Klimatická politika západních elit je jen zelený nátěr na ostnatém drátě

Josef Patočka

Konference v Glasgow má jasného vítěze. Je jím fosilní průmysl a princip trvalého zvyšování nadbytku, z něhož surově profituje jen zlomek západní populace. Pokud máme doslova přežít musíme klimatickou politiku rámovat jako krajně sociální.

Z globálního Jihu na Sever dodnes každoročně odtéká skoro dvacetinásobek peněz, které odcházejí opačným směrem v takzvané „rozvojové pomoci“. Foto Michele Spatari, AFP

Po dvou týdnech skončila v Glasgow šestadvacátá klimatická konference Organizace spojených národů, takzvaný COP. Za čtvrtstoletí, po které je OSN pořádá, stouply každoroční emise skleníkových plynů ze spalování fosilních paliv o více než padesát procent a atmosférická koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila z 363 ppm (částic na milion), což bylo těsně nad hranicí 350 ppm, již vědci považují za dlouhodobě bezpečnou, na dnešních necelých 410 ppm.

Pokud bychom si tak měli vzít z historie klimatické diplomacie v dnešním světovém systému přinejmenším jednu věc, měla by to být velká obezřetnost ke všem pravidelně opakovaným prohlášením o tom, jak jednání představovala — „malý, ale alespoň nějaký“ — posun vpřed. Jediný posun vpřed, který se děje v materiální realitě našeho světa, je setrvalý, děsivě neměnný nárůst každoročních emisí, stále rychlejší a rychlejší spěch směrem ke zhroucení globálního klimatu a kolapsu systémů, na nichž závisí naše přežití.

Taková prohlášení můžeme opětovně sledovat i letos, počínaje sebevědomými výroky Borise Johnsona a jeho průmyslového ministra Aloka Sharmy o tom, jak konference v Glasgow „udržela při životě“ možnost zachování globálního oteplení pod kritickou hranicí 1,5 stupně Celsia. A následně také v záplavě zprávkomentářů, které toto vyprávění o „drobném krůčku směrem k udržitelné budoucnosti“ nebo „posunu vpřed“ přebírají.

Nenechme se ale uchlácholit: ke katastrofické úrovni oteplení směřujeme stejně jako před konferencí v Glasgow. I po letošních dvou týdnech zachraňování planety míří projektované emise světových států v 21. století k necelým třem stupňům oteplení oproti stabilnímu klimatu, vhodnému pro lidský život. Zvýšení teploty o tři stupně se obecně pokládá za lidskou katastrofu, rozvrat planetárního ekosystému spojený s nezměrným utrpením, chudobou, hladem a žízní, jež ze všech nejdříve dopadnou na chudou většinu světa.

Pokud bychom si měli uchovat naději na udržení teplot pod relativně bezpečnou hranicí 1,5 stupně Celsia, světové státy by musely v tomto rozhodujícím desetiletí snížit emise o polovinu — bohaté státy o to víc. K tomu se ale nikdo nemá a všichni raději vyhlašují velkolepé sliby, že se stanou klimaticky neutrálními do poloviny století. To tak působí především jako vychytralý způsob, jak odložit nepříjemná rozhodnutí na později.

Triumf fosilního průmyslu

Jediné, co tedy COP opravdu spolehlivě udržel při životě, je fosilní průmysl. Není divu, právě průmyslový sektor, který je největším viníkem dnešní krize, měl na konferenci víc delegátů než kterákoli jednotlivá země. To je podobné, jako by mezinárodní konferenci o potírání rakoviny předsedal Phillip Morris. Jen v sázce tu není život kuřáků, ale celé Země.

V českém i obecně západním mainstreamu tento „povinný klimatický optimismus“ ale maskuje ještě jeden rozměr soustavně se stupňující krize, v jehož světle působí ještě hůř. Jedná se o soustavné přehlížení skutečnosti, že odpovědnost za klimatickou krizi není rozložena rovnoměrně, a že stejně tak vůči ní nejsou všichni lidé ve stejné míře zranitelní. Připomeňme si, že nejbohatších 10 % lidí (kam spadá i bohatší polovina České republiky) zodpovídá jen mezi lety 1990 a 2015 za víc než polovinu všech emisí vypuštěných do atmosféry a nejbohatší 1 % z toho dokonce za 15 % emisí — víc než všichni obyvatelé Evropské unie.

Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans v Glasgow dojemně prosil shromážděné vyjednavače, aby mysleli na jeho čerstvě narozené vnouče, které, „pokud selžeme, bude bojovat se svými bližními o vodu a jídlo.“ Ne že by právě taková budoucnost nehrozila nám všem.

Tohle donekonečna opakované stýskání si nad osudem budoucích generací ale opomíjí, že pro miliardy obyvatel globálního Jihu není klimatická krize budoucí hrozba, zdroj „klimatické úzkosti“, nýbrž již dnešní realita. Realita každý rok horších tropických bouří a such, neúrod a hladomorů, konfliktů a kolabujících společností, rozpadajících se pod ranami stále extrémnějšího počasí.

V takové perspektivě se selhání glasgowské konference netýká pouze budoucnosti dnešní mladé generace po celém světě. Jedná se o zcela současnou zradu na obyvatelích chudší, větší poloviny světa. Té, která na klimatický rozvrat doplácí tím hůř, čím méně k němu přispěla, a která nutně potřebuje solidaritu ze strany bohatší menšiny světa, má-li se s jeho následky vyrovnat.

Hanebný dluh

O prostředcích, jež jsou k tomu zapotřebí, bychom přitom měli správně uvažovat ne jako o „pomoci“, ale jako o reparacích. Jsou to peníze, které ti nejbohatší za svou emisní rozmařilost chudšímu světu dluží. O tom, že v součtu dodnes z Jihu na Sever odtéká každoročně skoro dvacetinásobek peněz, které odcházejí opačným směrem v takzvané „rozvojové pomoci“, nemluvě.

V tomto kontextu pak tedy nelze chápat jinak než jako vyložený cynismus — ba jako rasistický cynismus — že státy bohatého Severu nejsou ochotné a schopné splnit ani dvanáct let starý slib a dát dohromady přislíbených sto miliard dolarů ročně, jež měly adaptaci chudých zemí podpořit v rámci takzvaného „Zeleného klimatického fondu“. Česká republika do něj pro jistotu přestala přispívat úplně.

Jen mezi lety 2013 a 2018 vynaložila sedmička bohatých zemí, zodpovědných dohromady za 48 % úhrnných emisí CO2 v atmosféře více než dvojnásobek peněz na opevňování a militarizaci svých hranic a jejich „ochranu“ před uprchlíky z chudších států než právě na podporu jejich adaptace na měnící se klima. Tolik k frázi o „pomáhání v zemích původu“. Foto Wojtek Radwanski, AFP

O jak zanedbatelnou částku, vyloženou almužnu, přitom jde, nejlépe ukáže srovnání s penězi, které světové banky dodnes investují naopak do dalšího zhoršování příčin celé krize: do dalšího rozvoje nové těžby a spalování uhlí, ropy a plynu. Zatímco obětem klimatické krize nejsme schopní dát ani slíbených sto miliard dolarů, šedesát největších světových bank jen od Pařížské klimatické konference v roce 2015 nalilo do další těžby vražedných fosilních paliv necelé čtyři biliony, tedy téměř čtyřicetinásobnou sumu.

Jiné srovnání je pak ještě výmluvnější — a také mrazivější. Nedávná zpráva výzkumníků z Transnacionálního institutu pro změnu spočítala, že jen mezi lety 2013 a 2018 vynaložila sedmička bohatých zemí, zodpovědných dohromady za 48 % úhrnných emisí CO2 v atmosféře (USA, Německo, Japonsko, Velká Británie, Kanada, Francie a Austrálie) více než dvojnásobek peněz na opevňování a militarizaci svých hranic a jejich „ochranu“ před uprchlíky z chudších států než právě na podporu jejich adaptace na měnící se klima. Tolik k frázi o „pomáhání v zemích původu“.

Toto číslo si nelze vyložit jinak, než že nejbohatší státy světa jako adaptaci na kolabující klima nepreferují spravedlivou odpověď založenou na spolupráci mezinárodního společenství, jež by vedla ke stabilizaci klimatu a nápravě nerovností zaviněných historií kapitalismu a kolonialismu, které krizi způsobily. Jako řešení se naopak ve stále větší míře místo toho prosazuje hrubé násilí na obětech, jež budou zhoršující se podmínky vyhánět z jejich domovů — takové násilí, jaké nyní pozorujeme na polských hranicích.

