Osud klimatu záleží na Číně. Její politika má ale od slov k činům stále daleko
Adam Rektor-PolánekCeny čínských emisních povolenek jsou rekordně nízké. Jde o jeden z příznaků nefunkční klimatické politiky, která deklaruje mnohé ambice, ale v žádné z nich není důsledná. Prohlášení čínských představitelů tak zatím neodpovídají realitě.
Emisní povolenky jsou v Číně rekordně levné. Minulý pátek jejich cena klesla na pouhých devětačtyřicet jüanů (asi šest a půl eura) za tunu vypuštěného oxidu uhličitého. Jde o nejnižší cifru od půlky července, kdy Čína vlastní trh s povolenkami spustila.
Systém pro snižování emisí tak podle odborníků neplní svůj účel a je strukturálně nefunkční. Pro čínský fosilní průmysl představuje pouze symbolickou překážku, která provoz nijak neomezuje.
Jak navíc připomínají analytici projektu Sinopsis, povolenky jsou nástrojem obohacení státního aparátu, a ve své stávající podobě klimatickou krizi spíše prohlubují. „Čína trhu s emisními povolenkami zneužívá… peníze získané jejich prodejem často putují na výrobu produktů obsahujících silné skleníkové plyny, které se v ekonomicky vyspělých státech již téměř nevyrábějí, jako například fluoroform,“ uvedli pro Deník Referendum čeští sinologové.
Neúspěch trhu s povolenkami přiznávají i někteří představitelé Komunistické strany ČLR. Server Argus Media cituje ministra životního prostředí Chuang Žun-čchioua, podle kterého je systém „pro Čínu novou iniciativou, má spoustu nedostatků a potřebuje vylepšit.“
Emisní povolenky přitom potenciál fungovat mají. Nová analýza investorské skupiny AIGCC tvrdí, že čínské povolenky mohou do roku 2060 snížit emise až o šedesát procent — tedy pokud nastane potřebná proměna tržních mechanik.
Přinejmenším do konce dekády se však čínský fosilní průmysl nemá čeho obávat. Generální tajemník Si Ťin-pching nadále trvá na maximalizaci uhlíkové ekonomiky před rokem 2030, načež bude následovat postupná dekarbonizace.
Uhlíkové neutrality má země dosáhnout do roku 2060. Vzhledem k čínským energetickým nárokům jde o ambiciózní cíl — i přesto, že vůči doporučením vědců a Pařížské úmluvy zaostává nejméně o deset let.
Podle nedávných zjištění má však největší světový znečišťovatel od slov velmi daleko k činům. Nefunkční trh s emisními povolenkami je jen pomyslnou špičkou ledovce — čínská klimatická politika obecně je často rozporuplná či nedůsledná. Politbyro chce zajistit ekonomický růst s fosilními palivy, a zároveň vytvořit svými slovy „ekologickou civilizaci“ bez nich.
Hospodářský zázrak jménem uhlí
Snahy o detailní analýzu čínské energetiky komplikuje fakt, že její přesné parametry nejsou zcela známé. Sinoložka Olga Lomová z projektu Sinopsis upozorňuje, že „čínské statistiky a všechna data, která jsou v ČLR zveřejňována, zasluhují málo důvěry“. Nezávislé výzkumy se však shodují, že Čína zodpovídá přibližně za osmadvacet procent veškerých světových emisí — tedy víc než USA, EU a Japonsko dohromady.
Hlavní příčinou je spalování uhlí, které pohání vlastně veškerý čínský průmysl. Fosilní palivo tvoří osmapadesát procent energetické spotřeby. Na čínské půdě se nachází na 1037 uhelných elektráren. Šest set z nich musí ČLR podle nedávné studie uzavřít během příštích deseti let, pokud chce dostát slibu uhlíkové neutrality před rokem 2060.
Stávající fosilní projekty však Komunistická strana omezovat zatím neplánuje — naopak nových uhelných elektráren staví více než šedesát. Jen na severu země navíc bylo nedávno do opětovného provozu uvedeno osmatřicet uhelných dolů. Těžba uhlí tak v Číně roste, a podle investigace Yaleovy univerzity růst má i nadále.
Analytici dávají závislost na uhlí do souvislosti s čínským „hospodářským zázrakem“ — ekonomickým boomem, který během dvou desetiletí Čínu proměnil k nepoznání. „Během patnácti let Čína podstoupila transformaci, která se nikdy předtím nikde na Zemi nestala,“ komentuje v podcastu Talking Politics historik při Kolumbijské univerzitě a komentátor čínské politiky Adam Tooze. Nevídané zbohatnutí energeticky pohánělo uhlí.
