Jakubu Hruškovi zvoní od rána už poněkolikáté telefon. Volají novináři a chtějí po něm komentář nebo rozhovor k požáru, jenž vypukl přesně před rokem v národním parku Českosaské Švýcarsko. Není divu, právě tento profesor environmentálních věd a člen strany TOP 09 dal bezprostředně po neštěstí dohromady tým vědců, kteří pro ministerstvo životního prostředí vypracovali v krátkém čase stostránkovou studii o tom, jaké faktory ovlivnily vznik a šíření požáru. Oheň tehdy spálil desetinu plochy národního parku.

Hruška je také úspěšným influencerem, což se nám zanedlouho zhmotní před očima při náhodném setkání se strážcem národního parku. „No ne, není to ten pan Hruška, jehož statusy tak rád lajkuji!“ vrhá se k němu strážce nadšeně s nataženou pravicí.

Facebookové příspěvky Jakuba Hrušky nejen o požáru v národním parku či o otravě řeky Bečvy, jíž se odborně také věnuje, ale vůbec o ledasčem, co souvisí s politikou a ekologií, sbírají zpravidla stovky laiků. Vynikají srozumitelností, přímočarostí a odvahou.

„Já to teda novinářům nezávidím. Představuji si, jak teď všichni píší ty své články a snaží se, aby se něčím odlišily od ostatních,“ glosuje lakonicky dlouhovlasá vedoucí oddělení monitoringu národního parku Dana Vébrová zpoza volantu terénního služebního auta. Dovětek ve smyslu, že za týden to už ale stejně nebude nikoho zajímat, nemusí vyslovit nahlas, přesto visí ve vzduchu.

Běžná média mají na všechno málo času, kdežto příroda má všechen, který potřebuje. A právě to, jak s ním nakládá, nás zajímá.

Že jsme i my přijeli 24. července, tedy přesně na první výročí propuknutí požáru, vypadá jako pečlivě zorganizovaný záměr. Ve skutečnosti je to však čirá náhoda, která vznikla jako výsledek snahy vypravit se sem s těmi nejlepšími možnými průvodci.

Chceme se nechat zasvětit do tajů místních přírodních procesů. „Stejně vám nikdy neuvěřím, že jste si to tak nezařídili naschvál,“ dobírá si nás Dana Vébrová, když zastavuje služební vůz na bývalé lesnické svážnici na úpatí Pravčického dolu.

Turistická značka tudy nevede, a tak strávíme příštích několik hodin v náruči přírody, kde nám nejviditelnější společnost obstarávali otakárek ovocný a pár ukřičených sojek. „Nacházíme se v nejsušší a nejteplejší části národního parku,“ říká na úvod cesty naše průvodkyně, která se zdejším terénem pohybuje jako doma. V národním parku pracuje s pauzou na mateřskou od roku 2005.

Holiny hoří

Když ještě před rokem park hořel, veřejnou debatou pronikal laický, ale často o to silnější názor, že kdyby správa národního parku nenechávala v lesích „hloupě“ stát suché smrky usmrcené kůrovcem, nekrmila by požár palivem, a ten by byl slabší a hasičům by se jej podařilo v komplikovaném skalnatém terénu snáze uhasit.

Jednoduše řečeno: amatérští lesní experti tvrdili, že kůrovcem usmrcené dřevo se má pokácet a odvézt pryč. Nijak jim nepřekáželo, že jejich představy jsou v rozporu s definičním principem národního parku, jímž je nechat tu přírodním procesům volný průchod.

Navíc byl jejich laický názor mylný. Máme před očima holinu, která požár nejenom že nezastavila, ale naopak jej účinně šířila dál. Pařezy pokrývající spodní část Pravčického dolu jsou kompletně sežehlé, stejně jako dále a výše od nás stojící černé pahýly stromů.

„Moc bych nerozlišovala mezi tím, jestli tam ty smrky stály, nebo byly odvezeny,“ shrnuje své poznatky Dana Vébrová. „Důležité je, že byly v nějaké chvíli napadeny kůrovcem. Smrk poté shodí na zem spousty jehličí a drobných větviček. Ty tam ale zůstávají ležet, nikam nemizí. Jde o organickou hmotu, která se nevrací zpět do půdy,“ vysvětluje.

