Programy politických stran, hnutí a koalic před letošními volbami do Poslanecké sněmovny v naprosté většině oproti volbám 2017 zezelenaly. Důvod je nasnadě: větší důraz na ochranu životního prostředí začala klást sama česká veřejnost. Změna klimatu je podle průzkumů pro více něž 90 procent lidí „realitou“. Péči o českou přírodu a krajinu označuje většina za prioritu.

Nejmarkantnější posun v psaných programech je letos vidět u ODS. Ta byla v roce 2017 spolu se Svobodnými v ekologičnosti programu nejhorší. Tento rok je však podepsána pod výrazně lepším programem koalice SPOLU. Samozřejmě na lámání chleba přijde až po volbách. Rozhodující zřejmě bude už to, zda bude ona koalice pokračovat, či nikoliv.

Tak jako ODS mohla být dotlačena zapojením do koalice k ekologickým slibům, v případě TOP 09 je tomu naopak. Tato strana byla před minulými volbami — kdy sestavovala program s Liberálně ekologickou stranou Martina Bursíka — v ekologii silnější. Nyní ustoupila.

Mírně se co do psaných závazků zhoršilo také ANO, byť u něj stále převažují pozitivní sliby. Velmi zezelenala ČSSD, a to i přesto, že již v roce 2017 měla solidní ekologický program.

V rámci koalice Pirátů a STANu se v ekologičnosti programu zlepšil hlavně STAN (v roce 2017 měl velmi slabý program), ale mírně i Piráti, kteří však měli velmi dobrý program už minule. Nejlepší program v oblasti životního prostředí a klimatu mají opět Zelení. Ti se oproti minulým volbám nezhoršili ani nezlepšili.

Velkou slabinou českých stran obecně zůstává mezinárodní, respektive globální dimenze ekologických programům. Nejvíce se to ukazuje v oblasti řešení změny klimatu. Plány ani důraz našich politických hráčů neodpovídají ani urgentnosti krize, do níž směřujeme, ani nejsou podobné přístupu v jiných zemích.

V celkovém pojetí klimatické politiky se odráží malý důraz politických stran na evropskou a mezinárodní agendu, která je ovšem pro řešení klíčová, a navíc ji bude muset příští vláda půl v druhé polovině roku 2022 táhnout coby vláda předsednické země EU. Žádná strana například nezmiňuje konkrétní termín dosažení klimatické neutrality ČR, tedy kdy bude ČR vypouštět jen tolik emisí, které dokáže krajina pohltit.

Srovnání s Německem

V Německu — kde volby proběhnou již 26. září — se strany předhání v tom, kdo naplánuje rychlejší vynulování emisí skleníkových plynů. Liberální FDP či konzervativní CDU/CSU chtějí rok 2050. Němečtí Zelení chtějí výhled významně snížit. Sociální demokracie navrhuje kompromisní 2045, die Linke dokonce 2035.

Výjimkou je jen Alternativa pro Německo (AfD), která oficiálně popírá prokázanost lidského vlivu na klima. AfD odmítá programové snižování emisí skleníkových plynů celkově a navrhuje i zrušení odklonu od uhlí.

Dlužno poznamenat, že v tomto případě je český protějšek AfD — Okamurova SPD — i se svým velmi slabým programem přece jen blíže realitě. Navrhuje například odstavování uhelných elektráren a rozvoj obnovitelných zdrojů. S AfD by se však SPD (a také Trikolóra) shodly v jednoznačném odporu k Evropské zelené dohodě a návrzích odstoupit od mezinárodních klimatických závazků.

Štvavá rétorika a přístup k uhlí

Bohužel na rozdíl od Německa proniká u nás od politiků do mainstreamu štvavě vyhrocená rétorika proti ochraně klimatu. Konkrétně hnutí ANO se v této rovině blíží SPD a Trikolóře (ale také německé AfD), když označuje klimatickou politiku za „ekologické běsnění“.

Byť ANO na druhou stranu deklaruje zájem naplnit mezinárodní dohody (například Pařížskou klimatickou dohodu), jsou agresivní formulace z pozice strany vedoucí ve voličských preferencích bezohledné hraní si s ohněm.

Zelení, Piráti se STAN a ČSSD i SPOLU celkem jednoznačně označují evropskou klimatickou politiku za příležitost a nikoli hrozbu, byť na konkrétní otázky ve svých programech příliš neodpovídají. KSČM a Přísaha velmi obecné a opatrně vyjadřují sympatie k přístupu EU.

Lepší pohled je v programech stran na závazky v jednotlivých oblastech domácí politiky. Například téměř všechny strany akceptují odklon České republiky od uhlí. Výjimkou je Trikolora navrhující dotěžení zásob uhlí a KSČM, která chce odklad termínu konce uhlí.

Konkrétní termín konce uhlí uvádějí jasně Zelení (2030) a Piráti se STAN (2033). Piráti navíc v návazné anketě ekologických organizací připouští i rok 2030. ČSSD nepřímo mluví o konci uhlí v roce 2030 (v anketě ekologických organizací to pak potvrzuje explicitně) a stejně jako Piráti se STAN a Zelení myslí na spravedlivou transformaci uhelných regionů.

SPOLU zůstává na obecné úrovni. Vyjadřuje podporu limitům těžby a nahrazování uhlí jinými zdroji, ale nezabývá se spravedlivou transformací. Již dva z jejich lídrů (Markéta Pekarová Adamová a Marian Jurečka) ovšem deklarovali veřejně podporu celé koalice SPOLU konci uhlí v roce 2030.

ANO naznačuje, že bude hledat cestu k rychlejšímu odklonu od uhlí, než je rok 2038, ale nic závazného neslibuje. SPD a Přísaha počítají se zavíráním uhelných elektráren, nesdělují však detaily. Ve zmíněné anketě preferují rok 2038.

Otázka energetiky

Ještě optimističtější bychom mohli být ohledně rozvoje obnovitelných zdrojů a úspor energie. Čistě dle volebních programům a předvolebních slibů i deklarací bychom měli očekávat, že stát v ochraně klimatu změní kurz k lepšímu a od konkrétního výsledku voleb a povolebních vyjednávání by se mělo odvíjet jen to, o jak velkou změnu půjde.

Realita bude jistě komplikovanější, už proto že všechny strany bez výjimky toho o problému změny klimatu lidem celkově moc neříkají a hledí i na to, aby nepropadaly slovy volebního programu ANO „ekologickému běsnění“.

Nejvíce se to ukazuje v otázce uhlíkové daně, v mnoha státech zavedeném či seriózně diskutovaném nástroji. Naše politické strany s výjimkou Zelených se v lepším případě jasnému postoji vyhýbají (Piráti), v horším debatu rovnou vylučují (ostatní). Nic tedy není jisté. Jen to, že je jako ekologická organizace bereme za slovo a budeme vyžadovat splnění všeho pozitivního, co strany slíbily.