Titulní strany světových médií plní v posledních dnech informace o zákazu vysílání BBC World News na území Čínské lidové republiky a v Hong Kongu. V kontextu čínského mediálního prostředí se jedná o již několikátý zásah do novinářské nezávislosti v řádu posledních dní a týdnů.

Skutečný souboj o svobodou tisku však probíhá jinde a jinými prostředky. Je brutální a silně konkretizovaný, a přitom se opírá o legitimní zákonné nástroje. Jeho výsledkem je systém, který institucionálně potlačuje kontrolní funkci žurnalistiky, nekompromisně se zbavuje „rušivých elementů“, a který vytváří prostor pouze pro jediný názor.

„Zmizení“ novinářů je jednodušší a efektivnější

Vlnu mezinárodní kritiky sklidil postup čínských úřadů poté, co byli dva australští novináři nuceni bleskově opustit území Číny v září loňského roku. Bill Birtles a Michael Smith byli jedni z posledních pracovníků australských médií působící v Číně.

Po prvotním varování a následné policejní návštěvě a výslechu, opustili oba zpravodajové Čínu po preventivním pobytu na australské ambasádě v Pekingu a následně konzulátu v Šanghaji. Policii zajímal především jejich vztah s australskou novinářkou čínského původu, Čcheng Lej (Cheng Lei).

Ta byla zadržena v srpnu 2020 , údajně pro podezření z vyzrazení státního tajemství. Oficiálně byla úřady obviněna až počátkem únoru tohoto roku.

V prosinci loňského roku byla po předchozím mučení odsouzena ke čtyřem letům vězení novinářka a bývalá právnička Čang Čan. Ta během vrcholu pandemie koronaviru ve městě Wu-chan přinášela zprávy o přeplněných nemocnicích, vyklizených obchodech a všudypřítomném strachu a mimo jiné kritizovala rozsah a podobu vládních opatření.

V ten samý měsíc byla také zadržena zpravodajka Bloomberg News Haze Fan pro podezření z ohrožení národní bezpečnosti. A rovněž nezávislý novinář Tu Pin, který publikoval knihy kritické vůči Komunistické straně Číny.

Je patrné, že namísto cenzury celého média, se Peking stále častěji uchyluje k postihu a perzekuci konkrétních novinářů, domácích či zahraničních. Jen v první polovině loňského roku bylo nuceno Čínu opustit rekordních sedmnáct zahraničních novinářů, během celého roku pak bylo úřady zatčeno nejméně sedmačtyřicet především domácích novinářů. Tento způsob eliminace nepohodlných lidí se ukazuje jako stále jednodušší a efektivnější.

Ve světle těchto událostí se rozhodnutí v případu BBC jeví spíše jako snaha o exemplární zastrašující verdikt. Vysílání BBC World News je ostatně na území ČLR přístupné typicky jen v kancelářských komplexech, hotelech, či sídlech zahraničních společností ve větších městech, jeho dostupnost pro širší veřejnost je nemyslitelná.

O to víc však ze zákazu vyzařuje jeho politická motivace a autoritářský projev moci vládnoucí strany. A také signál ostatním světovým zpravodajským společnostem, že vzepřou-li se oficiálnímu narativu Ústředního výboru KS Číny, mohou přijít o možnost v ČLR působit.

Si Ťin-pching a dvě olympiády jako ukazatel změny

Ve své porevoluční době nebyla Čína nikdy zemí nakloněnou nezávislé aktivitě zahraničních novinářů, jejich přítomnost byla však v počátcích hospodářského růstu pro zemi důležitá. Vládní představitelé si slibovali, že novináři budou informovat o „čínském ekonomickém zázraku“, investičních příležitostech nebo „čínském olympijském snu“.

Pekingské hry v roce 2008 na čas přinesly částečné rozvolnění internetových restrikcí. Přesto ani tehdy Čína nedostála svým mezinárodním závazkům ohledně záruky nerušeného zpravodajství vyplývajících z pořadatelství her.

Od nástupu Si Ťin-pchinga k moci však boj proti svobodě tisku nabral zcela nových a konkrétnějších obrysů. Generální tajemník zkraje své vlády označil západní pojetí žurnalistiky za jednu z „chybných myšlenkových tendencí“, jež má za cíl „infiltrovat ideologii země“.

Spolek The Foreign Correspondents’ Club of China, který zahraniční novináře v Číně sdružuje, dlouhodobě upozorňuje na zhoršující se podmínky a ve své poslední zprávě o stavu novinářské svobody uvedl, že čínské úřady začaly v masovém rozsahu užívat metody selektivní vízové politiky k umlčení novinářů. Ze dne na den jim může být odebráno či neprodlouženo povolení k pobytu či zrušena příslušná akreditace.

Výkon jejich práce ztěžuje i snižující se ochota čínských obyvatel odpovídat na jejich otázky. Lidé jsou zastrašováni, vydírání nebo je jim styk se zahraničními médii výslovně zakázán. To stále více platí také o akademických pracovnících a vědecké komunitě obecně. V jiných případech pak úřady zasahují do konání předem domluvených rozhovorů nebo jejich průběh monitorují a nahrávají.