Těžko se vyhnout závěru, že pokud je vůbec cílem západních elit klimatickou a ekologickou krizi vyřešit, není v žádném případě jejich cílem vyřešit ji férově. To se ostatně projevuje nejen v celosvětovém měřítku, nýbrž i uvnitř Evropy, kde současná podoba „zeleného kapitalismu“ do velké míry přenáší náklady transformace na spotřebitele a pracující namísto toho, aby podle klasického ekologického principu „platili znečišťovatelé“.

Globální apartheid

Západní elity se zkrátka chovají tak, jako by jim více než o záchranu klimatu šlo o přežití dnešního mezinárodního uspořádání, založeného na nekonečném růstu na úkor lidí i planety a na hromadění bohatství na vrcholu společenské pyramidy. Výsledkem je systém, pro nějž již koncem minulého století jeho odpůrci ze zemí světového Jihu používali termín „globální apartheid“.

Falešné ekologické PR — takzvaný „greenwashing“ — západních států, jejich prázdné sliby, vykrucování a odkládání činů na později, se v tomto světle stává pouhým zeleným nátěrem na ostnatém drátě, kterým jejich vládnoucí elity hájí svou moc, a na úkor všech neprivilegovaných lidí i přírody nahromaděné bohatství.

Jestli nám něco Glasgow ukázal, je to znovu to, že naděje na překonání tohoto systému — tedy naděje na to, že se ještě dožijeme světa, ve kterém nebude blahobyt vyhrazen pro hrstku nejbohatších a vykupován utrpením většiny, držené násilím za žiletkovými dráty — rozhodně nelze vkládat v blahovůli osvícených elit.

Naděje leží v rukou těch, kteří už nevěří prázdným tlachům, jež výstižně shrnuje Greta Thunbergová do posměšného „bla, bla, bla“. V mezinárodní solidaritě sociálních hnutí a občanských iniciativ, které vědí, že máme-li zachránit přírodu a s ní i sebe, musíme společně nahradit růstový model globálního kapitalismu sociálně spravedlivou a ekologicky uvědomělou demokracií.

advertisment
advertisment
Diskuse

Dopadlo to, jak to muselo dopadnout.

Problém je - jak zde vytrvale upozorňuje třeba pan Tomáš Kalisz - že prostě zatím nemáme technologie, které by byly schopné fosilní základnu, na které stojí náš svět, nahradit.

Energetika -- jen se soláry a větrníky, bez bufferových elektráren schopných energii dlouhodoběji ukládat, není možno udržet stabilní síť.

(((včera u mě doma na pár desítek minut vypadl proud, nějaká porucha - přestaly jezdit výtahy, přestala chladit lednice, přestala téct voda a fungovat topení (bydlím v 11.patře)..... dlouhodoběji bez proudu by to byl pád do středověku)))

Elektromobilita -- ta prvotní surovinová náročnost je děsivá a těžko si představit, že to půjde bez další devastace planety.

Atd.

Zatím to vypadá, že prvním jakž takž uspokojujícím (téměř) čistým zdrojem energie budou malé modulární reaktory.

A já doufám, že se v tomto desetiletí podaří najít

ekonomicky únosný způsob dlouhodobého skladování energie, ať už na gravitačním nebo chemickém principu...

ZO
November 17, 2021 v 17.56

Ale ono to není jen o zdrojích energie. Hezky o tom tuhle psal James Lovelock (vlastně už před delší dobou): nejhorší by bylo, kdyby se najednou objevil nějaký čistý a přitom neomezený zdroj energie, protože pak už by lidem v ničení planety nebránilo vůbec nic. Tady jde právě o radikální celospolečenskou transformaci, ne že budeme jezdit na elektřinu tam, kde dneska jezdíme turbodieselem.

Mno, čisté zdroje energie naprosto nutně potřebujeme, ne že ne, Lovelock trochu přehání. Nicméně ta podstata, že bude potřebná nejen technologická, ale i společenská proměna, jestli máme přežít, ta platí.

A tady je situace ještě horší než v technologiích. Chybí nějaká konkrétnější představa, jak by měla vypadat, dokola se mluví, že musí být demokratická a sociální. Tak určitě. Ale copak už teď nežijeme v demokratickém právním sociálním státu?