Hrabanka, tato sypká a suchá směs jehličí a větviček, které, jak vědí dobře táborníci, jsou ideální na podpal, byla v kombinaci s dlouhodobým suchem, horkem a silným větrem zásadním pohonem loňského požáru. Podobně dobře ale hořely i smrky, které ještě jehličí a suché větvičky na zem neshodily. Ty si požár předávaly s pomocí větru svými korunami jako pochodně.

„Když to srovnáme s bukovým lesem, tam pokud odhrnete kousek země, vidíte jenom malou vrstvičku nerozloženého listí. Půda pod ním je naopak nasákavá a pěkně drží vodu. Tady je to přesně naopak, takže když to začne hořet, oheň se šíří velice snadno,“ shrnuje.

Že to tak v praxi opravdu funguje, se můžeme zanedlouho přesvědčit na příkladu poměrně fantastického výjevu. Pár set metrů od naší výpravy stojí po pravé straně pěšiny mezi ohořelými sirkami smrkových kmenů mohutný buk. Zíráme na něj doslova s otevřenou pusou. Jeho koruna se zelená listím a její tvar na zemi kopíruje kruh, který vypadá, jako by do něj požár nevstoupil. Během dne podobných buků uvidíme ještě mnoho…

Nebyl to však zázrak ani paprsek vyšší moci, co mohutné listnáče ochránilo. „Domníváme se, že je to právě proto, že pod ním neležela vrstva suché hrabanky, takže se k němu požár nedostal bezprostředně,“ říká Vébrová.

S Jakubem Hruškou se ale k našemu zklamání vzápětí shodují, že i tak to má tento krásný velikán spočítané. „Pár let tu bude umírat. Je to takový živý mrtvý. Vlastně něco jako zombie,“ glosuje Hruška. I když to není na pohled úplně vidět, oheň narušil jeho kůru.

Odborníci nyní s napětím očekávají, zda tyto buky najdou ještě dost sil k reprodukci, a pomohou tak se zakládáním nové generace lesa, s takzvanou sukcesí. „Ukázalo by se, že buk v ohni není takový chudáček, jak se traduje,“ poznamenává Vébrová. Do měsíce by podle ní mělo být jasno.

Bříza — skokan roku

Ještě z povzdálí, při pohledu z okýnka automobilu při jízdě po asfaltce od Hřenska na Mezní louku, která prochází národním parkem, to nebylo úplně jasné. Ale zblízka vidíme, že požářiště dnes kypí vegetací.

Půdu nahusto pokrývají svěže zelené výhonky břízek a rezavé polštáře mechu — zkrutku vláhojevného. Daří se tu také rostlinám zvaným játrovky, konkrétně porostnici mnohotvárné, jejíž rostlinky připomínají miniaturní palmy. Z mnoha míst vykukuje kapradina hasivka orličí, která národní park opanovala už týden po požáru. A vidíme tu také vřes či náprstníky a jednu ukázkovou, vzrostlou diviznu. Prospívá, protože je dobře pohnojená popelem.

„Čekala jsem, že tu bude po požáru hodně borovice. Všude se píše, že je na požáry dobře adaptovaná. Ale tady se jako skokan roku v adaptaci na požár ukázala naprosto bezkonkurenčně bříza. Spoustu ohně vydrží, roste dál a znovu obrazí. A do toho se všude masivně šíří a obsazuje holé plochy,“ vykládá se zaujetím Dana Vébrová.

Holina, kde se nacházíme, prý byla po požáru úplně černá. Popel se postupně smyl. Něco se dostalo do půdy, kde posloužil právě jako hnojivo. Především ale oheň odstranil vrstvu, která bránila sukcesi — v jednoduchosti řečeno vzniku nového životu na holině. Požár odstranil záklopku v podobě hrabanky, v níž se do té doby nedokázaly ujmout pionýrské dřeviny — dnes tu kromě břízy, kterou tu vidíme především, roste také osika, vrba nebo jeřáb.

