Sucho — nová normalita

Jiří Malík

Ač byl rok 2021 poměrně deštivý, na trendu nic nezměnil. Česká krajina dále bezprecedentně vysychá. Na vině je nejen změna klimatu, ale i zcela neadekvátní způsob zemědělství. Řešení přitom není nijak náročné. Chce jen vůli a koordinaci.

Česká krajina není zdravá. Důsledky jsou obrovské a takřka nic se s tím nedělá. Řešení přitom známe. Foto FB Jiří Malík

V roce 2018 vrcholilo první, několikaleté suché období, které nastalo po bezprecedentním narušení tzv. jet streamů a arktického polárního víru v roce 2009. Severní pól tehdy poprvé atakovala masa vzduchu z tropů. Klimatická změna se tak z roku na rok stala krizí.

Spolu se zpomalováním Golfského proudu, který je brzděn úděsně rychlým táním Grónského ledovce, tak narušené klima omezuje příděl srážek z oceánského oběhu pro Evropu, což se navíc potkalo s historickým poškozením naší krajiny průmyslovým zemědělstvím velkých lánů, biocidní chemie a zničené půdy utužením. Stačila jedna dekáda a bylo z toho nejhorší sucho za posledních 500 let.

Bez nadsázky jediné, co společnost tehdy stihla udělat, bylo, že zemědělci požádali uhradit škody suchem v objemu cca 11 mld Kč jen za rok 2018. A stát není schopen na sucho adekvátně reagovat dodnes.

Matoucí déšť

Rozmar poničeného severského jet streamu pak způsobil, že dva roky včetně letošní zimy byly srážkově bohatší, a lidé, zemědělci i lesníci se uklidnili, že bude líp. Realita však je a bude jiná.

Sucho totiž pokračuje i tak, vysychání Evropy je zřetelné. Narušené klima zvyšuje teplotu povrchů — města, krajina bez stromů a obrovské lány se stávají žhnoucími tepelnými ostrovy. To zvyšuje celkový odpar v desítkách procent — z půdy, vody i rostlin. Vláha je dnes navíc vytahována do větších výšek, což znamená větší kapky a kroupy, průtrže mračen — vyšší vodní erozi a náhlé lokální povodně.

Klima narušené vypouštěním čím dál většího množství skleníkových plynů zvyšuje rychlost i četnost vzdušného proudění, a tak vláha nespadne u nás (jak bývalo kdysi v tzv. malém oběhu vody), ale daleko mimo naše území. Střed Evropy se navíc vlivem narušení ustáleného proudění větru již dostal do srážkového stínu Alp, takže budeme vysychat snad ještě rychleji než zbytek Evropy.

Narušené jet streamy, které jsou mj. odpovědné za prudké střihy teplot, a vyschlá krajina pak přinesou podmínky pro snazší vznik tornád. Ničivé tornádo na jižní Moravě nebyla žádná náhoda, jen souběh nutných fyzikálních podmínek umocněných klimatickou změnou a holou krajinou. Může se kdykoli opakovat.

Prioritní otázka: kolik nám zaprší za rok? Část hydrologů tvrdí, že roční objem srážek bude stejný. Abychom však udrželi svůj vodní komfort, muselo by, vzhledem k vyššímu odparu, pršet mnohem více! To se ale nestane, a proto vysycháme a vysychat budeme. Toky budou přes léto téct ještě míň, než jsme zažili nedávno, či vyschnou zcela. To mj. ohrozí pitné vody z přehrad, na nichž závisí 50 % české populace, a může to vést i k letním blackoutům způsobeným nedostatkem chladicí vody pro uhelné a jaderné elektrárny.

Co dělat?

Jak tomu čelit? Je naprosto jisté, že v první řadě musíme co nejdříve vyloučit využívání fosilních zdrojů, a to nejen z etických důvodů. Musíme Green Deal akcelerovat, ne brzdit.

Klimatická krize se bude dál zhoršovat. Přinese ztráty na životech a významnou destrukci. Miliardy lidí žijících na pobřeží se dají do pohybu, protože stoupání hladiny oceánů a moří je neúprosné a nemilosrdné.

Ve druhé řadě musíme klimatickou krizi mírnit napravením krajiny. Musíme zadržet vodu, kde to jen lze, ne však v přehradách — ale na celém území volné krajiny celých států. Z krajiny se musí stát znovu houba na vodu, a to pomocí statisíců drobných opatření, ale hlavně nápravou kyprosti půdy. To znamená konec dominance průmyslového zemědělství ničícího půdu.

Budeme muset přejít na regenerativní zemědělství, k agrolesním systémům — dostat miliony stromů na zemědělskou půdu. Tak obrovsky zvýšíme zádrž vody, snížíme erozi vodní i větrnou a omezíme i povodně, zvýšíme potravinou soběstačnost a chlazení krajiny — vše v jednom.

To je však obrovsky náročný úkol, který vyžaduje dokonalou koordinaci činností v krajině, odměnu vlastníkům, lesníkům a zemědělcům za to, že adaptaci umožní. Zásadní změny zemědělské politiky. A na to musí být plán, který dosud nemáme. Cestou by mohl být koncept Živá krajina, který však stát nadále odmítá. Nadějí může být nová vláda a její nastávající předsednictví EU. Nic tomu však zatím nenasvědčuje.

Autor působí ve spolku Živá voda, jehož současné aktivity jsou financovány z Fondů EHP a Norska 2014 - 2021 - programu CZ-ENVIRONMENT v rámci projektu Společně proti suchu a povodním.

advertisment