Čínská ekonomika a její růst tak byl doposud natolik podmíněn spalováním fosilních paliv, že bude rozsáhlý odklon od nich náročný finančně i logisticky. Politbyro se navíc nadále obává, že by rychlým přechodem na obnovitelné zdroje země zchudla, a na uhlí postavený „ekonomický zázrak“ dovedla k rychlému konci.
Přechod k bezemisní ekonomice je však pro alespoň relativní stabilitu klimatu klíčový. Navíc podle nedávných studií je postupný konec uhlí v Číně nejen možný, ale v konečném důsledku i ekonomicky výhodný.
Klasická řešení střídá sci-fi
Prozatím se Čína snaží růst fosilního sektoru vyvažovat především podporou obnovitelných zdrojů energie. Země platí za globálního lídra ve fotovoltaice a vodní energii, hromadně staví i větrné elektrárny. Ve srovnání s podílem fosilních paliv však stále jde o pouhý zlomek čínského energetického portfolia.
Některé zdánlivě obnovitelné projekty navíc sice pomáhají klimatu, avšak za cenu zničené krajiny. Vodní energie v Číně sestává především z výstavby masivních přehrad, které vedou k narušení přirozených vodních toků, erozi půdy, a především úbytku biodiverzity.
ČLR dále podporuje například vodík, který podle nedávných studií jen prodloužuje éru fosilních paliv. Například čínská fosilní korporace Sinopec chce postavit dvě na světě největší vodíkové elektrárny. Právě vodík má podle Sinopecu dovést ČLR k uhlíkové neutralitě o deset let dříve, než slibuje Si Ťin-Pching — tedy už v roce 2050. Vzhledem k velikosti čínské ekonomiky a prozatímní nespolehlivosti vodíkových paliv se však podle komentátorů zatím jedná spíše o zbožné přání.
Další klimatická opatření, na něž režim staví své plány, jsou závislá na budoucím technologickém pokroku — a některá prozatím připomínají spíše sci-fi. Jedním z nich je technologie rozsáhlého zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (anglicky pod zkratkou CCUS), které spočívá v zachycení emisí a jejich uložení tak, aby nevstoupily do atmosféry.
Technologie úměrná stávající míře znečištění však zatím neexistuje a podle expertů se na ni nedá upínat. Vedlo by to totiž k oddálení kroků, které je nutné provádět už dnes.
Nejen ekologická propaganda
Nabízí se tedy otázka, jak vážně ČLR k ekologické politice skutečně přistupuje. Někteří komentátoři — obzvlášť z řad amerického politického establishmentu — tvrdí, že politbyro ochranu klimatu pouze mocensky využívá. Čína údajně nadřazuje růst všemu ostatnímu a se zaváděním rozsáhlých klimatických opatření začne teprve ve chvíli, kdy budou ekonomicky výhodná.
Taková argumentace vychází z předpokladu, že pro Čínu ekologie není nosným tématem. Podle analytiků projektu Sinopsis však nedávná historie nasvědčuje o opaku. „Číňané si uvědomují palčivé problémy spojené s ničením životního prostředí, jakými jsou například znečištění ovzduší ve velkých městech, zejména na severu Číny v zimních měsících, nebo kontaminace zdrojů pitné vody. Kolem roku 2000 jsme mohli pozorovat rozvoj občanské společnosti, v jejímž rámci vznikala i hnutí upozorňující na ekologické problémy,“ popisují pro DR.
Zvrat nastal v roce 2012, kdy do nejvyššího úřadu nastoupil Si Ťin-Pching. Jeho vláda se vyznačuje politikou stupňujícího se omezování svobod a perzekuce občanských hnutí. Plnou kontrolu nad ekologickými tématy tak převzala sama Komunistická strana, která, slovy Olgy Lomové: „Dává jasně najevo, že veškeré záležitosti týkající se ekologie budou řešeny centrálně, shora a na základě vládních plánů.“
Strana tak přijala ekologii za svou a využívá jí k propagandě. Na osmnáctém sjezdu strany v roce 2018 rozšířil Si Ťin-Pching strategii socialismu s čínskými rysy o budování takzvané „ekologické civilizace“. Megalomanské heslo nese příslib celospolečenské kultivace, která jde ruku v ruce s prosperitou utopických rozměrů.