„Pionýrské dřeviny jsou specifické tím, že mají maličké semínko. A čím menší semínko je, tím méně má zásobních látek a tím kratší dobu může v přírodě ležet. Také nemá sílu prorůst vrstvou smrkového opadu. Pionýři proto potřebují, aby byla půda nějak narušená. Kromě požáru jim v tom pomáhají také vyvrácené kmeny, které obnaží půdu pod kořeny. Výhodou pionýrů ale na druhou stranu je, že zvládají klimatické extrémy, takže se jim daří i tady, na holině, kde může být obrovské horko a sucho. Třeba buk proti tomu potřebuje stín a příjemnější mikroklima,“ uvádí nás dále do dramatických životních peripetií semínek dřevin Dana Vébrová.

My si z toho odnášíme, že na smrkových holinách se pionýrům daří obecně špatně. Pařezy se nevyvrátí, hrabanka se nerozloží.

Semenná banka

Nálet semínek ale není jediný zdrojem nově bující vegetace. Druhým je takzvaná semenná banka — tedy zásoba živých semínek uložených v půdě. Mnohá z nich se nacházejí v takzvaném stádiu dormance, jsou tedy uspaná a jejich fyziologické procesy jsou zastavené, dokud nepřijde podnět k tomu, aby se nastartovaly. A takovým podnětem byl právě požár.

„Výzkumníci zkusili dát přehořenou půdu odsud do skleníku, kde o ni pečují a pozorují, co všechno z ní vzchází. Ukázalo se, že semenná banka nebyla požárem zasažená tolik, jak jsme se obávali. Už pár centimetrů pod povrchem půdy jsou nízké teploty. Takže teď z toho výzkumníkům rostou břízy, osiky, vřesy, trávy a všelijaké byliny,“ líčí s nadějí Vébrová, zatímco nás ze staré lesnické svážnice hbitě vede strmou lesní pěšinou na skalní plata.

„Tady vidím semenáček smrku!“ volá z požářiště Jakub Hruška. „Mám ho vyškubnout?“ ptá se Dany Vébrové rozpustile.

Požářiště se mění u úpatí skalního masivu v živý les. Možná díky tomu, že je schovaný ve skalách, měl vlhčí hrabanku a požár se sem nerozšířil. Dokonce se zde ukrývá menší mokřad, který jistě také odvedl svou práci.

„Požár se nejlépe šíří směrem do kopce, jak plameny stoupají nahoru,“ vysvětluje Vébrová. „Ale tím, že je zdejší krajina tak členitá — nahoře plato a za ním opět rokle, se tu oheň někdy šířil i gravitačně. Nahoře něco hořelo, začalo to padat, a tak se požár šířil zespoda i shora,“ objasňuje.

Když konečně přicházíme na skalní plošinu, otevírá se nám nejen výhled na rozlehlá spáleniště, ale také na blížící se bouřku. Co by tu za ni před rokem dali… Naše výprava však znervózní. Dana Vébrová nám vysvětluje, že nás nemusejí ani tak děsit blesky. Starosti jí dělá zvedající se vítr, který může snadno vyvrátit kolem stojící ohořelé borovice. Stromy mají prohořelé kořeny, takže ztratily pevné ukotvení v zemi.

Naše průvodkyně ještě rychle v mobilu překontroluje, jaký vývoj počasí předpovídá radar, a žene nás z plata do nejbližší roklinky. Její rychlý běh nás přesvědčí, že to s nebezpečím myslí vážně. Spouští se déšť a my zpod útočiště pod velikým bukem sledujeme, jak vítr na platu lomcuje nebohými pozůstatky někdejšího borového háje. Vlhnoucí krajina je cítit rok starou spáleninou. Blesky k nám naštěstí nedoputovaly.

Mezi turismem a přírodními procesy

Déšť a vítr nás pod skalní hranou naštěstí nevězní dlouho. Když obojí trochu poleví, zvedáme se a opět se poklusem — přece jen ještě zdaleka není bezvětří — přesouváme na pěšinu, která nás vrací k automobilu.

Dana Vébrová nám chce ukázat ještě jedno místo. Pokud jde o ilustraci střetu nároků na ochranu přirozených procesů, kvůli kterým národní parky Česká republika založila, s touhami turistů, nemůže tu být snad nic výmluvnějšího.

Edmundova soutěska navazuje na obec Hřensko. Patří k oblíbeným cílům výletníků. Jde o překrásný skalnatý kaňon, kterým protéká řeka Kamenice. Turisty sem lákají mimo pěší túry také komentované výlety lodičkami — atrakce, již provozuje právě obec.

