divočiny, spustil lavinu. Ač byl jeho účel přesně opačný.

Občané vs. stát

První skutečné střety o správu šumavských lesů nastaly v momentě, kdy se začalo ukazovat, že těžba kůrovce nezastaví. Lesnická praxe namísto zažehnání gradace přinesla jen obrovské plochy holin, hluboké svážnice v podmáčených porostech a pachuť ze stovek kamionů vyvážejících z jádra parku tisíce kubíků rozličného dřeva. Křehká rovnováha mezi lesnickým vedením správy parku, přírodovědci (tehdy převážně botaniky a entomology) a částí veřejnosti reprezentovanou Hnutím Duha se však doslova zhroutila právě v okamžiku, kdy park rozhodl prolomit bezzásahovost v Trojmezenském pralese, který byl rezervací od roku 1933.