Správa Národního parku Šumava (dále NPŠ) v polovině února vydala tiskovou zprávu, v níž potvrdila nejen to, že na Šumavě pravděpodobně končí další kůrovcová gradace (lidově kalamita), ale především to, že na její ústup neměly žádný významný vliv lesnické zásahy. Podíl kůrovcem napadených stromů je totiž v místech bez přímé lidské intervence prokazatelně stejný jako v místech sanace. „Na jednu kůrovcovou souši opuštěnou kůrovcem připadne zhruba jeden pokácený kůrovcem napadený smrk,“ uvádí doslova tisková zpráva.

Minulou neděli pak v Českém rozhlase vyšel delší rozhovor s ředitelem NPŠ Pavlem Hubeným, který ve svých odpovědích opakovaně zdůraznil, že rozpad šumavských lesů patří k jejich totožnosti — rozhodně k přírodní, dnes už však prokazatelně i k té kulturní. Lidem se struktury disturbovaného lesa prostě líbí.

„Boj s kůrovcem“ tedy nemá na vývoj populací lýkožrouta významný vliv, rozpad korunového patra patří k normální dynamice lesa a nikomu příliš nevadí, ba naopak. Ač mohou na první přečtení působit banálně, jde o dvě zprávy vysokého, a hlavně obecného významu. Proč? Podtrhují totiž to, co už nějaký čas tušíme: na Šumavě to dopadlo dobře. Anebo ne? Odpověď najdeme v historii.

Samý kůrovec

Když v nově zřízeném Národním parku Šumava v polovině 90. let propuklo první masivní usychání smrkových porostů od druhé světové války, situace vypadala bez přehánění temně. Rychlá proměna horských lesů způsobená množením lýkožrouta tehdy nápadně připomínala nejen obrazy nechvalně známé „broučkové doby“ z románů „spisovatele Šumavy“ Karla Klostermanna, ale nevyhnutelně také výjevy dopadů kyselých dešťů v Krkonoších a Krušných horách, „ekologické katastrofy“, která tvořila kulisu skomírání státního socialismu. Dění bylo všeobecně vnímané jako problém.

I proto, že plošný rozpad lesa kolidoval s nařízením, jímž byl park v roce 1991 vyhlášen. Z dnešního pohledu naivní očekávání, že smyslem ochrany budou „obnova samořídících funkcí“ a „udržení tohoto stavu“, vzalo schnutím dospělých stromů na stovkách hektarů za své. Přirozenou reakcí byla snaha kůrovce neprodleně zastavit. Tak, jako v každém normálním lese. A v médiích tudíž tehdy pevně zakotvil jazyk sestávající ze slov „škůdce“, „kalamita“, „asanace“, „holina“ či „obnova“. Jazyk, který způsob mluvení o Šumavě svým způsobem svázal na desítky let.

Motiv přirozeného, tj. stabilního a různorodého lesa, jehož proměna probíhá prostřednictvím odumírání „starců“ a nástupem jejich „potomků“, měla svou pevnou oporu. Etalonem kýženého šumavského lesa či pralesa byl především Boubín, věčný monumentální les spjatý s kolosálním králem smrků, nebo „prales“ u pramene Vltavy, který pamatoval Bedřicha Smetanu a úsvit českého znovuzrození. Oblíbenou metaforu „přirozeného lesa — rodiny“ doplnila metafora „kůrovce — epidemie“.

O tom, že „pralesem“, tedy nikdy netěženým lesem, je takřka třetina porostů nad 1150 m n. m., tehdy nikdo nevěděl. A stejně tak nikdo nevěděl, že rozpad lesa neznamená jeho zánik nebo přerušení kontinuity, ale nic méně než nutnou součást jeho věčného života. Reakce na odumírání byla nepřekvapivá. Park začal masivně těžit takřka všude, kam se s technikou dostal.