„Jenomže i nad Edmundovou soutěskou prošel poměrně intenzivní požár,“ ukazuje nám během řízení naše průvodkyně. A jak jsme před chvílí poznali na skalním platu, stromy s ohořelými kořeny nejsou žádná legrace. Aktuálně hrozí, že turistům na dně soutěsky budou na hlavy padat mrtvé kmeny a spolu s nimi uvolněné kamení. „Po nás se chce, abychom tam turisty vpustili co nejdříve zpátky. Obec nám zpočátku nevěřila, jak enormní riziko to je…“ doplňuje lakonicky Vébrová.

Ředitel národního parku nakonec rozhodl, že nechá zpracovat pilotní projekt. Na skalním ostrohu nad soutěskou, nad místem, kde má obec kasu a nástupiště do lodí, nechá mrtvé stromy a uvolněné kameny vytěžit. A uvidí se, zda se podaří riziko odstranit. „Teď už tam několik týdnů pracuje parta kluků. Kácejí ty stromy, posouvají je s pomocí motorových navijáků. Přesouvají, případně rozbíjejí a překládají kameny. Stromy ukotvují ocelovými lany,“ líčí Dana Vébrová. Právě toto místo nám chce ukázat.

Z poslechu to zní prostě jako mechanický proces, který může budit rozpaky tím, že se odehrává v přírodě zařazené do soustavy Natura 2000, tedy v území chráněném společným úsilím členských států Evropské unie. Je zde tedy dokonce otázka, zda Česká republika ve snaze zpřístupnit místo turistům neporušuje zákon.

Když ale na místo přicházíme a máme konečně možnost je vidět, chce se nám jen nechápavě kroutit hlavou. Vše, co se zde odehrává s cílem zajistit bezpečnost a s ní hlavně provoz turistické atrakce, působí nejen jako hrubé násilí proti přírodě, ale hlavně to vypadá všelijak, jenom ne bezpečně.

„Nám se skoro jeví, že nejsme schopní říct, zda to riziko můžeme odstranit. A je podle nás spíše na provozovateli, jestli tam ty lidi pustí a vezme riziko na sebe,“ říká opatrně Dana Vébrová.

A je znát, že v ožehavém tématu našlapuje opatrně. „Mě ale hlavně mrzí, že vstupujeme do vysoce přirozeného procesu. Například se tu hustě zmlazoval buk, což kluci při manipulaci s odstraněnými kmeny úplně rozryli,“ poznamenává s nepřeslechnutelným smutkem člověka, který má přírodu národního parku v srdci. „Taková je dnes doba. Všichni by chtěli navštěvovat soutěsky v divočině, ale jen absolutně bezpečně,“ glosuje věc trefně Jakub Hruška.

Kdo za to může

Loňské léto bylo v Ústeckém kraji teplejší o 2,7 stupně Celsia, než je dlouhodobý průměr naměřený v letech 1961 až 2000. Šlo o šesté nejteplejší léto na našem území od roku 1961. Vysoké teploty podle vědců, kteří zpracovali studii pro ministerstvo životního prostředí, umožnily snadné šíření požáru a znesnadnily hašení. Ve zprávě stojí: „Při vysokých teplotách klesala účinnost hašení vodou, proto bylo nutné opakovat zásahy.“

Národní park během léta zaznamenal dvaadvacet dnů zcela beze srážek. Velmi nízké úhrny přišly na přelomu prázdninových měsíců a v polovině srpna. První větší déšť — vcelku skoro pětadvacet milimetrů — ale spadl až 20. srpna. A ten také pomohl požár dohasit.