ZO
November 20, 2021 v 10.9

Ale jo, to máte samozřejmě pravdu. On ten Lovelock provokuje, to je na tom vlastně pěkné. V té samé knize propaguje jadernou energetiku (celkem přesvědčivě), ovšem taky syntetické potraviny. To by teprv byla voda na mlýn všem těm, podle kterých nás má Green Deal připravit o maso.

TK
November 21, 2021 v 13.27
Technická poznámka k mechanickému ukládání energie

Dobrý den pane Morbicere,

děkuji za Vaši poznámku.

Ke gravitačnímu ukládání energie, například ve vodních přečerpávacích elektrárnách, nutno poznamenat, že vzhledem k velmi nízké objemové hustotě energie (například pro naši elektrárnu Dlouhé Stráně je to asi 1.5 Wh/L) jsou zásobníky pro velká množství energie nerealisticky veliké, resp. byly by nerealisticky drahé.

Podrobnosti uvádím například v textovém souboru, který najdete v šedé buňce uprostřed schématu

https://orgpad.com/s/PSheFClH7tM .

Srovnání energetické skladovací kapacity podzemního zásobníku na stlačený vzduch a téhož objemu kapalné slitiny sodík-draslík s energetickou hustotou zhruba 2.7 kWh/L najdete v anglické "orgpejdži"

https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7 .

Srdečně zdravím

TK

TK
November 21, 2021 v 14.27
"Musíme vyjít s tím, co máme." Opravdu?

Ještě bych rád poukázal na to, v čem vidím zásadní chybu opakující se ve většině diskusí točících se okolo problému energetiky, lidského příspěvku ke klimatické změně, a způsobů, jak bychom se s tím měli vypořádat.

Větou v nadpisu mi jeden z budoucích ministrů v chystané nové vládě zhruba přede dvěma lety zdůvodnil, proč je zastáncem stavby dalších jaderných elektráren v naší republice.

Takto uvažují jak politici, tak ekologičtí aktivisté - jakoby šlo o věc, kterou je nutno vyřešit v časovém horizontu dnů, týdnů, nebo měsíců.

Nikdo dneska nepočítá s tím, že pokud má lidská tvořivost podmínky, dokáže věci, jejichž dimenze se v čase zvětšuje exponenciálně.

Jinými slovy, potřebujeme technologii, která bude levnější než využívání fosilních paliv - pak je předpoklad, že ji na celém světě budeme mít během několika let.

Nejen dlouhodobé projekty typu Dukovany II, ale bohužel i velkolepé plány obráceného zaměření - například na "vodíkovou ekonomiku" předpokládající výrobu vodíku elektrolýzou vody, jeho transport sítí potrubí, skladování v obrovských podzemních zásobnících a znovuzískávání energie jeho spalováním - to všechno velmi efektivně omezuje prostor pro tvořivost zaměřenou na nové technologie, které by požadavek ekonomické konkurenceschopnosti s fosilními palivy splnily od začátku, a ne, pokud vůbec, tak až po desítkách let bilionových dotací.

Veškeré dosavadní plány na boj proti klimatické změně mi zatím připomínají stavbu Maginotovy linie jako opatření, které mělo Francii provždy ochránit před útokem z Německa. Nepomohlo - když válka začala, neměli opevnění na hranici s Belgií.

Ale i kdyby se obestavěli kolem dokola, sebelepší opevnění rychle zastará a nakonec jde stejně nějak překonat. Proto jako největší výzvu pro naši novou vládu vidím úkol zbavit se dosavadního "opevňovacího" smýšlení.

"Yellow Deal"

https://orgpad.com/s/5BfLP-cxj-7

i další návrhy v tomto směru

https://orgpad.com/s/KQVTiDnz-rh

https://orgpad.com/s/hKqm5hS8u_e

mají ukázat, že technický základ potřebné inovace možná máme před nosem.

Ale i tehdy, pokud by se náhodou zjistilo, že konkrétní vybraný příklad zapomenutého patentu US 3 730 776 má nějaké zásadní zádrhele a jako chybějící poslední článek "sodíkové ekonomiky" posloužit nemůže, jsem přesvědčen o tom, že politika musí najít odvahu vyhledávat nebo vymýšlet a především pak prakticky testovat nová řešení postrádající nevýhody těch dosavadních.

Jeden malý dobře navržený experiment má větší hodnotu než tuny papíru popsaného analýzami a plány.

Platí to podle mě ale nejen pro technický rozvoj, nýbrž daleko obecněji, a o tento praktický přístup bychom se měli snažit, kde to jen jde.