Po dvou týdnech skončila v Glasgow šestadvacátá klimatická konference Organizace spojených národů, takzvaný COP. Za čtvrtstoletí, po které je OSN pořádá, stouply každoroční emise skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv o více než padesát procent a atmosférická koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila z 363 ppm (částic na milion), což bylo těsně nad hranicí 350 ppm, již vědci považují za dlouhodobě bezpečnou, na dnešních necelých 410 ppm.

Pokud bychom si tak měli vzít z historie klimatické diplomacie v dnešním světovém systému přinejmenším jednu věc, měla by to být velká obezřetnost ke všem pravidelně opakovaným prohlášením o tom, jak jednání představovala — „malý, ale alespoň nějaký“ — posun vpřed. Jediný posun vpřed, který se děje v materiální realitě našeho světa, je setrvalý, děsivě neměnný nárůst každoročních emisí, stále rychlejší a rychlejší spěch směrem ke zhroucení globálního klimatu a kolapsu systémů, na nichž závisí naše přežití.

Taková prohlášení můžeme opětovně sledovat i letos, počínaje sebevědomými výroky Borise Johnsona a jeho průmyslového ministra Aloka Sharmy o tom, jak konference v Glasgow „udržela při životě“ možnost zachování globálního oteplení pod kritickou hranicí 1,5 stupně Celsia. A následně také v záplavě zpráv a komentářů, které toto vyprávění o „drobném krůčku směrem k udržitelné budoucnosti“ nebo „posunu vpřed“ přebírají.

Nenechme se ale uchlácholit: ke katastrofické úrovni oteplení směřujeme stejně jako před konferencí v Glasgow. I po letošních dvou týdnech zachraňování planety míří projektované emise světových států v 21. století k necelým třem stupňům oteplení oproti stabilnímu klimatu, vhodnému pro lidský život. Zvýšení teploty o tři stupně se obecně pokládá za lidskou katastrofu, rozvrat planetárního ekosystému spojený s nezměrným utrpením, chudobou, hladem a žízní, jež ze všech nejdříve dopadnou na chudou většinu světa.

Pokud bychom si měli uchovat naději na udržení teplot pod relativně bezpečnou hranicí 1,5 stupně Celsia, světové státy by musely v tomto rozhodujícím desetiletí snížit emise o polovinu — bohaté státy o to víc. K tomu se ale nikdo nemá a všichni raději vyhlašují velkolepé sliby, že se stanou klimaticky neutrálními do poloviny století. To tak působí především jako vychytralý způsob, jak odložit nepříjemná rozhodnutí na později.

Triumf fosilního průmyslu

Jediné, co tedy COP opravdu spolehlivě udržel při životě, je fosilní průmysl. Není divu, právě průmyslový sektor, který je největším viníkem dnešní krize, měl na konferenci víc delegátů než kterákoli jednotlivá země. To je podobné, jako by mezinárodní konferenci o potírání rakoviny předsedal Phillip Morris. Jen v sázce tu není život kuřáků, ale celé Země.

V českém i obecně západním mainstreamu tento „povinný klimatický optimismus“ ale maskuje ještě jeden rozměr soustavně se stupňující krize, v jehož světle působí ještě hůř. Jedná se o soustavné přehlížení skutečnosti, že odpovědnost za klimatickou krizi není rozložena rovnoměrně, a že stejně tak vůči ní nejsou všichni lidé ve stejné míře zranitelní. Připomeňme si, že nejbohatších 10 % lidí (kam spadá i bohatší polovina České republiky) zodpovídá jen mezi lety 1990 a 2015 za víc než polovinu všech emisí vypuštěných do atmosféry a nejbohatší 1 % z toho dokonce za 15 % emisí — víc než všichni obyvatelé Evropské unie.

Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans v Glasgow dojemně prosil shromážděné vyjednavače, aby mysleli na jeho čerstvě narozené vnouče, které, „pokud selžeme, bude bojovat se svými bližními o vodu a jídlo.“ Ne že by právě taková budoucnost nehrozila nám všem.

Tohle donekonečna opakované stýskání si nad osudem budoucích generací ale opomíjí, že pro miliardy obyvatel globálního Jihu není klimatická krize budoucí hrozba, zdroj „klimatické úzkosti“, nýbrž již dnešní realita. Realita každý rok horších tropických bouří a such, neúrod a hladomorů, konfliktů a kolabujících společností, rozpadajících se pod ranami stále extrémnějšího počasí.

V takové perspektivě se selhání glasgowské konference netýká pouze budoucnosti dnešní mladé generace po celém světě. Jedná se o zcela současnou zradu na obyvatelích chudší, větší poloviny světa. Té, která na klimatický rozvrat doplácí tím hůř, čím méně k němu přispěla, a která nutně potřebuje solidaritu ze strany bohatší menšiny světa, má-li se s jeho následky vyrovnat.