Aby však NPŠ zcela nepopřel svůj „ochranářský“ účel, rozhodlo ministerstvo, že plošnou těžbu neuplatní všude. Vně asanace měly zůstat plochy, v nichž bezzásahovost měla delší tradici, tedy oblast Modravských slatí, kar Plešného jezera a tzv. Trojmezenský prales. Přidaly se k nim však také další oblasti spadající do tzv. I. zóny ochrany. Za tím účelem se však stávajících 22 procent prvních zón ve zhruba padesáti celcích rozpadlo ve 135 ostrůvků s podílem 13 procent rozlohy parku. A právě motiv bezzásahovosti, jenž se později transformoval v motiv divočiny, spustil lavinu. Ač byl jeho účel přesně opačný.

Občané vs. stát

První skutečné střety o správu šumavských lesů nastaly v momentě, kdy se začalo ukazovat, že těžba kůrovce nezastaví. Lesnická praxe namísto zažehnání gradace přinesla jen obrovské plochy holin, hluboké svážnice v podmáčených porostech a pachuť ze stovek kamionů vyvážejících z jádra parku tisíce kubíků rozličného dřeva. Křehká rovnováha mezi lesnickým vedením správy parku, přírodovědci (tehdy převážně botaniky a entomology) a částí veřejnosti reprezentovanou Hnutím Duha se však doslova zhroutila právě v okamžiku, kdy park rozhodl prolomit bezzásahovost v Trojmezenském pralese, který byl rezervací od roku 1933.

Spor o Trojmeznou záhy vyústil v první šumavský otevřený střet mezi občany a státem, v blokádu těžby v létě 1999. Přímá akce, kterou organizovalo Hnutí Duha a jíž se zúčastnily desítky lidí, přinesla tři pamětihodné úspěchy. Definitivně etablovala požadavek bezzásahovosti coby okamžitý, tedy nikoli vzdálený cíl národního parku, mobilizovala vědeckou obec a v neposlední řadě skutečně zabránila vytěžení porostu, o němž se zanedlouho s hrůzou zjistilo, že nikdy těžen nebyl.

Výhra na Trojmezné ovšem měla i stinné stránky. Osvědčené a společensky spíše neškodné schéma 90. let „lesníci a přírodovědci se neshodnou“ umožnila angažováním přírodovědců proměnit ve vzorec „zelená věda vs. tradice“, či rovnou „fundamentalističtí vědci vs. obce“. Ze sporů několika skupin vyděšených z plošného schnutí zelených lesů se tak od počátku milénia začal stávat krajně polarizovaný střet identitní povahy. Nestalo se tak ovšem nikterak automaticky, nýbrž prostřednictvím pečlivé mediální činnosti několika politiků.

Klaus a ti druzí

Chceme-li popsat význam sporů o Šumavu v kontextu české veřejné debaty, je dobré neopomenout relativně klidná léta mezi blokádou Trojmezné a památným orkánem Kyrill v lednu 2007. Proč? Jde totiž o dobu publikování a popularizace prvních výzkumů dokládajících, že velké disturbance, tedy plošné rozpady lesa, nejsou anomálií, nýbrž trvalým aspektem života šumavských ekosystémů. Někdy v této době se z bezzásahovosti stává skutečný program, pro jehož uplatnění lze argumentovat daty.

Jde ale i o dobu, v níž měřitelně sílí to, co umožnila povaha blokády 1999, tedy snaha o diskvalifikaci vědy a její nahrazení „selským rozumem“. Jde zároveň o dobu, kdy se Šumava stává skutečným politickým tématem. Do mediálního prostoru tehdy masivně pronikají senátor Tomáš Jirsa (ODS), senátorka Jiřina Rippelová (ČSSD), hejtman Jan Zahradník (ODS) nebo prezident Václav Klaus. A všichni hovoří o „zájmech vědců“, stavějí jejich „přílišnou specializaci“ proti komplexitě „lesníků“ nebo exponují příslušnost přírodovědců k Praze.