Zároveň existují pádné důvody domnívat se, že politbyro bere ochranu přírody, a především klimatu, přinejmenším částečně vážně. Vedení strany si podle analytiků velmi dobře uvědomuje, že ve střednědobém horizontu klimatická krize ohrožuje ekonomickou stabilitu země, ale i legitimitu režimu.
„Čína se skutečně zaobírá otázkami klimatu, protože musí. V takřka všech scénářích budoucího globálního oteplení je čínská ekonomika, vysoce závislá na přírodních zdrojích, tvrdě zasažena. Režim chce nadále upevňovat moc a vyhodnocuje tak své šance na přežití v klimaticky nestabilním světě. Představa, že Čína svou klimatickou politikou pouze dělá ústupky liberálnímu Západu, mi připadá nesmyslná,“ uvedl v podcastu Talking Politics historik při Kolumbijské univerzitě a komentátor čínské politiky Adam Tooze.
Dekarbonizace pojí i rozděluje
Jak vážně Komunistická strana Číny přistupuje ke snižování emisí se ukáže v následujících letech. Dekarbonizace se však stává klíčovou oblastí mezinárodní politiky už nyní. Alespoň relativní stabilizace klimatu se neobejde bez transformace čínské energetiky, čemuž se musí přizpůsobit dosavadní geopolitické poměry.
Nejznatelnější posun nastal v čínsko-amerických vztazích. S nástupem Bidenovy vlády panuje mezi USA a ČLR výjimečná shoda právě v otázkách klimatu — tedy alespoň navenek. Joe Biden i Si Ťin-Pching se na společných jednáních opakovaně zavázali k bezuhlíkové ekonomice.
V dubnu pak zvláštní vyslanec pro otázky klimatu John Kerry jednal přímo v Pekingu se svým čínským protějškem Sie Čen-chuou. Další část jejich diplomatických jednání, opět na čínské půdě, se má odehrát v září. Kerry pro CNN odhodlaně poznamenal, že spolu mocnosti „velmi úzce spolupracují“.
Na pozadí debat o klimatu se však nadále odehrávají ideologické spory. Na jedné straně chce Západ s ČLR spolupracovat v boji se změnami klimatu, na straně druhé asijského giganta kritizuje za omezování základních lidských práv a svobod.
Komentátoři tak považují společný postup EU a USA za pochopitelný, ale prakticky neudržitelný. „Západ stále sní o tom, že klima vyčlení a udělá z něj nezávislé téma. Každý, kdo alespoň trochu sleduje čínskou zahraniční politiku ale ví, že Čína jedná úplně jinak,“ uvedl pro hongkongský deník South China Morning Post analytik z helsinského Centra pro výzkum energie a čistého ovzduší Lauri Myllyvirta.
Spíš než ideálem spolupráce rovnocenných partnerů se tak klima podle všeho stane dalším bitevním polem mezinárodní politiky. Autoři projektu Sinopsis ve vyjádření pro DR uvádějí: „Přes deklarovanou spolupráci ČLR a USA v otázkách klimatu využívá Čína toto téma především k posílení svého vlivu na mezinárodním poli.“
Mocenskou rivalitu však někteří ekologové vnímají s optimismem. „Pokud je konkurence jedinou možností, jak zavést konkrétní opatření, tak ať. Nesejde na tom, jak vyostřené budou vzájemné vztahy, pokud to povede k reálnému snížení emisí,“ řekl pro South China Morning Post expert na mezinárodní politiku při organizaci Greenpeace Li Šuo.
O čínské klimatické politice a možné mezinárodní shodě bude rozhodovat i listopadový summit COP26 ve skotském Glasgow. Politbyro už dříve přislíbilo, že ještě před summitem představí nový plán boje se změnami klimatu. Jestli tak učiní, a jak se k východiskům COP26 postaví, zásadně ovlivní šance světa klimatickou krizi zvládnout.
Další informace:
- Carbon Brief In-depth Q&A: Will China’s emissions trading scheme help tackle climate change?
- iScience Sunsetting coal power in China
- The Guardian ‘You follow the government’s agenda’: China’s climate activists walk a tightrope
- Foreign Policy Welcome to the Final Battle for the Climate
- Green European Journal Green Transition in China: At What Cost?
Kdyby to byly jen fosilní paliva...
To, co současná Čína předvádí ve světových oceánech, se nedá popsat jinak než mořský holocaust.
Mají gigantické, satelity naváděné flotily, nekonečné neprotrhnutelné sítě, a doslova a do písmene vyvražďují vše živé, na co dosáhnou.
A nikdo na ně nemůže.