Na konci minulého roku během videokonference za přítomnosti Si Ťin-pchinga, Ursuly von der Leyenové, Charlese Michela, Angely Merkelové a Emmanuela Macrona bylo po sedmi letech jednání potvrzeno přijetí investiční dohody mezi Evropskou unií a Čínskou lidovou republikou. Stalo se tak bez ohledu na události minulého roku, které potvrzují, že Čína je systémovým rivalem Evropy, který nedodržuje uzavřené smlouvy a mezinárodní úmluvy a ohrožuje stávající pravidla mezinárodního řádu i samy hodnoty, na nichž je založená Evropa.

Optimistická prohlášení

Když na konci minulého roku Evropská komise po letech jednání uzavřela s Čínskou lidovou republikou dohodu o investicích (Comprehensive investment agreement), Ursula von der Leyenová prohlásila, že dohoda je „milníkem ve vztazích s Čínou a v naší obchodní agendě založené na hodnotách“. Vyjádřila také přesvědčení, že dohoda otevírá dveře evropským firmám do Číny a Čínu přiměje k tomu, aby se přihlásila k „principům udržitelnosti, transparentnosti a rovného přístupu“.

Připustila pouze, že zde jako citlivý bod zůstávají lidská práva s poukazem na skutečnost, že ČLR odmítá přijmout dvě základní úmluvy Mezinárodní organizace práce proti nucené práci. Nicméně představitelé ČLR prý souhlasili, že jejich země bude v tomto směru „vynakládat soustavné úsilí“ ke zlepšení situace.

Čínský tisk ohlašoval uzavření dohody triumfalisticky s titulkem „Splněno podle plánu!“ a s obrázkem čínské a evropské vlajky, jak se prolínají na modrorudém pozadí. Média citovala adorovaného vůdce strany Si Ťin-pchinga, který sice také slíbil otevřené tržní prostředí, na prvním místě však jako přínos dohody jmenoval společný boj proti koronaviru a hovořil o oboustranně prospěšné spolupráci, multilateralismu a společném úsilí zachovat světový mír.

Na okraj generální tajemník sice připustil, že mezi ČLR a EU existují jisté odlišné názory, ale ty se prý v dialogu, a hlavně s respektem k odlišnostem, jistě vyřeší. O příslibu zrušit nucenou práci nepadlo ani slovo — stejně jako na straně Evropské komise nezaznělo, že pokud by Komunistická strana Číny skutečně chtěla zakázat nucenou práci, mohla by tak učinit lusknutím prstů bez plýtvání časem a „vynakládání soustavného úsilí“.

Událostem navzdory

Dohoda vznikla bez ohledu na mnohé události minulého roku, na nichž se opakovaně jasně ukázalo, že ČLR není důvěryhodný partner a své globální mocenské ambice nemíní podřizovat žádným úmluvám ani mezinárodnímu právu. Na jaře ČLR přijala zákon a státní bezpečnosti, na jehož základě škrtla autonomii zaručenou obyvatelům Hongkongu v platné mezinárodní dohodě s Velkou Británií, a rozvinula represe proti opozičním poslancům a prodemokratickým aktivistům.

V těchto dnech jsou zatýkání a obviňováni, že se dopustili závažných provinění ohrožujících státní bezpečnost. Přitom se dopustili jen toho, že v souladu s platným zákonem drtivě ve volbách do místních zastupitelstev porazili politické síly odmítající zahájit slibované reformy k posílení demokratické samosprávy.

V průběhu roku pokračovala genocida muslimského obyvatelstva Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Nucená práce je zde součástí probíhajících represí stejně jako „převýchova“, která místní obyvatele nutí pálit knihy v ujgurském a kazašském jazyce, nebo sterilizace žen „od 19 do 50 let“.

Čínské oddíly se stahovaly k indickým hranicím, kde čínští vojáci postupně obsazují sporné území nikoho, a tak vysoko v horách opakují stejnou taktiku, kterou s úspěchem již delší čas uplatňují v Jihočínském moři, kde na opuštěných ostrůvcích budují vojenské základny. Dřívější rozhodnutí mezinárodní arbitráže, že ostrovy Číně nepatří, Čína ignoruje. V minulém roce se dále stupňovala mezinárodní šikana a hrozby, včetně hrozeb vojenských, na adresu Tchaj-wanu, který je podle čínské vlády součástí Číny, bez ohledu na to, že se jedná o fakticky nezávislý stát.

Čínská lidová republika v minulém roce také zavedla opatření diskriminující australské firmy jako pomstu za požadavek australského premiéra vyšetřit původ koronaviru. Evropy se bezprostředně dotklo počáteční zatajování wuchanské epidemie, ovlivňování rozhodnutí Světové zdravotnické organizace a později agresivní vymáhání rituálních projevů vděčnosti za „pomoc“ s dodávkami zdravotnického materiálu.

Pochybnosti Evropské komise nevzbudily ani neurvalé útoky na adresu evropských zemí šířené čínskými diplomaty ve strategii „vlčí diplomacie“, včetně skandálního výroku čínského ministra zahraničí na adresu předsedy Senátu Vystrčila. Kapitola sama pro sebe je působení jednotné fronty, desinformace a snaha ovlivňovat veřejné mínění.

