„Klimatická krize se bude odvíjet jako série katastrof natočených na mobil, které se budou odehrávat blíž a blíž k místu, kde žiješ, dokud ty nebudeš ten, kdo natáčí,“ napsal někdo minulý týden ke statusu v sociálních sítích se záběry z vypálené ulice v Londýně. Tamní hasičský sbor zažil ve středu 20. července svůj nejvytíženější den od bombardování města Němci za druhé světové války.

Vzpomněl jsem si na to tuhle neděli, když jsme se na pracovní cestě do Děčína, kde se naše organizace snaží přispět k lepší budoucnosti kraje po konci těžby uhlí, s kolegy vydali na procházku na blízký kopec. Brzy jsme si všimli nezvyklého, narůžovělého oblaku, stoupajícího nad obzorem. Rychle nám došlo, že jde o lesní požár — a ne malý.

Když jsem na druhý den na kole vyjel na vyhlídku nad labským údolím, neuvěřitelná oblaka dýmu se na severu dál valila z doliny, jako by se tam otevřela brána pekel. Včera ráno bylo celé město zahalené kouřem a dům prostupovala vůně spálené borovice, jako v sauně.

Každého, kdo si uvědomuje, že všechny rok od roku se stupňující katastrofy — sucho, tornádo, požáry — jsou projevy atmosféry teplejší zatím jen o jeden jediný stupeň oproti té, ve které se lidstvo vyvinulo a vybudovalo svou křehkou globální civilizaci, musí při takovém pohledu jímat úzkost. Co nás čeká a co tu necháme našim dětem?

Zvlášť, když víme, že místo k rychlému hašení požáru a stabilizaci rozpadající se planety dnes míříme ke světu teplejšímu spíše o tři stupně. Protože vládnoucí elity umíněně trvají na zachovávání „business as usual“ pokračujícího růstu ekonomik i emisí?

Dříve se dalo mluvit o klimatické krizi jako o volbě mezi „buď—anebo“: buď uskutečníme transformaci, nebo budeme čelit pohromám. Dnes už víme, že budeme čelit pohromám a současně budeme muset velmi rychle, pro řadu lidí dnes bohužel stále nepředstavitelně rychle, transformovat, přestavět, a také zmenšit — celou globální ekonomiku, pokud se máme vyhnout alespoň úplnému ekologickému i společenskému kolapsu.

Je to mamutí úkol, který snese srovnání se zápasem našich babiček a dědů během druhé světové války v boji proti fašismu nejen z hlediska počtu hasičských výjezdů v Londýně. V první linii obrany budou každopádně ti, kdo budou čelit přímo následkům a chránit nás před dopady katastrof. I v případě Hřenského požáru patří potlesk a uznání samozřejmě hasičům, kteří už třetí den svádějí nerovný souboj se zkázou.

Hanba patří naopak vládě, a nejen za to, že v zájmu nízkých daní a vyšších zisků pro své bohaté sponzory nechce hasičům a dalším zaměstnancům klíčových veřejných sektorů zvýšit platy adekvátně inflaci. Především za neochotu sama hasit příčinu požáru, kterou dala najevo — nemohla si vybrat lepší moment — minulý týden rozhodnutím trojice ministerstev nerespektovat rozhodnutí soudu, který v takzvané Klimatické žalobě konstatoval, že stát neplní své povinnosti a nechrání nás před klimatickou krizí tak, jak by měl.

Stát tím dává najevo, že budoucnost nás a našich dětí je mu ukradená, a Fialova vláda říká, že pro ni nebude dělat o nic víc, než ta Babišova. Přednější jsou zjevně zájmy uhlobarona Daniela Křetínského, jehož lobbista Topolánek diktoval náměstkovi ministra průmyslu Kožušníkovi noty hned po volbách (jeho reakce: „příště si dám pozor!“), a dalších oligarchů, bank a kapitálových skupin s hmotným zájmem na pokračování dnešních neudržitelných odvětví.

Nejhorší je v zápase o klima právě to, že nepřítel je takříkajíc přímo v našem týle, a sabotuje obranu ze zázemí: fosilní byznys, oligarchové jako Křetínský nebo Tykač, kapitálové skupiny jako Blackrock nebo Vanguard s miliardovými investicemi do těžby fosilních paliv, které dnes diktují klimatickou politiku Spojeným státům i Evropské unii. Elity lhostejné k zájmům celé společnosti, které rády obětují lidské životy vlastní moci a profitu, mají do velké míry pod palcem naše státy.

Všechny musí dnes již v době „lakování na zeleno“ samozřejmě navenek projevovat ochotu přispívat k řešení, vytahovat udržitelné strategie a cucat si z prstu „ESG“ skóre. Tím usilovněji za zavřenými dveřmi lobbují za odkládání a omezování potřebných opatření tak, aby nedopadla na jejich zisky. Budeme muset správu veřejných věcí z jejich rukou vyprostit, chceme-li včas uskutečnit „mírovou mobilizaci“, kterou budeme potřebovat, pokud máme úkol zvládnout.