Klimatická politika západních elit je jen zelený nátěr na ostnatém drátě
Josef PatočkaKonference v Glasgow má jasného vítěze. Je jím fosilní průmysl a princip trvalého zvyšování nadbytku, z něhož surově profituje jen zlomek západní populace. Pokud máme doslova přežít musíme klimatickou politiku rámovat jako krajně sociální.
Po dvou týdnech skončila v Glasgow šestadvacátá klimatická konference Organizace spojených národů, takzvaný COP. Za čtvrtstoletí, po které je OSN pořádá, stouply každoroční emise skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv o více než padesát procent a atmosférická koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila z 363 ppm (částic na milion), což bylo těsně nad hranicí 350 ppm, již vědci považují za dlouhodobě bezpečnou, na dnešních necelých 410 ppm.
Pokud bychom si tak měli vzít z historie klimatické diplomacie v dnešním světovém systému přinejmenším jednu věc, měla by to být velká obezřetnost ke všem pravidelně opakovaným prohlášením o tom, jak jednání představovala — „malý, ale alespoň nějaký“ — posun vpřed. Jediný posun vpřed, který se děje v materiální realitě našeho světa, je setrvalý, děsivě neměnný nárůst každoročních emisí, stále rychlejší a rychlejší spěch směrem ke zhroucení globálního klimatu a kolapsu systémů, na nichž závisí naše přežití.
Taková prohlášení můžeme opětovně sledovat i letos, počínaje sebevědomými výroky Borise Johnsona a jeho průmyslového ministra Aloka Sharmy o tom, jak konference v Glasgow „udržela při životě“ možnost zachování globálního oteplení pod kritickou hranicí 1,5 stupně Celsia. A následně také v záplavě zpráv a komentářů, které toto vyprávění o „drobném krůčku směrem k udržitelné budoucnosti“ nebo „posunu vpřed“ přebírají.
Nenechme se ale uchlácholit: ke katastrofické úrovni oteplení směřujeme stejně jako před konferencí v Glasgow. I po letošních dvou týdnech zachraňování planety míří projektované emise světových států v 21. století k necelým třem stupňům oteplení oproti stabilnímu klimatu, vhodnému pro lidský život. Zvýšení teploty o tři stupně se obecně pokládá za lidskou katastrofu, rozvrat planetárního ekosystému spojený s nezměrným utrpením, chudobou, hladem a žízní, jež ze všech nejdříve dopadnou na chudou většinu světa.
Pokud bychom si měli uchovat naději na udržení teplot pod relativně bezpečnou hranicí 1,5 stupně Celsia, světové státy by musely v tomto rozhodujícím desetiletí snížit emise o polovinu — bohaté státy o to víc. K tomu se ale nikdo nemá a všichni raději vyhlašují velkolepé sliby, že se stanou klimaticky neutrálními do poloviny století. To tak působí především jako vychytralý způsob, jak odložit nepříjemná rozhodnutí na později.
Dopadlo to, jak to muselo dopadnout.
Problém je - jak zde vytrvale upozorňuje třeba pan Tomáš Kalisz - že prostě zatím nemáme technologie, které by byly schopné fosilní základnu, na které stojí náš svět, nahradit.
Energetika -- jen se soláry a větrníky, bez bufferových elektráren schopných energii dlouhodoběji ukládat, není možno udržet stabilní síť.
(((včera u mě doma na pár desítek minut vypadl proud, nějaká porucha - přestaly jezdit výtahy, přestala chladit lednice, přestala téct voda a fungovat topení (bydlím v 11.patře)..... dlouhodoběji bez proudu by to byl pád do středověku)))
Elektromobilita -- ta prvotní surovinová náročnost je děsivá a těžko si představit, že to půjde bez další devastace planety.
Atd.
Zatím to vypadá, že prvním jakž takž uspokojujícím (téměř) čistým zdrojem energie budou malé modulární reaktory.
A já doufám, že se v tomto desetiletí podaří najít
ekonomicky únosný způsob dlouhodobého skladování energie, ať už na gravitačním nebo chemickém principu...
Ale ono to není jen o zdrojích energie. Hezky o tom tuhle psal James Lovelock (vlastně už před delší dobou): nejhorší by bylo, kdyby se najednou objevil nějaký čistý a přitom neomezený zdroj energie, protože pak už by lidem v ničení planety nebránilo vůbec nic. Tady jde právě o radikální celospolečenskou transformaci, ne že budeme jezdit na elektřinu tam, kde dneska jezdíme turbodieselem.
Mno, čisté zdroje energie naprosto nutně potřebujeme, ne že ne, Lovelock trochu přehání. Nicméně ta podstata, že bude potřebná nejen technologická, ale i společenská proměna, jestli máme přežít, ta platí.
