Instalovat nové solární panely, to možná nezní jako válčení. Druhou světovou válku jsme ale vyhráli úplně stejně. Masivní ofenzívy a nálety by nestačily. Museli jsme dokonale přebudovat celý průmysl, abychom dokázali armádu zásobovat. Nacisty nešlo porazit jen statečností. Museli jsme postavit opravdu velké továrny a to opravdu rychle.

Roku 1941 byla v Michiganu vybudována největší továrna tehdejšího světa. Trvalo to pouhých šest měsíců. Brzy již ze svých linek chrlila jeden Liberator za hodinu. Bombardér! Obří letadlo, nekonečně složitější než solární panel, sestávající z 1 225 000 součástek. V nedalekém Warrenu postavila armáda továrnu na tanky rychleji, než elektrárnu k jejímu napájení. Přitáhli proto prostě do budovy lokomotivu, která posloužila jako generátor elektřiny. Tahle jediná továrna vyrobila během války víc tanků, než celé Německo.

Nešlo jen o zbraně. V jiné části Michiganu získala firma, dříve vyrábějící topení, zakázku na 20 milionů helem. Firma, která vyráběla čalounění pro Forda, přešla na padáky. Pontiac vyráběl protiletadlové baterie, Oldsmobile chrlil kanóny, Studebaker motory pro Létající pevnosti, Hudson Motors křídla pro Helldivery a Lightningy, Buick stíhače tanků, Cadillac tisíce lehkých tančíků. A tohle všechno jen v Detroitu: podobná mobilizace průmyslu proběhla v celých USA.

Lidé se často domnívají, že američtí byznysmeni si prostě sami od sebe vyhrnuli rukávy a pustili se do války. Jak už to bývá, není to pravda. Jistě, máme desítky dobových videí, na nichž vlastenečtí podnikatelé rozkládají plány a dohlížejí na montážní linky. Většinu těch videí si ti podnikatelé ovšem sami zaplatili. Jejich PR oddělení rovněž zaplatila nekonečnou sérii novinových inzerátů oslavujích patriotismus korporací.

Skutečnost je taková, že většině amerických „kapitánů průmyslu“ se do války nechtělo a museli do ní být dostrkáni. Henry Ford, který nakonec postavil onu továrnu na bombardéry, byl izolacionistou a veřejně se proti vstupu do války stavěl. Hospodářská komora (dnes jeden z nejtužších oponentů klimatické politiky) se bojovně snažila zablokovat Rooseveltovy válečné půjčky ohrožené Británii.

Roosevelt měl naštěstí pod kontrolou Kongres a podařilo se mu Komoře navzdory začít Ameriku připravovat na blížící se zkoušku. Historik Mark Wilson nedávno vydal svou roky připravovanou studii mobilizačního úsilí za druhé světové války. Přibližuje, jak vláda zřizovala nové agentury jako byl třeba státní podnik Defense Plant Corporation. Ten mezi lety 1940 a 1945 utratil devět milard dolarů na 2300 různých projektů v šestačtyřiceti státech. Stavěl továrny, které následně pronajímal soukromníkům.

„Naprostou většinu zafinancoval veřejný rozpočet, nikoli Wall Street,“ zdůrazňuje Wilson. Federální úřady jednaly bezohledně. Rušily zakázky podle proměnlivé situace, fabriky plné lidí klidně vyřadili z provozu. Pokud se nějaká firma vzpouzela, Roosevelt ji často prostě vyvlastnil. „Tehdy věděli, že v sázce je mnoho a není čas na nesmysly,“ říká Wilson. Tváří v tvář společnému nepříteli dokázali Američané spolupracovat jako ještě nikdy předtím.

Najít vůli

To se pochopitelně po válce rychle změnilo. Solidarita zmizela a místo ní nastoupil konzum. Z měst se vyvalila auty přeplněná předměstí a ženy se vrátily do kuchyně. Dnes vedeme války pro zisk a duch sociální solidarity je, mírně řečeno, nevalný. Je proto na místě ptát se, zda dokážeme najít vůli k tomu, abychom válku proti globálnímu oteplování bojovali tak, jako jsme kdysi bojovali proti fašismu.

Pro začátek je třeba zdůraznit, že skutečně globální mobilizace proti změně klimatu by nezruinovala naši ekonomiku, a nepřipravila by nikoho o práci. Ba naopak: pustit se do boje proti oteplování by přineslo celou řadu ekonomických a sociálních výhod, tak jako za druhé světové.