Oheň může přírodě národního parku uškodit jen stěží

Michal Hořejší

Jakkoli je požár v Českém Švýcarsku strašný a je potřeba jej se vší silou potlačit, jeho mediální obraz je neúplný a znovu obnažuje naši pokřivenou představu o přírodě. Oheň stejně jako vichřice či kůrovec je totiž pro ekosystémy nezbytný.

Rozsáhlý požár na Havraní skále u Jetřichovic v roce 2006 potvrdil to, co už dříve ukázal kůrovec v Národním parku Šumava — zásadní roli plošných rozpadů pro fungování ekosystémů. Snímek ilustruje spontánní dění šestnáct let po ohni. Foto FB Miloš Bach

V lesích Národního parku České Švýcarsko vypukl požár, který zachvátil velké plochy lesa. Na místě zasahuje nejen spousta hasičů, ale také policejní vrtulník. Plameny se šíří, i když se zdá, že profesionálové situaci nakonec zvládnou.

Vůbec nepochybuji o tom, že požár vznikl poté, co někdo z neukázněných, nebo lépe bezohledných návštěvníků přes přísný zákaz v místních převážně jehličnatých lesích manipuloval s otevřeným ohněm. A už vůbec nepochybuji o tom, že podstatným faktorem, který k situaci významně přispěl, je zcela nenormální počasí, které souvisí s až nečekaně rychle postupující klimatickou změnou.

Ač ale lesní požáry přímo způsobily dva ryze antropogenní faktory, nemůžu se neohradit proti tomu, jak je celá situace rámována českým mediálním mainstreamem. Ten totiž o události informuje snad bezvýjimečně prizmatem motivů bezpečí a škody. A to navzdory tomu, že poslední velký oheň v NP České Švýcarsko — požár Havraní skály v roce 2006 — ukázal tvůrčí sílu tohoto živlu. Druhová rozmanitost v místě je dnes objektivně bezkonkurenční.

Nepoučitelní

I když je situace bezpochyby vážná, opět se tak ukazuje, že úroveň místní veřejné debaty o ochraně přírody je jednoduše zoufalá, doslova diletantská. I patnáct let po orkánu Kyrril v Národním parku Šumava, jehož důsledky konečně posunuly téma potřebnosti plošných rozpadů do samého centra odborných představ, je totiž požár v národním parku českými novinami vyprávěn takřka jazykem devatenáctého století, respektive jazykem správce produkčního lesa.

Jak je to možné? Jde jen o nedostatek novinářské důslednosti? Jsem přesvědčen o tom, že ne. Jde o nás o všechny. Idea národního parku coby velkoplošného území, které chrání především přírodní procesy nebo druhovou rozmanitost, nemá dosud v naší společnosti bezproblémové místo. Platí totiž jen do té chvíle, kdy se očekávaná podoba chráněného území začne proměňovat.

Klíčovou událostí pro poznání důležitosti disturbančních procesů byl výbuch Hory sv. Heleny v USA v roce 1980. Foto WmC

Národní park má pro nás dosud hodnotu barvotisku se všemi jeho průvodními jevy. Chceme ho především krásný a také dostupný a bezpečný. Myšlenka území, v němž prim hraje příroda se vší svou nevyzpytatelností, je nám zkrátka stále cizí, a ochrana přírody prostřednictvím instituce národního parku je proto u nás stále velmi omezena.

Spálená země

Vnímání účelu národního parku v uchovávání krajinného rázu je však o to paradoxnější, že máloco v naší zemi trpí tak, jako právě krajina. Masivní zástavba na okrajích měst a v okolí dálnic či postupující glajchšaltování tradičních zemědělských oblastí proměnily scenérii na mnoha místech doslova k nepoznání.

A já se obávám toho, že se tak děje i proto, že efekt krajiny očekáváme už jen v chráněných územích. I proto ostatně registrujeme tolik humbuku kolem aktuálního ohně na severu Čech.

Požár v Českém Švýcarsku mě tak opět přivedl na myšlenku, které se už déle bráním: české pojetí národních parků nejen že limituje ochranu nejcennějších přírodních oblastí, neboť od nich očekává především neměnnost, jež je s fenoménem ekosystému neslučitelná, ale pokřivuje i vztah k přírodě jako takové. Vykazuje ji totiž kamsi na periferii.

Diskuse
IH
July 26, 2022 v 12.0

Souhlasím. A oceňuji kritiku ničení krajiny.

Alarmistické zprávy vyznění reportáží o letních požárech je motivováno snahou přitáhnout a udržet pozornost diváků, kromě toho snad i dobrou věcí, totiž rozšířením obav z lidského vlivu na vývoj klimatu. Vesměs však máme co do činění s důsledky konkrétní neopatrnosti a bezohlednosti, tu a tam i žhářství. Více pozornosti by patřilo zcela záměrným, schváleným útokům na zemi a její krásu, opěvované v naší hymně.

Výraz "národní park" není, upřímně řečeno, termín už adekvátní. V praxi jde, žel, především o destinace určené prioritně stále náročnějšímu masovému turismu. Jednat by se však mělo samozřejmě o rozsáhlá refugia přírody, ponechané převážně sobě samé.