Přestěhovala jsem se za studiem do Dillí a potřebovala jsem sehnat byt. Neměla jsem moc požadavků, jen jsem potřebovala bydlet blízko kampusu univerzity. K mému překvapení jsem však musela řešit i cenu. Výše nájmů v bytech pronajímaných skrz Airbnb byla totiž srovnatelná s těmi evropskými.

Nakonec jsem byla nucená shánět bydlení přes realitního makléře. Díky němu jsem se dostala k jednopokojovému bytu s terasou, kterou příležitostně okupovaly opice, za měsíční nájemné v hodnotě průměrného platu v Dillí — zhruba deset tisíc korun. Bydlela jsem v uzavřené rezidenční čtvrti s ochrankou na každém rohu, kde bydlí indická střední třída.

Postupně jsem si ale začala všímat, jak „bydlí“ indická pracující třída. Zaměstnanci hostelu ve Varanásí si v noci ustlali na jeho chodbě. Zelinářka s rodinou, která celý den postává vedle svého stánku u vchodu hlídané rezidenční čtvrti, spí i se svou zeleninou v dodávce. Dělníci, kteří v kampusu univerzity staví další kolej, přespávají v rozestavěné budově, kde přes den pracují.

Městské byty pouze pro bohaté

Dillí se posledních pár desítek let potýká se skokovým nárůstem počtu obyvatel. Mezi léty 1991 a 2017 se populace zvýšila z 9,4 milionů na zhruba 19 milionů. Do Dillí se přistěhovali zejména migranti z venkova, kteří sem přišli hledat práci. V důsledku úpadku zemědělství je rostoucí urbanizace globálním trendem: podle Světové banky žije ve městech více než polovina světové populace. V Indii je to zatím zhruba třetina.

Na tom, kdo jak v Dillí bydlí, se podepisuje několik faktorů. Prvním z nich je pochopitelně socio-ekonomický status. V rezidenčních čtvrtích, které vláda poskytuje svým zaměstnancům, je společenská stratifikace vyhnaná do extrému: sousedy jsou si pouze zaměstnanci se stejným příjmem a postavením.

Na dostupnost bydlení má pak zásadní vliv politika městského plánování, kterou má na svědomí státem placená instituce Delhi Development Authority. Jejím hlavním cílem je regulovat rozvoj města a zajistit dostatek bytů pro rostoucí počet obyvatel — v ideálním světě úměrně skupinám z každé příjmové úrovně.

Delhi Development Authority nicméně přiznala, že postavila o čtyři tisíce bytů méně, než ukládal územní plán, a že osmaosmdesát procent tohoto nedostatku připadá na byty pro „ekonomicky slabší vrstvy“ — tedy pro nejchudší z obyvatel. Získat městský byt pro lidi spadající do této příjmové kategorie je velmi těžké — dosáhne na něj pouze deset procent žadatelů.

Lidé bez domova, kteří pracují od rána do večera

Dalším z faktorů je indický kastovní systému a náboženská stratifikace. Nejvíce marginalizovanými obyvateli jsou dalité, dříve označovaní jako nedotýkatelní, kteří pocházejí z nejnižších kast na okraji hinduistické společnosti, a potom muslimové. Ty politici vládnoucí Indické lidové strany poslední dobou označují za veřejné nepřátele číslo jedna a stupňuje se násilí namířené proti nim. Slumy obývají z velké většiny právě tyto dvě skupiny.

Kastovně-etnicko-náboženské rozvrstvení je neodmyslitelným aspektem indické společnosti. Hraje svou roli i v dostupnosti bydlení, přestože oficiální politické dokumenty a urbanisté toto téma nepojmenovávají. Urbanista Jásir Hamíd z York University tento fenomén popisuje ve své diplomové práci: ,,Plánování měst v Indii zůstává k těmto problémům v praxi slepé a urbanisté si nad nimi myjí ruce. Lidé segregovaní na základě náboženské a kastovní identity přetrvávají mezi nejnižší třídou.“

Hamíd také vysvětluje mechanismus diskriminace: „Menšiny, jako jsou muslimové a dalité, majitelé domů jako nájemníky odmítají. Diskriminaci kvůli náboženství nebo kastě čelí na údajně otevřeném trhu s nemovitostmi také jako potenciální kupci nemovitostí. Realitní makléři jim totiž odmítají ukázat nemovitosti mimo čtvrti, kde se koncentrují příslušné menšiny.“

Přibližně osmdesát procent pracovníků v Indii navíc pracuje v neformálním sektoru a jejich příjmy se pohybují v řádech nízkých jednotek tisíc korun měsíčně. Mezi indickou střední třídou je běžné mít domácí pracovníky, kteří se jim postarají o úklid, vaření nebo praní — můžou si jejich mrzce finančně ohodnocený čas dovolit zaplatit. Hodí se tedy, aby neformální pracovníci bydleli poblíž rezidenčních čtvrtí a byli kdykoliv k dispozici. I proto se slumy v Dillí nenacházejí pouze na periferiích, ale rozprostírají se i vedle rezidenčních čtvrtí po celém městě.