Centralizace a sílící vliv strany

Pochybnost o možnostech „transparentnosti a rovného přístupu“ by měla vzbudit také nedávná evropská zkušenost s firmou Huawei, která se v rozporu se skutečností zaklínala, že je stoprocentně soukromá a zcela nezávislá na vůli čínského státu. Otevřený trh — největší zbraň čínské diplomacie — zůstává pro evropské firmy stejně iluzorní jako kdykoliv předtím. Zásadní změny nelze očekávat, zejména s ohledem na sílící centralizaci a státní intervence charakteristické v domácí politice od nástupu generálního tajemníka Si Ťin-pchinga.

Hospodářskou politiky strany dnes určuje program označovaný jako „dvojí oběh“, směřující k posílení soběstačnosti domácí ekonomiky a nahrazování doposud převážně proexportní výroby produkcí pro domácí spotřebu. Tyto tendence reflektuje i nový pětiletý plán přijatý v říjnu loňského roku. Těžko si představit, že v ČLR vznikne skutečně transparentní a otevřené tržní prostředí pro zahraniční firmy, když čínské vedení bude považovat za své právo vytvářet podmínky především pro domácí výrobce, kteří v důsledku celosvětového poklesu poptávky ztrácejí odbyt v zahraničí.

Mezitím v Číně sílí tlak státu na zdejší soukromé firmy. Úspěšní čínští podnikatelé si nikdy nemohou být jisti svým osudem, i když jsou sebevíc loajální vedení státu a třeba přímo vstoupí do komunistické strany — momentálně nezvěstný Jack Ma by mohl povídat. Zájem státu ovlivňovat ekonomiku se v posledních letech projevuje také ve snaze prostřednictvím organizací komunistické strany a programu jednotné fronty ovlivňovat management soukromých čínských podniků.

Základní organizace komunistické strany jsou ze zákona povinné i v zahraničních firmách, pokud o jejich založení projeví zájem alespoň tři zaměstnanci. Není zřejmé, nakolik jim čínský zákon dává právo také se podílet na managementu firmy, ale co není, může brzy být. Podle vyjádření stranického tisku taková základní organizace umožní firmě „lépe porozumět čínskému prostředí, usnadňuje komunikaci s čínskými úřady a vůbec prospívá zdravému rozvoji podnikání“.

Za Si Ťin-pchingova řízení státu za pomoci zákonů není problém kdykoliv přijmout zákon upravující podmínky jakýmkoliv způsobem. Úspěch je zaručený, těžko si představit zahraniční firmu, která investovala do podnikání v ČLR, že odmítne přistoupit na nové podmínky a bude riskovat finanční ztrátu.

Diplomatický triumf Číny a diskreditace evropských hodnot

Těsně před uzavřením investiční dohody byla v Šanghaji ke čtyřem rokům vězení odsouzena za „výtržnictví“ Čang Can, mladá žena, která v únoru odjela do Wu-chanu postiženého epidemií tehdy neznámé respirační nemoci, aby odtamtud posílala reportáže otevřeně popisující situaci ve městě. Tato absolventka právnické fakulty a „občanská reportérka“ (min-ťien ťi-če) popisovala a převážně na internetu šířila, o čem oficiální média mlčela — rozsah a nebezpečí epidemie, nezvládnutou péči o pacienty, vymáhání poplatků za testy, nedostatečnou kapacitu nemocnic, lajdáctví místních úřadů, včetně pochybení uličních výborů komunistické strany, které měly za úkol dbát na to, aby se k lidem zavřeným doma v karanténě dostaly základní potraviny.

Podobně jako Čang Čan byli zatčeni i další nezávislí reportéři, její případ se dostal k soudu jako první. Čang Čan byla nejen odsouzena k vysokému trestu za zveřejnění toho, co viděla na vlastní oči ve městě. Její zatčení a souzení proběhlo v rozporu s platným čínským zákonem, o mezinárodních úmluvách nemluvě.

Zadržena byla v květnu, ale nebyla z ničeho obviněna a až do listopadu úřady mlčely a ona byla nezvěstná. Dodatečně vyšlo najevo, že hned po zatčení na protest proti jednání policie vyhlásila hladovku, ale potrava jí byla dodávána násilím trubicí zavedenou do jícnu. Když poprvé spatřila svého obhájce měsíc před procesem, byla fyzicky i psychicky vyčerpaná a zjevně nemocná.

Načasování soudu s Čang Čan na dobu, kdy vrcholily přípravy dohody s EU je asi náhodné. Zprávu o jejím odsouzení přinesla světová média 28. prosince, tedy dva dny před tím, než Evropská komise potvrdila, že věří čínským partnerům, že budou dodržovat společnou úmluvu a respektovat zákon. Předpokládám, že zprávu o bezpráví spáchaném na Čang Čan evropští vyjednavači dohody nemohli přehlédnout.

Skutečnost, že události minulého roku nedokázaly alespoň přibrzdit jednání o klíčové partnerské dohodě se zemí, která nectí žádné závazky ani vůči svým vlastním občanům, ukazuje slabost evropské politiky založené na hodnotách vlády práva a lidských práv. Důvěra projevená politickému režimu, který popírá vše, na co je Evropa po právu hrdá, ještě víc otevírá dveře Čínské lidové republice rozhodnuté zničit hodnoty svobody, demokracie a lidských práv a měnit pravidla mezinárodního řádu k obrazu svému.

Projevuje se zde fatální selhání evropské diplomacie, která (slibované) ekonomické příležitosti nahlíží vytržené z kontextu politických poměrů v Číně. A nebere ohled na jejich geopolitický význam a dopad na budoucnost světa.