↗

Události, jako bylo letošní tornádo na jižní Moravě, lze očekávat s větší četností. Vláda na postup klimatických změn české země nijak nepřipravuje, naopak plánuje opatření, která situaci mohou jen zhoršit. Foto Michal Čížek, AFP

S projevy klimatické změny se setkáváme po celý rok na každém kroku i u nás. Čím dál četnější a intenzivnější záplavy, náhlé povodně, vichřice. Skokové změny teplot, ze zimy často vstupujeme rovnou do léta. Rostliny třeští i dvojím květem či plody za rok, ubývá hmyzu, usychají i listnaté stromy. Lesníci marně bojují s kůrovcem, jehož šíření sami dlouhodobě špatným hospodařením napomohli.

Podobně si zemědělci jednou stěžují, že je sucho a chtějí desítky miliard kompenzací za rok, jindy hořekují, že nemohou na pole, protože je mají zaplavená. Přitom aktivně sucho a záplavy sami podporují ničením půdy jejím zhutňováním, chemizací a podobně.

Úroda mnoha plodin je ohrožena zejména v sadovnictví a zelinářství, které potřebují příznivou teplotu, absenci krup, zkrátka podnebí, na jaké jsme tu byli po staletí zvyklí. Realitou je ale již opak. Klimatické změny postupují rychleji, než modely očekávaly. Například teploty a sucho, jaké tu byly v roce 2018, měly podle předpovědí modelů nastávat až v roce 2100!

Vlivem klimatické změny je teplejší atmosféra, zahřátější je povrch půdy i hladiny vodních ploch a vzduch tak nese vláhu výše než obvykle. A proto jsou obecně větší dešťové přívaly, větší kapky a větší kroupy. Také zatím patrně nejhorší tornádo na Moravě se tu nevyskytlo jen tak náhodou. Budeme muset počítat s tím, že se takové jevy budou opakovat, a dokonce stupňovat. Celosvětově roste počet požárů vlivem narušení klimatu, tají ledovce, a to vše se promítá i do našeho počasí.

Do roku 2020 jsme tu měli nejhorší vegetační sucho za 2100 let! To vše je pro nás všechny, a zejména zemědělce i lesníky, alarmující. Člověk by tedy předpokládal, že stát a politici, zemědělci, lesníci a vodohospodáři zařadí nejvyšší rychlostní stupeň — a zpracování strategií, jak se vyhnout dopadům klimatu, se pro ně stane nejvyšší prioritou. Nutné kroky jsou dva: jednak adaptace krajiny i obcí na klimatickou změnu a jednak ukončení lidského příspěvku k oteplování — zejména emisí fosilního uhlíku.

Zatím se to ale neděje, ačkoli ministerstva sepisují tisíce stran strategií a vláda verbálně vyhlásila suchu boj. V krajině i městech je ovšem výsledek skoro nulový. Český stát stále ještě provozuje uhelné doly a prakticky neřeší vysokou energetickou náročnost svého průmyslu, adaptaci krajiny zase brzdí neudržitelná podoba průmyslového zemědělství i část dotací nesmyslně přidělovaných ministerstvem zemědělstvím.

Příslib ale spočívá v tom, že se probouzejí občané. Plných 75 % lidí se obává nástupu klimatických změn, jak doložil výzkum Masarykovy univerzity Brno.

Politici v některých stranách tak již na poslední chvíli zařadili snahu řešit klimatickou krizi do svých programů — nejdále jsou asi Piráti, STAN a Zelení — ti všichni to myslí vážně, nejde jen o proklamace. Mají jednoznačně nejkomplexnější a nejkonkrétnější volební programy z hlediska řešení změny klimatu, napravení neudržitelného zemědělství, modernizace energetiky a zlepšení prostředí pro život. Ucházející program pro ochranu klimatu a životního prostředí mají také koalice SPOLU i ČSSD, ale v obou případech se jedná spíše o proklamace.