A tady je situace ještě horší než v technologiích. Chybí nějaká konkrétnější představa, jak by měla vypadat, dokola se mluví, že musí být demokratická a sociální. Tak určitě. Ale copak už teď nežijeme v demokratickém právním sociálním státu?
Ale jo, to máte samozřejmě pravdu. On ten Lovelock provokuje, to je na tom vlastně pěkné. V té samé knize propaguje jadernou energetiku (celkem přesvědčivě), ovšem taky syntetické potraviny. To by teprv byla voda na mlýn všem těm, podle kterých nás má Green Deal připravit o maso.
Dobrý den pane Morbicere,
děkuji za Vaši poznámku.
Ke gravitačnímu ukládání energie, například ve vodních přečerpávacích elektrárnách, nutno poznamenat, že vzhledem k velmi nízké objemové hustotě energie (například pro naši elektrárnu Dlouhé Stráně je to asi 1.5 Wh/L) jsou zásobníky pro velká množství energie nerealisticky veliké, resp. byly by nerealisticky drahé.
Podrobnosti uvádím například v textovém souboru, který najdete v šedé buňce uprostřed schématu
https://orgpad.com/s/PSheFClH7tM .
Srovnání energetické skladovací kapacity podzemního zásobníku na stlačený vzduch a téhož objemu kapalné slitiny sodík-draslík s energetickou hustotou zhruba 2.7 kWh/L najdete v anglické "orgpejdži"
https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7 .
Srdečně zdravím
TK
Ještě bych rád poukázal na to, v čem vidím zásadní chybu opakující se ve většině diskusí točících se okolo problému energetiky, lidského příspěvku ke klimatické změně, a způsobů, jak bychom se s tím měli vypořádat.
Větou v nadpisu mi jeden z budoucích ministrů v chystané nové vládě zhruba přede dvěma lety zdůvodnil, proč je zastáncem stavby dalších jaderných elektráren v naší republice.
Takto uvažují jak politici, tak ekologičtí aktivisté - jakoby šlo o věc, kterou je nutno vyřešit v časovém horizontu dnů, týdnů, nebo měsíců.
Nikdo dneska nepočítá s tím, že pokud má lidská tvořivost podmínky, dokáže věci, jejichž dimenze se v čase zvětšuje exponenciálně.
Jinými slovy, potřebujeme technologii, která bude levnější než využívání fosilních paliv - pak je předpoklad, že ji na celém světě budeme mít během několika let.
Nejen dlouhodobé projekty typu Dukovany II, ale bohužel i velkolepé plány obráceného zaměření - například na "vodíkovou ekonomiku" předpokládající výrobu vodíku elektrolýzou vody, jeho transport sítí potrubí, skladování v obrovských podzemních zásobnících a znovuzískávání energie jeho spalováním - to všechno velmi efektivně omezuje prostor pro tvořivost zaměřenou na nové technologie, které by požadavek ekonomické konkurenceschopnosti s fosilními palivy splnily od začátku, a ne, pokud vůbec, tak až po desítkách let bilionových dotací.
Veškeré dosavadní plány na boj proti klimatické změně mi zatím připomínají stavbu Maginotovy linie jako opatření, které mělo Francii provždy ochránit před útokem z Německa. Nepomohlo - když válka začala, neměli opevnění na hranici s Belgií.
Ale i kdyby se obestavěli kolem dokola, sebelepší opevnění rychle zastará a nakonec jde stejně nějak překonat. Proto jako největší výzvu pro naši novou vládu vidím úkol zbavit se dosavadního "opevňovacího" smýšlení.
"Yellow Deal"
https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7
i další návrhy v tomto směru
https://orgpad.com/s/KQVTiDnz-rh
https://orgpad.com/s/hKqm5hS8u_e
mají ukázat, že technický základ potřebné inovace možná máme před nosem.
Ale i tehdy, pokud by se náhodou zjistilo, že konkrétní vybraný příklad zapomenutého patentu US 3 730 776 má nějaké zásadní zádrhele a jako chybějící poslední článek "sodíkové ekonomiky" posloužit nemůže, jsem přesvědčen o tom, že politika musí najít odvahu vyhledávat nebo vymýšlet a především pak prakticky testovat nová řešení postrádající nevýhody těch dosavadních.
Jeden malý dobře navržený experiment má větší hodnotu než tuny papíru popsaného analýzami a plány.
Platí to podle mě ale nejen pro technický rozvoj, nýbrž daleko obecněji, a o tento praktický přístup bychom se měli snažit, kde to jen jde.