V Národním parku České Švýcarsko vypukl před dvěma měsíci nejrozsáhlejší lesní požár v České republice. Tisíce hasičů s ním bojovaly dvacet dní. Ministryně životního prostředí Anna Hubáčková na událost reagovala ke konci září odvoláním ředitele Správy národního parku České Švýcarsko Pavla Bendy. Nedostatečně podle ní komunikoval s obcemi a nezvládl krizové řízení.

Na jedné straně je třeba ocenit, že se ministryně snaží vyvodit personální důsledky, což se za jejího předchůdce nedělo — vzpomeňme otravu Bečvy a „vysmátého“ ředitele inspekce. Na druhé straně je třeba říci, že neodvolala toho pravého.

Čas člověka a čas přírody

Národní park České Švýcarsko byl vyhlášen v roce 2000. Hlavním předmětem ochrany se v něm staly unikátní pískovcové útvary a na ně vázaný biotop. Jako jeden z hlavních cílů bylo vytyčeno ponechat alespoň část území bez zásahů, divoce. Jenže dvaadvacet let od vyhlášení parku je pro přírodu jen okamžik, a tak byly lesní porosty z větší části v podobném stavu, jak je zanechali lesníci po staletích hospodaření — a proto ani zdaleka nelze říci, že cíle bylo dosaženo.

Navíc se začaly projevovat důsledky globálního rozvratu klimatu způsobeného člověkem. Ve výsledku byla značná část území parku zasažena požárem, s vysokou pravděpodobností také člověkem založeným, pravděpodobně spíše z nedbalosti než úmyslně. Vzápětí se začalo spekulovat, kdo může za jeho propuknutí.

Obyvatelé osady Mezná, ve které shořely tři domy, se chtějí soudit. Podle nich mohlo vedení parku ničivému požáru zabránit. Desítky přírodovědců a expertů v oblasti ochrany přírody a životního prostředí následně podepsaly výzvu k vládě a parlamentu ČR, ve které mimo jiné praví:

„O lesích je třeba přemýšlet v perspektivě, která přesahuje lidské generace. Nebylo by moudré, kdybychom pod vlivem akutně působících emocí na tuto perspektivu zapomněli a pokoušeli se změnit zákonem daný režim v bezzásahových zónách. Smyslem obnovy přirozených přírodních systémů je — mimo jiné — právě prevence škod, které vznikají lidem a podnikání. Žádáme proto veřejnost i veřejnou správu, aby i nadále podporovala tento lidem prospěšný proces, svěřený do rukou odborníků na správách národních parků.“

Jako příklad správného postupu lze uvést příklad Švýcarského národního parku, ležícím v kantonu Graubünden blízko rakouských hranic. V šedesátých letech minulého století tam propukl požár, který tehdejší ředitel zakázal hasit uvnitř parku a všechny hasící síly se soustředily na hranicích parku.

Následně byl na vedení parku vyvíjen silný tlak, aby uměle obnovil zničené limbové porosty. Ředitel tlaku odolal, nedovolil vysadit ani jeden strom a dnes patří tato vyhořelá dolina k nejhodnotnějším územím divočiny ve Švýcarsku.

Hledání viníka

Ačkoliv bylo zjištěno a opakovaně jasně řečeno, že vedení severočeského parku nemohlo požáru zabránit, ani nemohlo snížit jeho rozsah, dále se hledá viník mezi oblíbenými otloukánky: ochránci přírody. Možná se dalo učinit více razantních opatření na hranici národního parku a obcí, ovšem po bitvě je každý generál. Nikdo neměl zkušenosti s požárem takového rozsahu.

Také druhá výtka, z níž je správa parku viněna — „nezvládnutí krizové situace“, je celkem podivná, protože do vedení instituce typu národního parku se rozhodně nevybírá odborník na krize. Jeden takový, Jan Stráský — údajný krizový manažer, byl před lety vybrán do vedení Národního parku Šumava, ovšem krizi vůbec nezvládl, jen ji prohloubil.

Přestože si osobně vážím nasazení hasičů a smekám klobouk před jejich výkony, domnívám se, že jejich nejvyšší velení situaci zcela nezvládlo. Velelo hasit uvnitř parku, zatímco se mělo soustředit na ochranu lidských sídel. Je-li tedy nutné hledat viníka, pátral bych zde, případně se snažil odhalit osobu, jež požár pravděpodobně způsobila.

Skutečným viníkem jsme ale my všichni, kteří svým plýtvavým způsobem života uvolňujeme do atmosféry obrovské množství CO2 a způsobujeme tím globální rozvrat klimatu.