Naopak koalice Trikolory, Svobodných a Soukromníků (TSS) a SPD navrhují ochranu životního prostředí rovnou torpédovat. O málo lepší, ale i tak slabé jak čaj, jsou programy KSČM, ANO i Přísahy, jak jasně ukázala expertní analýza Hnutí DUHA a asociace ekologických organizací Zelený kruh.

Podíváme-li se po Evropě, nejvýraznější politický posun v přístupu ke klimatické změně zaznamenalo patrně Řecko. Politikům tam došlo, že je nutné spojit síly i mezi rezorty a založilo Ministerstvo pro řešení dopadů klimatické změny.

To je u nás zatím zcela v nedohlednu, přitom bychom to nutně potřebovali. Česká republika je totiž vyhlášená krajně nízkou mírou spolupráce mezi ministerstvy, a to je právě jedna z příčin, proč se vše stále dokola zadrhává. Své agendy tvrdošíjně prosazují samostatně, často dokonce v přímém rozporu s postupy jiných ministerstev.

Příkladem budiž jeden z nejhorších rezortů v České republice, kterým je právě ministerstvo zemědělství. To ještě předloni zavedlo dotační titul, který umožnuje opět odvodňovat krajinu, zatímco ministerstvo životního prostředí se snaží správně o přesný opak. Pověstný český Kocourkov tak trvá.

A vláda zatím také setrvává na svém dva roky starém mylném rozhodnutí, kterým se rozhodla bojovat se suchem — v rozporu se současným vědeckým poznáním i svou vlastní oficiálně proklamovanou politikou — stavbou nových přehrad, prohlubováním vrtů na vodu a propojováním vodovodních soustav. Takto se totiž nevede boj se suchem, ale s jeho následky, mnohem důležitější příčiny sucha a záplav vláda řešit zatím skoro nehodlá.

Sucho i povodně jsou dvěma stranami téže mince — zejména neudržitelného zemědělství v souběhu s klimatickou krizí. Pro budoucnost České republiky zcela klíčový problém je nezbytné řešit systémově na úrovni celé plochy České republiky a Evropské unie. A prvořadé řešení spočívá v komplexní všenápravě krajiny stovkami tisíc přírodě blízkých drobných opatření na zadržení vody, snížení vodní i větrné eroze, napravení půdy, lesů, řek, s obnovou mokřadů, tůní, rybníků, mezí, větrolamů a podobných krajinných prvků.

Je nutná celoplošná adaptace krajiny, aby začala téci voda v potocích a řekách. A je naopak vyloženým nesmyslem budovat přehrady, když víme, že řeky budou vysychat a také zimního sněhu bude ubývat.

Stavbou přehrad by vláda jen vyhodila z okna stovky miliard korun na pár bodů zadržování malého množství vody namísto toho, aby prostředky směřovala do krajiny jako celku s cílem zadržet násobně větší objem vody. A to nemluvím o zcela šíleném nápadu nalít 600 miliard Kč doslova do kanálu — za zbytečný a jen škody přinášející projekt Dunaj-Odra-Labe. Ale ministerstvo dopravy vedené mnohoobročníkem Havlíčkem experty vysmívaný projekt podporuje, zřejmě ve snaze vlichotit se do přízně senilnímu osazenstvu Hradu.

Situaci snah o řešení klimatické změny samozřejmě zhoršila epidemie covidu. Díky Evropské unii ale vznikl nový nástroj, který by bylo možno k řešení klimatické krize využít — Národní plán obnovy umožňuje vynaložit 180 miliard korun na reformy hospodářství, jeho adaptaci na situaci kvapně se prohlubující klimatické krize.

Bohužel postup vlády při jeho přípravě a schvalování nedává příliš nadějí, že příležitost využijeme ku prospěchu české krajiny. Pokud tedy po volbách nenastoupí vláda, která nebude poplatná mamutím agrokorporacím a Hradu.