Komplexním pojetím státní bezpečnosti ke společné prosperitě
Kamila HladíkováČínská komunistická strana chce s pomocí technologických gigantů, sociálních sítí, popkultury a influencerů ve společnosti nastavit správné „základní hodnoty“ vedoucí ke stabilitě a ke „společné prosperitě“ podle socialistického vzoru.
Čína — slovy oficiálních stranických médií — momentálně prochází „hlubokou transformací“, jež by ji měla nasměrovat ke „společné prosperitě“ (kung-tchung fu-jü). Termín, který na srpnovém zasedání Ústřední finanční a hospodářské komise představil prezident Si Ťin-pching, se tak znovu po několika desetiletích stal aktuálním. Ke „společné prosperitě“ měla socialistickou zemi dovést již kolektivizace v 50. letech 20. století a poté Teng Siao-pchingovy reformy a otevírání se světu.
Zatímco kolektivizace se později ukázala jako slepá ulička, ekonomické reformy a přechod na čínskou variantu tržního hospodářství spolu s otevřením se zahraniční spolupráci, investicím a vlivům zajistily Číně současnou pozici ekonomické velmoci a jednoho z nejvýznamnějších geopolitických hráčů.
Společnost směřující k ideálu socialistického zřízení však zároveň svedly na scestí kapitalismu i se všemi jeho nešvary, jako je sociální nerovnost nebo „dekadentní životní styl“ hýření a luxusu, dráždící masy, které na něj nedosáhnou. Zahraniční analytici by se nejspíš alespoň v základu s těmi čínskými shodli na tom, že „astronomicky vyšroubované ceny nemovitostí, narůstající nerovnost a stoupající náklady na vzdělání ohrožují lesk ekonomických úspěchů čínské komunistické strany.“
Vedení komunistické strany již krátce po nástupu současného předsedy Si Ťin-pchinga začalo intenzivně pracovat na posílení státní bezpečnosti, součástí jejíhož tzv. „komplexního pojetí“ (cung-tchi kuo-ťia an-čchüan kuan) je vedle tradičních oblastí zájmu bezpečnostního aparátu, jako je územní, vojenská či energetická bezpečnost, i několik méně tradičních oblastí, například bezpečnost technologická, informační, ekologická, a v neposlední řadě také kulturní (wen-chua an-čchüan).
Podle spolupracovníka Sinopsis Matthewa Johnsona je jedním z fundamentálních institucionálních rysů čínské státostrany obrana jejích „základních hodnot“ s cílem udržet si vlastní legitimitu tváří v tvář jak vnějším, tak i vnitřním hrozbám, o což usiluje „vytrvalou konfrontací a eliminací rizik pomocí přetváření mezinárodního prostředí tak, aby odráželo domácí čínský model vlády.“ Důležitou součástí takového úsilí je právě „kulturní bezpečnost“ úzce související s hodnotami, které čínská společnost jako celek vyznává.
O vztahu mezi popkulturou a ovládáním lidu
V zájmu udržení společenské stability a v rámci směřování ke „společné prosperitě“ hodlá nyní čínská komunistická strana přistoupit k politicky řízeným ekonomickým reformám, jež by měly zajistit rovnější distribuci statků mezi masy pracujících a posílit růst střední třídy primárně tím, že si systematicky došlápnou na ty nejbohatší ze soukromého sektoru.
V ideologické rovině má však ona „hluboká transformace“ — podobně jako kdysi transformace směrem k modernitě v době Hnutí 4. května 1919 nebo k socialismu v letech 40. a 50. — mít základ ve sféře kultury v tom nejobecnějším slova smyslu. Tak jako byli reformátoři na sklonku poslední čínské dynastie Čching přesvědčeni, že jedině skrze „revoluci v literatuře“ se může Čína oprostit od starého konfuciánského myšlení a pověr a modernizovat se, věří komunističtí ideologové, že i nyní je klíčem ke společenské transformaci kultura.
Právě kulturní provoz od „otevření se světu“ v 80. letech začal do Číny zavlékat „západní hodnoty“ od myšlenky liberální demokracie až po kult celebrit a trendy značek, jež propagují. Řeč je o literatuře, filmu, moderních médiích, internetu a samozřejmě popkultuře.
