V čínsko-indických pohraničních střetech si Peking zkouší svou sílu

Aleš Karmazin

Příčinou střetů je zřejmě snaha Číny odradit Indii od posilování své přítomnosti v oblasti. V širším kontextu jde pak o snahu upevnit si autoritu v soupeření se Spojenými státy, jejichž spojencem se naopak v čím dál větší míře stává Indie.

Čína měla na své straně hrancie vyvinutější infrastrukturu. Znervózněla zřejmě i proto, že svou výhodu začala v posledních letech ztrácet. Most dokočený v Ladákhu vloni v říjnu, pětačtyřicet kilometrů od „hranice kontroly“. Foto Times of India

Na hranicích mezi Čínou a Indií nastaly nejkrvavější střety od roku 1967. Mezi dvěma nejlidnatějšími státy světa se jedná o jednu z nejvýraznějších krizí ve vzájemných vztazích za poslední dekády. Agresorem je patrně Čína, které jde o zajištění vlastní pozice vůči Indii, ale dost možná sleduje i další zájmy v širší geopolitické hře.  

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Poprvé naplno ukázala rozpory ve vymezení vzájemných hranic válka, která mezi Čínou a Indií propukla v říjnu 1962. Střet dvou tehdy ještě relativně zaostalých asijských států příliš pozornosti na světové úrovni nevzbudil, jelikož se víceméně překrýval s kubánskou krizí.

Před několika dny eskalovaly omezené střety na čínsko-indických hranicích, při nichž zahynulo nejméně dvacet vojáků. Spíše však bylo mrtvých o několik desítek více. V současnosti patří Čína i Indie k nejvýraznějším nastupujícím velmocem a svět tedy situaci sleduje pozorně.

Po roce 1962 se střety mezi oběma státy objevily ještě několikrát. V roce 1967 měla předchozí válka ještě dohru. Další konflikty se vyskytovaly i poté. Nicméně od sedmdesátých let již neměly oběti na životech. A v roce 1993 oba státy uzavřely dohodu, která sice otázku sporných hranic neuzavřela, ale pomohla situaci uklidnit.

Během posledních dvou dekád se situace dále zklidňovala, avšak stále nedospěla k úplnému vyřešení. Reálná hranice mezi oběma státy je tak vymezena takzvanou linií aktuální kontroly. V řadě oblastí se však Čína a Indie nemohou shodnout na jejím vymezení, a tak tu pravidelně nastávají drobné střety. Ty jsou obvykle v zásadě bezvýznamné. To však neplatí pro aktuální rozepři.

Čínská agrese, nebo reakce?

Spornou hranici můžeme pro zjednodušení rozdělit do tří sektorů. Západní sektor přiléhá k severozápadní Indii. Střední sektor se nachází v oblasti, kde sousedí Čína, Indie, Nepál a Bhútán. Východní sporný sektor se do velké míry překrývá se státem indické federace Arunáčalpradéš.

Aktuální potyčky probíhají od jara tohoto roku. Epicentrum mají v západním sektoru, v indickém svazovém teritoriu Ladákh. V dubnu indická armáda odložila kvůli koronavirové pandemii vojenská cvičení v oblasti. Naopak Čína taková cvičení provedla a dostala se až na území, které Indie považuje za vlastní.

Přehledné znázornění oblasti konfliktu. Mapa BBC

Následoval přesun dalších vojenských sil obou států do západního sektoru. Během května propukly omezené střety bez použití střelných zbraní. Ty se objevily i ve středním sektoru.

Postupně se podařilo dospět ke vzájemné dohodě o stažení ozbrojených sil. Indie však zjistila, že se čínská armáda zcela nestáhla a nachází se v údolí řeky Galwan — v západním sektoru. Zde pak propukl aktuální ozbrojený střet i se zmíněným počtem obětí.

Čína zároveň deklarovala, že dané území v oblasti řeky Galwan vždy patřilo pod její suverenitu. Pro Indii šlo ale o překvapivý výrok, protože území považovala za své, a především za nerozporované. Kombinace uvedených důvodů tvoří z dané potyčky nejvýznamnější střet mezi Čínou a Indií za poslední dekády.

Ačkoliv v daném střetu můžeme chápat Čínu jako agresora, jde patrně o reakci na systematické budování infrastruktury podél sporných hranic ze strany Indie. Tato infrastruktura by Indii umožnila získat vojensky mnohem výhodnější postavení než doposud.

Do roku 2022 plánuje Indie vystavět v oblasti vzájemných hranic několik set kilometrů silnic a také přistávací plochy. Doposud tu měla lepší infrastrukturní zázemí Čína. Indické počínání ji zřejmě naplnilo obavou, že by výhodu ve strategicky významné oblasti mohla ztratit. Tudíž se patrně pokusila Indii od dalšího budování infrastruktury odradit a posílit vlastní pozici.

Z hlediska Číny jde také velmi pravděpodobně o krok sledující širší perspektivu. Peking si je velmi dobře vědom toho, že hlavním strategickým soupeřem jsou pro něj Spojené státy a že čínsko-americké vztahy jsou na nejhorší úrovni v tomto století.

Zajistit a posílit vlastní pozici na své západní hranici vůči Indii, která podniká zmíněné kroky a která se také postupně sbližuje s USA, může dávat strategický smysl do budoucích měsíců i let. V Číně mohou přemýšlet i tak, že podaří-li se jim situaci s Indií dobře zvládnout, uvolní si tím ruce pro řešení zásadnějších otázek na svých východních hranicích a ve východní Asii obecně.

Prozatím dobře kontrolovaná rozbuška

Přes vážnost situace se zatím zdá, že ještě větší a otevřenější konflikt není pravděpodobný. Ani jedna strana si vzájemnou válku rozhodně nepřeje. Obě vládnoucí garnitury se rovněž doposud nepokoušely mobilizovat domácí publikum.

Ačkoliv oba režimy jsou výrazně nacionalistické, takovou rétoriku doposud doma nevyužívaly. Patrně si uvědomují, že rozdmýchávaní nacionalistických vášní by šlo na domácí scéně snadno, ale mohlo by být až příliš nebezpečné.

Hlavní rizika spočívají právě v potenciálním rychlém nárustu nacionalistické rétoriky na jedné nebo obou stranách, ale také ve špatném vyhodnocení nějaké dílčího signálu či kroku druhého státu a nepřiměřené reakci na něj. Velmi pravděpodobně se tedy podaří současné napětí zvládnout diplomaticky.

Ještě více pravděpodobné pak je, že oba státy si budou do budoucna ještě méně věřit. Doposud se konkrétní problémy ve vzájemných vztazích většinou podařilo alespoň částečně překrýt smířlivou diplomatickou rétorikou. To ale od nynějška nemusí být samozřejmost.

Jedním z nejdůležitějších následků daného střetu by mohlo být ještě větší přichýlení Indie k USA. V podstatě po celou dobu zahraniční politiky nezávislé Indie, tedy od roku 1947, si Indie chtěla udržovat strategickou autonomii. Ta má spočívat v tom, že se Indie nemá příliš přimknout k žádné světové velmoci.

Naréndra Módí ovšem není největším příznivcem této strategické tradice a k částečnému sbližování s USA inklinoval již dříve. Současná situace by ho mohla přimět ještě výrazněji posílit vazbu k USA.

Diskuse