Český mýtus o líných lidech bez domova, kteří nechtějí pracovat, snad nikde neplatí méně než v Indii. Lidé, kteří zde bydlí ve slumech, na ulici či přímo na svém pracovišti, pracují každý den od rána do večera. Výše nájmů na soukromém trhu nicméně zpravidla převyšuje jejich plat.

Demolice z důvodu náboženské nenávisti

Ve slumech žije přibližně třetina všech městských obyvatel v Indii. Indie letos na jaře čelila bezprecedentní vlně veder, kdy byla několik týdnů po sobě stabilní teplota okolo čtyřiceti stupňů. Právě v Dillí bylo téměř nejtepleji — a nejhůře to odnesli právě lidé v nestandardním bydlení, kteří si nemohou dovolit klimatizaci či alespoň větrák. Vedro pak vystřídalo období prudkých dešťů a monzunů, během kterých chatrné neformální stavbičky čelily silnému větru a nárazům proudů vody.

Ani slum ale není jistota. Jde totiž o nelegálně postavené stavby na pozemcích, které ve většině případů obyvatelům nepatří. Od devadesátých let je jejich existence vykreslována jako nelegální zábor městské půdy, jímž městu vznikají neoprávněné náklady.

Za posledních deset let bylo násilně vysídleno více než milion obyvatel neformálních osad. Počet demolic v celé zemi výrazně vzrostl hlavně během pandemie covid-19: mezi březnem 2020 a červencem 2021 bylo na ulici ze svého obydlí vyhozeno každou hodinu jednadvacet lidí napříč Indií. A aktuálně čelí hrozbě demolice dalších 2 600 slumů v Dillí, v nichž žije asi půl milionu lidí.

Jelikož velkou část obyvatel slumů tvoří muslimové, hraje v demolicích roli i nenávistná politika vládnoucí hindu-nacionalistické strany Indické lidové strany. Letos v dubnu vyvolala velké pobouření třeba demolice slumu Jahangirpuri.

Buldozery vjely do Jahangirpuri pár dní poté, co tudy v den hinduistického svátku pochodovali nacionalisté, kteří vykřikovali hinduisticko-nacionalistická hesla a údajně se pokusili v místní mešitě vyvěsit šafránově zbarvené hinduistické vlajky, zatímco se muslimové modlili. Propuklo násilí: lidé se prali, házeli po sobě kameny, vzplála auta a byly poničeny některé zdejší obchody. Policie následně zatkla několik muslimů.

Krajně pravicoví politici obvinili z násilí „ilegální bangladéšské migranty“ a jeden z politiků Indické lidové strany Kapil Mišra vyzval ke srovnání jejich příbytků se zemí. Obyvatelé slumu Jahangirpuri nebyli o chystané demolici předem vůbec informováni. K zemi padly i obchody lidí, kteří měli údajně legální povolení. Spolu s příbytky byly zničeny i nástroje, díky nimž si obyvatelé slumu napomáhali k obživě: třeba kolečka, na nichž prodávali svou zeleninu.

Potřebuji mít čistý dům, ale nechci tě vidět

Paradoxem je, že ačkoliv je na práci neformálních pracovníků závislá, v kampani za demolice slumů představuje často nejsilnější hlas střední třída. Americký geograf Asher Ghertner, který se ve své práci věnuje nárůstu střední třídy na globálním Jihu a jejímu vlivu na městské plánování, ve svém výzkumu píše: „V současnosti dochází k explozi střední třídy, což se mimo jiné projevuje nárůstem konzumní politiky a snahou redefinovat veřejný prostor.”

Příslušníci střední třídy — respektive deset procent nejprivilegovanějších indických obyvatel — chtějí zkrátka bydlet v čistých čtvrtích obklopených zelení a luxusními obchodními centry. Zároveň se odmítají dívat na nuzné podmínky svých posluhovačů. Jak již dříve pro Deník Referendum shrnula akademička Madhurima Madžumderová: „Potřebuji mít čistý dům, ale nechci tě vidět — tak by se dal shrnout přístup střední třídy k manuálním pracovníkům.”

Střední třída se organizuje v rámci Residents' Welfare Agency, tedy v rezidenčních sdruženích bojujících za lepší podmínky pro již tak „nejlépe bydlící“ obyvatele. Skrze ně tlačí na soudy a městské instituce, aby slumy v jejich okolí nechali zdemolovat. Jak upozorňuje Asher Ghertner, rezidenční sdružení popisují slumy jako nechutné, neekologické a nezdravé. Tento slovník si při ospravedlňování jejich demolic postupně přisvojují i instituce jako soudy.

Prekérní situace pracující třídy v Dillí je varováním, jak situace ve sféře bydlení, ale i na pracovním trhu může vypadat bez efektivní státní politiky a regulací. Pakliže necháme korporacím volné ruce, vyrostou nám před očima segregovaná města, kde si bude moct důstojné podmínky dovolit pouze menšina vyvolených.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.