Vedení Filosofického ústavu Akademie věd ČR, kam spadá Centrum globálních studií, minulý týden odvolalo Marka Hrubce z pozice ředitele. Reagovalo tak na zjištění deníku Aktuálně.cz o spolupráci Marka Hrubce s čínským think-tankem China-CEE Institute se sídlem v Budapešti.

Autor článku se věnuje i skutečnosti, že v čínském think-tanku, který vyvíjí činnost jako součást instituce řízené Oddělením propagandy ÚV KS Číny, se angažuje také Ladislav Zemánek v minulosti odsouzený za antisemitské výroky. O týden později v Aktuálně doplnili shrnutí obsahu části publikací Marka Hrubce v čínském tisku, které ilustrují, jak se český vědec svými články na aktuální politická témata zapojuje do čínské propagandy, a tím vystupuje proti zájmům České republiky.

Český akademik ve službách čínské propagandy

Lze předpokládat, že se v souvislosti s Hrubcovým odvoláním ozvou hlasy na obranu „svobody bádání“ a „práva na vlastní názor“, a proto stojí za to na konkrétním příkladu ukázat, jak Marek Hrubec z pozice „nezávislého vědce“ zamlčuje všeobecně známá fakta a nekriticky přebírá rétoriku čínských stranických prohlášení. Nechová se tedy jako kriticky přemýšlející vědec, zato naplňuje úkol, který společenským vědám předepsal Si Ťin-pching v jednom ze svých projevů v roce 2016: „Navigovat výzkum a diskuzi mezinárodní vědecké komunity“ s cílem „vytvořit nový diskurz, skrze který mezinárodní společenství získá porozumění pro Čínu, přijme její politický systém a bude následovat její příklad“.

Jako příklad jsem zvolila snadno srozumitelný případ překrucování nedávných čínských dějin, k němuž se Marek Hrubec uchýlil v předvečer oslav stého výročí založení Komunistické strany Číny a 30. června publikoval v China Daily článek pod názvem „Milníky modernizace“. Článek má podtitulek jako vystřižený z úvodníků stranického tisku: „Unikátní rozvojový model Číny úspěšně otevřel zemi cestu k jejímu obrození“.

Hrubec zde u příležitosti stého výročí založení strany dává za příklad světu „čínský model modernizace“. Hned na začátku uvádí stále omílaný — a nedostatečně kriticky reflektovaný — argument o vyzvedání stamiliónů lidí z chudoby. A ten pak dále rozvíjí ohlédnutím do nedávných dějin Číny, jež zde vyznívají jako nezadržitelný postup vpřed, od jednoho „milníku“ ke druhému.

Jako první historický milník Hrubec vyzvedá založení Čínské lidové republiky v roce 1949. Taktně zamlčuje následující tragické události, během nichž zemřely desítky miliónů lidí a proběhla nechvalně známá Kulturní revoluce, a celé toto období shrne slovy: „Čína procházela zdary a nezdary, experimentovala, učila se a krok za krokem se reformovala“.

Vzápětí přichází druhý milník — ekonomické reformy Teng Siao-pchingovy éry a vznik „socialistické tržní ekonomiky“. Vrcholem Hrubcovy apoteózy Komunistické strany Číny v duchu oficiálního výkladu dějin je pojetí historické role současného vedení, když nástup Si Ťin-pchinga k moci Hrubec ve svém článku označuje za třetí milník v dějinách moderní Číny.

Epochální význam Si Ťin-pchingova působení v čele strany autor zdůvodňuje opět za použití frazeologie oficiální propagandy a mimo jiné hovoří o „Čínském snu a s ním spojené iniciativě Pásu a stezky, které si kladou za cíl vybudovat v letošním roce společnost mírné prosperity ve všech ohledech, a přeměnit Čínu v moderní, rozvinutou zemi do roku 2049“. V závěru pak neopomene zmínit Pás a stezku jako příležitost pro „multilaterální spolupráci“ na bázi „vzájemného respektu“.

„Rezoluce ÚV ke stoletému boji a velkým úspěchům strany“

Pokud je Marek Hrubec jen trochu obeznámen s politikou současné Číny, musí vědět, jak pečlivě si komunistická strana hlídá „správný“ výklad svých dějin, včetně prověřených formulací. Psát na toto téma do oficiálního tisku je předem odsouzené k tomu, že autor uveřejní variaci na některý z úvodníků stranického deníku Žen-min ž‘—pao, jak se i stalo.

Hrubcův text rezonuje i se slavnostním projevem, který 1. července přednesl generální tajemník strany Si Ťin-pching na náměstí Tchien-an-men. I v něm zopakoval mnohé z toho, co se v čínském tisku objevovalo od začátku roku v rámci celonárodního školení k dějinám KS Číny. V základních obrysech Hrubcova prezentace soudobých dějin Číny odpovídá také závěrům nedávno skončeného 6. plenárního zasedání 19. ÚV KS Číny. Celkem 348 členů a kandidátů ústředního výboru zde za přítomnosti dalších — blíže neurčených účastníků bez hlasovacího práva — projednalo a jednomyslně schválilo „Rezoluci ÚV ke stoletému boji a velkým úspěchům strany“.