Za požár tak mohou tři hlavní činitelé: Na prvním místě žhář, který jej založil. Ačkoliv tomu, že jde o člověka, který se k požáru doznal, zde věří málokdo. Je prý doloženo, že založil několik menších ohňů v minulosti, ale k tomu hlavnímu se snad hlásí ve snaze o zviditelnění…

Druhým činitelem jsou rapidně postupující změny klimatu. A tím třetím je způsob hospodaření ve zdejších lesích v uplynulém století. Ve zkratce: jehličnaté stromy zde naši předci zavedli z hospodářských důvodů, protože dobře rostou. A my dnes sklízíme plody jejich krátkozrakých úvah…

„Původní typ lesa naši předci zpracovávali na stavební dříví, do skláren, na průmysl. Po nějakou dobu to fungovalo tak, že les nechávali obnovit spontánně. Nedokázali totiž těžit takové množství dříví jako my, a nevytvářeli proto takové holiny. Nikdy neodtěžili všechno a les se měl z čeho obnovit. S rozvojem technologií ale vznikaly větší odlesněné plochy,“ vypráví naše průvodkyně.

Protože pak potřebovali, aby vytěžené dříví narostlo rychle zpátky, zasadili smrk. „V té době měli štěstí, ještě panovalo mírnější a chladnější klima. Smrk tady rostl velmi dobře až do přelomu devatenáctého a dvacátého století,“ navazuje na svou historickou vsuvku.

V roce 1920 přišla takzvaná mnišková kalamita. V lesích po celé zemi se namnožila bekyně mniška a smrkové hospodářské lesy umřely. „Lesnická paměť je bohužel strašně krátká. Snad proto, že člověk ve svém životě nezažije celý cyklus lesa, si lesníci nepředávali své poznatky a po mniškové kalamitě to tu opět osázeli smrkem,“ pokračuje Dana Vébrová.

V roce 2000 byl vyhlášen národní park Českosaské Švýcarsko. Ne kvůli významným lesům, ale kvůli fantastickým pískovcovým skalám, největším ve střední Evropě. Zdejší lesy tehdy právě dospívaly k období, kdy by měly být hospodářsky zpracovány. Jejich životnost je okolo sta let. A zhruba tolik právě vloni uplynulo od mniškové kalamity.

„Věděli jsme, že jediná cesta, jak se snažit předejít úplnému rozvratu, je ten smrk co nejvíce rozředit — dostat do něj jiné dřeviny. Buď je dosadit, nebo nechat nalítnout. Druhá věc ale je, že lidé nevnímají dobře, když v národním parku těžíme. Kritizovali nás za to. Takhle jsme to dělali patnáct let. A pak to bouchlo. Přišlo sucho a už jsme s tím nenadělali nic. To, čeho jsme se báli, se stalo skutečností,“ líčí Dana Vébrová.

„Vždycky jsme si říkali, že až to jednou bouchne, bude to velký. Ale ono to bylo ještě větší, než jsme mohli dohlédnout. Znali jsme z učebnic mniškovou kalamitu a nějaké menší epizody kůrovce. Ale že by kůrovec takhle sjel celou republiku…“ uzavírá Dana Vébrová svůj výklad, kterým se vracíme k jedné z jejích úvodních poznámek, a sice, že na suchých pískovcích hoří les napadený kůrovcem zkrátka velmi dobře, ať už je vykácený, nebo ne.

My požár respektujeme

Pokud šlo dělat něco jinak, aby byl dopad loňského požáru menší, nezáviselo to na správě národního parku, ale na lidech, kteří na jeho území hospodařili dlouho před jeho založením. Zdánlivě logická otázka, kterou našim průvodcům pokládáme před tím, než exkurzi ukončíme, pátrá po tom, jak hodlá národní park požárům čelit v budoucích letech. Víme přece, že změny klimatu budou situaci jenom komplikovat…

„Národní parky tady ale nejsou od toho, aby dělaly nějakou protipožární ochranu a čelily požárům. Máme je tu proto, aby umožnily nerušený vývoj přírodních dějů. Případně se staraly o biodiverzitu. Pro nás, i když to zapálí žhář, je oheň ve svém dopadu přírodní činitel. Respektujeme ho. Že nám tady probíhá proces, který je silně ovlivněný požárem, není špatně. Patří to sem,“ opáčí Dana Vébrová. „Přesně tak,“ stvrzuje její výklad Jakub Hruška.

Reportáž vznikla ve spolupráci s Evropskou sítí datové žurnalistiky (EDJNet), mezinárodním novinářským konsorciem, které se zabývá tématy celoevropského významu s využitím datové žurnalistiky. Spolupráce se uskutečnila v rámci projektu FIRE-RES zaměřeného na lesní požáry v Evropě.