Hanebný dluh

O prostředcích, jež jsou k tomu zapotřebí, bychom přitom měli správně uvažovat ne jako o „pomoci“, ale jako o reparacích. Jsou to peníze, které ti nejbohatší za svou emisní rozmařilost chudšímu světu dluží. O tom, že v součtu dodnes z Jihu na Sever odtéká každoročně skoro dvacetinásobek peněz, které odcházejí opačným směrem v takzvané „rozvojové pomoci“, nemluvě.

V tomto kontextu pak tedy nelze chápat jinak než jako vyložený cynismus — ba jako rasistický cynismus — že státy bohatého Severu nejsou ochotné a schopné splnit ani dvanáct let starý slib a dát dohromady přislíbených sto miliard dolarů ročně, jež měly adaptaci chudých zemí podpořit v rámci takzvaného „Zeleného klimatického fondu“. Česká republika do něj pro jistotu přestala přispívat úplně.

O jak zanedbatelnou částku, vyloženou almužnu, přitom jde, nejlépe ukáže srovnání s penězi, které světové banky dodnes investují naopak do dalšího zhoršování příčin celé krize: do dalšího rozvoje nové těžby a spalování uhlí, ropy a plynu. Zatímco obětem klimatické krize nejsme schopní dát ani slíbených sto miliard dolarů, šedesát největších světových bank jen od Pařížské klimatické konference v roce 2015 nalilo do další těžby vražedných fosilních paliv necelé čtyři biliony, tedy téměř čtyřicetinásobnou sumu.

Jiné srovnání je pak ještě výmluvnější — a také mrazivější. Nedávná zpráva výzkumníků z Transnacionálního institutu pro změnu spočítala, že jen mezi lety 2013 a 2018 vynaložila sedmička bohatých zemí, zodpovědných dohromady za 48 % úhrnných emisí CO2 v atmosféře (USA, Německo, Japonsko, Velká Británie, Kanada, Francie a Austrálie) více než dvojnásobek peněz na opevňování a militarizaci svých hranic a jejich „ochranu“ před uprchlíky z chudších států než právě na podporu jejich adaptace na měnící se klima. Tolik k frázi o „pomáhání v zemích původu“.

Toto číslo si nelze vyložit jinak, než že nejbohatší státy světa jako adaptaci na kolabující klima nepreferují spravedlivou odpověď založenou na spolupráci mezinárodního společenství, jež by vedla ke stabilizaci klimatu a nápravě nerovností zaviněných historií kapitalismu a kolonialismu, které krizi způsobily. Jako řešení se naopak ve stále větší míře místo toho prosazuje hrubé násilí na obětech, jež budou zhoršující se podmínky vyhánět z jejich domovů — takové násilí, jaké nyní pozorujeme na polských hranicích.

Těžko se vyhnout závěru, že pokud je vůbec cílem západních elit klimatickou a ekologickou krizi vyřešit, není v žádném případě jejich cílem vyřešit ji férově. To se ostatně projevuje nejen v celosvětovém měřítku, nýbrž i uvnitř Evropy, kde současná podoba „zeleného kapitalismu“ do velké míry přenáší náklady transformace na spotřebitele a pracující namísto toho, aby podle klasického ekologického principu „platili znečišťovatelé“.

Globální apartheid

Západní elity se zkrátka chovají tak, jako by jim více než o záchranu klimatu šlo o přežití dnešního mezinárodního uspořádání, založeného na nekonečném růstu na úkor lidí i planety a na hromadění bohatství na vrcholu společenské pyramidy. Výsledkem je systém, pro nějž již koncem minulého století jeho odpůrci ze zemí světového Jihu používali termín „globální apartheid“.

Falešné ekologické PR — takzvaný „greenwashing“ — západních států, jejich prázdné sliby, vykrucování a odkládání činů na později, se v tomto světle stává pouhým zeleným nátěrem na ostnatém drátě, kterým jejich vládnoucí elity hájí svou moc, a na úkor všech neprivilegovaných lidí i přírody nahromaděné bohatství.

Jestli nám něco Glasgow ukázal, je to znovu to, že naděje na překonání tohoto systému — tedy naděje na to, že se ještě dožijeme světa, ve kterém nebude blahobyt vyhrazen pro hrstku nejbohatších a vykupován utrpením většiny, držené násilím za žiletkovými dráty — rozhodně nelze vkládat v blahovůli osvícených elit.

Naděje leží v rukou těch, kteří už nevěří prázdným tlachům, jež výstižně shrnuje Greta Thunbergová do posměšného „bla, bla, bla“. V mezinárodní solidaritě sociálních hnutí a občanských iniciativ, které vědí, že máme-li zachránit přírodu a s ní i sebe, musíme společně nahradit růstový model globálního kapitalismu sociálně spravedlivou a ekologicky uvědomělou demokracií.