Jakubu Hruškovi zvoní od rána už poněkolikáté telefon. Volají novináři a chtějí po něm komentář nebo rozhovor k požáru, jenž vypukl přesně před rokem v národním parku Českosaské Švýcarsko. Není divu, právě tento profesor environmentálních věd a člen strany TOP 09 dal bezprostředně po neštěstí dohromady tým vědců, kteří pro ministerstvo životního prostředí vypracovali v krátkém čase stostránkovou studii o tom, jaké faktory ovlivnily vznik a šíření požáru. Oheň tehdy spálil desetinu plochy národního parku.

Hruška je také úspěšným influencerem, což se nám zanedlouho zhmotní před očima při náhodném setkání se strážcem národního parku. „No ne, není to ten pan Hruška, jehož statusy tak rád lajkuji!“ vrhá se k němu strážce nadšeně s nataženou pravicí.

Facebookové příspěvky Jakuba Hrušky nejen o požáru v národním parku či o otravě řeky Bečvy, jíž se odborně také věnuje, ale vůbec o ledasčem, co souvisí s politikou a ekologií, sbírají zpravidla stovky laiků. Vynikají srozumitelností, přímočarostí a odvahou.

„Já to teda novinářům nezávidím. Představuji si, jak teď všichni píší ty své články a snaží se, aby se něčím odlišily od ostatních,“ glosuje lakonicky dlouhovlasá vedoucí oddělení monitoringu národního parku Dana Vébrová zpoza volantu terénního služebního auta. Dovětek ve smyslu, že za týden to už ale stejně nebude nikoho zajímat, nemusí vyslovit nahlas, přesto visí ve vzduchu.

Běžná média mají na všechno málo času, kdežto příroda má všechen, který potřebuje. A právě to, jak s ním nakládá, nás zajímá.

Že jsme i my přijeli 24. července, tedy přesně na první výročí propuknutí požáru, vypadá jako pečlivě zorganizovaný záměr. Ve skutečnosti je to však čirá náhoda, která vznikla jako výsledek snahy vypravit se sem s těmi nejlepšími možnými průvodci.

Chceme se nechat zasvětit do tajů místních přírodních procesů. „Stejně vám nikdy neuvěřím, že jste si to tak nezařídili naschvál,“ dobírá si nás Dana Vébrová, když zastavuje služební vůz na bývalé lesnické svážnici na úpatí Pravčického dolu.

Turistická značka tudy nevede, a tak strávíme příštích několik hodin v náruči přírody, kde nám nejviditelnější společnost obstarávali otakárek ovocný a pár ukřičených sojek. „Nacházíme se v nejsušší a nejteplejší části národního parku,“ říká na úvod cesty naše průvodkyně, která se zdejším terénem pohybuje jako doma. V národním parku pracuje s pauzou na mateřskou od roku 2005.

Holiny hoří

Když ještě před rokem park hořel, veřejnou debatou pronikal laický, ale často o to silnější názor, že kdyby správa národního parku nenechávala v lesích „hloupě“ stát suché smrky usmrcené kůrovcem, nekrmila by požár palivem, a ten by byl slabší a hasičům by se jej podařilo v komplikovaném skalnatém terénu snáze uhasit.

Jednoduše řečeno: amatérští lesní experti tvrdili, že kůrovcem usmrcené dřevo se má pokácet a odvézt pryč. Nijak jim nepřekáželo, že jejich představy jsou v rozporu s definičním principem národního parku, jímž je nechat tu přírodním procesům volný průchod.

Navíc byl jejich laický názor mylný. Máme před očima holinu, která požár nejenom že nezastavila, ale naopak jej účinně šířila dál. Pařezy pokrývající spodní část Pravčického dolu jsou kompletně sežehlé, stejně jako dále a výše od nás stojící černé pahýly stromů.

„Moc bych nerozlišovala mezi tím, jestli tam ty smrky stály, nebo byly odvezeny,“ shrnuje své poznatky Dana Vébrová. „Důležité je, že byly v nějaké chvíli napadeny kůrovcem. Smrk poté shodí na zem spousty jehličí a drobných větviček. Ty tam ale zůstávají ležet, nikam nemizí. Jde o organickou hmotu, která se nevrací zpět do půdy,“ vysvětluje.

Hrabanka, tato sypká a suchá směs jehličí a větviček, které, jak vědí dobře táborníci, jsou ideální na podpal, byla v kombinaci s dlouhodobým suchem, horkem a silným větrem zásadním pohonem loňského požáru. Podobně dobře ale hořely i smrky, které ještě jehličí a suché větvičky na zem neshodily. Ty si požár předávaly s pomocí větru svými korunami jako pochodně.

„Když to srovnáme s bukovým lesem, tam pokud odhrnete kousek země, vidíte jenom malou vrstvičku nerozloženého listí. Půda pod ním je naopak nasákavá a pěkně drží vodu. Tady je to přesně naopak, takže když to začne hořet, oheň se šíří velice snadno,“ shrnuje.

Že to tak v praxi opravdu funguje, se můžeme zanedlouho přesvědčit na příkladu poměrně fantastického výjevu. Pár set metrů od naší výpravy stojí po pravé straně pěšiny mezi ohořelými sirkami smrkových kmenů mohutný buk. Zíráme na něj doslova s otevřenou pusou. Jeho koruna se zelená listím a její tvar na zemi kopíruje kruh, který vypadá, jako by do něj požár nevstoupil. Během dne podobných buků uvidíme ještě mnoho…

Nebyl to však zázrak ani paprsek vyšší moci, co mohutné listnáče ochránilo. „Domníváme se, že je to právě proto, že pod ním neležela vrstva suché hrabanky, takže se k němu požár nedostal bezprostředně,“ říká Vébrová.

S Jakubem Hruškou se ale k našemu zklamání vzápětí shodují, že i tak to má tento krásný velikán spočítané. „Pár let tu bude umírat. Je to takový živý mrtvý. Vlastně něco jako zombie,“ glosuje Hruška. I když to není na pohled úplně vidět, oheň narušil jeho kůru.