↗

Přinejmenším jednu následující generaci zůstane jihoasijská země populačním premiantem světa. Foto Pexels

Chudoba a přelidněné slumy, zástupy žebráků v přístavních městech, nekoordinovaně se pohybující davy, hladomory a epidemie. Tyto a jiné obrazy již od koloniálních dob utvářely stereotypní představy Indie. Novinář Rudyard Kipling hovořil o Kalkatě, politickém a kulturním centru Britské Indie a orientálním protipólu Londýna, jako o morovém městě, které vyrostlo z bahna Gangy. Přirovnával Kalkatu k plísni a vinil z jejího neblahého stavu především místní politické elity, které se domáhaly stále většího podílu na správě města.

V Kiplingově pojetí byla nástrojem modernity strážní věž policejní stanice. Připomíná foucaultovský panoptikon, z jehož vrcholu se neustále dohlíží na společnost dole a pěší hlídky v ulicích zajišťují její disciplinaci. Způsoby koloniální kontroly populace v řadě ohledů přejal i nový nezávislý stát.

Britská Indie se v roce 1947 rozpadla na dva státní celky definované převažujícím vyznáním — dominantně hinduistickou, avšak nominálně sekulární Indii a muslimský Pákistán (tehdy ještě včetně současného Bangladéše, jenž se odtrhl v roce 1971). Miliony mrtvých se staly tichými svědky tohoto rozpadu. I proto postkoloniální kritika indické nacionalistické historiografie tvrdí, že národní elity vůči masám indické populace jen zaujaly místa bývalých pánů a ke svým spoluobčanům se začaly chovat velmi podobně jako dřívější západní kolonizátoři.

Od kontroly populační exploze k demografické dividendě

Po druhé světové válce měla Indie na výběr mezi sovětskou a americkou cestou modernizace a vzhledem ke své demografické síle a geografické pozici měla i možnost obě cesty kombinovat nebo se pokoušet o cestu vlastní.

Země tak stála u zrodu Hnutí nezúčastněných, zhlížela se v sovětském modelu rychlé industrializace prostřednictvím rozvoje těžkého průmyslu a energetiky, ale zároveň do značné míry přejímala teorii modernizace, která předpokládala, že rozvojové země budou následovat cestu rozvinutých západních zemí v demografické revoluci, která ústí v pokles míry porodnosti, úmrtnosti a vyšší naději dožití.

Pro novou politickou postkoloniální elitu představovala masa indických chudých a její strmě rostoucí populační růst zásadní problém, který chtěla řešit nejen rozvojovými programy a osvětou, ale i represí. Hospodářský růst Indie totiž populační exploze chudiny zjevně brzdila. Politiky populační kontroly dosáhly vrcholu za vlády premiérky Indiry Gándhíové, která v letech 1975—1977 suspendovala demokracii a vyhlásila výjimečný stav.

Její mladší syn a korunní princ Saňdžaj Gándhí pod pláštíkem výjimečného stavu prosazoval kontroverzní programy sterilizací, které postihly zejména chudinu a kmenové obyvatelstvo. Indický lid, dočasně zbavený hlasu ve věcech veřejných, se okamžitě stal objektem represivních politik populační kontroly, na nichž se přičinlivě podílely také nadnárodní organizace, jako jsou Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka. Premiérka Gándhíová byla i v důsledku Saňdžajových aktivit poražena ve volbách v roce 1977 a vlády se poprvé, i když jen na necelé tři roky, ujali hinduističtí nacionalisté.

Indie přesto dál populačně rostla, zejména nízkopříjmové obyvatelstvo. Počátkem devadesátých let, když už nemohla stát v pozici nezúčastněné země a procházela těžkou ekonomickou krizí, se jí měla lékem stát mohutná liberalizace ekonomiky. Dlouhodobě z ní profitovali především hinduističtí nacionalisté, kteří dokázali svou letitou opoziční ideologii lépe napřáhnout do plachet dobového vývoje.

Výsledkem liberalizace v prostředí globalizující se světové ekonomiky byl bezprecedentní narůst indické střední třídy. Právě tato ekonomicky rostoucí, avšak sociálně spíše konzervativní střední třída převzala otěže politického vývoje v zemi a vynesla hinduisticko-nacionalistickou Indickou lidovou stranu do čela země v roce 2014.

Střední třída demografický růst Indie na jednu stranu tlumí, avšak současně těží z nynějšího období takzvané demografické dividendy, kdy je věková struktura populace příznivá pro ekonomický rozvoj. Spolu s růstem životní úrovně klesá porodnost a její míra se začíná blížit hranici prosté reprodukce. Indii ale stále zbývá celá jedna generace, než se tento vývoj projeví na pracovním trhu stárnutím populace, což představuje hlavní ekonomickou devízu vůči Číně.

Demografický vývoj Indie tedy nejenže odolává právě vládnoucím ideologiím, ale zároveň do značné míry definuje postavení nyní nejlidnatější země světa v současném i budoucím mezinárodním řádu. Přinejmenším jednu následující generaci zůstane jihoasijská země populačním premiantem světa.