V lesích Národního parku České Švýcarsko vypukl požár, který zachvátil velké plochy lesa. Na místě zasahuje nejen spousta hasičů, ale také policejní vrtulník. Plameny se šíří, i když se zdá, že profesionálové situaci nakonec zvládnou.

Vůbec nepochybuji o tom, že požár vznikl poté, co někdo z neukázněných, nebo lépe bezohledných návštěvníků přes přísný zákaz v místních převážně jehličnatých lesích manipuloval s otevřeným ohněm. A už vůbec nepochybuji o tom, že podstatným faktorem, který k situaci významně přispěl, je zcela nenormální počasí, které souvisí s až nečekaně rychle postupující klimatickou změnou.

Ač ale lesní požáry přímo způsobily dva ryze antropogenní faktory, nemůžu se neohradit proti tomu, jak je celá situace rámována českým mediálním mainstreamem. Ten totiž o události informuje snad bezvýjimečně prizmatem motivů bezpečí a škody. A to navzdory tomu, že poslední velký oheň v NP České Švýcarsko — požár Havraní skály v roce 2006 — ukázal tvůrčí sílu tohoto živlu. Druhová rozmanitost v místě je dnes objektivně bezkonkurenční.

Nepoučitelní

I když je situace bezpochyby vážná, opět se tak ukazuje, že úroveň místní veřejné debaty o ochraně přírody je jednoduše zoufalá, doslova diletantská. I patnáct let po orkánu Kyrril v Národním parku Šumava, jehož důsledky konečně posunuly téma potřebnosti plošných rozpadů do samého centra odborných představ, je totiž požár v národním parku českými novinami vyprávěn takřka jazykem devatenáctého století, respektive jazykem správce produkčního lesa.

Jak je to možné? Jde jen o nedostatek novinářské důslednosti? Jsem přesvědčen o tom, že ne. Jde o nás o všechny. Idea národního parku coby velkoplošného území, které chrání především přírodní procesy nebo druhovou rozmanitost, nemá dosud v naší společnosti bezproblémové místo. Platí totiž jen do té chvíle, kdy se očekávaná podoba chráněného území začne proměňovat.

Národní park má pro nás dosud hodnotu barvotisku se všemi jeho průvodními jevy. Chceme ho především krásný a také dostupný a bezpečný. Myšlenka území, v němž prim hraje příroda se vší svou nevyzpytatelností, je nám zkrátka stále cizí, a ochrana přírody prostřednictvím instituce národního parku je proto u nás stále velmi omezena.

Spálená země

Vnímání účelu národního parku v uchovávání krajinného rázu je však o to paradoxnější, že máloco v naší zemi trpí tak, jako právě krajina. Masivní zástavba na okrajích měst a v okolí dálnic či postupující glajchšaltování tradičních zemědělských oblastí proměnily scenérii na mnoha místech doslova k nepoznání.

A já se obávám toho, že se tak děje i proto, že efekt krajiny očekáváme už jen v chráněných územích. I proto ostatně registrujeme tolik humbuku kolem aktuálního ohně na severu Čech.

Požár v Českém Švýcarsku mě tak opět přivedl na myšlenku, které se už déle bráním: české pojetí národních parků nejen že limituje ochranu nejcennějších přírodních oblastí, neboť od nich očekává především neměnnost, jež je s fenoménem ekosystému neslučitelná, ale pokřivuje i vztah k přírodě jako takové. Vykazuje ji totiž kamsi na periferii.