Orkán Kyrill, jenž v lednu 2007 způsobil polomy rozsahu, který v místě doslova nikdo nepamatoval, trend jen umocnil. Okamžitý požadavek předejít nevyhnutelné kůrovcové gradaci masivní plošnou těžbou totiž vyřešil tehdejší zelený ministr životního prostředí Martin Bursík vyhlášením rozsáhlých a kompaktních bezzásahových oblastí napříč tehdejšími I. i II. zónami ochrany. Souběžným zavedením pojmu „divočina“ pro prostor, v němž probíhají přírodní procesy nehledě na míru jeho „původnosti“, Bursík a další zároveň maximálně využili výhody, již vydobyla blokáda v roce 1999.

Reakcí na Bursíkovo rozhodnutí bylo hned v březnu 2007 založení Svazu šumavských obcí s programem postavit se „experimentům ochrany přírody“. Šumavské obce, které dlouhodobě instituci parku spíše podporovaly, náhle svůj hlas chtě nechtě svěřily mluvčímu Svazu Františku Nyklesovi, který příznačně nesídlil v NPŠ, a dokonce ani na Šumavě, ale v Hluboké nad Vltavou, nechvalně známém sídle nejen senátora Jirsy, ale také jednoho ze známých „kmotrů“ ODS Pavla Dlouhého.

Taktika několika vrcholných politiků podpořená mizernou prací mainstreamových médií, která do omrzení replikovala principiálně falešný příběh o tom, že na Šumavě proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory, přinesla své ovoce. Z „aktivistických vědců“, které novináři do omrzení vystavovali konfrontaci s „místními obyvateli“ zastupovanými Svazem, nebo rovnou českokrumlovským senátorem Jirsou, který se pro tento účel začal titulovat „senátor jižní části Šumavy“, se v mediálním prostoru pomalu stali přímí nepřátelé „rozvoje obcí“. „Ochrana přírody“ se pak jaksi mimochodem stala vyzývatelkou a brzdou prosperity „obyvatel NPŠ“.

V prostředí Národního parku Šumava, a hlavně v jeho mediálním ztvárnění tak během několika let vzniklo zázemí umožňující účinně nakládat s nenávistí.

Půda pro Zemana

Netrvalo proto dlouho a na scéně se objevil lipenský podnikatel s pevnými vazbami na ruské oligarchy, bývalý důstojník Československé lidové armády Zdeněk Zbytek. Nikoli však přímo, ale podobně jako hlubocký Dlouhý prostřednictvím figuranta. A tak Zbytek v roce 2009 na Šumavu přivedl Miloše Zemana, který zde s velkým humbukem započal svou úspěšnou prezidentskou kampaň.

Scénář byl jasný: Zbytek s Přáteli Miloše Zemana (budoucí SPOZ) napsali bývalému předsedovi ČSSD na Vysočinu dopis, v němž se postavili do role „zoufalých obyvatel Šumavy“, kteří žádají o zastání. Zeman jim vyhověl, na Šumavu dorazil a přeletěl ji poskytnutým vrtulníkem.

Jeho zjištění, jež prezentoval v novinách i na tiskové konferenci, byla zdrcující. Experiment vědců a pražských politiků podle jeho slov zničil to, co předkové budovali staletí. Zeman, resp. Zbytek osedlali schéma, na němž roky pracovali Klaus či Jirsa. Obraz zideologizovaných elit bránících přirozenému blahobytu se posléze stal modem operandi, s nímž Zeman opakovaně zvítězil v prezidentských kláních a jímž dlouhodobě otravoval místní veřejnou debatu.

Nikdy se nevzdávat

Po Kyrillu tak došlo k pozoruhodnému paradoxu. Zatímco tlak na celoplošnou likvidaci kůrovce park díky Bursíkovu rozhodnutí víceméně ustál, na úrovni diskurzu utrpěla „ochrana přírody“, ale i občanská společnost ošklivé rány. Na straně politiků se pak otevřely možnosti, o nichž se jim v 90. letech a na začátku milénia ani nesnilo. Disponovali totiž narativem, který přehledně odděloval „nás“ a „je“, přičemž „oni“ zároveň nesli charakter mocné a nevolené menšiny utiskující slabou majoritu, jež navíc reprezentuje dlouhodobý, a proto přirozený řád.