Peking se při kandidatuře na pořádání zimních olympijských her v roce 2022 znovu zavázal ke splnění všech podmínek stanovených Mezinárodním olympijským výborem, včetně zaručení svobody tisku zahraničních korespondentů. Již nyní, necelý rok před konáním her, je však zcela zřejmé, že Čína svým závazkům znovu nedostojí.

Nevládní organizace Human Rights Watch varuje, že opatření k posílení státní bezpečnosti, přijatá Čínou v posledních letech, svobodu tisku ještě více potlačuje. Pokud Peking 2008 přinesl, byť sebemenší naději, že se Čína novinářům více otevře, Peking 2022 bude přehlídkou absolutní kontroly informací.

Opora v zákoně i ve státním tisku

Jako ostatně většina aspektů běžného fungování společnosti, podléhá v Číně i práce médií přísným regulacím a pravidlům. Si Ťin-pching pochopil, že právo a zákony nemusí být překážkou, ale naopak se mohou stát prostředkem ke konsolidaci moci a k potlačení názorových oponentů.

Pod jeho vedením Komunistická strana Číny klade stále větší důraz na právní řád a vymahatelnost práva, které však zároveň sama účelově konstruuje. Vláda zákona, po níž na začátku 21. století volali čínští disidenti, se tak v čínském podání stává ovládáním společnosti za pomoci zákonů, které kriminalizují výkon základní občanských svobod.

V oblasti audiovizuálních médií jsou stěžejní Předpisy o správě vysílání a televize (广播电视管理条例). Provozovatelům je uloženo vyvarovat se obsahu, který by mohl „ohrozit jednotu, suverenitu a územní celistvost země“, „ohrozit státní bezpečnost, dobré jméno a zájmy země“ či „podněcovat rozvracení státu a narušovat jednotu národností“.

Za účelem naplnění daných požadavků jsou rozhlasové a televizní stanice povinny provádět vlastní cenzuru před i po vysílání. Cynicky a absurdně, avšak pro čínský právní řád zcela přiléhavě, stanovuje médiím bezprostředně následující ustanovení této právní normy povinnost publikovat vždy „pravdivé a přesné informace“.

Hodnocení pravdivosti a přesnosti samozřejmě náleží výhradně čínským státním orgánům. Totožná obsahová omezení pak zahraničním televizím ukládají i Opatření pro správu vstupu zahraničních satelitních televizních stanic (境外卫星电视频道落地管理办法). Podle čínské státní tiskové agentury, BBC World News vysílanými reportážemi porušilo právě uvedené dva právní předpisy. Zákaz vysílání je přitom až krajní sankcí, jež má být užita jen ve zvlášť závažných případech.

S příkladem toho, jak má „správná novinařina“ v souladu s čínskou legislativou vypadat, záhy přispěchal čínský tisk. Britskému médiu připomněl, že zpravodajství má na území ČLR probíhat objektivně a být podloženo fakty.

Státní agentura Sin-chua si dokonce pohrála se sloganem BBC Putting News First, který přeměnila na Putting Fake News First. Za hávem podobně úsměvných floskulí se však objevilo i prohlášení, že případ BBC je dokladem toho, jak se západní svět snaží držet monopol na pravdu a uzurpovat si pravomoc v rozhodování o tom, co je pravdivé. Podobné komentáře o úpadku západu jsou z pera státního tisku stále častější a drží krok s oficiální vládní politikou.

Nikoliv přirozený organismus, nýbrž nablýskaný stroj

Případ zákazu BBC přilákal zájem veřejnosti z důvodu celosvětového renomé legendami opředeného britského veřejnoprávního média. Je známkou toho, že se Peking nebojí sáhnout ani na mezinárodně nejvlivnější.

Uvnitř ČLR je však případ BBC jen další kapitolou v sérii pokračujícího potírání zbytků nepohodlného zahraničního zpravodajství. Brutalita, se kterou se likviduje svoboda tisku, se projevuje především na osudech konkrétních novinářů, které Čína vydírá, pronásleduje a bez práva na spravedlivý proces, odsuzuje. Právě ty si totiž Si Ťin-pching vybral jako cíle svého boje.

Mediální prostředí, jak ho známe my, a jak jej zajisté vnímá BBC, je živým organismem, jenž se po většinu času krmí přirozeným dějem událostí, a který flexibilně reaguje na společenské dění. Stranou ponechme v současnosti velmi aktuální debatu, zda a do jaké míry je přípustné organismus krotit v zájmu soukromých vydavatelů.

Čínský mediální svět je v oblasti manipulace médii o mnoho kroků napřed a známky životnosti a plodné plurality nevykazuje. Jde o pečlivě řízený stroj potištěný paragrafy, jehož palivem je státní propaganda. Aby náhodou nezačal pod vlivem vnějších živlů korodovat, snaží se čínské úřady v čele s generálním tajemníkem strany pečlivě odstraňovat každý náznak rzi a informační stroj tak vyleštit k totalitní dokonalosti.