Toto náhlé rozpomenutí se vládnoucích čínských elit na "socialistické hodnoty" je samo o sobě nemálo překvapivé. Celé poslední dekády se totiž daná záležitost jevila tak, že čínská vládnoucí vrstva už dávno fakticky rezignovala na socialistické floskule, a že se jí jedná už jenom o udržení vlastní moci. Že se tedy v "čínském modelu" jedná o cynickou symbiózu dravého kapitalismu na straně jedné, a ryzí totalitní moci na straně druhé. Existovaly dokonce i názory, že tento čínský model je pro kapitalismus zcela optimální, neboť díky totalitní moci umožňuje kapitálu úspěšně udržovat svou nadvládu nad třídou pracujících.
Ovšem - možná až tak moc překvapivý tento náhlý ideologický obrat čínského vedení zase není. Já sám upozorňuji už celá léta, že tato koexistence kapitalismu a totalitní ideologie natrvalo není možná, neboť obojí stojí na zcela protichůdných principech. A pro jeden komplexní systém (jakým je i lidská společnost) je natrvalo nemožná, nebo přinejmenším velice zatěžující takováto existence dvou zásadně protichůdných momentů v jeho samotných základech. Kapitalismus - to je především potřeba volného trhu, volných aktivit všech produkčních a tržních subjektů; a z toho pak přirozeně vyplývá potřeba liberálního společenského a politického uspořádání. Zatímco socialismus (alespoň ten ve své klasické dogmatické podobě) je samozřejmě naprostý opak: nadvláda ideologie, která nevyhnutelně vede k totalitnímu dohledu nad společností.
A právě v tom je asi zapotřebí hledat hlavní důvody nynějšího ideologického obratu čínského vedení. To asi začíná čím dál tím víc tušit, že - pokud by se věcem ponechal volný průběh - by se mu věci mohly začnout vymykat z rukou. Spíš nežli rozvrat morálních hodnot bude čínské vedení asi znepokojovat to, že jak novodobí velkokapitalisté, tak i nová střední třída si pro sebe nárokují čím dál tím více prostoru. A asi nebude náhodou, že tato nová kampaň zřejmě začala především tvrdými administrativními zásahy proti oligarchům, kteří se až příliš spolehli na své miliardy, na svou ekonomickou moc, a stranickému vedení se začali jevit až příliš nezávislými.
Ostatně, je tu jedno historické srovnání, které dost možná může mít nemalou zajímavost: tato čínská kampaň za obnovu "socialistické morálky" dost nápadně připomíná svého času nástup Andropova do čela Sovětského svazu. I on nastartoval přesně takovou očistnou kampaň, která měla vést především k nastolení všeobecné disciplíny - v produkci, ale i v partajním aparátu, a i v celé společnosti. Dnes už víme, že tato Andropovova snaha skončila víceméně v troskách; jednoduše proto že vlastní nastavení systému šlo zcela jiným směrem, a proti tomu objektivnímu trendu samozřejmě nepomůže žádné moralizování, a dokonce ani celý sankční aparát státu.
Dnes víme i to, že tehdejší režim se svou hlubokou krizi pokusil řešit povoláním reformátora Gorbačova. Teď by samozřejmě bylo možno začít spekulovat o tom, jestli se i současná Čína dočká svého Gorbačova. Ovšem: přinejmenším v jednom ohledu je situace přece jenom zásadně jiná, Gorbačov se při svém reformním úsilí mohl opírat o dezolátní stav sovětské ekonomiky (tedy Marxovy "materiální základny"), takže nakonec i konzervativcům bylo jasné že se s tím něco musí udělat. Zatímco čínská - kapitalistická - ekonomika stále prožívá svůj boom.
Predikovat další vývoj v Číně by tedy v tuto chvíli bylo velice spekulativním počinem. V každém případě je ale možno i nadále setrvávat na základní tézi této analýzy: čínský "socialistický kapitalismus" je ve své nejhlubší podstatě kočkopes, je to vnitřně zásadně protikladný, rozporuplný celek; a tento vnitřní protiklad jednou nevyhnutelně povede k zásadnímu řešení.
A pokud má platnost Marxova téze o prioritě "materiální základny" nad "společenskou nadstavbou", pak tento střet nemůže skončit jinak nežli smetením totalitní nadvlády partaje, která se jak produkční sféře, tak i samotné občanské společnosti bude čím dál tím více jevit jako zcela nepotřebný parazit.