Na tomto pozadí vyrostly i temné postavy ministrů životního prostředí Pavla Drobila a Tomáše Chalupy (oba ODS) a jejich ředitelů NPŠ Jana Stráského a Jiřího Mánka. Ti zpřetrhali přeshraniční vazby s NP Bavorský les a otevřeně hovořili o tom, že „národní park“ není žádnou kategorií IUCN, ale prostě park.

Neblahé tažení proti přírodní identitě NPŠ i proti vědě a „aktivistům“ opět ukončila občanská blokáda.

Když se totiž Jan Stráský se svým tehdejším náměstkem Mánkem vedle vytváření padesátimetrových bezpečnostních průseků kolem turistických stezek rozhodli šturmovat i bursíkovské hranice bezzásahovosti z roku 2007, překročili červenou linii. Blokáda těžby na Ptačím potoce v létě 2011 sice lokalitu neuchránila, vrátila ale do hry občanskou společnost v celé rozmanitosti. Tak byla tato přímá akce navržená a tak se i podařila.

Blokády těžby se totiž tehdy účastnily celé rodiny, lidé různých profesí, několik lidí ze Šumavy, přírodovědci. Monolit příběhu o městu proti vesnici byl narušen. I proto, že se do oběhu dostaly materiály agentury Bison and Rose, jíž tehdy národní park platil za organizaci protiprotestů a která svou strategii stavěla explicitně na posílení animozit mezi „lokálním“ a „cizím“.

Následné soudní vítězství přírodovědců z Jihočeské univerzity nad senátorem Janem Velebou (SPOZ), který je obvinil ze zpronevěry evropských peněz prostřednictvím „umělého namožení kůrovce“ narušilo i motiv zištné vědy. Situaci pak jen dovršila výměna ředitele Mánka za Pavla Hubeného v květnu 2014. A především odeznění kůrovcové gradace po orkánu Kyrill.

Poučení

Plně souhlasím s Pavlem Hubeným, že na Šumavě je dnes klid. Napětí mezi „místním“ a „cizím“ polevilo, rozpadlé lesy vadí jen málokomu a prakticky nikdo už nevěří, že by se les po vichřici či kůrovci „neobnovil sám“. Na to se na Šumavu díváme až příliš dlouho. Dobrou zprávou je i to, že přinejmenším do nástupu jiné politické reprezentace jsou na uzdě také investoři, kteří prozatím úspěšně vytěžují sousedící Lipensko, resp. levý břeh naší nejrozlehlejší přehradní nádrže.

Dopadlo to tedy dobře, jak sugeruje aktuální tiskovka NP Šumava i rozhovor s ředitelem Hubeným? Odpovídám jasně: z pohledu předmětu ochrany jednoznačně ano. Toto lokální vítězství však nemůže než zhořknout, uvědomíme-li si, že dlouholetý spor o správu šumavských lesů prokazatelně poskytl zázemí pro vytvoření takových diskurzních schémat a struktur, jež bez přehánění přispěly k vzestupu české identitní a nenávistné politiky. To debata o Šumavě napomohla Klausově trvalé diskreditaci vědy, to debata o Šumavě pomohla vzniku motivu „pražské kavárny“, to debata o Šumavě pomohla Miloši Zemanovi ze stáje Zdeňka Zbytka k politickému návratu.

Co si z toho vzít? Jasné poučení. Letitý diskurz o Šumavě, který už dnes dokážeme vidět s odstupem, dobře ukazuje, že environmentální témata nestojí někde na okraji, ale přímo v centru. Mluvíme-li totiž o lese a o kůrovci, nastavujeme nevyhnutelně parametry světa, v němž žijeme. Nastavujeme hranice mezi centrem a periferií, mezi „naším“ a „cizím“, nastavujeme meze „selského rozumu“.

Nekončeme ale v slzách. Důležitým ponaučením z historie NP Šumava je také to, že nástroje občanské společnosti včetně přímé akce fungují i proti velmi silným protivníkům. Právě blokády v roce 1999 a 2011, jakkoli byly rozdílné, totiž nastavily mantinely, v nichž šumavská příroda odolala tlaku těžby i výstavby. A to přece platí.