Rezoluce, zatím zveřejněna v tisku pouze ve stručném výtahu, se podobně jako Marek Hrubec ve svém článku bez ohledu na historickou realitu vyhýbá všem problematickým okamžikům ve složitých nedávných dějinách strany, představuje ji jako nositelku pokroku, která vždy činila správná rozhodnutí. Důležitým tématem je neochvějná jednota a akceschopnost pod vedením moudrého vůdce.

Hospodářský růst a modernizaci posledních dekád rezoluce anachronicky interpretuje jako zákonitý výsledek soustavného úsilí komunistické strany od jejího založení roku 1921. Do tohoto kontextu rezoluce vsazuje působení Si Ťin-pchinga v čele strany a označuje ho — stejně jako Marek Hrubec před čtyřmi měsíci — za počátek nové éry socialismu s čínskými rysy.

Dějiny Čínské lidové republiky podle rozhodnutí ústředního výboru

Letošní rezoluce k dějinám strany je třetí svého druhu. V dogmatičnosti a vzdálenosti od reality překonává své předchůdkyně a dává za pravdu názoru, že současná politika Komunistické strany Číny vrací mentalitu země o více než půl století zpátky.

První rezoluci o závazné interpretaci vlastních dějin přijala Komunistická strana Číny na počátku poslední fáze občanské války v roce 1945. Vyrovnala se v ní s frakčními boji, které stranu doprovázely od jejího založení a stejně jako letošní rezoluce demonstrovala jednotu a vyzvedla úlohu vůdce strany a spolutvůrce její ideologie; tehdy to byl Mao Ce-tung. Na tomto základě také formulovala, co má být správná politika strany do budoucna.

Druhou rezoluci k dějinám Komunistické strany Číny přijalo ÚV KS Číny roku 1981 pod tlakem okolností s cílem vyrovnat se se zkušeností Kulturní revoluce, která podkopala víru lidí v politický systém. Od počátku protržních reforem vyhlášených v prosinci 1978 dávala významná část obyvatel, včetně členů komunistické strany, najevo, že je nutné provést také reformy politické, zabránit koncentraci moci v rukou silného vůdce, uvolnit svobodu slova a posílit kontrolní roli médií. Objevily se i názory, že je třeba demokratizovat celý politický systém.

Také rezoluce z roku 1981 je normativní dokument, který podává závaznou interpretaci nedávných dějin a potvrzuje výlučnou roli komunistické strany v řízení státu i její směřování do budoucna. Přesto zde jsou pasáže, které opatrně přiznávají straně dílčí „omyly“ po roce 1949 a připisují je nedostatku zkušeností, špatnému vyhodnocení situace a „subjektivistické úchylce“.

Jednoznačně odmítavě se tato rezoluce staví ke Kulturní revoluci a zde je výjimečně kritická i k samotnému Mao Ce-tungovi, který ji rozpoutal. Přesto jej nakonec potvrzuje jako „velkého proletářského revolucionáře“ a uzavírá, že jeho zásluhy převážily nad jeho chybami. V tomto smyslu je rezoluce z roku 1981 blíž realitě než historické shrnutí Marka Hrubce.

Letošní rezoluce už nicméně žádná dřívější pochybení nepřipouští a období v raných dějinách Čínské lidové republiky, kdy nastala nejhorší selhání strany a odehrály se postupně kampaň proti „pravici“, Velký skok a Kulturní revoluce, přechází mlčením. Místo toho se zde konstatuje: „Od svého založení roku 1921 strana vždy považovala za svoje poslání přinést štěstí lidu a čínskému národu, vždy se řídila komunistickými ideály a vírou v socialismus a v jednotě vedla lid všech národností celé země v boji za národní nezávislost, osvobození lidu a prosperitu a sílu“.

Přepisování historie je v logice politického systému založeného na vedoucí úloze strany a členové ústředního výboru Komunistické strany Číny dobře vědí, proč některé skutečnosti vymazávají z dějin. Komunistická strana Číny se sice hlásí k marxismu a jeho myšlence důležitosti ekonomické základny, zásadní význam pro svoji mocenskou pozici nicméně odjakživa připisuje ideologii a propagandě, které se neobejdou bez ortodoxního výkladu vlastní minulosti.

Naproti tomu angažmá zahraničních vědců, kteří ze svých nominálně nezávislých pozic papouškují stranou schválené pojetí skutečnosti, je nepochopitelné. Každopádně prokazuje, s jakou lehkostí se dá zapomenout na elementární požadavek kladený na vědu — nezávislost na směrnících politických orgánů, které chtějí určovat, jak správně interpretovat skutečnost.